Bezejmenná stránka: Literárium

Hlavolam

 

Hieronymus Bosch se dotkl atmosféry několik hodin poté, kdy ho opustil poslední člen posádky. Na rozdíl od záchranných modulů do ní nevklouzl tepelnými štíty napřed, ale zařízl se tak nešťastně, že na povrch XX-14170-Xerxes dopadl pouze rozptýlený mrak mikroskopických částeček kdysi tak vznešeného clipperu. A HB vznešeným clipperem opravdu byl, stejně jako jeho posádka, pyšnící se výsadním postavením Expresní přepravy Mezihvězdné.

Ani jedno teď už nebyla pravda.

Letěli jsme po klikaté trajektorii, vedoucí od Ardjunu přes Thespidu, dva bohaté centrální světy, k zapomenuté vartě jménem Enkidu. Nikdo netušil, jaká moc přiměla dispečery První mezihvězdné k vyslání Hieronyma do takové díry, nevezli jsme žádného zvláště důležitého pasažéra ani drahý náklad, jenom několik tun bezvýznamné zátěže. Velení lodi to nepřijalo nijak dobře. Odbočka k Enkiduovi nás stála pět týdnů, dobu, kterou jsme mohli věnovat lukrativnějším trasám. Nelíbilo se to ani posádce, protože z tohoto výletu nekoukaly obzvlášť vysoké prémie.

Navíc jsme si na výlučnost svého postavení zvykli.

Přílet na orbit Enkidua nebyl ani provázen jásotem domorodců.  Prostě nad nimi zaparkovala nějaká loď. Jako by tu parádní clippery prolétaly dvakrát denně.

„Myslel jsem, že uspořádají aspoň recepci,“ neskrýval zklamání kapitán Anufrio. „Copak jsme nějaký tahač z rudných dolů?“

Operační ohlásil spojení s přepravní stanicí.

„Prý nechtějí zdržovat. To jistě. Dejte mi je.“

Na obrazovce se objevila dobromyslná široká tvář místního dispečera.

„Buran od pohledu,“ zabručel kapitán.

„Tak jo, panstvo. Posíláme k vám tři náklaďáky, ať to máte rychle z krku.“

„Tři?“

„Lituji, víc jich nemáme.“

„Zapadlíci,“ utrousil navigační důstojník mimo kameru. Těšil se na VIP cestující, teď mu jeho elegantní uniforma nebyla k ničemu. „Já být na jejich místě, skákal bych metr radostí, kdyby mě poctila návštěvou loď z Centrálních světů.“

Kapitán se s dispečerem dlouho nevybavoval. Jen se ujistil, že nás opravdu ignorují.

„Prý nechtějí zdržovat. A nemají nic, co by nás, vesmírem protřelé cestovatele, zaujalo,“ sdělil pak kysele.

Všech se nás ten přístup dotkl. Na tohle opravdu nejsme zvyklí.

„Mám nápad, kapitáne,“ řekl jsem po chvíli, „Uděláme si tu krátkou zastávku.“

Všichni na mě s údivem a děsem v očích pohlédli. Podal jsem proto promptní vysvětlení.

Těm zapadlíkům je třeba dát lekci ze slušného chování. Několik týdnů strávíme na orbitě plánovanou údržbou, mezitím se všichni, celá posádka, vystřídáme dole na povrchu. To by bylo, aby ti burani s otevřenými ústy nezírali na světáky z centra civilizace.

Navigační důstojník souhlasil okamžitě a v lesku jeho očí bylo lze spatřit jak si svůj pobyt vychutná. Ostatní se připojili vzápětí.

Posádka neplánovanou dovolenou přijala s nadšením, jejich city se od důstojnických nelišily. Konečně, Hieronymus Bosch byl nadmíru vznešený clipper.

Když jsme opouštěli orbitu, cítil každý z nás pocit silného  zadostiučinění. Obyvatelstvo Enkidua, nějakých mizerných jeden a půl milionu zapadlíků, jsme dokázali uvést do vytržení. Morální a civilizační převaha, stojící na naší straně s nimi dokonale zametla. Až jsem si říkal, že by občasné návštěvy tohoto typu nemusely být na závadu. Člověk si jimi rozhodně zvedne sebevědomí.

„Představte si, že v tom jejich správním městečku nemají ani jeden boccacciovský salón,“ nechal se slyšet navigační důstojník, „Záležitost starou přes patnáct let.“

„Sem jim to ukázal, kamaráde. Ti burani jen vejrali. Co taky s nimi, když nevědí nic o Schalkovském,“ zaslechl jsem v jídelně posádky.

„Technicky jsou na tom hůř než kolonie na Předsunuté,“ sdělil nám kapitán, když se vrátil z rozpačitého večírku, který si na svou počest nenápadně vynutil u místního guvernéra.

Prostě triumf.

Možná ne zcela podle pravidel fair play, ale pro nás určitě. Ani já nechápal – po osmi dnech strávených na planetě – k čemu takovéto světy jsou. Nevšiml jsem si ničeho, čím by byl Enkidu obchodně nebo vědecky zajímavý.

Až na ty hračičky, samozřejmě. Každá jenom trochu inteligentnější oblast by z nich udělala výhodný kšeft.

Tyhle ani nenapadlo zabalit je do nápadnější krabice.

Jeden z těch hlavolamů si přinesl navigační důstojník. Jako trofej.

„Pověsím si ho na zeď, a vždycky, když se na něj podívám, vzpomenu si na tu legraci,“ prohlásil.

Obyčejná topologická hříčka, několik krychlí a jehlanů – vypadalo to o něco složitěji, než zboží, které se na Enkiduovi dalo běžně koupit, ale navigační důstojník měl čich a šarm na to aby se dostal k tomu zajímavějšímu, co bylo k dispozici.

„Co s tím?“ zeptal jsem se.

Ukázal na stěnu jedné z krychlí.

SLOŽ MĚ, stálo na ní.

„Jednoduchost sama.“

Asi byla.

Navigační důstojník sundal hlavolam ze stěny když HB prolétal prvním kontrolním bodem. Měli jsme před sebou čtyři dny zrychlování a loď ovládla obvyklá nuda.

„Aspoň se na chvíli zaměstnám,“ prohlásil, když zkontroloval koordináty a potvrdil, že jsme na správném místě a letíme vhodným směrem.

Začal si s tělísky pohrávat.

„Má to mít tenhle tvar,“ ukázal za pět minut, „Trochu jiné pořadí barev a malinko jinak přeskládaný vrchol.“

Chvíli jsem mu koukal přes rameno. Potom mě to přestalo bavit.

„Zkusíš to taky?“ zeptal se asi za dvě hodiny. Když jsem přikývl – co jiného se při zrychlování dalo dělat – podal mi rozložený hlavolam.

Můj logický kvocient dosahuje značné výše (což je na HB, spolu s profesionálním vystupováním, samozřejmou podmínkou), takže bylo jasné, že hříčku zvládnu v několika minutách.

Což se mi podařilo.

Až na to, že hračka po složení prohlásila:

POKRAČUJ DÁL

a nastínila další úkol.

Večer jsem pochopil, že výchozích tvarů je pět a každý představuje částečný krok k správnému řešení. Ten mi hlavolam ukázal v krátké animaci při dosažení jednoho z dílčích cílů.

Ráno jsem to tiše vzdal. A pro jistotu se té věci okamžitě zbavil.

Další majitelé vydrželi tu den, tu hodinu.

Před přechodem do hyperprostoru se dala dohromady skupina řešitelů,  v druhém kontrolním bodu jsme zjistili, že ta věc je nejen zapeklitě složitá, ale také pěkně návyková.

Někdo už stihl hlavolam duplikovat.

Pět dní trvalo, než podlehl i kapitán Anufrio.

Vyloženě technický typ.

Hlavolam z Enkidua se stal výzvou pro celý HB.

„Nenechám ze sebe dělat šaška nějakými zapadlíky,“ zuřil navigační důstojník poté, co půldenní konference celé posádky, svolaná do jídelny mužstva, vyvěsila bílou vlajkou neúspěchu.

„Když nepomohly ani dílčí výpočty,“ (Fiasko se zadáním úkolů palubnímu Kybernetu pálilo všechny, specialisty především) „Tak mu ho šoupneme celý. Koneckonců, Kybernet je taky člen posádky a taky z Centrálních světů!“

Snadno nás přesvědčil. Naskenovali jsme hlavolam a požádali umělou lodní inteligenci, aby se na virtuální obraz podívala.

Samozřejmě až po výpočtu polohy a rychlosti přesunu.

Někdo pak zůstal u telestěny, na níž měla AI přenést postup a výsledek, někdo si šel po svém, ale všichni bez výjimky čekali.

SLOŽ MĚ.

Bylo to zatraceně návykové, i pro neuronovou kouli Kybernetu.

„Kapitáne!“

Do ponoru do hyperprostoru zbývalo čtvrt hodiny a my seděli přikurtovaní v sedadlech na můstku, když navigační důstojník zděšeně vykřikl a ukázal prstem.

Na jedné z pomocných výsečí hlavní telestěny, na té, která měla být slepá a ukázat prostor před přídí po vynoření, se objevily proklatě známé obrazce hlavolamu.

„Kybernet!“ zařval Anufrio.

„Pracuji na dílčím úkolu sedm, pane. Uvolňuji zdroje s nižší prioritou.“

„Ach tak,“ kapitán se trochu uklidnil. „Neznamená to, že úlohu nezrušíš, když je budeš potřebovat, viď?“ zeptal se pro jistotu.

Neboť červík pochybností už v něm hlodal, byť se ještě nepropracoval k jadřinci.

„Skok hyperprostorem ho nezaměstná víc než na třicet procent, pane,“ upozornil systémový specialista.

Anufrio ulehčeně odfoukl.

Jenže Kybernet v odpověď na specialistova slova vygeneroval graf zatížení.

Všechny procesy letěly do červené. Součet – kdyby to šlo – by se pohyboval hodně přes sto dvacet procent.

Umělá inteligence zastavila úkoly s nižší prioritou.

Stálou kontrolu nákladových prostorů.

Redundantní zápis činností pro systémového auditora.

Nadstandardní ochranu při přesunu.

Poslední přepočet koordinátů.

Vlétli jsme do hyperprostoru jako namydlený blesk a o okamžik později se potlučení, dezorientovaní v čase a v rozměrech vynořili – někde.

Žaludek plaval, hlava mi třeštila, nosní dírky se utápěly v krvi. Když jsem po půl minutě znovu začal vidět, spatřil jsem obří hlavolam, vznášející se před hlavní telestěnou.

„Dílčí úkol číslo devět, dílčí úkol číslo dva. Počet kombinací dvanáct milionů pět set osm – konečný stav. Nacházíme se v soustavě XX-14170.“

„Máme přece být někde úplně jinde!“ zařval navigační důstojník.

Kybernet mu promptně a lakonicky vysvětlil, že použil bezpečnostní program, který nasazuje vždy, kdy nejsou koordináty kompletní, jasné, nebo dojde k jejich zrušení v čase přesunu.

„XX-14170, proboha. Co je to za díru?“

AI měla ještě tolik soudnosti, aby zobrazila příslušná data.

Standardní slunce s trojicí planet, první vhodná pro pozemšťanský život.

„Přepočítej koordináty a připrav loď k dalšímu přesunu,“ nařídil navigační důstojník.

Pozdě. Kybernet nereagoval.

Graf procesu vyskočil na červených devětaosmdesát procent, spadl ke čtyřiceti, když AI rozmetala hlavolam až k základům pěti výchozích pozic. Pomalu znovu šplhal vzhůru.

Sledovali jsme ho s posvátnou úctou.

Na řešení závisel náš život, teď už bylo jasné, že Kybernet hlavolamu absolutně podlehl. Hieronymus Bosch se řítil maximální rychlostí do nitra soustavy, ruční řízení nereagovalo. Čekali jsme, kdy mozek přeruší i další nedůležité procesy, například systém cirkulace vzduchu a vytápění.

Naštěstí nedokázal jít dál, než za jedničku, procesy s prioritou nula ovlivnit nemohl.

Ještěže k nim patří i následný algoritmus bezpečnostního příkazu, kterým nás zavedl sem. Podle něj se HB přesouval k planetě XX-14170-2, v GP ji dali předběžné jméno Xerxes, aby zaparkoval na vysokém orbitu a počkal co se bude dít.

Dít se měl start správným směrem. Jenže ta pitomá AI blokovala úplně všechno. I sebe samu.

Teprve přetížení energetických systémů upozornilo Kybernet na blížící se katastrofu. Milostivě nás pustil do záchranných modulů a na rozloučenou předat gigabity balastu, týkajícího se řešení enkiduanského hlavolamu.

Ani nebylo úplné.

XX-14170 je sice bezpečnostní bod, bohužel ležící trochu z ruky.

Vyšlo nám, že přílet další lodi je událost pravděpodobná v horizontu dvaceti let. Za tu dobu se tady možná celkem slušně zabydlíme – jestli se posádka nevytluče kvůli dvěma ženám, jež jsme si přivezli. Třeba, až nás najdou, dostaneme status kolonie Předsunuté hranice a kapitán Anufrio titul guvernéra.

V každém případě jsme ještě větší zapadlíci, než parchanti, kteří nám podstrčili ten idiotský hlavolam. Musím uznat, že to byla docela dobrá odpověď na naše chvástání.

Ale pokud řešení neznají ani oni, pak můžeme být první a jediní ve vesmíru my.

Času máme dost.

 

© 2002, napsáno 1984, poprvé na Bezejmenné stránce v září 2001

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist