Bezejmenná stránka: Literárium

Král a moucha

 

„Na lov? Teď? No tak s tím nepočítej,“ královnin hlas zněl sice stále jako ševelení motýlích křídel, ale tenhle hmyz se probouzel po setmění.

„Před týdnem...“ pokusil se panovník o obranu. Marně.

„Přijede vévodkyně z Oraně! Narubijský vyslanec!“

Předčítat z plesového pořádku mu nemusela.

„Raději si koukej procvičit přípitky. Posledně jsem se musela červenat, choval ses jako vesničan.“

Tím jsem se narodil, odpověděl král v duchu. A nijak se za to nestydím.

Pozoroval manželku, jak vztekle odhazuje hřeben a komanduje komorné. Jedny šaty, druhé, další, nic nevyhovovalo. Najednou mu bylo jasné, proč se insulský král nerozpakoval provdat jednu ze svých dvanácti dcer za člověka nízkého původu. I tak nepřestala jeho země trpět pod tíhou daňových přítěží.

„Nekoukej na mě pořád!“ štěkla královna, „A běž se připravit. Předplesová večeře taky něco znamená. Zítra...“

„... jsem měl jet na lov s tvým švagrem a předními šlechtici mé i jeho země,“ řekl vládce tiše.

„... začne malá sezóna. A nech si přistřihnout vous. V Narubii už takhle nechodí ani měšťané.“

Otočil se a vyšel ze dveří, drže na uzdě chuť s nimi pořádně praštit.

Taková nebyla. Něžné, vyděšené stvoření, které tehdy přivezl do země, mu dnem i nocí šeptalo do ouška zamilovaná slůvka, viselo na jeho rtech a snažilo se vyplnit každé, byť nejnesmyslnější přání.

Škoda, že to dlouho nevydrželo.

V chodbě, vedoucí ze soukromých komnat do veřejných prostor paláce, panovalo ticho. Tady se nikdo nezdržoval déle, než bylo nutno. Jen bzučení omylem sem zabloudivší mouchy rozbíjelo klid drahých soch a série královniných portrétů.

Vlastně jsem měl prohlédnout už tehdy, když se tak chladnokrevně zbavila toho tyrana, vzdechl král. Jenže my ji za to oslavovali.

Moucha dobzučela do blízkosti majestátu a zmlkla. Zmizela v hýřivých barvách jednoho z obrazů.

Kdybych věděl.

„Jiříku?“

Král sebou trhl a rozhlédl se.

„Tady jsem.“

Seděla na kvašovém rameni té hrozné patlaniny, která přišla stát na denní hrubou produkci. Obyčejná tlustá moucha.

„Ty mě nepoznáváš?“

Zavrtěl hlavou. Od chvíle, kdy před lety podstoupil experiment s bílým hadem, mu rozmluvy s hmyzem nepřipadaly nijak divné. Tehdejší král se přece jen bál, že ho chtějí otrávit. A potom se musel ochutnávače nějak zbavit.

No, udělal to opravdu elegantně.

„Já jsem přece ta moucha, kterou jsi zachránil z pavoučí sítě.“

„Dřív jsem takové věci dělal,“ broukl.

„Ale já jsem TA moucha, nepamatuješ? Pomohla jsem ti přece vybrat z dvanácti insulských princezen tu pravou.“

Zamyšlená vráska na královském čele se změnila v záhyb grimasy šťastného poznání. Ano, byla to tahle moucha.

„Vidíš, že sis vzpomněl, Jiříku,“ zasmálo se rameno hmyzí radostí. „Ani jsi mi tehdy nepoděkoval. Já vím, neměli jste oči pro nikoho jiného, než pro sebe. Zlatovláska a ty. Zlaté časy,“ povzdechla si.

„Myslím, že to hned napravím,“ pronesl král a zašklebil se.

„Ale to nemusíš, Jiříku. Já to udělala rá...“

 

© 1997, napsáno 1997, popvé vyšlo v Salónu, literární příloze deníku Právo 18.9.1997, poprvé na Bezejmenné stránce v říjnu 2000

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist