Bezejmenná stránka: Literárium

Cui bono

 

Noc byla právě tak temná, jak ji ke svému účelu potřeboval. Nízké mraky hrozily každým okamžikem vypustit svůj obsah v nepříjemně vlezlém mrholení, Měsíc za nimi bledl v nezřetelném D.

Ideální podmínky pro dobře odvedenou práci.

Vyhlédl z okna, u něhož možná až experti zjistí, že bylo otevřeno násilím, chvíli naslouchal, potom vylezl ven, natáhl se do tmy za pootevřenou okenicí a vylovil plochý obdélníkový předmět, zabalený do bublinkové fólie, pečlivě přelepené lepenkou a převázané provázkem; v takovém počasí by mohl obsah dojít škody.

Přivřel okenici, ještě naposledy zkontroloval šum okolí a s lehkým úsměvem na rtech vyrazil. Každým krokem se riziko snižuje takřka exponenciálně, napadlo ho. A až dojdu k autu za náměstím, bude nulové.

Ty kroky udělal tři.

„No konečně,“ ozvalo se odněkud, „Já už myslel, že tam chcete přenocovat.“

Zarazil se.

Od stěny se lenivě odlepil ramenatý policista, srovnal si čepici, sebral z rukou překvapeného zloděje balík a kývl.

„Půjdeme do tepla, ne?“

Polapený muž ho poslušně následoval, na služebnu to bylo několik set metrů tichými tmavými uličkami. V hlavě měl trochu zmatek, byl si jistý, že celá akce byla připravena naprosto dokonale, dokonce několikrát změnil termín, protože se mu ruch v galerii i v ulicích nezdál přiměřeně přiměřený. S nikým o ničem nemluvil, dával si pozor, jestli ho nikdo nevidí a pokud ano, jestli nemá možnost odhadnout věci budoucí.

Leda by tam ten četník stál každou noc.

„Chcete kafe?“

Ani tohle nehrálo. Na služebně si poslušně sedl na rozvrzanou dřevěnou židli, čekal perlustraci, pár oficiálních vět a celu předběžného zadržení, ale policajt se choval jako někdo, kdo ještě neudělal dnešní dobrý skutek a chce to na poslední chvíli zachránit teplým nápojem pro promrzlého kolemjdoucího. Chvíli se motal kolem stolku s rychlovarnou konvicí, položil před zadrženého hrnek s malým kazem v glazuře, přistrčil k němu dózu s cukrem, přecházel pak sem a tam, od plechové skříně k polici plné šanonů. Zastavil se u okna a chvíli hleděl do tmy za sklem. Zloděj, udivený tak familiárním přístupem, ho po očku sledoval. Nechal se zlákat vůní, vycházející z šálku a opatrně (ne že by snad předpokládal, že by kafe bylo vylepšeno penthanolem sodným, bylo jen horké) se napil.

Čímž padl startovní výstřel.

Policista se odpíchl od okna, v jehož odrazu pozoroval svou kořist, odsunul židli u kancelářského stolu a pohodlně se na ní rozvalil. Natáhl nohy, ruce složil na prsou.

„Ani to nebudu rozbalovat,“ ukázal na lup, opřený o stěnu tak, aby zůstal oběma aktérům na očích, „Je to Muž, hledící z okna.

To je dedukce, ušklíbl se zloděj. Co jiného bych asi bral, když všechno ostatní, co tam viselo, by dohromady nedalo ani na bazarovou ojetinu. Ne že bych byl vystudovaný kunsthistorik, ale po těch letech přece něco poznám. A navíc kupec... Zatraceně, jaký kupec? Vždyť on se nijak nevyjádřil. Vlastně se jen zmínil, byla to sice jasná narážka, jenže pak už nepadlo ani slovo. Proč já tam vlastně lezl? Pro pocit snadně vydělaných pořádných prachů?

Že bych skočil na špek?

Pokrčil odevzdaně rameny.

„Asi. Já se v tom nevyznám,“ broukl naučeným způsobem.

„A proč jste pro něj šel?“

„Prostě mě napadlo, že by se dal hodně dobře prodat. Já nevím –  teď se mi to zdá jako naprostá pitomost,“ přiznával zadržený upřímně, „–  ale měl jsem pocit, že Hav... že vím o někom, kdo by ho koupil.“

„No, on by o něj Havlásek nejspíš nestál.“

Na okamžik zavládlo v místnosti napjaté ticho. Zloděj zatajil dech, aby nepatřičnou reakcí nepřiznal své kontakty.

„Pravda, je to zajímavý obraz,“ pokračoval nevzrušeně strážce zákona a slovu zajímavý dal onen mnohavýznamový přízvuk, vytvářející z lexému švédský stůl pro hosty různých chutí.

Zloděj si vybral tu jemu nejbližší.

„Jestli má opravdu velkou cenu, tak by snad... zabezpečení... ta obrazárna... já nevím, ale nenechával bych ho viset jen tak na chodbě.“

„Ale to se pletete.“

„Já...“ zadrženému se nechtělo se najednou prozrazovat všechny své triky, ale dobře věděl, že k tomu, aby se dostal do maloměstské galerie, sundal ze stěny rám a vylezl ven, jich mnoho nepotřeboval.

Jenže – jak se tam dostal tenhle chlápek v uniformě?

„On nijak zvláštní cenu nemá. Shodlo se na tom několik odborníků.“

Zloděj na policistu pohlédl úkosem, s neskrývanou nedůvěrou a jiskrou pohrdání v oku. Ta vzápětí zhasla, protože muž zákona se nepřestával usmívat. Byl to výraz tak trochu zvláštní, prozrazující, že jeho majitel ví něco, co nevíte vy. Policista si protivníkovu nejistotu chvíli vychutnával, potřeba vysypat ze sebe nahromaděná slova ovšem rychle převládla. Chvíli je ještě převaloval na jazyku, přemýšlel, jestli proti němu sedí ta správná osoba.

Třeba ne, pomyslel si. Jenže jiná se taky už nemusí objevit.

„Víte co,“ řekl, když rychlou úvahu uzavřel, „Asi na tom nezáleží, ale do rána je daleko, kolegové dávají bacha v ulicích u Bludiště, je tam nějaká oslava, takže máme hodně času.“

Zloděj zbystřil. Měl v oboru slušné zkušenosti, ale s takovým začátkem výslechu se zatím ještě nesetkal.

Něco tu nehrálo. Káva, milý policajt, který se podle všeho nudí a tak... ano, přesně k tomu se chystá. Zadržený si nenápadně povzdechl.

„K tomu obrazu. Abych to vzal tak nějak pořádně, tak vám musím vyprávět něco, co se vlastně stalo podobné noci jako je ta dnešní.“

Brzdy zakvílely jako v televizním seriálu, auto s majáčkem poskočilo na obrubníku, tlumiče zasténaly, posádka hekla. A jelo se dál.

Služební škodovka měla své za sebou, ale unikající fiat, byť vybavený silnějším motorem, lepší časy už ani nepamatoval. Navíc za jeho volantem seděl někdo, komu v získání kvalitních řidičských dovedností bránil častý pobyt v nápravném zařízení.

„Zatracenej blbec,“ zaklel strážmistr, přeřadil a pokusil se prošlápnout plynový pedál podlahou, „Vždyť je to obyčejnej chmaták, co blázní?“

„Třeba někoho zapích‘.“

Rotný, vmáčknutý do sedadla spolujezdce, se pevně držel palubní desky a přemýšlel o tom proč, když už se ho konečně dočkal, mu jeden z hlavních důvodů, pro který vyměnil základní vojenskou službu za službu státní, nepřipadá tak vzrušující.

V televizi vypadaly ty honičky mnohem zábavněji.

Hnali se za fiatem už několik kilometrů. A přitom úplnou náhodou.

Byla klidná noc a tak se zašili do temného zákoutí na rychlou cigaretku, kouřili rychle a bez řečí – a najednou si všimli, jak z okna protější budovy někdo vyskočil. Udiveně sledovali, jak jakýsi muž přecupital k přistavenému autu, otevřel ho, něco položil dovnitř, potom jen tak, jakoby se to odehrávalo dopoledne před nákupním střediskem, otřel kapesníkem čelní sklo a v klidu nastoupil. Zařval, protože v teprve v ten okamžik se situací z míry vyvedení příslušníci zmohli na úřední oslovení. Bleskurychle nastartoval a dal se na úprk.

To už věděli o koho jde.

„Jo, Smetáček,“ drmolil rotný do vysílačky a snažil se operačního přesvědčit o tom, že skutečně pronásledují dobře známou figurku místní galérky, „Zdrhá nám v autě!“

Nebylo to předpisové hlášení, k patřičnému výsledku ale naštěstí vedlo. Operační zalarmoval posily, nechal si průběžně hlásit směr a jal se koordinovat, čímž ze strážmistra i rotného sňal onen velký balvan zodpovědnosti. Smetáček, až doposud známý především jako neúnavný horník v cizích sklepech a zlatokop, pátrající po půdách, mezitím zdolal úzkou uličku za náměstím, projel kolem parku a podél vysoké stěny místní továrny. Prolétl místy, kde ve dne nekontrolovatelně pobíhaly děti z nedalekých bytovek. Naštěstí byla noc.

„Podezřelý ujíždí směrem Červenov a Hůrky,“ mohli pak už předpisově ohlásit ze žlutobílé škodovky.

„Posílám tam dva vozy,“ zaskřehotala vysílačka.

„A máme ho,“ zajásal rotný.

Předčasně.

Pronásledovaný vůz totiž zničeho nic přejel do druhého pruhu, prudce zatočil, překodrcal trávník mezi dvěma domy, přeskákal chodník, vjel na ulici a zamířil směrem, z nějž se žádná posila neblížila.

„Jsme v pytli,“ zaklel strážmistr, zatímco vedl auto po o poněkud delší, ale bezpečnější trase novým směrem, „Ještě kilometr a je venku, uhne někam do lesa, zhasne světla a už ho nedostaneme. Je to v háji. Blbá tma.“

Ta blbá tma ale přikrývala i výkop, na němž se dopoledne činili kopáči, rozhodně nepatřící do učebnic matematiky pro první stupeň. Nastoupilo jich celé hejno, nejbližší hospoda otvírala až po jedné odpoledne, ale výsledkem několikahodinové práce byla jen víceméně symbolická, třicet centimetrů hluboká rýha napříč ulicí. Neoznačená, kdo by se takovou podružností zabýval.

Fiat do ní vlétl naprosto nepřipraven. Navíc zpomalil, jak se řidiči, lomcujícímu rychlostní pákou ve směru, kde už žádný další stupeň nebyl, podařilo zařadit neutrál. Plechy zarachotily, auto ještě jednou poskočilo – a zůstalo viset.

Žlutobílá stodvacítka prudce zabrzdila, vzala to malým smykem a sotva zastavila, vysypali se z ní oba muži v uniformách. Ten starší díky zkušenosti okamžitě vyrazil k fiatu, mladší se pokusil ho napodobit, takže skončil na čtyřech a roztrhl si kalhoty jednou praného stejnokroje.

„Tak polezte, Fittipaldi,“ strážmistr rázně otevřel dveře, zatímco rotný se stále pokoušel vyprostit pistoli z pouzdra a nemyslet na odřená kolena.

Otřesený Smetáček se vypotácel z vozu a zkušeně a zkroušeně nastavil ruce.

V dálce zablikalo modré světlo přijíždějících kolegů. Hrdinové nočního závodu jim přenechali starost o nepatřičně zaparkovaný automobil, z něhož vzali jen to, co do něj před jejich očima zatčený uložil, a vyrazili domů.

Dotyčný a doličný předmět bylo srolované plátno, převázané světlemodrou stuhou.

„Rembrandt,“ vzdychl rotný, když ho na služebně rozbalili.

„Neblbni. Kde by se u nás vzal.“

„Proč by jinak tak vyváděl?“

Strážmistr jen pokrčil rameny.

„Co já vím. Hele, to už není náš problém. To ať si z něj dostanou někde jinde.“

Kávou provoněná služebna získala další element atmosféry, totiž nechápavé ticho, které se rozhostilo poté, co policista domluvil a sehnul se pod stůl, aby vytáhl láhev minerálky.

„Proč mi to vyprávíte?“ zeptal se zloděj.

„Nevíte? No, ona taky tahle historka vlastně skončila hned na začátku. Jen pro upřesnění: ten mladý rotný jsem byl já. Hezký časy. Tedy – vlastně nic moc, ale bylo mi dvacet, to se počítá. A ten obraz – to je vám asi jasné.“

Zloděj mrkl ke zdi.

„Lhal bych, kdybych řekl, že od té doby pozorně sleduji co se s Mužem, hledícím z okna dělo. To přišlo až později.“

„Co se s ním dělo?“ zeptal se chraptivě zloděj. Káva byla průměrně slušná, ale stejně jako vodová brynda či silné espresso vysušovala.

„To je správná otázka. Nebo: To je, oč tu běží, abych citoval klasika v klasickém překladu. Dělo se s ním hodně zajímavých věcí. Jeden by neřekl, co se může stát třeba se starými nástěnnými pendlovkami. Babička je dá vnukovi, který je nenápadně přihodí do sběru, z něj je vytáhne nějaký chalupář, ten má kamaráda hračičku, co mu vyrobí nejdřív nový ciferník a potom celou škatuli, čímž už se ale hodiny do rádoby rustikálního interiéru nehodí. Kutil je tedy smění za tři piva a přes internet prodá za slušný balík nějakému chlápkovi, jenž shání dárek pro babičku. Tohle se fakt stalo a vlastně bylo to ještě zajímavější. Ale ne zajímavější, než historie tohoto plátna.“

„Chcete mi povědět,“ odvážil se zloděj, „že tenkrát vám tenhle obraz prvně ukradli?“

„Nebylo to mně a nebylo to tady. A nebylo to poprvé. Kdy se ztratil poprvé, to vlastně nevím. Ani kolikrát ho vůbec někdo sebral. Ale co visí tady, tak už sedmkrát.“

„Cože?“

Nefalšovaný údiv ve tváři zkušeného zločince přiměl policistu k drobnému úsměvu.

„Přesně tak. Já tu sice sloužím jen rok a vy jste teprve druhý k němuž jsem se dostal, ale náhodou – vlastně ne náhodou, k tomu  přijdeme – vím o osudech Muže, hledícího z okna docela dost.“

„Kdo to byl?“

„Tak to je možná jediné, co nevím,“ přiznal se policista, „Ale popojedeme,“ dodal a s hlasitým zapraskáním kloubů se protáhl.

„Já chci do vězení,“ prohlásil ten mužík. Mluvil anglicky se středoevropským přízvukem, mnohem podezřelejší ale byla ochota, s níž se odevzdal do rukou policistů místního kriminálního oddělení. Sebrali ho ve venkovském hotelu, jehož recepční pojala jistou nedůvěru k finanční způsobilosti exotického hosta a upozornila na něho svého přítele, který byl shodou okolností inspektorem. Pravda, žádný Doyle, ani Bodie, ale v malém provinčním městečku nelze vznášet přílišné nároky.

Podezřelý host tváří v tvář fotografiím na služebních průkazech kupodivu nezačal vyhrožovat právníky, ani se ohánět zásadou in dubio pro reo. Ba právě naopak. Odevzdal se – ba přímo zhroutil – do rukou strážců zákona s očividnou úlevou.

Ani slečna z hotelu, ani policisté sice nečetli Čapkova Muže, který se nelíbil, jejich reakce ale odpovídala. Nepříliš přečerpaný úvěr a nijak zvlášť vysoké dluhy v hotelu versus chování podezřelého turisty jinak ani nedaly. A jen co se ho pokusili oťuknout předběžným výslechem, dostalo se jim dlouhého výčtu předpokládaných zločinů, které mužík ze sebe sypal jako na běžícím páse, a kterým se snad v žádném zákoníku v žádné zemi nedostalo víc, než jedné řádky, a to nanejvýš ve školním řádu. Situace, kdy se role obrací a zločinec se snaží dokázat, že je vinen už jen svou přítomností, vnesla do hlav vyšetřujících zmatek. S něčím takovým se častokrát – vlastně to bylo poprvé – nesetkávali. Ve vzduchu bylo něco opravdu podezřelého.

Podezření bylo raději předloženo příslušným orgánům a sestaveno z tak vhodných vět, že přineslo výpis z bankovního účtu vyprázdněné kreditní karty. Ta sama byla v pořádku, detektivům ale mohla prozradit – muž se sice nijak netajil, ale věřit se mu pochopitelně nedalo – kde se zadržený cizinec pohyboval a kde tedy mohl spáchat nějaký opravdový zločin, z jehož stopy se je teď pokouší svést.

Cestička z drobečků vedla z Doveru přes Londýn do Fairlawn House v Salisbury, odtud do llanberiského The Legacy Royal Victoria Hotelu. Následovala jízdenka Bangor – Aberdeen, několik drobných připomínek z Windermere a okolí. Potom už nebylo z čeho brát.

„Před někým utíká?“

„Před mafiány,“ prohlásil konstábl.

Inspektor ho sjel posměšným pohledem, ale protože ho napadlo něco podobného, nechal podřízeného dokončit teorii o skrývání se před najatými zabijáky a poslední šanci nechat se před nimi ohlídat na útraty Jejího Veličenstva.

„Raději se poptáme Interpolu, ne?“

S tím inspektor souhlasil. Jako mnoho venkovských policistů, měl i on tajný sen chytit velkou rybu. A jako obvykle, i tentokrát to vypadalo spíš na planý poplach. Odpověď byla rychlá – a negativní.

Muže identifikovali – ani jeho pas ani on nelhali – žádné mezinárodní pátrání po něm vyhlášeno nebylo.

„Poslyšte, šéfe,“ napadlo konstábla, „Předloni jsem se na jedné akci IPA seznámil s kolegy z té jeho země. To bylo hrozný ráno...“ pod inspektorovým přísným pohledem se rychle vrátil k věci, „Já bych se jich zeptal, co vy na to?“

A zeptal se a odpověď přišla obratem.

V očekávání tučného sousta konstábl zprávu elektronické pošty bez předběžného čtení rovnou vytiskl. Než vylezla z tiskárny, zavolal nadřízeného, který ho pak při čtení sledoval a nedokázal skrýt vzrušení.

„Co je zač?“

Podřízený, zírající do papíru, pokrčil zklamaně rameny.

„Cvok. Doma o něj sice mají zájem, ale jen pro nějaké drobné podvůdky. Nic velkého, pár tisíc marek, nebo čím tam platí – ani je nenapadlo, že by se toulal po světě. Jo, z jedné ženské vymámil – pod příslibem manželství, to je hezkej termín, co? – nějakej obraz. Žádného Mistra, je to tady jen proto, protože ona jinak měla celkem slušnou kolekci drahých šperků – a o ty se nezajímal. Kdyby bylo nejhůř, dostal by půl roku.“

„Tak ho tam pošleme,“ řekl zklamaně inspektor, „Připočtou mu, co nás stál tady. Hele, obraz. Nebude to ten, co si podle Gerrie přivezl sebou? Jejich – tedy hotelu – není. Visí ještě v pokoji, ale já bych ho přibalil, třeba se majitelce po něm stýská, když musela obrečet potencionálního manžela.“

Dal se pak do vyřizování příslušných papírů, což mu pro nejbližší budoucnost vzalo jakoukoliv chuť dopadnout mezinárodního gangstera.

„Pořád nic?“

„Začíná mi svítat.“

„Viďte,“ rozzářil se policista.

„Někdo sbírá známky – a vy zločiny. Máte tady hezkou řádku jednoho konkrétního, tak proč se mu nevěnovat?“

Šťastný výraz vzal okamžitě za své.

„Ale ne, tak to není. Vlastně je, ale... máte pravdu. Skutečně mě zaujalo co se s tím obrazem všechno událo. Vlastně za to mohla jedna historka...

„Ti tedy řeknu, Ludmilo,“ paní Kateřina Vodičková po úvodních slovech ovšem neřekla nic, jen nasupeně fixovala stolek, obsazený láhví mělnického vína a narychlo ukuchtěnými chlebíčky.

„Mluvíš na mně, nebo na tu flašku?“ zeptala se kamarádka ve snaze vyloudit na Kateřinině obličeji úsměv. Nepodařilo se.

Vlády se ujalo ticho.

„Tak co?“ domáhala se Ludmila pokračování. Víceméně pravidelný úterek, kdy si u vína vyměňovaly drby, většinou začínal sérií informací a dohadů o společných známých, pokračoval přes nenápadné vychvalování manželství jednou a volnosti druhou stranou, a končíval porůznu, většinou vzpomínkami na nevázaný život na střední škole.

Tentokrát byla Kateřina od začátku nezvykle zamlklá. A podle všeho za tím stál její manžel, jehož Ludmila znala jako hodného a poslušného troubu. Jezdil u okresu s dvanáctsettrojkou, počítali ho mezi spolehlivé pracanty, takže občas vyfasoval nějaký ten dvoudenní špeditérský výlet. Přes noc byl pryč i před čtrnácti dny, kdy se s Kateřinou sešly naposledy.

„Děje se něco?“

„Cože?“ trhla sebou přítelkyně.

„Myslím – nestalo se něco mezi tebou a Frantou? Pohádali jste se?“

„On jak byl tuhle pryč, tak přijel až v pátek,“ přiznala Kateřina po chvíli váhání, jaké obvykle předchází nepříjemným či trapným proslovům: „Ve středu navečer se ozval, že se zdrží – a nic víc. Že prej musel do Jeseníků a potom někam na Oravu. Určitě tam má nějakou ženskou.“

„Jak jsi na to přišla?“

„Prosím tě, co jinýho by tam dělal? Vždycky jezdil nejdál do Plzně.“

Před touto logikou musela Ludmila potupně ustoupit.

„Tak jsem si řekla, že se zeptám, jestli náhodou nejel s tou odbarvenou slepicí, co tam u nich klofe do psacího stroje a tváří se jako královna sedmi moří. A víš co mi nejdřív řekli? Že nevědí kde je, a že postrádají nějaký věci, co měl vézt. Řekla jsem jim o těch Jeseníkách a dělala si starosti. Když se pak vrátil, tak byl jako vyměněnej. Tichej a roztěkanej. Povídám ti, má strach, že to na něj praskne. Možná by rád vycouval, jenže kočička si ho určitě obmotala kolem prstu. Co budu dělat?“

Přítelkyni ale zajímaly jiné aspekty případu.

„A jak to dopadlo v práci?“

„To víš že jo. Znáš chlapy. Jak mi nejdřív tvrdili, že nikam na Moravu jet neměl, jen dvacet kiláků do muzea v Kostelci, tak se pak domluvili a otočili. Že prej ta služební cesta byla neplánovaná a že ten, co mi nejdřív říkal, že jim Franta něco odvez‘, o ní nevěděl. To zrovna. To by bral Fanda nějaký prémie – a ty von nedostal vůbec žádný! Taky byl u doktora. Jestli von něco nechytil,“ zabědovala Kateřina.

„Myslíš jako u Kopisty na kožním?“ dožadovala se Ludmila upřesnění.

„U nějakýho Cvrkala. Nějakej mladej,“ opravila ji Kateřina, „Asi novej.“

Neprovdaná přítelkyně při těch slovech zbystřila a její myšlenky nabraly poněkud odlišný kurz. Nepřítomně odbyla kamarádku rychlými instrukcemi, jejichž výsledkem bylo pomstychtivé drobné vydírání, které Kateřině zajistilo ještě několik let spokojeného manželství.

Než téhle munici došla razance a než si hodný a poslušný manžel našel milenku o dvě ulice dál.

„Jestli se chcete zeptat, tak mezi věcmi, které tenkrát převážel, byl i tenhle obraz,“ ukázal policista na balík. „A ty tři příhody, co jsem vám vyprávěl, nemají nic společného. Kromě něho. Vlastně ještě něco.“

„Vás,“ tipl si zadržený, „To vy jste chlastal s tím konstáblem ze Scotland Yardu.“

„Ano. Ze Scotland Yardu sice nebyl, ten je v Londýně, ale máte pravdu. Potkali jsme se pak ještě jednou a to mi o tom vyprávěl. Pokud jde o doktora Cvrkala, ten je pro změnu můj spolužák a kamarád z dětství. A – mimochodem – je to psychiatr, ne dermatolog. Tu příhodu mi ovšem nevyprávěl on, ale ona Ludmila, která si tenkrát zjistila, že je skutečně nový, mladý a hlavně svobodný. Za rok se brali.“

Policista ztichl. Vybral si oddechový čas, během něhož sumíroval strategii pro nastávající vrchol zápasu. Dostal se až do pokutového pásma a teď záleželo na koncovce. Měl proti sobě muže, jehož čekalo v dohledné době soudní řízení a který tedy nemusí být chystanému finále už z principu nakloněn.

Na druhou stranu – když to nezkusím, tak to nezjistím, řekl si nakonec. A s nejistotou v hlase to tedy zkusil.

„Víte, já mám takový zvláštní pocit,“ začal a pozoroval přitom muže naproti sobě, aby se mohl včas stáhnout a přepnout do defenzivního módu strohého úředníka, „sakra, on to vlastně není ani pocit, jako spíš tušení, nebo utkvělá představa. Kolem Muže, hledícího z okna se událo hodně na první pohled obyčejných věcí. Ale když si je položíte vedle sebe, tak normální už nejsou. Především: proč ho tolikrát sebrali?“

„Třeba chce někdo zvednout cenu,“ plácl zloděj. Policista ho odhadl dobře, vyprávění ho zaujalo. I když zatím nevěděl proč. „Když ten obraz bude pořád v luftu, tak si kavka může myslet, že je to opravdu drahá věcička.“

„To mě nenapadlo,“ přiznal muž v uniformě, „A navíc do toho nezapadá třeba ten chlap, co se týden toulal po vlastech českých.“

Zvedl se, aby sebral prázdné hrnečky a postavil je na umyvadlo v rohu. Pustil vodu a pustil se do mytí, stál přitom zády k zadrženému a dveře byly na druhé straně – ale zloděj by se teď ani za nic nepokusil vzít nohy na ramena.

S napětím čtenáře detektivky čekal co bude dál.

„Proč jste se ho rozhodl ukrást?“

Když konečně padla věta, příslušící místu a situaci, zadrženému se kupodivu ulevilo. Příběhy, jež mu byly předloženy, nechápal, měl pocit, že vlezl do pasti a netušil do jaké. Dotaz ho vrátil realitě. Do varianty, s níž musel při přípravě akce počítat a připravit se na ni. Včetně víceméně pravděpodobné historky, které nikdy nikdo ze zúčastněných nevěřil, ale která se prostě patřila. Proč obraz sebral? Víte, to proto... Jenže teď byl čas na skutečnou pravdu, a ta – když se zamyslel – vlastně neexistovala.

Nedokázal si vybavit jediný rozumný argument, proč se zaměřil právě na Muže, hledícího z okna. Padl mu do oka, když poprvé obhlížel obrazárnu a tipoval její obsah. Nějak si ho spojil s Havláskem, možná že překupník o něm opravdu mluvil, ale když to teď zpětně rozebíral, nevsadil by na to. Především měl nejasný, ale dotírající pocit, že narazil na poklad, na něco, co má ohromnou cenu a jen proto, protože bylo celou dobu z očí, to ještě nikdo nezjistil.

Policista se vrátil na své místo.

„Nenapadlo vás, že byste se mohl někam zajet podívat?“

„Víte že ano,“ přiznal zloděj. Sám se podivil vlastní sdílnosti, ale atmosféra na služebně začínala mít neskutečný, přímo mystický ráz. Navíc byla ta otázka sice podivná, ale kupodivu naprosto přesně zasahující cíl.

„Nejdřív mně přišla na mysl Paříž.“

„No a?“

„Že jsem tam už byl. Tedy: já tam nikdy nebyl, znám Eiffelovku jen z obrázků. Ale něco mi řeklo: tu už znáš. Potom se mi vybavilo Norsko. Bůhví proč, je to moc na severu a já zimu rád nemám. A potom –“

„Potom co?“ přerušil ho policista dychtivým dotazem.

„Pak jste mě sebral.“

Ticho. Žádný další dotaz. Policista hleděl do prázdna a hrál si s prsty. Mlčel.

„Sedí to,“ promluvil konečně. „Víte, jste po letech vlastně první zloděj toho obrazu, co se mi dostal do rukou. Toho úplně prvního jsem už nikdy neviděl, protože mě brzy nato přeložili, ten, co loupil, když už jsem byl tady, měl zase takových pohledávek, že si ho odvezla zvláštní eskorta rovnou do Prahy. Takže to padlo na vás. Nezlobte se.“

Zloděj se rozhodně nezlobil, bylo to poprvé, kdy se mu dostalo omluvy úředního orgánu, byť přímo nesouvisela se šetřenou činností.

„Pokud jde o Muže, hledícího z okna,“ pokračoval policista, „tak, pokud vím, ho například vrátila italská policie ze Sicílie. Jeden pašerák ho dostal – než dostali jeho – až na Kanáry. Vyzvedávali si ho v Gdaňsku, v Hamburku a taky ve Švýcarech. Tam dvakrát. Nejstarší záznam, co se mi podařilo sehnat, zmiňoval bulharsko-řeckou celnici. Vám na tom nepřijde nic divného?“

„To, že je to až neuvěřitelná šňůra.“

„No právě. Proč ho pořád někdo krade? Já mám pocit,“ policista se rozhlédl kolem sebe a ztišil hlas, „že to není jen tak normální kus plátna. Ne, počkejte, žádný přemalovaný Picasso. Ani tajná mapa k pokladu templářů. Nikdy nevisel v nějaké významné galerii, nikdy (aspoň se mi to nepodařilo zjistit) o něm nepsali jinde, než v černé kronice.“

„Co tedy je?“ zeptal se zvědavě zloděj.

„Obraz. Docela obyčejný obraz. Až na to, že se ho pořád někdo snaží ukrást a odvést – a protože neexistuje žádný jiný rozumný důvod, a věřte mi, že jsem to probíral ze všech stran a dokonce si z vlastního zaplatit nějaké expertízy – potom už zbývá jen jediná varianta. Ten obraz se chce někam dostat.“

„Kdo ho chce někam dostat?“

„Ne kdo. Klidně mě můžete nazvat prostoduchým fízlem a můžete se mi smát, jako znevážení úřední osoby se to nepočítá, ale kromě Muže, hledícího z okna v tom nikdo jiný nefiguruje. Jen on – ten obraz – a to on se chce někam dostat. Myslím... že je nějakým způsobem živý.“

Poslední slovo zaznělo tak tiše, až ho musel zloděj z policistových rtů odečíst.

„Žije,“ zopakoval zadržený. „A chce se někam dostat. Do Národní galerie?“

Přijal protivníkovu hru, koneckonců, nic jiného mu nezbývalo, pokud chtěl z téhle situace vybruslit s nejmenším možným poškozením. A potom, ať už to znělo sebepodivněji, tak nějak té bláznivé teorii dal šanci.

Jejímu autorovi, který na svého posluchače hleděl s úpěnlivým výrazem a čekal na reakci, se očividně ulevilo, když zlodějova tvář neztratila soustředěný výraz.

„To jsem si taky říkal. Ale pravda bude asi jinde. Víte, ten malíř – bylo to v době, kdy opravdu nebylo jednoduché cestovat po světě – měl možná své touhy a když to nešlo jinak, dokázal je dostat na plátno. Přání poznat svět, vidět ta místa, o kterých jen snil. Možná jen zachytil portrét někoho, kdo takové příležitosti neměl. Ne, nechci to rozpakovat. Ať si ho rozbalí někdo jiný. Já už měl... Už ne. Je to moc fantastické. A když se kolem obrazů dějí divné věci, nekončívá to zrovna vesele.“

„Něco jako ten v té povídce – jak se jmenoval? Dorian Gray?“

„Nemusí tak drasticky – ale vlastně ano, něco na ten způsob. A mimochodem – prohlížel jste si ten obraz?“

„Samozřejmě.“

„Myslím: dlouho?“

„Co tím myslíte?“

„Nic,“ řekl policista rychle, „Tak to sepíšeme. Víte, já bych vás klidně pustil, jenže to bych byl špatnej policajt. Jsem rád, že jsme si hezky popovídali a že jsem to ze sebe dostal. Nemusíte mi věřit, můžete si myslet, že jsem jen hloupej četník, který z nudy spřádá fantazie. Podívejte, všechno to může být jen souhra náhod, jenže já na náhody – na rozdíl od toho rady z knížky – moc nevěřím. Souhlasíte?“

Zloděj se rozhlédl jen tak po místnosti, jak se pokoušel sehnat ovečky myšlenek do spořádaného houfu.

Jestli je to pravda...

Věnoval pomstychtivý pohled balíku u stěny.

... pak, i kdybych si odseděl dva tři měsíce (víc mi nehrozí, vždycky si počítám náklady na připravovanou akci předem), i kdyby mi napočítali nějakou náhradu škody a pojišťovna ji pomstychtivě vynásobila, i potom mně to vyjde mnohem levněji, než kdybych se trmácel někam do Norska, kam vlastně nechci...

Natočil židli, aby se mu balík ztratil ze zorného pole.

„Souhlasím.“

Na druhou stranu, až ho pustí, mohl by se k fjordům podívat. Nikdy je na vlastní oči neviděl. Ani Paříž.

Neklidně se zavrtěl.

Samozřejmě, že jsem si ten obraz prohlížel.

Dlouho?

Vlastně jsem taky ještě nebyl v Toledu. A u Balatonu. Taky v...

Zatraceně dlouho!

 

© 2011, napsáno 2011, poprvé na Bezejmenné stránce v září 2011

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist