Bezejmenná stránka: Literárium

Jezdec v bouři

 

I.

Strom padl tak náhle, že řidič nestačil zabrzdit, jen strhnout volant; vůz v prudkém smyku přelétl krajnici a vyoral hlubokou brázdu do promáčené hlíny. Pokračoval dál, rozlámal lískové keře a skončil několik centimetrů před mohutným bukem. Motor několikrát škytl, pak zmlkl docela. Muž za volantem zanadával a uhodil pěstí do palubní desky.

Dívka na sedadle spolujezdce se pokoušela prohlédnout vodní záplavu, stékající po skle.

„Jsi zbytečně nervózní,“ řekla. Vítr venku ohýbal koruny buků a shazoval větévky, bušily do kapoty jako dřevěný déšť. A ten skutečný neustával, řidič se z krátkého výletu k motoru vrátil promočen na kůži. „Prostě počkáme, než se to přežene.“

„Kde? Tady? Ve vymrzlém autě? Prosím tě, nemám náladu na vtipy. Musím sehnat odtah a nějakého mechanika. Ty si jenom vozíš zadek, čumíš z okna, tak kde chceš, ksakru, tady počkat?“

„Támhle,“ ukázala. „Já jen čumím z okna.“

Nahoře ve stráni se dala spíš vytušit než spatřit malá srubová chata. Řidič na sebe znovu natáhl promočený svrchník a vztekle vylezl ven. Dívka se usmála a s mírnou škodolibostí použila mužovy aktovky místo deštníku.

Chata vypadala opuštěně, ale když vyšplhali na svah a vyšli po pěti dřevěných schůdcích na zápraží, zaskřípěly veřeje a dveře se pootevřely.

„Přejete si?“

Hlas zaduněl a dívce se stáhlo hrdlo. Vyhlédla zpoza přítelových zad.

„Dobrý den,“ zahučel řidič. „Rozbilo se mi auto. Prší, potřeboval bych pomoci.“

Rozbilo se mi, Potřeboval bych... Dívka vzdechla. Ne, tahle známost asi nebude příliš perspektivní. I když to před měsícem vypadalo jinak.

Muž je beze slova, jen kývnutím hlavy, pozval dál. V přítmí srubu je přivítalo teplo a plameny krbu, podivná vůně a chlupatá černá kočka, která po vetřelcích blýskla očima a zmizela pod schodištěm.

Chvíli si je prohlížel a oni si prohlíželi jeho. Byl vysoký, špatně oholený, hluboké černé oči zářily z bledé tváře, orámované rozcuchanými neostříhanými vlasy. Tvářil se neutrálně, ale dívka cítila, že je na rozpacích. Evidentně překáželi. Najednou se chtěla vrátit, drkotat zuby v prochladlém autě a čekat až se setmí, přestane pršet a po dlouhých hodinách vysvitne ranní slunce. Její přítel se bez ptaní usadil do křesla u krbu, promočený svrchník pověsil přes opěradlo a natáhl nohy k plamenům.

„Inženýr Limeš,“ představil se.

Hostitel přehrábl hořící polena. Plameny mu ozářily tvář a dívka si všimla, že vůbec nevypadá sešle, jak by vypadal tulák a odpad společnosti. Ne, ta tvář byla vyrovnaná a plná síly. Tenhle muž byl jistě dobrovolný poustevník, možná malíř (nevzpomínala si, že by někdy nějakého viděla, ale připadalo jí, že takhle nějak by měli mistři štětce vypadat), možná někdo, jehož spláchly dějiny. Sledovala jeho kočičí pohyby, když se natáhl pro další březové poleno.

Otevřel ústa, aby odpověděl, ale jméno zaniklo v náhlém rachotu hromu. Venku z ničeho nic propukla bouře, mohutná a silná, nezkrocená bouře, jakých tady na Vysočině bývá každé léto nespočet.

Jenže nebylo léto.

„Julie Hlavsová. Moje snoubenka.“

Muž se narovnal a pohlédl jí do očí. Uhnula, protože...

Protože sama nevěděla proč. V tom pohledu bylo něco, co jí pronikalo hluboko do myšlenek, něco, co v ní probouzelo zvláštní pocity.

„Přespat můžete nahoře,“ řekl hostitel a ukázal na dřevěné schodiště. „Je tam zatopeno.“

Černá kočka pomalu sešla po schodech a otřela se svému pánovi o nohy. Sklonil se, aby ji podrbal za ušima, něco zašeptal a kočka zvedla hlavu, aby si prohlédla Julii.

Zamňoukala.

V noci se Julie zvedla z tvrdé postele a sešla do haly, Limeš nepříjemně chrápal. Tak hlasitě, že chvílemi přehlušoval i bouři. Sedla si ke krbu, přitáhla kolena k bradě a pozorovala dohořívající polena.

„Je vám zima?“

Trhla sebou.

Stál u okna a hleděl přes zvlněné sklo ven. Neotočil se. Julie si stáhla košili přes kolena.

„Je mi líto, že jsme vás vyrušili.“

„Mě?“

„Chtěl jste přece někam jít. Nebo ne?“

Zasmál se, krátce a mrazivě.

„Na tom nezáleží.“

Odtrhl pohled od okna a otočil se k dívce. Tentokrát vydržela. Přistoupil ke krbu, aby prohrábl uhlíky. Zčernalá polena vzplanula a muž si sedl k Julii na kožešinu.

„Ano, chtěl jsem odejít.“

„Proč jste tedy neodešel?“ nespouštěla z něj zrak. Přitahoval ji. Nejenom jen jako drsný a neuhlazený Limešův protějšek.

„Protože jste se tu objevila vy.“

Přivřela oči a usmála se. Ne, vůbec to neznělo naivně, ani vulgárně. On prostě jen řekl, co si myslel.

„Není to trochu malý důvod?“

„Pro mě není žádný důvod malý.“

„Je mi zima.“

Natáhl se pro přehoz na křesle. Položil ho Julii přes záda a dívka si přisedla blíž. Dotýkala se ho loktem a hleděla do skomírajících plamínků.

„Myslím, že jsem ráda, že jste neodešel,“ zašeptala po chvíli. Po zádech jí přeběhl mráz vzrušení. Objal ji okolo ramen a Julie se k němu přitiskla, cítila silné svaly a tělo nabité energií.

„Vždycky dostaneš to, po čem toužíš?“ zeptala se, když jí vjel prsty do vlasů.

„Většinou.“

Začala ho zuřivě líbat, strhla ho na sebe a on pokračoval. Bylo to divoké, vybuchující ve vášnivých stenech, nekonečné a silné jako bouře.

Černá kočka to všechno pozorovala ze svého pelíšku pod schody.

 

II.

Noc nikoho nezajímala, patřila jen sama sobě a svým tvorům. Netopýrům, sovám, můrám. Třepotaví bílí motýlci rodu Noctuidae poletovali i kolem stínítka lampy na mém pracovním stole. Otevřeným oknem sem doléhalo šumění stromů, byla to vzrušující muzika, sbor větru ve větvích s občasným sólem houkajícího sýčka a vzdáleným rachotem posledního vlaku.

Dokázal jsem využít takové tvůrčí kulisy k nesmírnému pracovnímu vypětí. Hora poznámek, ledabyle načmáraných na druhé straně jakýchsi formulářů, procházela sítem psacího stroje, aby se změnila v elaborát, urgentně žádaný mým blahorodým šéfem. Psal jsem automaticky, v mysli stále zalétaje do nočního lesa a vraceje se do pokoje za mými zády. Občas se odtud ozvalo zakňourání jedné z mých nových podnájemnic. Té menší, asi osmikilové. Ta větší usnula hned, sotva jsem jí popřál dobrou noc. Byla vyčerpaná a uštvaná.

Snažil jsem se soustředit na problém etnogeneze Slovanů a na zrod jejich mytologie, vytrvale bušil do kláves, pokrývaje stránku za stránkou domýšlivými tlachy o společné indoevropské úctě k bohu hromovládci, o vztahu slovanských mýtů k Íráncům, o letmých zmínkách, týkajících se slovanské kosmogonie a kosmologie. Vařil jsem trochu pavědecký guláš, míchal všechno jako pejsek s kočičkou blahé paměti, a docela dobře se při tom bavil.

Pak začala malá podnájemnice plakat, a tak jsem vstal a šel ji uklidnit. Když jsem bral to drobné stvoření do rukou, třásly se mi jako dvě osiky. Nikdy jsem nedržel dítě a už vůbec ne takhle malé.

„Co... co se děje?“

Nic, to nic, uklidňoval jsem tu velkou, to jen tenhle trpaslíček má asi hlad.

Neměl, chtěl si jen povídat, ve tři ráno. A tak jsem si povídal. Vyprávěl jsem ještě nic nevnímajícímu tvorečkovi staré slovanské a keltské pohádky, vyšeptal jsem mu pověsti a legendy tohoto kraje. Malinká poslouchala, usnula, jenže pak poslouchala velká, a já pokračoval až do rána.

„Umíte krásně vyprávět. Jako Andersen,“ vzdychla, když se do pokoje kradmo vplížily sluneční paprsky a malá se probudila, žádajíc nakrmit.

„Andersen měl fantazii, děvče. Já jen opakuji to, co přetrvalo věky,“ řekl jsem a vrátil se do pracovny.

Julie za mnou za chvíli přišla, sedla si k oknu a koukala jak balím papíry.

„Udělám vám snídani, chcete?“ nabídla, když jsem jí vysvětlil, že spát už nepůjdu. „Kafe, nebo čaj?“

Zasmál jsem se a šel s ní, abych jí odhalil taje své spíže. Pak jsme společně umíchali pár vajec a uvařili kotel silného zeleného čaje.

„Vy jste tak chytrej,“ vyznala se mi, když jsme seděli u stolu. „Tolik toho víte.“

Ujistil jsem ji, že toho vím zatraceně málo, vzhledem k délce studií a praxe, ale trvala na svém. A tak jsme si začali povídat. Odlétli jsme od skutečného života, který nás oba poznamenal, vznášeli jsme se na křídlech fantazie. Vyprávěl jsem jí o bozích a démonech starých Slovanů, o zvycích národů, které žili v Čechách před Čechy. Hluboko v historii bylo krásně, nikdo jí nepřipomínal i v – jak říkají – osvícených šedesátých letech mizerné postavení svobodné matky, ani já nelítostnil nad opuštěným starým mládencem, konečně, jak moc jsem teď opuštěný, když mám na bytě Julii a malou Terezku? Bránil jsem se, když za mnou přišel Kadeřábek, nechtěl jsem vzít do podnájmu nikoho, a už vůbec ne nějakou jeho přítelkyni, znám tyhle mládežníky, na Západě si říkají hippies a pokud nejsou nadopovaní LSD, tak zpívají o kytičkách a všemohoucí lásce. Jenže Julie, když ji Kadeřábek přivedl, nevypadala vůbec jako hippie. V jedné ruce držela kufr, v druhé uzlík, z něhož se vyklubalo dítě.

Znáte někoho, kdo odolá tváří v tvář miminu? Podlehl jsem. Několik dní jsem o nich ani nevěděl, snažily se mi nechodit na oči, až dnes v noci. A to jsem zjistil, že mě role pana domácího a hodného strýčka plně uspokojuje. Vřískot malé mě nerozčiloval, naopak, nutil mne k zájmu.

Člověk někdy najde klid, kde by ho nehledal.

Člověk někdy najde neklid, kde by ho nehledal.

Loďka našich náhodně spojených životů plula na vlnách spokojenosti.

Než jsem jednoho dne vzal Julii do depozitáře těmického zámku.

Pro ni to měl být výlet, pro mne rutinní práce v tamním archívu. Bůhví proč se starý kastelán zařekl, že těmické kroniky neopustí hrad, prostě jsem musel výzkum provádět na místě. Tak nějak mi středověk ve své všednosti nepřirostl k srdci – jsem přece jen především mytolog – a tak jsem se znuděně prokousával latinskými texty kroniky, když jsem si všiml, že se Julie, sedící vedle mě, nudí. Vyhlásil jsem tedy přestávku a protáhl jí chodbami. Všude trochu historie, pár vymyšlených příběhů a Julie roztávala když...

... když jsme procházeli obrazárnou a dívka náhle strnula. Ohlédl jsem se po ní. Zírala na velký obraz. Vymykal se z kolekce obvyklých témat, obsažených v zámeckých sbírkách, ale po osmačtyřicátém tu zbyl, a tak ho nechali viset. Baronka la Vue, jíž Těmice patřily, bývala pozoruhodná žena, proslulá svým podivným vkusem.

Já ten obraz dobře znal.

Muž, držící se v sedle vzpínajícího se koně. Divný muž na podivném koni na podezřelém pozadí.

Jezdec v bouři.

„Ale to je přece on,“ slyšel jsem zašeptat Julii. „Terezko.“

Viděla víc, než jen obraz neznámého mistra osmnáctého století.

Viděla to, co jsem viděl já.

 

III.

Černé holínky zastavily půl metru ode mne.

„Geh raus!“

Přestal jsem dýchat. Protivně těžký kus železa v kapse ještě ztěžkl a táhl mě k zemi.

„Schnell!“

U hlavy mi zakroužila černá muška ústí schmeisseru, dobře věděl, že tam jsem, neblufoval. A byl schopen zmáčknout spoušť, vůbec by mu to nevadilo, černému smrtihlavovi zbraní SS. Psal se rok čtyřiačtyřicet a tihle se rozrostli jako houby po dešti. Potloukat se krajem s mauserem ráže 7,65 se nevyplácelo, i když si ten rozcuchaný čtrnáctiletý kluk jen hrál na velkého odbojáře, tomuhle to bylo jedno. Je válka.

Pomalu jsem se začal soukat ven, nenápadně přitom vytahuje pistoli. Vzpříčila se, mrcha, zachytila se o okraj roztržené kapsy. Hlavně opatrně. A nenápadně.

Loss, du Dunkopf.

Černé ústí se opět nebezpečně přiblížilo. Vanul silný vítr, shazoval listí ze stromů a zvedal prach. Esesman se ani nepohnul, stál jako socha, vzdorující živlům. O kus dál další, samopal přehozený přes ruku.

Nitky chatrné látky konečně povolily a do ruky mi vklouzla pažba mauseru. V zásobníku ubohé tři náboje. Hnalo se jich za námi víc, ostatní asi hledají Frantu, i on měl dost rozumu na to, aby nevystřelil z dědečkova perkusního revolveru. Úpěnlivě jsem se modlil, aby si esesák nevšiml kradmého pohybu, jímž jsem se pokoušel zbavit nebezpečného předmětu doličného, chtěl jsem nechat pistoli sklouznout do listí a zašlápnout, znamenalo by to pro mne život.

Du schweine!

Sklopná pažba samopalu mě udeřila přes obličej. Rozhodil jsem ruce, zrádný reflex byl silnější. Pistole vyletěla v dlouhém oblouku, snad opravdu zapadla do listí, ale já nevnímal nic jiného, než krev, řinoucí se z roztrženého obočí, slzy, stékající po odřené tváři, a strach, živelný a nepotlačitelný strach ze smrti. Necítil jsem rány, které mi esesman uštědřoval pěstí, jen jsem se mátožně zvedal ze země.

Pak to přestalo, tvář mi ochladil silný vítr.

„Podívej, Dieter, wir haben einen anderen.“

Dvojjazyčná věta, v téhle době nijak vzácná. Další tři černé uniformy, přivádějící...

Ne, to nebyl Franta! Snad se mu i podobal, z dálky, vysoký, ramenatý, v tmavém rozevlátém kabátě. Kamaráda táhli z druhé strany od lesa. Můj esesman se na neznámého muže udiveně podíval. Honili přece dva.

„Nechte ty děti,“ řekl neznámý tichým, ale zatraceně zvučným hlasem.

Was?“

Muž mu to zopakoval plynnou, ještě podivněji zvučnější němčinou. Esesman čekal, kdy vytáhne odznak gestapa či sicherheitsdienstu, jenže vypadalo to spíš na nehorázně odvážného a hloupě hrdinského domorodce.

Halte die Klappe,“ poradil mu.

A muž zvedl ruku.

Dobře vycvičený smrtihlav namířil samopal. Snad ani nevěděl proč, jen poslechl reflexy.

Kolem nás se rozpoutalo peklo bouře. Vítr strhl z blízkého stromu silnou suchou větev a vrhl ji na vojáka, krátká dávka zaburácela jen tak do vzduchu. Další esesman, ten, který mířil na Frantu, se svalil na zem. Jiný vystřelil na podivína v kabátě.

Naprosto bez účinku. Muž se jen zasmál, ostře a zle, nelidsky zle. Opodál, na prašné silnici se zatočilo kolo větrného víru. Jako bych v něm zahlédl znetvořenou tlamu zvláštního psa, stíny lidských postav.

„Dělej, zdrháme,“ chytil mne Franta za rukáv. A utíkali jsme, nohy dřevěné hrůzou.

„Člověče, to byl snad Pérák!“

 

IV.

Cestou domů Julie mlčela. Hleděla přes špinavé boční okénko, obhlížela kopce Vysočiny. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že na něco vzpomíná, snaží se dát si věci dohromady.

Teprve když jsme zastavili na kávu ve vesnické hospůdce, vzhlédla ke mně smutnýma očima a odhodila z čela nepoddajnou kadeř.

„Ten obraz je hodně starej, co?“

Nemusela říkat který.

„Nejsem kunsthistorik, Julie. Asi dvě stě let, nevím.“

„Já ho znám.“

Nepatřilo to obrazu. Přikývl jsem, co jiného mě vlastně přivedlo k mému povolání i koníčku.

„On...“

Číšník přinesl dvě kávy a začal sklízet vedlejší stůl. Julie zmlkla, kradmo se po něm ohlížela, jako by se bála, že nás bude poslouchat.

„Kdo je to?“ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny, kdo by zaznamenával jméno umělcovy předlohy, tím spíš, že modelem tehdy nikdo nestál, obraz zplodila fantazie.

Nebo vzpomínky.

Je možné, aby táž tvář procházela staletími, postava jezdce v bouři, muže, který se objevuje za podivných okolností? Jak se vlastně k němu dostala má podnájemnice?

Začala sama.

Vyprávěla mi o jedné bouřlivé noci, o neprůjezdné cestě a o setkání. Mluvila o černé kočce a ohni v krbu, o větru i podivné atmosféře, o lidech, kteří odsuzují všechno, co se vymyká z všednosti života, o prudérní morálce na malém městě.

O Terezce a o divokých očích muže bouře. O hodných panech domácích, o skvělých kamarádech, vyzpovídávala se z života, ta někdejší trochu rozmazlená dceruška solidních lidí, děvče, které z Olympu kráčelo na svět přes Tartar. Ještě nikdy nebyla takhle otevřená, chápal jsem ji a nikdy se také nevyptával. Nikdy by mi asi tohle všechno neřekla, bylo to její velké tajemství. Tehdy prolezla celý les a nenašla kromě padlého stromu vůbec nic. Zpověď způsobil obraz, stačil jen on, aby ji donutil svěřit se, a aby do ní vlil novou energii.

Vypili jsme kávu a potom každý ještě jednu, koupil jsem láhev vína, protože alkohol je občas docela dobrý stimul. Zbytek cesty pak Julie upíjela, opakovala se, vyprávěla všechno odznovu a na přeskáčku, pořád stejně, nikde ani náznak jiných variant, konečně, nestalo se to tak dávno, aby něco zapomněla a něco si přibásnila.

Když pak klopýtala do schodů, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou mě, svítily jí v očích nečekané plaménky odhodlání.

„Já ho najdu, rozumíte? Musím ho najít.“

„Musím. Dluží nám něco.“

„Najdu.“

Kadeřábek se svou dlouhovlasou dívkou, kteří se ten den uvolili pohlídat Terezku a kteří nám otevřeli dveře, se opravdu nestačili divit.

 

V.

Ale kde hledat?

U mizející chaty v lese? Ne, určitě to nebylo jinde, projela tehdy celý ten kraj, když byla Terezka na cestě. Zkoušela všechno, i bábu jasnovidku, přivydělávající si k důchodu vykládáním karet a zíráním do skleněné, trochu už odřené koule. Nakonec se vzdala, měla přehršel konkrétních starostí.

Těmice všechno vrátily, podivného muže, projíždějícího bouří.

I mně tehdy hřmělo, všechno se dělo za podobných okolností. I já pátral a hledal, když jsem poprvé přijel na zámek a s hrůzou hleděl na svého dávného zachránce. Nikam jsem tehdy nedospěl. Obraz namaloval neznámý mistr někdy v osmnáctém století, psalo se o něm, že zobrazuje jezdce na divokém koni, jenže tenhle styl vznikl o nějaký ten pátek později, kdo by se tehdy – zadarmo, pochopitelně – maloval s něčím takovým? A baronka ho mohla přivést z Paříže, Těmice koupila vlastně jen jako letní sídlo, asi se jí Riviéra omrzela.

Řekl jsem to všechno Julii a otevřel jí bohatou studnici moudrosti – ústavní knihovnu a archiv, mohla se v něm přehrabovat podle libosti. Nečekal jsem, že uspěje, ale kdo ví? Možná si všimne něčeho, co jiní – já – přehlédli. Plnila přece můj odložený úkol, pátrala po mém muži.

A Julie hledala. I Terezka najednou cítila, že její máá je pryč, tělo chodilo kolem, ale duše se pohybovala v obrovských skocích časem a prostorem, nacházel jsem na Juliině stole nejrůznější knihy z nejrůznějších oborů lidské činnosti. O svých průzkumech mlčela, neodvažoval jsem se odhadnout, jakými asociacemi se dopracovává výsledku. Musely být opravdu zvláštní a opravdu šílené. Každopádně to mé podnájemnici přineslo aspoň moře nových poznatků. Občas je ventilovala, bylo příjemné si popovídat s někým, kdo nejen umí naslouchat, ale i klást chytré otázky.

Jenže jak přibývalo pročtených knih, měnila se Julie v mlčenlivou sfingu, její pohled se stále stáčel k lesu a oblakům. Zachvacovala ji horečka poznání.

Jednoho dne beze slova zmizela.

Vrátím se, napsala na kus papíru vytržený z válce psacího stroje.

Hladil jsem Terezku po hlavě a volnou rukou listoval v několika svazcích, ležících na parapetu okna.

Máám.“

„Přijde.“

Jenže tomu moc nevěřím, Terynko.

Dáádada.“

„Už brzy.“

Zatraceně dobře jí to myslelo. Nesvazovala ji léta trpělivého naslouchání vysokoškolským profesorům, metry prostudovaných knih. Stačilo jí málo, aby si vyvodila ten šílený závěr. Ale proč ne.

Jenom to bylo všechno trochu moc fantastické. Teď mrzne někde v lese, čeká na bouři...

Jezdec bouře.

Hledala ho v dávné lidové slovesnosti, v mém vlastním oboru, nenechala se zmást slovy o zjednodušujícím náhledu prostých venkovanů na přírodní zákony. Aby jim aspoň trochu porozuměli, prastaří obyvatelé živly personifikovali. Vítr, déšť, oheň. Bouři, i slovanská mytologie má svoji burju, pochvist nebo větrnici... Potom to jaksi nestačilo, něco – nebo někdo – muselo začít škodit či existovat individuálně. Vzniklo nesčetné množství nadpřirozených bytostí. Lišily se kraj od kraje, stěhovaly se z místa na místo, jako doktor Faust blahé paměti, německý dobrodruh a podvodník, jehož nikdy neuskutečněný pobyt v Čechách zdůvodnili osvícení nadšenci spojením s jistým Fustem, společníkem Gutenbergovým. A ten – jak známo – Kuttenberg – pocházel z Kutné hory. Koudelníkův syn.

Vždycky se všechno opisovalo. Používaly eufemismy, náhrady tabuizovaných jmen. Neznámo se vysvětluje známými slovy, Indiáni proklínali Železného oře, supícího si po kolejích krajinou. Špatným výkladem slova pontifex se stal římský velekněz skutečným strážcem skutečných mostů přes Tiberu, co na tom, že to Etruskové mysleli obrazně.

Jenže vždycky existuje výjimka, přesně ta, která potvrzuje pravidlo. Místo hejkala možná skutečně hučí bukač.

Julie si našla něco jiného.

Vrátila se druhý den pozdě v noci, špinavá, promočená a bez naděje. Koukala na mě smutnýma očima, prodělala hysterický záchvat mateřské lásky. Nechal jsem ji být, nemělo cenu se vyptávat.

A ona mlčela. Ještě víc než předtím.

Za čtrnáct dní zmizela znovu. Začínal jsem do jejího cestovatelského šílenství vidět. Bylo mi z něj těžko.

Po návratech se její smutek prohluboval. Držela se ze všech sil, aby ho nepřenášela na Terezku, jenže stejně pečlivě sledovala i zprávy o počasí. V novinách, v televizi, v rádiu. Věděla o sebemenší změně. Každý vítr a náznak kumulu na obloze ji uváděl do vytržení.

Muselo se s tím něco udělat. Pro ni se staly cesty za bouří  jediným způsobem, jak najít záhadného jezdce. Ať už byl kýmkoliv, vždy ho atmosférická porucha provázela. Záhadný Terezčin otec bouří žil.

Julie s ním. Mizela znenadání, jakoby začala cítit změnu počasí dříve, než přístroje meteorologů. Byl jsem bezbranný, bez ochrany byla i ona, posedlá šílenstvím pravdy.

Až jednoho dne přišla bouře, o níž jsem věděl dříve já.

 

VI.

Blátivá cesta polem, od jednoho keře trnek k druhému, jediná míra telegrafní sloupy. V polobotkách mi čvachtalo, zapadl jsem do hluboké kaluže, která se na první pohled takovou netvářila. Byla. Trnité křoví, za něž jsem se pokusil ukrýt, když se zdálo, že se Julie rozhlíží, mě poznamenalo na levé tváři. Do nepromokavého pláště zatékalo.

Rozhodně jsem si nemohl stěžovat na nudné sledování. Už na peronu jsem z pantografu vyskočil na poslední chvíli, protože jsem si při nenápadném přebíhání od sloupu ke sloupu v parafrázi odvážného agenta W4C nevšiml, že má podnájemnice nastoupila do protějšího motoráku. Na malém zapadlém nádraží, kam jsme dorazili – celou dobu kodrcání po pražcích jsem se kryl velkou plachtou za tím účelem v tradici zakoupeného celostátního deníku – se naštěstí nijak nezdržovala a nerozhlížela, neomylně vyrazila nejbližší cestou ke kopcům za městečkem. Musela to tu znát, protože věděla po kterých kamenech přejít potok. Mne to stálo natržený rukáv, kterým jsem zachytil za pahýl větve, když jsem spadl ze zdánlivě pevného placáku.

A nad tím vším mraky, těžké hradby bouřkových kumulů, ostré slunce.

Spustilo se všechno najednou, déšť i blesky, hromy a urychlený soumrak. Takže další beznadějná cesta; jak by chtěla najít ve tmě a nepohodě nějakou boudu? Nebo snad na něco podobného čekala?

Možná, že si Julie myslí, že se chata objevuje jen za téhle trojkombinace.

Kráčel jsem v jejích stopách, snad se mi podaří přimět ji k návratu. Třeba Julii vyléčím, rozumné slovo v okamžiku vrcholného zklamání ji přiměje přemýšlet logicky.

Jenže ono tady vlastně nic logického nebylo. Ani ona nevěděla kam jít. Jenom zkoušela, byla to velká ruleta náhody v níž krupiér nestydatě podváděl.

Městečko jsme nechali brzy za sebou, kolem byla už jen deštěm divoká krajina vrchů Vysočiny. Nemám taková místa rád.

Kráčela okrajem tmavého lesa. Snažil jsem se ji neztratit z očí a tak jsem se zamotával do nízkých smrkových větví, zapadal do králičích děr a zakopával o kořeny. Zákonitě mi musela zmizet.

A také se to stalo; když jsem se s klením vyprostil z dalšího sevření jehličí a pohlédl kupředu, nikdo tam už nestál. Zašla mezi stromy. Ne po cestě. Musela se prodrat křovím, zmizet mezi borovicemi. Chvíli jsem obcházel les, pak se po srnčí stezce pustil do tmy. Pod větvemi nepršelo, jen tu a tam mi dopadla za krk velká kapka. Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy se některá z ratolestí pod tíhou vody skloní a obdaří mne malým vodopádem.

Nezáleželo na tom. Neměl jsem suché ani spodní prádlo.

A Julie nikde. Zabloudil jsem, chtěl jsem se vrátit, ale cestičky mezi stromy mě zavedly k malé pasece, porostlé vysokou travou a rozdělené potůčkem, teď už pořádně rozvodněným. Ztratil jsem se zpátky do lesa, snaže se podle dětských znalostí určit světové strany, jenže stejně na tom nezáleželo, kdo ví, z jakého jihoseveru jsem vůbec přišel.

Potom mezi stromy zasvítil světlejší pás oblohy a bílá postava. Náhoda mi přála.

Rozeběhl jsem se za ní. Nemělo smysl si hrát na schovávanou, pokud to tu zná, vyvede mne ven a pokud i ona zabloudila, budeme aspoň spolu.

Do cesty se mi připletl potměšilý kořen a já se natáhl, padl jsem obličejem do jehličí a dokončil tak zkázu svého zevnějšku.

Vem ho čert.

Když jsem se postavil a vytřel si špínu z obličeje, Julie už v dohledu nebyla.

Zatraceně!

Ale ano, nalevo, hluboko v lese, se něco pohnulo. Otočil jsem se tím směrem, opatrně jsem zrychlil.

Další bílý stín se objevil po pravé ruce.

Tohle nebyla Julie. Bylo to bílé a malé, v rachotu bouře jsem slyšel podivné zvuky. Na okraji lesa se v náznacích ukázaly další dva exempláře.

Tři. Ne, jeden. Stíny – vlastně negace stínů – mizely a znovu se náhle objevovaly, jakoby se cosi zhmotňovalo v prostoru a potom si to rozmyslelo. Některé byly větší, jiné přízemní, rychlé a divoké. Někde za zády mi zavyl vlk. Strach dal mým nohám rychlost a jistotu, letěl jsem přes kořeny, vyhýbal se silným kmenům i slabým větvím. Kraj lesa se blížil, i tam se mihotala mlhavá světélka, ale já věřil, že kolem nich proběhnu, konečně, stíny jsou stíny a vlk je vlk.

A pak se mi do cesty připletl další kořen.

Padal jsem pomalu, pokoušeje se udržet rovnováhu, ale gravitace byla silnější. Narazil jsem čelem na cosi tvrdého, snad na kámen, nebo na spadlou silnou větev, a zůstal ležet, tělo potřebovalo po otřesu čas na regeneraci.

Někde za zády jsem uslyšel smích. Nelidský potměšilý smích, a to bylo na mne příliš. Nedbaje bolesti hlavy a mizerné stability, zvedl jsem se a rozhlédl.

Nikde nikdo. Snad jen tam vzadu, mezi stromy... Nějaká velká postava. Chlupatá? Hnědá?

Do zděšeného šumu stromů, burácení hromu a kvílení větru pronikl nový zvuk. Natolik charakteristický, abych ho bezpečně poznal.

Dusot kopyt.

Ale tuhle scénu přece znám.

Podvědomí zapracovalo rychleji, vytáhlo z paměti uložené informace, a já znovu – tentokrát o své vůli – letěl k zemi. Neboť situace byla natolik zvláštní, abych už věřil úplně všemu. Zabořil jsem nos do jehličí, opanoval mě strach, pomalu a jistě mnou procházel zimničný třas.

Tak tohle tedy měl být jezdec v bouři?

Bylo to příliš fantastické. Příliš knižní a tisíckrát nemožné.

A přesto to měla být pravda.

Ne všechno se opisuje. Jsou úkazy natolik přesvědčivé a závažné, že na místo Matky Pověrčivosti a Dcery Legendy nastupuje Paní Pravda. A ta, kolikrát znásilňována a kolikrát vykládána po svém, dokáže projevit nezměrnou vytrvalost.

Jsou fakta, která v nezměněné podobě vydrží po staletí, třeba i proto, že jsou natolik fantastická, že je tichá pošta šeptandy už nedokáže zveličit.

Na jednu takovou pravdu narazila Julie.

Animální strach, který proběhl mým tělem, se toho jména lekl a zmizel. Dusot kopyt ještě neodezněl, když jsem se zvedl a klopýtal přesně tam, kam jít bylo nanejvýš nebezpečné. Ale tam někde byla i moje podnájemnice. Svěřenkyně, plnící v kolotoči osudů funkci životabudiče jednoho starého mládence. Staral jsem se o ni a hodlal tak činit i nadále, i když riziko je příliš vysoké.

Pokud legendy nelžou.

Prošel jsem až k okraji lesa, pronásledován jedním či dvěma malými stvořeními v podobě psů, mizících a znovu se objevujících, bytostí nestálých  v čase.

Vyžlata.

A tam venku, na malé planině, sevřené ze všech stran černými lesy, tam bylo všechno.

Zavalitý medvěd, huňatý a vztekle mručící, šedé vlčí stíny, potměšilé efemérní bytosti, černé kočky. Všechno pobíhalo sem a tam, vylo a vřeštělo, měnilo podoby a vyžívalo se ve světle klikatých blesků a burácení hromu. Šílený kolotoč nejrůznějších tvorů, entropický mumraj. Jen uprostřed stál nehnutě mohutný černý kůň, nesoucí stejně nehybného jezdce v tmavém plášti. A ještě někdo tam stál bez pohnutí, drobná postava promoklé dívky, oddělená od jezdce řadou vrčících a navzájem se peroucích vyžlat. Ti dva si hleděli do očí, chtěl jsem vykřiknout, ale hromy by můj hlas stejně nepustily dál.

Divoký lovec.

Mýtické stvoření z lidových pověstí, ženoucí se krajem za doprovodu Štvaní. Lidé se před ním zavírali, kdo byl v noc jeho lovu v lese, nepřežil, nepadl-li na zem a neukryl hlavu do země. Jistě, pak nemohl nic vidět a mohl tudíž všude rozhlašovat, že se kolem něj přehnala Divoká honba. Ale ono to existovalo, všechna ta vyžlata, duchové a vlkodlaci, divá lesní zvěř i prazvláštní tvorové, jakoby přicházející z jiných dimenzí. Snad většina lidských obětí zemřela strachem, možná ti, kteří přežili, předávali dál své poznání, okořeněné o bezpečnostní opatření.

Já žil. Kolem nohou se mi proplétala podivná mlha, beroucí na sebe chvílemi podobu zvláštních, mnohatělých hadů. Jedno obzvlášť zuřivé stvoření mi přeskočilo přes rameno, aby zmizelo v lese. Pomalu jsem se blížil k jádru skupiny, nespouštěje přitom oči z Julie.

Stála několik kroků od jezdce, už jsem rozeznal rysy její tváře, protože honba vydávala podivnou záři. V dívčině obličeji se usídlil zvláštní tázavý výraz. Neměla strach, našla svůj cíl a bylo jí jedno, že se nachází ve smrtelném nebezpečí. Potom promluvila, nedokážu odezírat ze rtů, ale zřetelně jsem slyšel následný lovcův smích. Řezavý a ironický. Tvář jí ztuhla v chladné grimase, Julie znovu něco pronesla a potom, v odpověď na další úšklebek, vykročila k jezdci.

Honba se rozvřeštěla.

Uviděl jsem, jak vzduchem prolétlo několik mlžných postav, prosvištělo kolem Julie a ztratilo se ve tmě. Dvě psí monstra vyskočila nad její hlavu, aby se ve vzduchu otočila a vrátila o několik metrů zpět.

Kůň couvl. A pohnul se kupředu.

Rozeběhl jsem se, odrážel stíny kolem sebe a vyhýbal se hmotným průvodcům Divokého lovce. Oháněli se po mně, ale všichni byli soustředěni na svého pána, čekali co udělá.

Pobídl koně a pak přitáhl otěže. Vraník se vzepjal na zadní.

Julie před ním byla tak malá a tak bezbranná.

Zástup se rozestoupil a oni stáli proti sobě, vzpínající se kůň s nehybně sedícím jezdcem a dívka, stojící se spuštěnýma rukama.

„Ne!“ vykřikl jsem.

Scéna zmrzla v jediném okamžiku. Náhle zavládlo naprosté ticho, i bouře zmlkla, ten člověk skutečně ovládal počasí.

Jako tehdy, před pětadvaceti lety, když přišel pěšky a stal se nejdřív naším společníkem v neštěstí, aby nás poté zachránil. Teprve teď jsem to začínal chápat.

Rozšklebená tlama vyžlete, které strnulo u mé nohy, se začala pomalu otáčet. Pohlédly na mě oči s krví podlitými bělmy, vyjadřovaly úžas – ne, tenhle sem nepatří, není náš. Jedno za druhém, otáčelo se ke mně každé stvoření Honby.

„Nech ji...“ slova mi uvázla v hrdle. Ne, tenkrát nikoho nezachraňoval, a já se teď jen na okamžik mohl uklidňovat myšlenkou, že mě pozná. Tehdy jen smetl ubožáky, kteří se mu chtěli postavit. Neprojevil žádnou lidskost, naopak. Chtěl je zabít.

A teď jsem proti němu stál já.

Otočil se jako poslední, zplihlé dlouhé vlasy mu ve slepených pramenech visely přes obličej. Měl v něm neuvěřitelně hloupý a nechápavý výraz. Stanul jsem sotva pár kroků od něho, prošel jsem mezi všemi jeho běsy.

Nepochopitelné.

„Pane doktore!“ vykřikla vztekle Julie. „Vy...“

Měla strach, ne o sebe, ale o mě, a vyjadřovala ho rozhořčením.

Jezdec zvedl ruku.

„Nemůžeš,“ řekla dívka.

Z oblohy sjel klikatý blesk, rozčísl nedalekou borovici. Zadunělo mi v uších a tělem proběhla naštěstí už hodně zředěná dávka elektrického proudu. Jedno ze stvoření vřeštivě zaštěkalo.

Jezdcova ruka neochotně klesala dolů, pomalu, snad se ještě rozmýšlel. A skutečně si to rozmyslel, prudce mávl rukou a nebe se znovu zaplnilo svítící pavučinou statické elektřiny.

Bylo to mnohem silnější než předtím. Padl jsem na kolena, namáhavě se zvedl – a znovu vykročil. Nejpříšernější krok mého života. Ale nemohl jsem se vzdát.

„Nech ho být!“ řekla Julie. „Neměl sem přijít. Ale patří k nám.“

„K vám,“ opravil ji jezdec dunivým hlasem.

A potom udeřil další blesk, provázel vzteklý Juliin pohled a já si v úžasu uvědomil, že ho způsobila ona.

„Nechápeš to. Nikdy jsi nic nepochopil. Protože máš strach!“

Zasmál se.

„Nechceš se postavit tváří v tvář skutečnosti.“

„Vaší?“ zadunělo.

„Té pravé.“

Jezdec mávl rukou, do jeho služebníků jakoby vjel oheň, začali pobíhat a poletovat, zvláštní okřídlená stvoření svištěla kolem mě i Julie, stále blíž a blíž.

„Jsi poslední – a bojíš si to přiznat.“

Palouk se proměnil v peklo. Odrážel jsem útoky nestvůrek, vyhýbal se duchům i létajícím tvorům. Pak se mi před očima mihl šedý vlkodlačí stín, něco těžkého mě srazilo k zemi a zalehlo. Propadl jsem se do naprosté tmy a ticha.

Přišla z veliké dálky, sledoval jsem ji, jak pomalu a důstojně postupuje nekonečnem. Za ní svítila bílebílá monumentální brána, otvor do möbiovského tunelu.

„Promiňte, pane doktore. Já to prostě musela udělat.“

Snová Julie se snově usmála, rozhodila ruce, ten pohyb doprovázelo jiskření.

„Možná to jednou pochopíte. Každopádně vám děkuji za to, co jste pro nás dvě udělal. Jste ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkala.

Musím,“ řekla důrazně, čtouc mé myšlenky. „Máte svojí práci a já svůj osud. Nebudu vám scházet. Aspoň ne dlouho. Pamatujte si – patříme všichni k sobě, jsme jím poznamenaní.“

Snažil jsem se vztáhnout ruce, chtěl jsem ji chytit, nemohla přece odejít, potřebuji ji, potřebuji všechno...

Zasmála se.

„Já musím. On je skutečně sám. Sbohem.“

A vkročila do brány. Jasné světlo pohaslo a já se ocitl zpět v nekonečné tmě.

Pomalu v ní začínalo svítat.

Dveře mi otevřel vyjevený Kadeřábek.

„Pane doktore...“

Za zády mu brečela jeho dívka.

„Terezka...“ teprve teď si všiml toho, jak vypadám. Zakrvácený, roztrhaný a špinavý.

„Zmizela,“ doplnil jsem za něj. Němě přikývl.

„To je v pořádku. Zapomeňte na to. Přišla si pro ni Julie?“

Zavrtěli hlavou. Holčička klidně spala, byli se na ni podívat a za chvíli zaslechli její nářek. Vrátili se, ale postýlka už byla prázdná. Prohledali všechno.

„A co vy?“

Nechtěl jsem odpovídat. Zvedl jsem ze země malého plyšového medvídka. Smál se nitěným pohledem, také nechtěl slyšet o tom, jak jsem se ráno probral na prázdné pasece, zbitý a nastydlý, kolem nebylo ani stopy po nočním běsnění, jen rozštípnutá a spálená borovice.

„Běžte domů, Kadeřábku. Vy za nic nemůžete. Jo, a děkuju. Ne za hlídání. Za to, že jste ji tenkrát přivedl.“

Poroučeli se v rozpacích, ale já jim nic vysvětlovat nechtěl. A ani nemohl. Sedl jsem si s medvídkem do křesla, hleděl z okna na čistě modrou oblohu a přemýšlel.

Patříme všichni k sobě.

Začínal jsem to chápat.

Nebudu vám scházet. Aspoň ne dlouho.

Usmál jsem se na medvídka.

„Budeme muset počkat, kamaráde. Chvíli to potrvá, ale my se dočkáme.“

 

VII.

Vydrželi jsme to dlouho, já i plyšová hračka, hledící mi z poličky přes rameno do psacího stroje. Dlouhých sedmnáct let, život s námi provedl několik kotrmelců, ale všechno se dá přežít, když čekáte na zvonek u dveří, který jednou musí, ale určitě musí zazvonit.

Patříme přece k sobě a naše životní cesty se propletly tak dokonale, že už se nedají rozplést. Žádná bouře už nepřinášela jezdce, ale jednou...

Zuřila neuvěřitelně silně, její epicentrum se od východu pomalu přesouvalo nad město. Blesk střídal blesk a hromy duněly v nekonečné kanonádě.

Zvonek u dveří se ale přeslechnout nedal. Burácel intenzivně a jasně, jakoby se rozhlaholily svatovítské zvony. Natáhl jsem se na polici pro hračku a šel otevřít.

Stála tam, promočená, ale veselá, divoký pohled a tmavé dlouhé vlasy, přesně tak, jako před dávnými časy.

„Ty jsi ale vyrostla.“ řekl jsem a podal jí medvídka.

Zasmála se a políbila mě na tvář.

„Tohle je od mámy.“

Dvorně jsem jí nabídl rámě a když jsme vstoupili, nohou jsem zabouchl dveře.

„Tak pojď, Terezko. Teď tě pro změnu budu učit já.“

Znovu se zasmála se, a já slyšel v jejím smíchu divokost bouře i zarputilost hledání.

„A budeš má nejlepší žačka, dešťová panenko.“

Bouře se ztratila a mezi troskami mraků vysvitlo slunce.

 

© 1997, napsáno 1996, poprvé vyšlo v Dechu draka č. 6/1997, poprvé na Bezejmenné stránce v lednu 2004

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist