Bezejmenná stránka: Literárium

Bludný kořen

 

Rozvaloval se ve středu háječku, který bylo víceméně možné přehlédnout z jedné strany na druhou. Kdysi tu vyrůstal rozsáhlý hvozd, hustý, neprostupný a nebezpečný – teď tu zbývalo jen torzo. Tehdy, v počátcích, to bylo k uzoufání, protože lidé dokázali zabloudit i bez jeho pomoci. Teď si bludný kořen zoufal ještě víc a vinil z toho sebe.

Proč jen toužil, aby se něco stalo? A proč mu krátkozraké štěstí před lety přálo?

Splněné přání se jmenovalo civilizace.

Poblíž hvozdu vyrostlo město. Potřebovalo dřevo na oheň a potřebovalo dřevo na stavění. Potřebovalo hodně dřeva. Letité velikány  padly pod údery seker a lesem se protáhly stezky. Bludný kořen zažil nejslavnější období své existence, život slavný a rychle nabírající na pověsti. Život krátký.

Vymodlená civilizace postupovala příliš rychle.

Co měl dělat teď, když se stačilo jen ujít několik set metrů, aby člověk vyhlédl do otevřené krajiny?

Zbývala jen malá radost z chvíle nejistoty, kterou přinášel. Jenomže ta nikdy netrvala dlouho. Umění bloudit je založeno na prvotním impulsu, který lidé v podstatě jen přiživují. Ach ano, kdysi i tak úspěšně, že je našel prosinec dřív, než oni cestu z červencové procházky.

Museli chtít bloudit, třebaže podvědomě. Úkol bludného kořene pak byl prostý – vnést do jejich hlav směrový zmatek. Proto se dokázal vypořádat i s takovou nepříjemností, jako byly turistické značky. Lidská mysl dokáže sama sebou obdivuhodně manipulovat.

Jenže na takovém místě?

Bludný kořen, který nedokáže plnit svou základní funkci, dlouho nevydrží. Uschne.

Usychal i ten v háječku. Nezdálo se, že přežije příští jaro.

Sám se divil, když se ho dočkal.

Ze zoufalství se pak pokoušel plést ježky, ale zvířata mají na rozdíl od lidí v myšlenkách o poloze jasno.

V teplý dubnový podvečer (jaro toho roku bylo opravdu vydařené) se z posledních sil pokusil zmást dvojici, která ho překročila a pokračovala pomalým vycházkovým krokem ke skupince bříz. Nečekal úspěch. Stačilo mu, že se aspoň na chvíli zastavili, aby poslechli náhlé zmatení.

Kdeže to vlastně jsme?

Věděl, že je to zbytečné. Vždycky pracoval s jednotlivci, protože ze skupiny nedokázal vykřesat onu potřebnou energii nejistoty, z níž bludné kořeny žijí. Pouze hádku, a ta byla doménou jiných tvorů.

Pomalu odsával ten slaboulinký pramínek, odevzdaně čekal až vyschne.

Ještě chvíli, aspoň trochu...

S úžasem zjistil, že nejistota, kterou vyvolal, je mnohem silnější, než předpokládal.

Copak jsou ti dva úplně pitomí?

Nebo – zpočátku se mu nechtělo věřit – nemají zájem na tom, aby se zorientovali? Jeden z nich nemá zájem?

Netrvalo to dlouho, ale mnohem déle, než obvykle. Potom to vzdali. Ale neodešli.

Bludný kořen se s tím vyrovnával několik dní, než pochopil.

Tudy vedla cesta! Tohle měl zkusit už dávno.

Prostoupila ho naděje. Remízek za městem přece jen nebyl tak špatným místem.

Po staletích našel lidi, kteří bloudit chtějí. To v něm probudilo chuť k životu.

Pověst dobrého bludného kořene má orlí křídla.

Populační explozi následujících desetiletí nedokázali sexuologové vnutit logický důvod.

Jen bludný kořen, rozrůstající se do kraje, se tiše pochechtával.

 

© 2002, napsáno 2002, poprvé na Bezejmenné stránce v červnu 2002

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist