Bezejmenná stránka: Literárium

Hodina v saloonu Silver Hoax

 

„Ano, Gladys, tohle je přesně to, co nepotřebuji,“ ušklíbl se Adrian Bonewery, když ho včasným splněním úkolu rozechvělá sekretářka dovedla do zkušebního sálu.

„Pane?“

„Tohle jsou skutečně poslední modely?“

„Jistě. Tedy... až na helmu od Protexu, pane. Ale ta nová verze má jen jinou barvu.“

Ředitel neworleánské pobočky Cybercompu se ušklíbl podruhé. Potom štítivě zvedl ze stolu rukavici.

„Náš výrobek. Hrůza.“

Což prohlásil poprvé v životě.

„Tohle na sebe lidé skutečně berou?“ zeptal se; Gladys opatně přikývla, najednou nevěděla, co si má myslet. Ale šéf nehodlal být tak zlý, jak předstíral.

„To mě těší. Aspoň se nebudu opakovat.“

A Gladys vesele vykulila oči, protože to zcela jasně znamenalo nový vynález a nové dobrodružství. Neboť konstrukce pana Boneweryho nikdy nepostrádaly jistá nebezpečí, byť se občas jednalo o dávno vyřešené a do dějin zapadnuvší problémy.

Parní lokomotiva z minulého týdne toho byla patřičným svědkem.

„To, co zde vidíme,“ nasadil Bonewery profesorský tón, „je údajně nejkvalitnější výstroj na cesty kyberprostorem. Helmy, rukavice, dokonce armádní K 118... Poslyšte, Gladys, nestálo to moc?“

„Stálo.“

„Nevadí. Tedy v zajetí těchto rádobypomůcek, čili šidítek, a za pomoci více či méně inteligentních programů si lidé dopřávají výlety do neskutečných světů. Elektrody, sondy, fuj.

Všechno, co skutečně potřebujeme, je opravdový prožitek a tohle,“ ukázal pak na velkou krabici, kterou sem před chvílí složili dva nemluvní nosiči. Gladys obdivně zatleskala, bylo jí jasné, že právě v ní se skrývá nový Adrianův vynález.

Skrýval. Ale když se ho Bonewery pokoušel vyprostit ven a Gladys přiskočila, aby mu pomohla, otřásla se, neboť sáhla na něco odporně gumového a kluzkého. Ze všeho nejvíc to připomínalo...

„Potřebujeme jen dostatečně výkonný operační systém, myslím, že interní síť našeho výzkumu bude stačit,“ přerušil její úvahy šéf, „Koaxiální kabel, lanko a kladku. To je všechno.“

A bylo.

Nakonec se z vynálezu vyklubal neforemný pytel, zavěšený na laně a připojený kabelem k terminálové zásuvce. Adrian požádal Gladys o trochu soukromí, vysvlékl se, a poté, oděn pouze bílou bederní rouškou, se za dívčiny asistence vsoukal dovnitř.

„Ideální věc,“ volal z útrob. „Stačí pouze připojit dva snímače, nasadit masku a pustit se do kyberprostoru. Začínám!“ dodal, uvnitř cosi zašustilo a Gladys ztuhla.

Bylo víc než jasné, že Bonewery tenhle vynález ještě prakticky nezkoušel.

„Napojuji se na síť, Gladys. V kanceláři jsem nechal v terminálu disk s nějakými krajinkami a interiéry, takže vzhůru do světa dobrodružství...“

Tiše to odeznělo a pytel se začal vlnit.

Gladys zatajila dech.

Potom jí na mysl vytanul nápis na šéfově disku, nahrával ho celý týden a pořád nebyl spokojen.

Far West and Saloons.

Takže mezi kovboje.

Bylo tam pekelně zakouřeno.

Adrian se při prvním nadechnutí rozkašlal a série plicních explozí skončila někde mezi padesátou a šedesátou absorpcí vzduchu. Zcela proti plánu tím na sebe upoutal pozornost.

„Nějaký přání, cizinče?“

„Eehmm...“ Bonewery si otřel zpocené dlaně o kalhoty, přičemž zjistil, že se dotýká prvotřídně promaštěných honáckých nohavic.

„Koňak. Hennesy. Ročník dvaapade...“ pak si uvědomil, že není ve svém klubu.

„Čeho?“

„Whisky. Dvojitou, prosím.“

„Pán je slušňák,“ zachechtal se otylý barman a sáhl pro umolousanou láhev. „Pán má ještě nějaký přání?“

Bonewery mávl rukou že ne. Očima, uslzenýma od dýmu se rozhlédl po svém snu.

Sklenice k němu doputovala po pravém zápaďanském monstru, barovém pultu z leštěného mahagonu. Mezi sloupy se u kulatých stolků rozvalovali vagabundi nejhoršího vzezření, černě odění mistři cechu karbanického, dvě nebo tři slečny bantamové váhy s provokativními dekolty. Pod schody do patra stálo rozvrzané piano, na něž malý muž (nikoliv v buřince) vyluzoval etnické zvuky.

„Dokonalé.“

„Dyť řikám, že mám nejlepší chlast z celýho vokolí.“

„Prosím? Ale ne, touhle břečkou bych si leda tak nalakoval rakev.“

Barman se zašklebil, poznav znalce a břitkého kritika. Zato nápadně podnapilý kovboj (patrně po výplatě), stáhl obočí a chystal se cosi vykoktat. První slovo se mu zamotalo do hlasivek, takže to raději vzdal.

Adrian mu nevěnoval pozornost. Dokonce byl ochoten vypít předložený bourbon a neosypat se, protože interiér, do něhož se vepsal, přesně odpovídal tomu, jež zamýšlel, a vjemy dokonce převyšoval požadovanou kvalitu.

Vždyť i ten vlezlý odér byl téměř realistický. Snad jen kapánek přehnaný, ale protože podstata boneweryovské virtuality spočívala v generalizaci interních představ, nemohl si stěžovat. Takhle nějak si to představoval a tak tu prostě byl.

Opřel se o pult, palec pravé ruky zahákl za opasek, zatímco levička přidržovala sklenici ve výši brady. Naprázdno přežvykoval, cítil, že iluzi žvýkacího tabáku by patrně odnesl hezkou iluzí zvracení na zaplivanou podlahu. A jen se tak rozhlížel, zkoumal filmový svět, který se mu zdál tak trochu nedokonalý. Přes všechnu opravdovost to tu bylo nějak málo nablýskané, ne Bonewery netoužil po čistotě, ale chybělo mu něco, co ve všech filmech a naučných videích bylo. Netušil co.

„Je tu nuda,“ odhalil polohlasem.

Široká ramena v jelenici, sedící za blízkým stolkem na okamžik zkameněla.

„Jó,jó. Chcíp‘ tu pes.“ souhlasil barman a úsměv na jeho tváři se roztáhl do neestetických rozměrů. Adrian si rychle promítl desítky hodin původního materiálu, bylo tam všechno možné, divukrásné scenérie, dobové snímky a ilustrace, záběry z westernů. Nepředpokládal, že se při svém virtuálním výletě bude nudit.

„Ještě?“

„Ano,“ kývl mechanicky a obdržel další sklenici silné pálenky, chuťově příbuzné něčemu mnohem horšímu.

Dveře – nikoliv létací, ale pořádné dubové – se na okamžik otevřely, aby vpustily do saloonu nové příchozí. Přišel s nimi bujarý hlahol.

Adrian k nim vzhlédl s napjatým očekáváním.

Nic moc, znělo hodnocení, žádní pořádní pistolníci, žádné kolty nízko u pasu a podmračené pohledy, vrhané na všechny strany.

„Žádná esa,“ povzdechl si.

Tmavý hráč u blízkého stolku praštil kartami o stůl.

„Jo, jo,“ přispěchal barman. „Tady se nikdy pořádně nehrálo. To když jsem nalejval v...“

„Proboha, co je tohle za díru?“ řekl Adrian a pozastavil se nad svým vynálezem. „Příšerně statické, žádná...“

„Máte problémy, cizinče?“

Ohlédl se po hlase, nezněl nijak libozvučně a patřil mrňavému skrčkovi trochu snědšího obličeje, páchnoucího kravami.

„Ale ne, my si tady s pánem jen povídáme,“ ozval se rychle barman a sklo v jeho rukou prapodivně nervózně cinklo.

Adrian se usmál.

Tak přece.

Obávaný pistolník, před nímž se výčepní bojí cokoliv říct. Skutečná hra tedy teprve začíná.

„To bych řek’.“ pronesl hlasem, odkoukaným z filmů. Nutno podotknout, že ho nic inteligentnějšího skutečně nenapadlo.

„Jestli chcete nocleh, tak to bych vám poradil o levným. Zdaleka?“ zeptal skrček. Hruď mu zdobila – ale ne – nevyleštěná hvězda.

Bonewery zvadl.

„Nemám rád, když mě někdo votravuje,“ řekl drsně.

Ruka zákona si nervózně odkašlala. Naslouchající zpozorněli a Adrian vycítil šanci.

„Nic ve zlým.“

„Tak si račte hledět svýho.“ zabručel Bonewery a v ústech měl hořko zklamáním nad brzkým koncem rozvíjejícího se konfliktu, protože všichni se podle jeho rady zařídili.

 Hra se mu začínala vymykat z rukou, všechno bylo skvělé, to ano, jenže bez konečného efektu dobrodružství.

Rozmrzele sáhl do kapsičky u vesty a vytáhl velkou žlutou minci. Ledabyle ji položil na pult. Barman se do ní nezakousl, jen ji úslužně shrábl a čekal na další. Bonewery vylovil zlatého dvojníka, to už pravděpodobně stačilo a vynálezce mohl opustit nudný výčep. Kráčelo se mu špatně, protože revolver poctivé výroby devatenáctého století byl pořádně těžký kus železa. Snad proto zavadil o rameno muže, pokojně popíjejícího pivo a kreslícího prstem v loužičce na stole abstraktní obrazce.

„Ehm.“

„Zatraceně,“ odvětil Adrian.

„Říkal jste něco?“

„S prominutím,“ vypadl vynálezce z role. A rychle se jí opět zmocnil, protože muž se zvedl a sáhl k pasu.

Někdo hlasitě vykřikl.

Adrian byl rychlejší. V ruce se mu jakoby zázrakem objevil Navy colt s dlouhou hlavní, posetou tolika zářezy, že znemožňovala nejen míření. V dalším zlomku vteřiny cvakl kohoutek perkusního zámku a plamen zápalky prošlehl do hlavně.

Padla rána.

Když se po minutě a záchvatu kašle rozptýlil dým ze spáleného prachu (Adrianovi nikdy předtím nesdělili, že střílet černým prachem v uzavřené místnosti je evidentní pitomost), mohl se Bonewery ujistit, že dobře odhadnutým výstřelem od pasu zasáhl cíl docela přesně, mířil-li ovšem na zrcadlo vlevo ode dveří.

Stojící muž se konečně podíval na hodinky.

Adrian za sebou zanechal vyjevené publikum a rychle vyběhl ven. Známý exteriér prašné ulice a několika koní, uvázaných u baru (což je právě ta část zápaďanských výčepů, která vyklidila pole dějin, přenechávaje své poctivé jméno mnoha nepoctivým podnikům) ho poněkud uklidnila, začal vnímat situaci a dle toho i jednal. Dvěma kroky přeběhl zápraží a odrazil se ke skoku, který ho měl vynést na hřbet nejbližšího čtvernožce. Dopadl poněkud na stranu, ale vydrápal se do sedla, zvíře se vzepjalo a Bonewery vystřelil podruhé, aby se konečně trefil a jedenáctimilimetrovou kulkou přestřelil otěže, včetně větší části zábradlí.

Když se zvedl ze země, spatřil koně, prchajícího v hrůze pryč. Najednou všechno nefungovalo. Nebo snad teprve začalo působit? Bodavá bolest v kotníku ho přinutila zabývat se nejdřív sám sebou. Teprve po chvíli si všiml tiché, pravděpodobně navěky mlčící postavy, ležící u dveří.

„Pane jo, vy ste ale rychlej,“ vykoukl barman, vyslaný hosty k prozkoumání situace. Za ním se objevil šerif s pobledlou tváří.

„Vás poslali od Pinkertonů?“ zeptal se nic nechápajícího Adriana. Potom, se zřejmou úlevou, převrátil mrtvolu na záda.

„Nojo, je to Braun. Šel po vás, šerife,“ přitakal barman. „Ale trefil než zrcadlo, když ho tady pán srovnal.“

„Promiňte?“ oslovil ho onen nenápadný muž s hodinkami, který byl příčinou Boneweryho pokusu o útěk. „Mohu si vás namalovat?“

Zpitomělý vynálezce jen kývl, nechápal, kde se v jeho hře vzal malíř.

„Ještě nikdy jsem neviděl tak rychlého střelce,“ sdělil mu muž, zatímco pohotově tasil náčrtník. Bonewery se jen přihlouple usmál; přemýšlel, kde udělal chybu a proč není jeho virtuální hra o něco dynamičtější. Co s malíři a nebránícími se opilci?

A potom ho slabé bzučení v levém uchu upozornilo, že už nadešel čas.

Vrátil se.

Zvědavé Gladysyny oči se cudně sklopily, aby se šéf mohl obléknout.

„Povedlo se to, pane?“ pípla sekretářka, když Bonewery trochu rozmrzele začal skládat vybavení.

„Ale ano.“

„Nevypadáte příliš nadšeně,“ dovolila si. Adrian neodpověděl, jenom nařídil zlikvidovat sbírku konkurenční techniky a nechal si přivézt vůz.

Zvědavá dívka musela počkat dva dny, než se Bonewery, zaujatý něčím úplně jiným, rozpovídal.

„Virtuální realita? Nezajímavé, Gladys. Ti ostatní to neumí, a já pravděpodobně přehltil svůj stroj daty. Všechno to bylo příliš pomalé, nudné...“

„Lovil jste bizony?“

„Chtěl jsem si zastřílet,“ opravil ji Adrian. „Nemá to cenu. Všechno se to pomotalo dohromady, zaplivaný bar bez zpěvačky, chlapík s náčrtníkem, který se jmenoval... nějak jako Mauser, nebo Browning. Spoustu času jsem strávil jen tím, že jsem mu pózoval.“

„Možná, kdyby jste nasimuloval třeba jen pláž a palmy,“ zasnila se Gladys, ale Adrian jí přesvědčil, že cílem jeho vynálezu mělo být dobrodružství.

„Palmy umí ti druzí,“ zesmutněl potom. „Rozebral jsem to a zkouším vyrobit inteligentní gril. Asi vás v sobotu pozvu.“

Sekretářka se na šéfa usmála.

„Nic si z toho nedělejte, pane. Ti druzí neumí ani zdaleka tolik, co dokážete vy.“

Mimoděk pohlédla na stěnu, na níž zpola zakryt hologramem pečeného kuřete visel černobílý Remingtonův obrázek jakési přestřelky z dob Divokého západu.

„Pane Bonewery?!“ zeptala se s nádechem krajního podezření, „Vy jste ten přístroj opravdu rozebral?“

Adrian, překvapen jejím tónem, nesměle souhlasil.

„Třeba je to tak lepší,“ řekla po chvíli, a její šéf, nic netuše, přitakal. Potom se zvedl, vydal několik příkazů, týkajících se běžného provozu a odkráčel. Gladys se usmála.

„Virtuální realita. To zrovna, šéfe,“ prohlásila, když zavřel dveře.

„Vy mezi ty šašky nepatříte. Umíte onačejší věci, než elektronické náhražky. Prostě máte rád dokonalost,“ pokračovala v monologu, vstala přitom a přistoupila k reprodukci na stěně.

„Ale o tomhle byste raději vědět neměl.“

Opatrně sundala obrázek, a než ho vyjmula z rámečku a vhodila do skartovačky, chvíli hleděla na tvář nakresleného pistolníka. Díval se poněkud nejapně.

Byla to tatáž tvář, která denně zírala na jejího nadřízeného ze zrcadla.

„Kdepak hry, šéfe. Vy jste tam byl opravdu.“

 

© 1997, napsáno 1997, poprvé vyšlo v Rodokapsu č. 23/1997, poprvé na Bezejmenné stránce v srpnu 2002

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist