Bezejmenná stránka: Literárium

Jak správně krmit démona

 

Kráčel pomalu, vážným krokem muže v letech a v postavení, neboť pan Rohlíček mužem v letech byl a za člověka v postavení se považoval. Do budovy vešel zadním vchodem, z tiché uličky, zapomenuté i lovci odpadků, mohl sice jít přes obchod, jak jeho pozici náleželo, ale to by později mohlo znamenat nepříjemné otázky. Navíc se, jak každý věděl, objevoval v prodejně zásadně ve čtvrtek.

Bylo to součástí plánu.

Každý čtvrtek v deset třicet pět.

Dnešní list kalendáře měl v záhlaví napsáno Úterý.

Pan Rohlíček si dával pozor, aby nikdy nepřekročil práh, nad nímž kdysi cinkal zvonek, v jiný den a v jiný čas.

Popravdě, málokdy těmi dveřmi vůbec někdo vešel. Mnoho zákazníků obchod nenavštěvovalo. Pravým smyslem jeho existence ani nebylo zbavit se zboží výměnou za momentálně platnou měnu, společnost nenabírala zaměstnance za účelem obsluhy, nebyla to ani charita, ani touha po dotacích za vytvoření pracovního místa. Ten skutečný důvod ležel jinde. Stejně jako nebyl důležitý sortiment, či nepatrný obrat, který nedokázal ani v nejmenším pokrýt provozní náklady.

Čas. Ten bylo zapotřebí zaměstnanci poskytnout. Přebytek volného času. Spolu s úvodním školením: otevírat v devět, zavírat v sedmnáct nula nula, přestávka na oběd, záchod, tady je kód alarmu, co ještě... Ano, chodba vzadu za toaletami. Jen zamést. Není tam nic zajímavého. Až na dveře – ale ne, to není důležité. Pokud jde o dovolenou...

Právě onou odmlkou nenápadně zdůrazněnou prostorou se teď rozléhaly páně Rohlíčkovy kroky. Ve svitu jediné, strategicky umístěné žárovky nebyly pod nohama vidět stopy v ledabyle smeteném prachu, jistě tam ale byly. Zvědavost je věčná.

Na posledních, docela obyčejných dveřích visela docela obyčejná cedule.

NEVSTUPOVAT.

Tohle fungovalo od nepaměti. Do konce prvního pracovního dne zjistí prodavač, že klíč je v druhé zásuvce.

Žádná třináctá komnata nezůstane uzavřena. Zakázané ovoce chutná.

Na tváři ctihodného pana Rohlíčka se rozsvítil šťastný úsměv.

Moc, peníze a dlouhý věk.

Ať si jiní bádají a vymýšlejí, ať konstruují ekonomické a politické systémy, ať se lopotí v dílnách, obětují nejlepší léta marné snaze prorazit zvýšeným úsilím... Ať se dřou v blahé nevědomosti, že k dosažení uvedených cílů vlastně není zapotřebí nic tak náročného ani namáhavého.

Jen prostý rituál.

Pravda, zahrnující i onu poněkud nepříjemnou pasáž s pohlcením těla a duše, ale u toho pan Rohlíček stejně nebyl. Démona si pořídil přes známého, obdržel též krátký seznam instrukcí, kladoucí důraz na vhodné nakrmení a návod, jak ho provést. A to bylo vše. Snad jen drobná potíž s pohřešovaným... Však ona se nějaká historka najde. Vždyť si rozumíme.  

A mimo záznam: On ty dveře otevřel dobrovolně.

Jeho chyba.

Kdybych unesl bezdomovce nebo ukradl dítě, tak prosím. Já ale nic nedělám, nikomu neubližuji, ohradil se pan Rohlíček tiché myšlence.

Jen si vyzvednu kamínek, který ta zubatá potvora (nebo jak vlastně vypadá) po zažití oběda vyvrhne, a zase půjdu. Doma ho rozpustím v třiceti devíti procentním roztoku lihu, vypiji – a mám vystaráno.

Snad přicházím v pravý čas, tedy po všem, řekl si ještě, když zastavil přede dveřmi. Vidět to opravdu nemusím, to není nic pro moje nervy.

S tou myšlenkou vzal za kliku.

Bylo zamčeno.

Ten zámek někdy zapadne, já vím. Když se do dveří praští... Asi jak se lekl, brrrr, otřásl se pan Rohlíček, vytáhl z kapsy klíče a odemkl.

Teď jim všem ukážu, pomyslel si. Jen co seberu ten kamínek. Budou čumět. A bez námahy a lacino.

Uprostřed místnosti nic neleželo.

V rohu se houfovala tma.

Jak to? Nikdo ty dveře neotevřel? Nesmysl! To přece...

Na delší rozebírání situace už nezbyl panu Rohlíčkovi čas.

Démon, kterého už půl roku nikdo nenakrmil, byl hladový.

Hladový a vzteklý.

Hladový, vzteklý a rychlý.

Policista s povzdechem zavřel zápisník a cvakl propisovačkou.

„Takže jste opravdu pana Rohlíčka neviděl?“

Byl to očividně dotaz akademický, mladý muž, opírající se o pult s kasou, mu od začátku věnoval celých čtvrt pozornosti levého oka.

„Co? Ne.“

„Dobře... Ještě se zeptám – nevíte, co schovával za těmi dveřmi vzadu?“

„Jaký dveře?“

Nefalšovaný úžas zpětné otázky učinil doplňující dotaz zbytečným.

„Poslední vzadu v chodbě. Vás to nezajímalo?“

„Proč?“ zeptal se mladý muž.

Jen tak, chtěl říct muž v uniformě. Místo toho jen pokrčil rameny.

Mladý prodavač si toho gesta nevšiml. Pochopil, že už nebude obtěžován a vrátil se do svého světa.

Já bych se tedy rozhodně podíval, dodal v duchu policista.

Co vlastně tu dnešní mládež zajímá?

Neodpověděl si. Jen se zadíval na prodavačovy palce, cupitající po klávesnici mobilního telefonu ve snaze dohnat čas, ztracený tím rušivým intermezzem.

 

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist