Bezejmenná stránka: Literárium

Den sváteční

 

„Nechtěl byste přestoupit k jiné víře? Sjednal bych vám kolegu, občas si takhle vypomáháme.“

Ďáblovi, nervózně mávajícímu pergamenem smlouvy, začal u kořenů krátkých rohů vyrážet pot.

„Doba je zlá, co?“ řekl posměšně Kašpar, „Nechtěl.“

„Uzavřeli jsme smlouvu!“ trval pekelník na svém.

„Jistě. Ale protože já jsem křesťan a vy jste křesťanský démon, musíme oba dodržovat svátost sedmého dne. Je neděle, drahý kolego. Tak jak mě můžete sebrat, když de facto musíte odpočívat?“

„Ale takhle to přece nemůžete brát. Podívejte, když půjdete dobrovolně...“

„Ale takhle to musím brát, viďte? Je to zákon a i vy se jím musíte řídit.“

„Ano, ano, jistě,“ pokýval čert nervózně hlavou a rychle zkontroloval nepřítomnost dalších uší, „Ale nemluvíme o tom,“ zašeptal.

„Já vím.“

Kašpar si pocit nadřazené moci náležitě vychutnával. V posledních letech si na ni – pravda, díky tomuto individuu – zvykl. Ďábel chvíli kroutil očima, apeloval na dobré mravy a nakonec to vzdal.

„S další spoluprací ovšem nepočítejte,“ dodal ještě výhružně.

A zmizel v obláčku kouře.

Ze závazku tímto vyvázaný Kašpar vyšel z úzké uličky, do níž ho démon zatáhl, aby ho odtud, dle před lety sepsané smlouvy odnesl do pekel. Po běžné krátké diskuzi nad obsahem listiny, jež jak bylo zvykem, vždy obsahovala dodatek, umožňující se za daných podmínek z úvazku vyvléknout. Většinou tahle drobná procedura znamenala pouze kapku falešné naděje a soukromý bonus uspokojení démonova ega.

Ne v Kašparově případě.

Od podpisu smlouvy za dvacet let. Na den přesně. Jejich chyba, že si nezkontrolovali kalendář. On ano. A teď byl volný. A bohatý a spokojený. Měl všechno.

Co mu svět mohl?

Sáhl do kapsy pro ovladač, aby odemkl dveře svého vozu, zaparkovaného na druhé straně ulice. Audi ho pozdravilo bliknutím.

Někdo vykřikl.

Kašpar hlasu nevěnoval pozornost. Zvykl si, že je pozornost věnována jemu.

Zaskřípal plech a zaječely brzdy.

Čas náhle zpomalil. Zvuky okolí spadly o několik oktáv, věci v pohybu se téměř zastavily. Ale ne zcela, a to včetně Kašparova těla. Strnul v předklonu, s jednou nohou v jízdní dráze a druhá do ní pomalu, ale neúprosně dopravovala celého člověka. Do stejného bodu, do něhož ve stejný okamžik dorazí tři sta koní nablýskaného pathfinderu.

Vyděšeně se rozhlédl. Nárazník se neúprosně blížil, ještě metr, přivalila se fronta vzduchu, tlačeného před automobilem, zpomalením těžkého jako beton. Kdyby se mohl pohnout, mohl by se zvrátit dozadu a padnout na chodník, mohl by uskočit... Ale nešlo to.

Mohl se jen dívat.

Díval se a hrůza v něm narůstala. Nikde ani náznak možné záchrany.

Načež se všiml muže v bílém, venčícího malého pejska. Navzdory tak náhle znásilněným fyzikálním zákonům se pohyboval běžnou rychlostí, vyhnul se dvojici starších dam, zmrzlých ve spokojeném rozhovoru, sehnul se pro nedopalek a vhodil ho do odpadkového koše. A pokračoval ke Kašparovi.

Ten jeho tvář poznával. Před lety ho muž několikrát navštívil, jednou ho varoval před podvodníkem, podruhé zdržel nějakými bláboly o charitě, takže Kašpar nestihl letadlo, jež pak krátce po startu havarovalo. Byl i u toho, když se jako malý kluk topil pod jezem.

Vlastně na sebe naráželi neustále.

„Vy jste můj anděl strážný, že?“ zeptal se Kašpar s nadějí.

Muž přikývl.

„Tak mi pomozte, panebože!“

Pejsek ňafl a pán v bílém se k němu sklonil, aby ho podrbal za ušima.

„Rád bych. Ale víte... ona je neděle.“

 

© 2010, napsáno 2010, poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2010

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist