Bezejmenná stránka: Literárium

Cena jednorožce

 

Zblízka vypadal Duks jako větší statek. Východní hradba byla rozpůlena velkou trhlinou, most přes napodobeninu hradního příkopu měl prohnilé trámy. Fawraham jen pokrčil rameny a opatrně po něm přešel až k otevřené bráně, před níž seděl na kameni ospalý strážný. Zvedl jen lenivě hlavu, ujistil se, že cizince nenásleduje dav ozbrojenců, a opět upadl do dřímoty.

Hromada hnoje v rohu dvora návštěvníka nepřekvapila, čekal ji, stejně jako hejno kvokajících slepic, přehrabávajících udusanou hlínu v urputné snaze najít něco k žrádlu. Z dřevěných chlívků nalevo pochrochtávali vepři, odněkud zamečela koza.

„Hej. No, ty. Co tu pohledáváš?“ křikla na něj mohutná žena s čepcem na hlavě: „Nikoho nebereme, čeleď je kompletní.“

Fawraham se usmál.

„Jdu navštívit hraběte.“

Žena si ho podezíravě prohlédla, potom usoudila, že ačkoliv nepřijel na koni a s doprovodem, bude ten chlapík s mečem, v černém, kovovými kroužky zdobeném oděvu, asi opravdu nějaký známý jejího pána.

„Pan hrabě je nahoře,“ ukázala palcem za sebe, na zchátralé stavení, jemuž tady určitě říkali věž. „Ve svých... komnatách.“

Rozhlédla se kolem a chvíli se otáčela jako olbřímí holubička, než její zrak vyhmátl tu správnou postavu.

„Fride!“ křikla na muže, který na okamžik vyhlédl ze dveří, „Pojď sem. Odvedeš tuhle pána k našemu pánovi. Jasný?“

Frid, holohlavý a přihrblý služebný duch v rozšmajdaných botách, v kalhotách se záplatami na kolenou a zaprané bílé košili s vytahanými lokty, horlivě pokýval hlavou a pokorným gestem pozval Fawrahama do věže.

Ani uvnitř se návštěvníkovo mínění o Duksu nemělo důvod měnit. Frid vyvedl Fawrahama po příšerně vrzajícím schodišti nahoru do patra, zšedlého a vybaveného jen těmi nejnutnějšími předměty, jimiž šlechtici zdobí svá sídla. Mezi parožím trofejí natahovali pavouci sítě, zbraně po stěnách žral rez a podobizny předků pokrývalo mřížoví prasklin.

Saynor, hrabě z Duksu, obýval veliké, zimou a vlhkem prolezlé místnosti. Ošuntělý průvodce nechal s mnoha omluvami stát Fawrahama před jednou z nich a sám zmizel za ornamenty pokrytými dubovými dveřmi. Po chvíli opět tiše vyklouzl.

„Pán vás přijme,“ špitl a vpustil hosta dovnitř.

Hrabě postával u okna. Jedině on snad z celého Duksu nevypadal sešle. Jeho šat sice nepatřil k nejmódnějším, pán hradu se ale snažil dostát obecným představám o vzhledu šlechtice: měl pěstěný knír na hladce oholené tváři, delší vlasy, zastřižené rovně nad obočím, prsty zdobilo několik prstenů. Na širokém, bronzovými ornamenty zdobeném opasku se pohupovala široká dýka.

Fawraham se představil a hrabě vyhnal pohybem dlouhého štíhlého ukazováku Frida z místnosti.

„Přicházím z Khegganu. Zaslechl jsem, že nabízíte zajímavě placenou práci pro odvážného muže.“

„Jste odvážný?“

„Spíš potřebuji těch tisíc dukátů,“ přiznal host, „Ale...“

Hrabě ho přerušil.

„Já vím. Ale teď se vám nezdá, že bys jste ode mne mohl vymámit. Skutečně je nemám, prozatím.“

Fawraham zpozorněl. Hrabě hrál otevřenou hru a to mohlo znamenat leccos.

„Když nevím za jakou práci těch tisíc nabízíte, pane, nemohu pochopitelně souhlasit se vším a hned,“ řekl opatrně. Saynor se rozesmál.

„Nebudete přece stát, drahý Fawrahame. Sedněte si,“ nabídl mu dubovou židli s vysokým opěradlem. „A nebudeme si nic předstírat. Vaše, řekl bych trochu pochybná sláva dorazila i do téhle díry, milý zbojníku. Nebo jste se začal živit něčím poctivějším?“

Fawraham Saynorův úsměv opětoval. Hrabě ukázal na džbán na stole a host si nalil. Víno nebylo z nejhorších.

„Abych řekl pravdu, jsem rád, že jste přišel, hlupáků se tu už vystřídalo dost. A já nemám moc času, než mi tahle barabizna spadne na hlavu a než...“

Fawraham pohlédl Saynorovi zpříma do očí a hrabě se zamračil.

Udeřil do stolu.

„Tak poslouchej, příteli lapko,“ řekl, „Potřebuji peníze. Nemám bohužel dost odvahy a čeledi na to, abych je získal tím běžným způsobem, jakému se občas věnuješ i ty. Ne, nepřerušuj mě. Je ještě jiný způsob, tady a nikde jinde. Ty dukáty se procházejí dokonce po mé vlastní půdě.“

„Procházejí?“

„Ano. Mají čtyři nohy a... Fawrahame, poslední otázka. Jsi ochoten ulovit za tisíc dukátů, které nabízím, plaché a možná nebezpečné zvíře? Živé, pochopitelně, mrtvola je mi k ničemu.“

Zbojník pokrčil rameny. Náhlý přechod k familiárnímu oslovení znamenal u šlechtice vyslovení důvěry. Přijal ji. I opětoval.

„Nevím. Podle toho, jaké zvíře máš na mysli. Pravděpodobně dost vzácné – a pokud je to drak, pak říkám ne, nejsem hrdina z pohádek.“

„Není to drak. Žádná obluda, nic takového. Ale vzácné skutečně je. Drahý příteli, mám na svém panství jednorožce.“

Fawraham mlčel.

„Možná posledního jednorožce na světě, určitě posledního v Argothu. Chápeš jakou má cenu?“

Návštěvník chápal, byl zvyklý všechno okamžitě přepočítávat na peníze. Věděl také, že v Khegganu dá rozmařilý Kdaryl za takovou vzácnost klidně polovinu svého paláce. Tu nezadluženou. Nepochyboval, že v Ingmardunu by se takový blázen našel také. I ve Wenzburgu. O velkých městech tam dole na pláních ani nepřemýšlel. Tam byly bláznů stovky.

„Mohl by to být rozumný obchod,“ usoudil nahlas. „Ale mohl sis ušetřit tisícovku, kdybys jednorožce ulovil sám. Proč?“

„To zvíře se odstěhovalo do močálů. Je ostražité, a ani já, ani nikdo z mých lidí nemáme chuť tolik riskovat. Ani patřičné zkušenosti. Močály tady u Duksu nemají zrovna nejlepší pověst.“

Fawraham se usmál. Když dokončil svou poslední práci, přišlo mu trochu líto, že už dlouho nevydělal peníze tím, čemu lidé říkají poctivý způsob. Za Saynorovou nabídkou tušil něco zajímavého. Vyplnilo se to.

„Beru. A nebudu smlouvat,“ kývl.

Hrabě se narovnal a oddechl si. Potom se ušklíbl.

„A já ti věřím. Jako žádnému z těch, co tu byli před tebou. Jen jediná připomínka – nepokoušej se mne podvést. Nejsem sám, kdo zná tvou minulost. Já dostanu živého jednorožce, ty tisíc dukátů. Jiná pravidla neznám.“

Fawraham souhlasil.

Frid ho zavedl do malého pokoje, v němž úslužně zvířil nánosy prachu v pokusu o rychlý úklid. Fawraham ho vyhodil. Sedl si do křesla, z něhož lezla po stranách sláma, a přemýšlel. Ta věc rozhodně nebyla jednoduchá, lehkonohé zvíře v močálech je všechno, jen ne snadná kořist.

A močály tu nemají zrovna nejlepší pověst.

Nevěděl, co tím Saynor myslel, a rozhodl se tedy prozatím nejasnou informaci ignorovat. Nejdřív musel vymyslet plán – jednoduchý plán, jak odchytit ostražitého tvora v nebezpečném terénu. Pochopitelně bez toho, aby z odměny vyplácel nějaké pomocníky.

Přišel na něj docela rychle.

„Fride!“

Dveře zavrzaly. Fawraham se usmál. Tušil, že sluha, ať už ze Saynorova rozkazu nebo z vlastní píle, skloní ucho ke klíčové dírce. A jak bylo vidět, nemýlil se.

„Přejete si, pane?“

„Máte tu někoho, kdo se vyzná v bylinkách?“

„Snad stará Rimva, pane. Žije někde u řeky. Vyhlášená kořenářka.“

„Můžeš mě k ní zavést?“

Sluha pokrčil nerozhodně rameny.

„Tak někdo jiný. Potřebuji...“

„Falur, pane. Určitě vám poradí.“

„No tak vidíš. Je na Duksu?“

Z Falura se vyklubal olysaný adept černé magie, vařící lektvary ve sklepení. Frid stačil Fawrahamovi pošeptat, aby nedal na lidské řeči, Falur určitě není žádný půlčaroděj, ale opravdový mistr. Když se pak zbojník zeptal na význam toho výrazu, odpovědělo mu pokrčení ramen. Ale Falur se přiznal sám. Snad ze strachu, aby nebyl podezírán z neprofesionality.

„Říkají mi půlčaroděj,“ vyhrkl, sotva se návštěvník představil. „Ale je to jen bledá závist. Nikdo tak mocný jako já tady nežije.“

Nejspíš proto jim půlčaroděj stačí, poznamenal Fawraham v duchu, ale nahlas neřekl nic. Rozhlédl se po zašlé tmavé místnosti. Byla plná všeho haraburdí, jaké mágové používají: zvířecích artefaktů, skleněných nádob s tinkturami a elixíry. Na křivě pověšených policích se povalovaly nezbytné lidské lebky v sousedství odrbaných grimoárů, vázaných v zaručeně pravé dračí kůži. Fawraham za svůj život vlastnil několik nebezpečných spisů, do nichž oko smrtelníkovo nemělo nahlédnout, a pokud mohl posoudit, většinou obsahovaly stejné nesmysly. Ale dobře se prodávaly – bláznům stejného ražení jako byl Falur. Jak zbojník na vlastní kůži ověřil, žádná z těch knih nepřinesla prokletí a strašnou smrt tomu, kdo se jí zmocnil krádeží, což se mezi mágy a příslušníky cechu zlodějského tradovalo odedávna. Jen jeden grimoár Fawraham ani neotevřel a hned večer ho odnesl do chrámu Měsíční bohyně, aby ho beze svědků položil na oltář...

„Ty jsi další lovec?“ vytrhl ho Falur ze vzpomínek. „Ne, nic neříkej, vidím, že jsi.“

Panenky půlčarodějových očí se ztratily pod víčky. Prsty se propletly do nicneříkajícího znamení. Celkem běžná póza, usoudil zloděj, jen trochu moc efektní na pouhé zjišťování totožnosti.

„Já ti v lovu nepomohu,“ prohlásil mág důrazně, když se otřásl a ukončil akt jasnozření.

„Potřebuju od tebe jen pár bylinek,“ řekl Fawraham.

„Laskavec? Mateřídoušku? Něco na přilákání toho tvora?“

„Ne. Potřebuji Černou směs.“

Falur vykulil oči.

„Určitě ji máš. Aspoň nasušenou, když už ne roztok.“

Půlčaroděj pokýval hlavou a něco si pro sebe zamumlal. Zavrtěl hlavou. Fawraham sáhl do opasku a vylovil poslední khegganský zlaťák, který mu ještě říkal Pane.

Místní magická celebrita bez prodlení a uzardění změnila názor.

Chtivě po minci hmátla, zasunula ji do váčku u pasu a potom se obrtátila k polici na stěně. Vytáhla malý plátěný pytlík, podala ho Fawrahamovi, zbojník si prohlédl seschlé rostliny, přičichl a kývl.

„Ale tím ho zabiješ,“ připomenul Falur. „Je to nejprudší jed jaký znám.“

Fawraham znovu kývl. Falur na něj pohlédl, jakoby v opravdovém prozření mysli.

„Nemysli si, že to získáš,“ zasyčel. „Tohle ti k tomu nepomůže.“

Návštěvník pokrčil rameny, protože mága nepochopil. Teprve když opouštěli vlhké podzemí, všiml si bledé dívky, postávající v rohu, za stolem plným křivulí.

Vyplašený Frid nechápal, proč se host, když vyšli na nádvoří, hlasitě rozesmál.

Bílý cár mlhy se pomalu měnil v konkrétní tvary. Fawraham potlačil vzrušení. Znovu se přesvědčil, že pět připravených šípů leží na dosah. Přejel prsty po opeření, aby se ujistil, že vytáhl z toulce opravdu jen ty, jejichž hroty včera opatrně vkládal do misky s jedem. Musí vystřelit v pravý okamžik a pokud možno zasáhnout slabiny. Byl připraven vypálit všech pět střel rychle za sebou, ale pevně doufal, že první rána bude přesná.

Pozorně sledoval bílou skvrnu a čekal, až se přiblíží k jedinému prameni čisté vody který tu byl. Deset dnů mu trvalo, než zvíře objevil, stejně dlouhou dobu se opatrně plížil za ním, aby odhalil jeho zvyky. Z bezpečné vzdálenosti musel odhadnout jednorožcovu hmotnost, bylo to nezbytné pro přípravu příslušně silného roztoku. To byl nejbezpečnější způsob, jak zvíře chytit a dopravit na Duks – uspat ho.

Za těch deset dní zabil dva jeleny a jednoho divokého koně, nejméně dvakrát tolik zvěře uniklo v slabém omámení. Ani teď si nebyl jistý, nakolik bude jed účinkovat, protože i když se na první pohled koni podobal, mohl jednorožec reagovat všelijak. Ale za pokus to stálo.

Zvíře se zastavilo asi padesát kroků od lovce a vydalo se vlevo, aby obešlo nebezpečnou tůň. Zbojník z něj nespouštěl zrak, změnil se v šelmu na lovu, v šelmu ozbrojenou ne tesáky, ale tisovým lukem. Ještě několik kroků, aby postřelené zvíře mělo, než zeslábne, možnost utíkat po pevné půdě. Aby se v šoku neobrátilo do bažiny.

Až projde kolem tamtoho keře. Kolem poloshnilých kmenů, kolem té bílé – jaké bílé?

Fawraham se rozmrzele pousmál.

Seděla na bezpečné půdě pod stromy, na padlém kmeni, nehybně, s rukama v klíně, rozpuštěné tmavé vlasy jí padaly na obnažené paže. Takže Falur je někde poblíž, nejspíš v lese.

Ze všech možných dnů si půlčaroděj vybral pro svůj lov právě ten, kdy se vydal lovit i zbojník. A použil přitom – v tom se Fawraham tehdy nemýlil – toho nejprostějšího a nejjednoduššího způsobu: panny, k níž jinak plaché zvíře přistoupí, složí jí hlavu do klína a nechá se odvést.

Jenže lidová pověra, jak se dalo čekat, neúčinkovala.

Když jednorožec spatřil nehybnou postavu, zarazil se. Strnul a okamžik si nehnutě dívku prohlížel. Potom se obrátil a plavými skoky se rozeběhl zpátky.

Byl až příliš ostražitý.

Fawraham zaklel a odložil luk, dnešní lov byl ztracen.

V tu chvíli se situace změnila znovu.

V křoví, které předtím zvíře nevšímavě minulo, se zvedla přihrblá postava. Půlčaroděj nevydržel.

Jednorožec se lekl.

Dlouhým skokem se přenesl přes zrádnou tůň na ostrůvek pevné půdy. Chtěl se Falurovi vyhnout po okraji močálu, ale nepříčetně hulákající mág, který se snažil zahnat zvíře zpátky k dívce, vyběhl se proti němu s rozpaženýma rukama, mával a ječel.

Jednorožec se obrátil do bažiny. Vedl si znamenitě, neomylně vyhledával schůdnou stezku, přeskakoval z jednoho pevného drnu na druhý. Blížil se k Fawrahamovi, ale ten už střílet nechtěl – z močálu by zvíře stejně nedostal.

Půlčaroděj se zastavil, nechal křiku a jen zlostně klel, dívka stále seděla bez hnutí a Fawraham s lítostí sledoval unikající kořist. Doufal jen, že se zvíře k pramenům vrátí. Snad zítra nebo za pár dnů. Jeho vztek se obracel k Falurovi. Jednorožec, v poslední době pronásledovaný všude, kde se objevil, byl už víc než jen plachý. Docela dobře se může sebrat a zmizet z tohoto kraje. Slatiny mu doposud poskytovaly dobré útočiště, až dodnes v nich byl ve větším bezpečí než jinde.

Protože močály okolo Duksu nemají nejlepší pověst.

Fawraham si ta slova vybavil, když se prchající dukáty na okamžik zastavily, aby vzápětí na to odskočily na ošklivým mechem porostlý balvan, nebo téměř v bažině ponořený kmen stranou od jinak přímé cesty.

Proč?

Nespouštěl už ze zvířete oči. Sledoval jeho útěk močálem, zdál se mu podivný, cítil, že jednorožec už neprchá před bláznivým čarodějem. Dovedl odhadnout, na které tmavě zelené ostrůvky by mělo zvíře skočit, ale to se vrhalo naprosto nepředvídatelnými směry. Vypadalo to, že se nejjednodušší cestě vyhýbá záměrně.

Něco mi zapomněli říct, napadlo zbojníka. Strnul v předzvěsti nečekaného zvratu – a přece sebou trhl, když přišel.

Jednorožec dopadl na malý vyboulený trs rákosu a nahrbil se k dalšímu skoku. Odrazil se, ale sklouzl stranou, nohy mu podjely. Padl na bok.

Nenápadný ostrůvek vyrostl. Bažina zabublala. Zvíře se převrátilo, našlo pevnou půdu pod nohama a těžkým skokem se přeneslo na vedlejší drn. Zůstalo stát, se skloněnou hlavou a tmavým rohem namířeným na narůstající hmotu.

Močál se vařil v divokém víru, v jehož středu se zvedalo cosi blátivě příšerného.

Zprvu to vypadalo na velkou bahenní želvu. Pod krunýřem, ze kterého ve velkých kusech opadával nános černé mazlavé hlíny, pak vyrostly velké pařáty se zakřivenými drápy, zprostřed hluboko vykrojeného štítu se vysunula protažená hlava, ozbrojená čelistmi plnými ostrých zubů. S hlasitým mlasknutím se vynořily silné zadní nohy, netvor se na ně postavil a zapřel plochým ocasem. Zařval.

Vichřici podobný hřmot se rozlehl okolím a vrátil v ozvěně. Jednorožec udělal krok zpátky. Zůstal pak nehnutě stát, jenom hrotem rohu sledoval zvedající se hlavu příšery.

Netvor byl třikrát větší a neskonale lépe vybavený. Několik okamžiků si svou oběť prohlížel, jakoby se rozmýšlel, stojí-li ta trocha masa za námahu.

Potom zaútočil.

Prudce udeřil hlavou, ale jednorožec zatancoval a živému kladivu se vyhnul. Přitom sekl rohem. Příšera trhla hlavou a ohnala se znovu. Čtvernožec opět bodl. Nemělo to žádný účinek. Netvor zaryčel, bílý protivník nadskočil a obrátil se ve vzduchu. Ostrá kopýtka zasáhla hlavu a vzala obludě chuť na rychlé výpady. Oba strnuli a hleděli si do očí.

Jednorožec vyrazil první. Vrhl se mezi smrtelně nebezpečné pařáty a zabořil roh do netvorova krku. Stačil ho vytrhnout před tím než obluda sevřela pazoury, drápy ho přesto poranily na šíji. Bahenní tvor pokračoval v protiútoku a znovu se střetl s tvrdými kopýtky.

Odpor kořisti ho zmátl. Znovu strnul a nahrbil se. V nepříliš rozumné hlavě zaťukala na dveře myšlenka na návrat do bažiny. Než ji stačil promyslet, jednorožec neohroženě udeřil znovu. Další švihnutí kopýtky a obrat zpátky. Znovu. Ale poslední skok si špatně vyměřil a dopadl na okraj ostrůvku. Sklouzl a zabořil se do bahna.

Netvor se ohnal tlapou a bílé zvíře se zřítilo do močálu. Pomalu se začalo propadat a obluda se narovnala a natáhla pazoury, aby kořist vtiskla hlouběji.

Roh na jednorožcově čele slabě zazářil.

Příšera se zarazila.

Roh svítil stále silněji a zvíře se pomalu vymaňovalo z beznadějného postavení. Předníma nohama se zachytilo ostrůvku a začalo se škrábat na pevnou zem.

Obluda pozvedla nohu a přešlápla. Tušila, že zářící roh bude nebezpečnou zbraní a chtěla jednorožce napadnout zezadu, než uvolní z bahna svou druhou zbraň – kopyta.

Vzduchem prosvištěl šíp.

Neškodně sjel po krunýři, ale Fawraham vzápětí poslal další, který probodl netvorovi kůži na krku.

Obluda se za novým protivníkem otočila.

Jenže ten byl z dosahu, stál na skalisku u pramene. Rozevřela tlamu, aby na něj aspoň pustila hrůzu, a na ten okamžik zbojník čekal. Rychle zamířil a vypustil další šíp. Trefil přesně tam, kam chtěl – do měkkého patra.

Řev se změnil v bolestné zaskučení.

Jed nemohl netvorovi nijak ublížit, byl určen k omámení mnohem menšího zvířete. Přesto účinkoval, pronikl do mozku a bahenního tvora otupil.

Jednorožcův roh zářil jasným světlem. K útoku už ale neměl bílý tvor  sílu, jen opatrně uskakoval před malátnými údery velkých tlap. I obluda změnila strategii, mávala pařáty a snažila se vystoupit na ostrůvek. Chtěla zatlačit kořist zpátky do močálu. Opatrně, aby nenastavila zranitelný krk, se hrudí opřela o pevnou půdu a pomalu se sunula kupředu. Jednorožec krok za krokem ustupoval.

Když pod zadníma nohama ucítil bažinu, odhodlal se k zoufalému pokusu. Sklonil hlavu a zaútočil.

Netvor se stáhl. Dlouhý krk ukryl pod krunýř. A sunul se dál. Jednorožec, už ne bílý, ale špinavý a zatížený vrstvou bláta byl v zoufalé situaci. K odskoku mu chybělo místo. Tvrdou čelní kostí nepronikne ani rozzářený roh.

Útočník napřáhl pařáty.

A jednorožec skočil.

Dopředu, jinam nemohl. Neohrabaným odrazem se vznesl vzhůru, zahrabal zadníma nohama po okraji netvorova krunýře a těžkopádně se z něj odrazil. Dopadl na okraj nejbližšího ostrůvku, vyškrábal se na něj a zoufalým pohledem hledal další. Další skok. Potom se unaveně otočil a nehybně sledoval netvora, škrábajícího se na pevnou zem.

Fawraham znovu vystřelil, už naprosto bez účinku. Vztekle zanadával a pustil luk. Obluda se postavila.

Odhalila černý, zvrásněný spodní pancíř, pokrytý slizkými hadovitými příživníky, vezoucími se s hostitelem od kořisti ke kořisti. Na čistém vzduchu se svíjeli, mrskali sebou a odpadávali. Netvor se zakýval a zahučel. Znovu vysunul hlavu na dlouhém krku a potom se převrátil dopředu. S mohutným plesknutím padl do močálu. Klínovitá hlava si dlouho prohlížela jednorožce, než se konečně ponořila do černého bahna.

Zvíře se zatřáslo a strnulo. Záře jeho rohu pohasínala.

Fawraham pozorně sledoval bažinu mezi černou skvrnou, která po netvorově ponoru zůstala na hladině a jednorožcovým ostrůvkem. Ale nestalo se nic.

Netvor se kořisti vzdal.

Jednorožec se otočil a vracel se na pevnou půdu. Byl vyčerpaný. Falurova dívka stále nehybně seděla na padlém kmeni, půlčaroděj zmizel v křoví.

Fawraham se podíval na poslední otrávený šíp. Na ubohé špinavé zvíře, ploužící se ke břehu.

Ne, teď by ho to zabilo. Opřel se o luk a šíp hodil na zem. Když po nocích plachého tvora stopoval a zjišťoval jeho zvyky a povahu, byl jednorožec rovnocenným protivníkem. Ale teď?

Fawraham byl zloděj a lupič. Miloval peníze, krev jeho bližních mu ani v nejmenším nevadila. Ale především byl muž svobody. Pokud to šlo, ctil protivníka a čestný souboj.

Vidina tisíce dukátů odvála do vytracena.

Povolil tětivu, zvedl ze země toulec a vykročil dolů.

Když Fawraham vstoupil do lesa a zamířil k Falurovi, spatřil jednorožce mezi stromy, jak vyplašeně nasává vzduch a na nejistých nohou se pokouší zmizet. Dívka se nehýbala, snad byla pod vlivem drogy, možná jen strachy bez sebe. Půlčaroděj zřejmě v hrůze z netvora utekl daleko mezi stromy, odkud se teď rychle vracel.

„Albruno, ty děvko!“ zaječel, když spatřil odcházejícího jednorožce, „Proč k tobě nepřišel?“

Fawraham se zasmál, protože pokud existoval zaručený způsob, jak jednorožce nechytit, pak to bylo využití lidové praxe jak je chytat. Na nevinné dívky, k nimž plaché zvíře dozajista přijde.

„Copak jsi mi neodpřisáhla, že jsi panna?“

Všiml si zbojníka, stojícího mezi stromy.

„Dělej něco! To zvíře utíká!“

„Od čeho jsi čaroděj, Falure?“

„Hlupáku. Copak nevíš, že na jednorožce kouzla nepůsobí? Je to stvoření Chaosu, magický artefakt!“

„Já vidím jen vyčerpané slabé zvíře.“ řekl Fawraham tiše.

„Tak dělej! Tohle je jedinečná šance. Neuteče!“

Půlčaroděj byl sice nedouk, ale choval se jako pravý Mistr – rozkazovačně a nadutě.

„Pohni se, šašku.“

„Nemám rád, když mi takhle někdo říká,“ řekl zbojník ještě tišeji. Pro ty, kteří ho znali, to bylo varování.

„Jsi blázen. Ale pro to zvíře půjdeš, když tahle děvka zklamala,“ zahučel Falur výstražně a vytáhl zpoza šerpy, kterou byl omotán, křivou hůlku. Něco zamumlal. Fawraham se rozesmál.

„Nejsme na jarmarku, Falure. A tomu děvčeti musí být zima.“

Čaroděj na něj zlostně pohlédl. Mumlání se opakovalo.

„Asi ti ne nadarmo říkají půlčaroděj. Možná jsi něco zapomněl.“

Každý člověk má své slabé místo a Falurovo bylo právě tohle. Zvedla se v něm vlna vzteku a vyslovil zaříkání, které skutečně ovládal. Mávl.

Fawraham měl pocit, jako by v běhu narazil do zdi. Zapotácel se, rozhodil ruce a padl na záda. Falur se zasmál a kouzlo zopakoval. Zbojník se zvedl na kolena, ale další běžící zeď ho opět srazila na zem. Vstával pomalu, překonával přitom sílu kouzla i bolest pádu.

„Tak půjdeš?!“

Do hlavy mu vstoupil oheň. Nebylo to poprvé, kdy na něho někdo vyzkoušel takové kouzlo, ale znovu Fawrahama překvapila jeho účinnost. Když poslechne, byť jen v myšlenkách, plamen zeslábne. Bude-li odporovat, bude to horší.

„Tím půlčarodějem se zabývat nebudu,“ řekl vítězoslavně Falur, když na okamžik povolil sevření. „když okamžitě doběhneš pro jednorožce. Potřebuji ho, a ty ostatně také. Co s tebou provede hrabě, až mu řeknu, že jsi toho tvora vyhnal z kraje?“

Bolest zeslábla, takže se zbojník mohl konečně pousmát a promluvit.

„Copak řekne tobě, až zjistí, žes mu hodlal jednorožce připravit o to, co ho výhodně prodá?“

Další ohnivý úder.

„Běž šašku!“

„Ty jsi šašek. Podívej se za sebe,“ vyrazil ze sebe Fawraham. A Falur se opravdu ohlédl. Vykřikl a prudce se otočil. Zamával hůlkou.

Hleděl do mandlových jednorožčích očí.

Zavřeštěl a znovu zamával. Ať už nelhal a magie na jednorožce skutečně nepůsobila, nebo se prostě nedokázal soustředit, čarodějné umění Falurovi nepomohlo. Strnul, spustil ruce a odhodil hůlku. Fawraham si oddychl.

Ale potom spatřil nenápadný pohyb mágovy pravice. Pomalu se blížila k pásu, z něhož trčel jílec dýky.

Jednorožcovo hrdlo bylo na dosah.

Falur otočil hlavu, aby se ohlédl po Fawrahamovi. Výraz jeho tváře hovořil jednoznačně. Zbojník zvedl obě ruce a odmítavě jimi zavrtěl, čaroděj se ušklíbl a prudce trhl, aby osvobodil dýku z pochvy. Fawrahamovy ruce pokračovaly v cestě nahoru a sáhly za límec kabátu.

Dříve než hrot čarodějovy dýky opustil pás, prolétly vzduchem dva ostré vrhací nože.

Jeden se zabodl do Falurova týlu, druhý do ramene.

Mág se bez hlesu zřítil k zemi.

„Byl to prostě jenom půlčaroděj,“ neodpustil si Fawraham. Vytáhl z mrtvoly nože a pečlivě je očistil. Dívka Albruna se konečně pohnula. Zakryla si rukama obličej a začala vřeštět.

„No vidíš. Přesně tohle jsme my, lidé,“ usmál se zbojník na zvíře a vrátil se k pařezu, na němž dívka seděla. Podal jí ruku.

„Pojď, děvče. V těch hadrech ti musí být zima.“

Ztichla. Fawraham si svlékl kabátec a přehodil jí ho přes ramena.

„Já se do Duksu už nevracím. Ty?“

Zavrtěla opatrně hlavou. Usmál se na ni.

„Tak pojď se mnou. Určitě se neztratíš.“

„A... on?“ pípla a ukázala na jednorožce.

Zvíře pohodilo hlavou a vykročilo k napajedlu. Fawraham mu zamával a obrátil se k Albruně.

„Čert vem hraběte a jeho tisíc dukátů. Zrovna jsem si vzpomněl na místo, kde mě ještě neznají.“

KONEC

 

© 1995, napsáno 1993, poprvé vyšlo v Dechu draka č. 4/1995, poprvé na Bezejmenné stránce v lednu 2005

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist