Bajka o bajce

Ležely kolem rozevřené knihy. Přežvykovaly, protože to byla jejich přirozenost. Kráva, Koza a Ovce. Ačkoliv k takové činnosti rozhodně nejsou zrakové orgány čtyřnohých býložravců stavěny, ve zvířecích povídkách je možné všelicos, takže skutečnost, že první vyjmenovaná bezpečně rozpoznala, ba i bez větších potíží reprodukovala v dohodnutých znacích zaznamenané zvuky, berme prostě jako daný fakt.

„L-A-F-O-N-T-A-J-N-E.“

„To se čte jinak,“ přerušila Krávu Koza. Byla z celé skupiny nejschopnější, hrála dokonce i v reklamě.

Předčitatelka ji ignorovala.

„Před dávným časem spolčily se kráva, koza a ovce s hrdým lvem, pánem krajiny, i učinili mezi sebou úmluvu, že věrně při sobě budou státi v míru i v boji, a že sdíleti budou poctivě zisk i škodu.“*)

„Hele, ono je to o nás!“ zajásala Ovce.

„Dokonce i se lvem,“ mekla Koza. Navedena podvědomím se rozhlédla. „Kde vlastně je?“

„Poslaly jsme ho přece sehnat žrádlo,“ připomněla Kráva: „Když je ten král zvířat, tak se přece musí postarat, jsme se rozhodly. Čtu dál.“

Strčila hlavu ke knížce.

„Brzo nato koza našla v síti, kterou rozepnula, srnce a ihned zprávu o tom spojencům svým dala.“**)

„Ty máš síť?“ zeptala se Ovce, „Kde?“

„Na co síť?“

„Tady se to přece píše. Musíš mít síť, když to píšou.“

„Nepřerušujte, dámy,“ napomenula je Kráva, „Ještě kus chybí.

Ti bez prodlení sešli se, a lev na čtyry stejné kusy srnce roztrhav pravil: „První díl mně patří, poněvadž jsem lev.“ Ostatní mlčí, on pak dále mluví: „Druhý díl si beru právem nejsilnějšího; třetí díl mi náleží co nejmocnějšímu, a nikdo nechť se netkne ostatku, komu je život milý!“***)

Vykřičník následovalo zaražené ticho.

„A takhle to chodí,“ prohlásila Ovce odevzdaně. „Pošleš Lva postarat se, protože je to tady kolem všechno spasené, a ono to dopadne takhle.“

„Divně koukal, když jsem mu řekla, ať nám najde něco do žaludku. Že si taky může vzít svůj kus,“ přidala Kráva.

Koza začala nervózně poskakovat. Natahovala krk.

„Tamhle jde!“

Skutečně šel. Vlekl se pomalu a ztěžka, jednak proto, že táhl něco velkého a tmavého, jednak byl zchvácený nezvyklým pohybem, protože lvi obvykle neloví, nechávaje tuto důležitou činnost na lvicích (aby dostal tenhle letitý vtip opravdovou pointu, pak proto, že samcovou rolí v dobře uspořádaném lvím světě je zajišťovat, aby bylo kde lovit). Až dorazil ke společnicím.

Shodil na zem uloveného – a že to nebyla žádná legrace – divočáka. Za kopcem, kam ho poslali, to bylo jediné jemu známé jídlo, na které narazil.

„Sice nevím, co s tím budete dělat,“ zafuněl, „Ale úmluva je úmluva. Kdybyste dovolily, vzal bych si kus hned. Byla to fuška, dostat ho v té vysoké trá...“

Nedořekl.

„A je to tadyeee!“ zabečela Ovce. „Úmluva!“

„Na něj!“ zavelela Kráva. Vyrazila příkladem.

Nestačil ani zívnout (což slouží těmhle šelmám kromě rychlého okysličení krve taky jako způsob sociální komunikace), a už ležel lev na zemi. Podupaný, potrkaný. Koza mu ještě chvíli škubala hřívu, Ovce ožvykovala ocas. Nakonec ho všechny tři, jedna po druhé, nakoply do žeber. Spokojeně sledovaly, jak se plazí pryč.

„Tady máš svůj díl,“ zavolala za ním Kráva. Spokojeně se pak obrátila ke svým přítelkyním. Stály nad úlovkem, šest přežvýkavčích očí hledělo na výsledek s hrdostí. Zasloužily si ho. Chybělo málo, a nedostaly by nic.

Teď měly...

„Co s tím?“

„Ale nandaly jsme mu to, viďte?“

„Já mám hlad.“

Lev, který se schoval za velký kámen (bylo ho vidět, ale zbité tělo si řeklo o první pauzu, lepší úkryt nenašel, a tak aspoň předstíral, že není větší než kocour od sousedů), pozoroval přes narůstající otok na levém oku, jak trojice přešlapuje nad hromadou čerstvého vepřového.

Ať si ho nechají.

On se odplazí zpátky do toho údolí zelené trávy, o kterém jim chtěl – nevěděl proč, prostě mu to z nějaké příčiny přišlo důležité – ale nestačil povědět. Vylíže si rány. Třeba vyhrábne nějakou myš, než sebere síly. Než přijde na to, proč dostal nakládačku od party přežvýkavců, když přece udělal, na čem se dohodli. Nechápavě zavrtěl hlavou, zavadil přitom natrženým uchem o zem, a tak zbytečných nezvířecích pohybů nechal. Soustředil se raději na to, aby se do údolí dostal bez asistence supů. Kteří, jak si všiml, už pohotově kroužili vysoko na obloze.

A to je konec, moji milí.

Ne, to nejde. Kde je ponaučení? Bajka přece musí mít ponaučení.

Dobře, tady jedno máte:

Nestačí učit krávy číst. Důležitějším jeví se naučit je textu porozumět.

Dobrou noc.

* a ** a *** LA FONTAINE, Jean de. Bajky Lafonténovy. Přeložil Emil HERRMANN. V Praze: nákladem Jaroslava Pospíšila, 1875.