Bezejmenná stránka: Hudba

Franz Schubert a Symfonie č. 8 h moll

 

Franz Schubert

Cesty k hudbě bývají někdy zajímavé. Nikdy bych nevěnoval Franzi Schubertovi pozornost, kdyby nebylo Lisy Simpsonové. Ale springfieldský školní orchestr zahrál (velice příšerně) symfonii č. 8 (bylo to v díle 7F06-Bart the Daredevil) a ona mi líbila. Pročež jsem investoval do skutečné nesimpsonovské nahrávky a nelitoval.

Skladatel

Franz Peter Schubert byl jedním z devatenácti dětí vídeňského učitele. Narodil se posledního ledna roku 1797 a protože v učitelské rodině nebyla o hudbu nouze, považoval otec Franzovo nesporné nadání za zcela přirozené. Už v jedenácti letech se Franz stal zpěvákem v augustiniánském sboru. Brzy mu též nestačilo jen provádět skladby jiných a pustil se do vlastní kompozice - nejstarší zachovanou Schubertovou skladbou je Fantazie pro klavír, pocházející z roku 1810.

V roce 1812 získal prvního skutečného učitele, dvorního kapelníka Antonia Salieriho. Ten, přes generační i umělecké rozdíly, dokázal Schubertovi, v té době už posedlému komponováním, dát dobré základy. Ale ani Salieriho, ani otcovo vidění hudby a světa mladý skladatel nesdílel.

I když se o rok později stal pomocným učitelem v otcově škole, nedělal tu práci rád.

Srpen čtrnáctého roku se stal dalším z mezníků Schubertova života. K stému výročí farního kostela v Lichtentalu byla uvedena jeho Mše F dur, první veřejně prováděné skladatelovo dílo. O dva roky později, kdy skladatel zkomponoval dvě symfonie, C moll a B dur, měl možnost. byť v amatérském provedení, tu druhou slyšet brzy po jejím vzniku. Což bylo pro mladého symfonika stejně důležité, jako pro autory starší a uznávanější. Neboť dílo, uzavřené jen do notového zápisu je dílem polovičním. Oficiálního uvedení se Symfonie B dur dočkala bohužel až po autorově smrti, v roce 1841, a obecenstvo i kritika ji přijaly příznivě.

V devatenáctém roce odchází Schubert ve službách hraběte Esterházyho na Slovensko. Jako domácí učitel strávil nějaký čas na zámečku Želiezovce, rád se však vrátil do Vídně, venkovský život se mu příliš nezamlouval. Chyběli mu přátelé a večírky, kterým se říkávalo kanevas (podle Schubertova Kann er was? - Umí něco?) Domů, ke kantořině, se ale nevrátil. Zalíbil se mu svobodný život umělce. Aniž to věděl, byl v té době - mimo Vídeň - obdivován pro své písně, které našly skvělého interpreta v příteli Johannu Michaelu Voglovi.

Ačkoliv snil o opeře, kterou by získal Vídeň, stala se jeho prvním úspěchem balada Král duchů, uvedená v březnu 1821. Romantická hudba na Goethova romantická slova odstartovala novou hudební epochu. Utvrdila však pověsta Schuberta - písňového skladatele. Opera se ukázala být kámenem úrazu. Tehdejší obecenstvo nepřijalo ani Alfonsa a Estrelu ani Fiebrase nebo Domácí válku. Orchestry nestály ani o jeho symfonie.

V roce 1823 vážně onemocněl a nemoc pro něho znamenala víc, než jen fyzické potíže. Strádal především psychicky, oblíbil si společnost a tak mu ozdravný pobyt v Želiezovcích spíše ublížil.

Když v roce 1827 zemřel Ludwig van Beethoven, poslední velký představitel hudebního klasicismu, připíjel na jeho pohřbu Schubert „Na toho, koho jsme právě pochovali.“ Další přípitek věnoval „Na toho, kdo bude další.“

Byl jím bohužel on, o rok později, když 19. listopadu podlehl tyfu.

 

... a jeho Nedokončená symfonie

Symfonie č. 8, jíž dnes známe převážně pod názvem Nedokončená není jediným nedokončeným Schubertovým dílem a dokonce někdy nese i číslo 7, o čísla sedm a osm se s ní střídá Velká symfonie C dur. Existuje několik projektů, které skladatel odložil, aby se k nim vrátil buď později, až přijde čas vhodného nápadu nebo aby je nechal být, protože se ocitly ve slepé uličce. Nedokončená k takovým dílům patří, nebyl to Schubertovi vyhrazený čas, který by mu neumožnil dílo dokončit.

Podle data na titulním listě partitury na něm pracoval v roce 1822, kdy zkomponoval dvě věty. Třetí jen načrtl. Proč?

Zdá se, že práce na třetí větě ho zavedla do slepé uličky. Nehodila se k předchozím a Schubert se ocitl v tvůrčí krizi. Síla už hotové práce potřebovala finále a finále nápad. Ten ve dvaadvacátém nepřišel a skladatel se už k práci na symfonii bohužel nevrátil.

Po čtyřicet let pak torzo vlastnil Schubertův štýrskohradecký přítel Anselm Hüttenbrenner, od něhož ho získal až Johann Herbeck, hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby. A to pod podmínkou, že spolu s Schubertovou skladbou bude uvedena i Hüttenbrennerova vlastní, Předehra c moll. Herbeck podmínku splnil a tak se geniální dílo mrtvého skladatele 17. prosince 1865 konečně dostalo na veřejnost.

15.3. 2003

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist