Bezejmenná stránka: Literárium

Ironie osudu

 

Prchám. Síly už mě opouštějí a já tuším, že konec je blízko. Zatraceně blízko a definitivní.

Proč?

Proč se všechno stává mně?

Ach jak to bylo krásné, když jsem já, malý ušlápnutý človíček, jemuž život nikdy nenabídl nic dobrého, splnil lidstvu tu nejvroucnější tužbu – nesmrtelnost. Já, naprostý outsider, který dostal jenom jedinou šanci a naštěstí ji dokázal využít.

Nohy se mi únavou pletou, ale odpočinout si nemohu. Úkryt je daleko a smrt mám v patách. Není mu vyhnutí, tomu naprostému, neodvratitelnému konci. Nemohu popadnout dech, do mozku se mi valí lavina vzpomínek.

Těch poct a slávy! Stal jsem se náhle nejznámějším člověkem na světě, celebritou celebrit, Byl jsem Pan Numero Uno, a jako takový si mohl dovolit všechno. I mít nejrozmanitější vrtochy. Neomezený počet životů, pochopitelně zadarmo. Legální přísun kvalitních tělesných schránek do té doby, než tenhle problém vyřeší robotika. To vše byly výsady objevitele reinkarnace.

Vrtochy.

Měli je i jiní, věčný koloběh životů rychle zevšedněl. První se ozvali milovníci koček – jejich miláčci prý také mají právo na nekonečnou existenci. Bylo jim dáno za pravdu, zaplatili si ji. Stejné to bylo se psy, i zrovna tyhle uřvané slintající čtvernožce příliš v lásce nemám. Přece jen to jsou přátelé člověka.

Ale myši?

Snad stokrát jsem tu ženskou vyhodil a nakonec stejně podlehl. Vyhrála svou bitvu, ale tohle byla válka!

Bezprostředně po odevzdaném souhlasu s jejím návrhem jsem začal snovat odvetu. Propojil jsem databanky lidských a zvířecích matric, opatrně a beze stop, které by mohly celou operaci předčasně prozradit, a pak už jen čekal.

Zemřela o pár dní dříve, než jsem se i já přichystal ke své první reinkarnaci. Teď pobíhá v kočičím těle a poslušna primárních pudů, jež nelze s úspěchem eliminovat, loví své miláčky.

A já?

Nikdy jsem neměl štěstí. I můj kolosální objev byl jen dalším z řady průšvihů, do nichž se strojovou pravidelností upadám. Můžu si za to vlastně sám – měl jsem po úspěšném zločinu spojení mezi matričními bankami zrušit. Ale když mám tolik nevyřízených účtů...

Poslední klička. V zádech už cítím dech nepřítele. Je to určitě ona, podle zvláštního lesku v očích.

Krutá ironie. Zajistil jsem lidstvu věčnost. Neomezeně dlouhý život.

Tak proč zrovna já musím ukončit svou existenci jako myš v žaludku kočky?

 

© 1993, napsáno 1991, popvé vyšlo v Ikarii č. 4/1993 poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2001

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist