Bezejmenná stránka: Literárium

Japoncům to funguje

 

„Taky soused mě strašně štve,“ řekl Pivínek, „Skoro jako Strejc.“

Jméno neoblíbeného učitele procedil skrz zuby, aby si ulevil, ale tentokrát v tom nebylo tolik negativní energie jako obvykle, Pivínkovu  pozornost totiž poutalo cosi jiného. Přišlo to před několika dny v úzkém balíčku až z druhé strany zeměkoule.

„S tím si to vyřídím, jak jen to půjde,“ dodal zavile.

Jeho obvykle věrný souputník Kýdlo se ušklíbl.

„Jasně. A koho si na to pozveš?“

„Tohle!“

Slunce už zapadlo a oni tu z otevřeného podkrovního okna zírali na Měsíc. Prohrabali krabici, aby se ujistili, zda vrstva pěnových kuliček a cárů bublinkové fólie neskrývá ještě nějakou pokud možno dospělou mangu. Našli jen půl listu novin a rýžové proutky.

Zabalené to tedy bylo dokonale.

„Podle japonskejch pověstí věc, která se dožije stovky let, ožije. A tohle je originální japonskej předmět,“ prohlásil takřka nábožně Pivínek, když smetl všechno zbytné harampádí na podlahu do společnosti  neúplných párů ponožek, několika učebnic a plastových lahví od coly, aby ponechal stůl obnažené zásilce.

„Japonskej klacek?“ zeptal se pro jistotu Kýdlo. Protože to, co měli před sebou, vypadalo jako obyčejná dřevěná hůl.

„Kus tomu chybí, ale nevadí. Když se to povede, tak stejně stačí jen tohle. Protože já vím co to je, a když vím co to je, tak je to pořád ono... hele, neřeš to. Máme tady zaručeně japonskou zbraň. Sto... Skoro sto let starou.“

„Hůl.“

„Je to naginata, vole,“ řekl Pivínek zasvěceně. „Ta halapartna,“ dodal na vysvětlenou.

Asi byla, i když Pivínkova znalost japonských reálií slábla tou měrou, jakou se vzdalovala od Akihabary.

„Dnes v noci určitě ožije, je to spočítaný. A já, jako její majitel, jí budu poroučet!“

„Aby neporoučela ona tobě, béďo. Na základce tě komandovaly i holky“ varoval s úšklebkem Kýdlo.

„Hele, nechceš taky přidat na seznam?“

Kýdlo ho poslal někam a uraženě se rozloučil. Byla to ovšem jen póza. Ve skutečnosti chtěl být fit na zítřejší alkoholovou záplavu, jíž budou splachovat Pivínkovo zklamání z nefunkčních pověr.

Zaspal. Vypadl z postele, zamotaný do deky, v půl desáté.

Jako obvykle mrkl nejdřív na displej telefonu.

Nic.

Co dál?

Skype označoval Pivínka bílým off-line obláčkem, stejně tak mlčel i Facebook. Což bylo přinejmenším neobvyklé.

Sto let existence probouzí předměty k životu.

Kýdlo byl nakloněn tomu věřit. Ale podle vlastních zkušeností také věděl, že pokud to bude fungovat, pak s nějakým nepříjemným dodatkem.

Není ta kletba, která může postihnut majitele takové věci, skutečná?

Fantazie zapracovala a předložila několik dějových linií, za něž by od scénáristů Pátků třináctého dostal láhev. I dvě.

Musí k Pivínkovi zaběhnout. Hned teď.

Japoncům všechno funguje. Proč by měli u pověr dělat výjimku?

„Je vedle u Uhlířů,“ odpověděla na dotaz, vychrlený do pootevřených dveří hlasem nezvykle plným překvapeného odevzdání kamarádova rodička.

Kýdlovi zatrnulo.

Taky soused mě děsně štve.

„Chová se tak divně,“ všimla si jeho výrazu. „Vyřídil celý náš dům od půdy až po sklep – a pak se vnutil vedle,“ zavrtěla hlavou.

To už nevydržel.

Pivínkova máma sice byla očividně živá (pokud ji nepostihlo nějaké orientální kouzlo a nestala se japonskou zombií), ale ona mezi cíle nepatřila. Ne v první vlně.

A zatímco já tu blbě civím, ten vůl nejspíš pod vlivem japonského démona rozsekává Uhlířovic rodinu na kusy.

Popoběhl k sousednímu domu.

Chvíli váhal, zda má zkusit zvonek nebo rovnou vtrhnout dovnitř, když se  otevřely dveře a vyšel z nich Pivínek. Něco nesl. Až po ramena ho kryl živý plot, takže nebylo vidět co v rukou drží.

Kýdlo ho nejistě oslovil.

Kamarád se k němu pomalu otočil. Jeho tvář nebyla nijak divoká, spíš uštvaná.

„Co japonská kouzla?“ zeptal se Kýdlo opatrně.

Pivínkovy oči zaplanuly zoufalým vztekem.

„Jo. Fungujou. Jen... to nebylo žádný kopí. A tys měl pravdu. Asi se, až tady skončím, zastavím i u vás,“ dodal zadumaně.

Kýdlovi zatrnulo.

Tolik se přece nepohádali.

„To snad ani nebude nutný,“ řekl opatrně.

Pivínkovi nervózně zaškubalo ve tváři. Zvedl ruce v odevzdaném gestu.

„Když já si nemůžu pomoc,“ zakňoural lítostivě.

Trhl rameny, jak ho proti vlastní vůli tělo popohnalo k další akci. „Musím dělat, co ta věc dělala sto let. Je to hrozný – já to nevydržím ani sto hodin.

Měl jsi pravdu, šlo to nejdřív po mně,“ dodal po hlubokém povzdechu, „Hned, jak se to pohnulo.“

„Co to bylo? Žerď nějaký krvavý bojový zástavy?“ vyjekl zděšeně Kýdlo. Musí se nějak bránit. Ale jak?

Tekutina, kterou si Pivínek otřel z čela a z dlaní nebyla krev.

Byl to pot.

„Koště!“

 

© 2014, napsáno 2014, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2014

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist