Bezejmenná stránka: Literárium

Kráska a ten z bažin

 

Líný tok řeky kryla mlha. Strašily v ní přízračné stíny pokroucených olší a vrb, které vystrkovaly z oblačného závoje jen košaté palice a spíše než stromy vypadaly jako číhající gorgony. Krajina vůbec připomínala víc cestu do království víl, než stezku vedoucí do kamenného města na levém břehu široké Loučnice.

Jezdec, klimbající v sedle, si té přízračné krásy nevšímal. Poetické zvláštnosti přírody znal až příliš dobře, a věděl – na rozdíl od truvérů a minstrelů – že ráno, zahalené do bílého oparu je možná romantické, ale především studeně vlezlé. Mlha se srážela se vlasech a vousech v nepříjemně vlhké kapičky, zalézala pod plášť a do koňské hřívy. Měnila vše, s čím s dokázala spřátelit, na protivně vlhký materiál; kdyby neměl jasný cíl v kamenném domě s dozajista plným dřevníkem, velkými krby a vymetenými komíny, musel by muž v sedle obětovat zbytek nadcházejícího slunného dne sušení sebe, koně i šatů. Takhle se mohl soustředit na mnohem příjemnější myšlenky. Třeba na to, jak se každým koňským krokem blíží pořádné snídani.

S čerstvým pečivem, samozřejmě, bochník chleba v lese neulovíš. A pořádným korbelem piva nebo džbánem vína. Kuře. Nebo dvě.

I když v sedlové brašně vezl velký kus jelení kýty, svědčící o jezdcově lovecké zdatnosti, divočina se přejí.

Olšoví pomalu řídlo a vrby ztratily proutěné koruny, což byl neklamný příznak blížícího se lidského sídla. Muž pookřál. Barvité představy teplé a pořádné snídaně získaly ostré kontury blízké budoucnosti.

Opatrně svedl koně ke břehu, kudy vedla široká blátivá cesta, vyhýbal se hlubokým kolejím plným vody, a nedočkavě vyhlížel wenzburgské hradby.

Potom zahlédl ta světélka.

Dlouhou řadu bledých plamenů, prozařujících mlhou. Nebyly daleko, snad za poslední skupinou olší, rozhodl se jich tedy držet, to se nejspíš ohlašovaly rybářské domky pod hradbami. Popohnal koně, cesta už byla pevnější a koleje mělčí.

Rybí polévka! A k ní ten bochník chleba a džbán piva.

Kůň poděšeně zařehtal, když mu pod předníma nohama zmizela půda.

Jezdec se okamžitě svezl na pravý bok, sklouzl na zem a strhl zvíře na sebe. Nohy se mu zabořily do mazlavého bláta. Klouzal po něm k řece a zastavil se, až když ho bahno pevně sevřelo nad koleny. Kůň řičel strachy, vzpínal se a snažil se utéct, jezdec se na poslední chvíli chytil třmenu. Cítil, jak ho zvíře a bláto trhají vejpůl.

Potom jedna noha povolila a muž vylétl do vzduchu. Druhá bota zůstala v bahně.

Světélka zhasla.

V mlze, někde uprostřed řeky, se ozval vzteklý řev.

Vůně se linula z velké kameninové mísy. Divislav sledoval všechno najednou: její cestu prostorem, příliš těsné šaty paní domu, malé rybičky, pečené se vším všudy na roštu, i jasně zelené oči za mísou. Dolíčky ve tvářích a svůdný úsměv.

„Ochutnej, pane Divislave,“ pobídl ho Vlastivoj, „Mřenky a hrejzci. Mizerná havěť, ale takto nejlepší zakousnutí ke korbelu řádného venesborského.“

A nalil, aby svým slovům dodal patřičné váhy. Podezíravě pak zkoumal, zda host pivo řádně vychutnává.

„Nech nás o samotě, prosím,“ vyhnal manželku, když si všiml jak postává u dveří a nespouští z mohutného návštěvníka zrak. Ten mezitím dopil, odložil korbel a chválil. Ze zvyku, protože se při svých toulkách naučil neopovrhovat ničím, i proto, že nápoj byl skutečně výborný. Bylo to prostě venhetské pivo, žádné slabé odvary.

Za paní domu zapadly dveře. Vlastivoj se několikrát ohlédl, jakoby se ujišťoval, že skutečně odešla, pak se i on napil a sáhl do mísy. Chvíli jen přežvykoval.

„Však víš, Divislave," řekl potom tiše. „Mladá žena a starý blázen. Nechci tě obtěžovat..."

Host polkl – rybičky byly chutné a opravdu se k pivu hodily – a mávl rukou.

„Řekl jsem ti přece, že pomůžu. Ty ses mne také ujal, když jsem před týdnem přijel do Wenzburgu.“

Vlastivoj se zatahal za dlouhé kníry, podrbal na hlavě a zalovil v míse. Potom se mastnou rukou plácl přes tvář.

„Nebudu chodit kolem horké kaše, příteli. Už jsem ti říkal, že mám o Ladu obavy. Nevím jestli právem, ale má žena je pohledná a já starý a příliš zaměstnaný obchodem, abych jí mohl vyhovět v... však mi rozumíš.“

„Máš strach, že je ti nevěrná.“

„Nevím. Věřil bych jí, jenže Lada je taková... neznalá světa. Točí se kolem ní kdejací hejsci. Mají proč a já bych tomu nepřikládal žádnou váhu, protože Lada všechny ty místní budižkničemy zná a ví, že se od nich dočká jen planých slov a nabubřelého vychloubání. Jenže do Venesborku přicházejí i onačejší – tohle město je veliké a bohaté a láká všelijaké dobrodruhy. Kdybych byl argothský kupčík, milý pane Divislave, pak bych ji zavřel doma, jenže já jsem Venheťan, a paní mého domu má své povinnosti. Tehdy jsem na to nemyslel, byl jsem mladý a chudý. Jenže poslední dobou... Byl bych rád, kdyby na ní někdo dával pozor.“

Divislav si prohrábl vous. Nezdálo se mu, že zrovna on by byl schopen Vlastivojův problém vyřešit. Ale něco přece jen podniknout chtěl, vděčil kupci za ubytování, i za to, že ho uvedl mezi venesborské Venheťany. Pro tuláka to znamenalo rajský oddech mezi příslušníky vlastního národa, přepychovou existenci, naplněnou nespočetnými obědy, večírky a návštěvami. Po dlouhé době se Divislav opět cítil jako venhetský šlechtic se vším co k tomu patří a chtěl tu pomoc ocenit.

Tak proč ne dohlížením na krásnou manželku svého ubytovatele.

Tak špatné to nebylo, paní Lada se vyskytovala téměř v každé smíšené společnosti, kam byl zván i Divislav, její běžný život se skládal z dopolední procházky po tržišti – tam ji mohl host snadno doprovázet – a občasné odpolední vyjížďky za město. Čest venhetského kavalíra mu velela nabídnout doprovod i při ní. A nebylo by to vůbec frivolní.

Novopečený ochránce Ladiny cti to i zkusil.

Odpověď byla vyhýbavá.

Divislav zavětřil. Vlastivoj se asi nemýlí a jeho atraktivní manželka cestuje nejspíš do některé z rybářských chatrčí u řeky, kterou si pronajala, aby se tu mohla s někým nerušeně scházet. Anebo rovnou se zapletla s některým mladým rybářem – Divislav si vzpomněl na svého přítele Radboje a na to, jak mu pomáhal unést dceru Treglavova kněze – jenže, u všech mořských ďasů, to byla dcera, ne vdaná paní.

Nebyl sám, kdo se vyskytoval na všech místech, jimiž kupcova žena procházela. Brzy si všiml muže, který – pro nepodezíravé duše velice nenápadně – Ladě nadbíhal. Sám se choval také nenápadně.

Vypadal jako mladý obchodník, kudrnaté tmavé vlasy přistřižené nakrátko, upravená bradka a vždy dokonale úhledný oděv k takové identifikaci naváděl. Ale ten muž k nikomu nepatřil. Možná do obchodnické kasty teprve pronikal a zkoušel to osvědčenou cestou známosti s rodinou jednoho z těch nejváženějších.

Což byla také nejspíš pravda.

V každém případě toto nebyl Divislavův problém. Vlastivoj si nového adepta určitě prověří a pokud tou zkouškou projde, má mladý muž cestu otevřenou. Anebo se vrátí k... k čemukoliv, co dělal předtím. Vítr vanul z jiné strany.

Bohužel, i když ho požádal o pomoc, Vlastivoj se otázkám, týkajícím se manželky vyhýbal. Snad mu připadalo trapné žárlit a možná, že už něco tušil a nepřipouštěl si to, největší podezření vzbuzovala právě neochota, s jakou sám manžel hovořil o ženiných výletech za město.

Dobrovolný strážce Ladiny cti si neuvědomil, že pokud nejde o obchod, není Vlastivojova řeč nikdy hladká a souvislá, a upřel všechnu snahu k odhalení neznámého ctitele.

Že ho nalezne mimo Wenzburg, o tom nepochyboval.

Pobídla koně. Na své společníky se neohlížela, jeden se jí vnutil ve Vlastivojově domě, když nejspíš zaslechl, že pojede ten druhý, který si poctu doprovázet krásnou obchodníkovu ženu zasloužil až dlouhodobým podbízením. Ne, že by jí jeho lichotky vadily, patřičnou hranici nikdy nepřekročil, ale nebrala je prostě vážně, dvořil se jí každý druhý.

Dnes dala Fawrahamovi naději, ve skutečnosti ovšem chtěla jednoho druhým provokovat. Což jí tak docela nevyšlo, oba se buď uměli dobře ovládat, nebo jim skutečně, aspoň pro tentokrát, přítomnost jiného muže nevadila. Neodradila je ani zatahující se obloha, což bylo poněkud v rozporu s básnivým líčením slunečních paprsků, odrážejících se na tiché hladině.

Když ji totiž Fawraham obletoval na včerejší hostině, vychloubal se, že ač cizinec, zná kolem Wenzburgu místa, o jakých nemají starousedlíci ani ponětí. Nádherná zákoutí, na nichž oko s radostí spočine a duši pohladí božský klid, místa, kde se člověku zastaví čas a kam za ním nemohou hořké vzpomínky ani tíživé problémy dneška, básnil. I když měl nejspíš pravdu, Lada si nemyslela, že zrovna ona by o takových místech nevěděla. Ale nepřestával se vytahovat, rozhodla se tedy pro jednou s doprovodem souhlasit, aby potom škodolibě ukázala Fawrahamovi opravdu romantický kraj.

Dokonce tušila, kam ji chce ten mladý floutek zavést, a samolibě se rozhodla dovést ho tam sama. I když to bylo trochu z ruky.

Když se ztratila za ohybem cesty, prohodil Divislav několik slov, aby si nepřipadal tak hloupě. Fawraham mu odpověděl stejně neutrálně, v jeho hlase nebyla ani stopa po rozmrzelosti. Ale ani zájmu.

Jedinému společnému tématu – Vlastivojově manželce – se oba opatrně vyhýbali, o dalších nevěděli, a tak se rozhovor omezil na běžné zdvořilostní věty. Když se pak cesta zúžila, popohnal Fawraham koně a Divislav už jen hleděl na jeho záda, což ho od povinné konverzace naštěstí vysvobodilo.

Jeli pomalu a v zákrutech stezky Ladu neviděli. Divislav cítil, jak v něm narůstá nervozita, nebyl tu kvůli výletu, ani nechtěl ohrožovat čest paní Vlastivojova domu. Umínil si ji chránit, a i když jednomu nebezpečí možná hleděl na záda, jiné mohlo čekat někde před nimi.

Možná právě proto jim Lada ujíždí.

Čekal na místo, kde by mohl Fawrahama předjet a udávat tempo; čím víc se vzdalovali od městských hradeb, tím byly stromy, mezi nimiž stezka vedla, vyšší a rostly dál od sebe. Až se rozestoupily tak, aby mezi nimi projel i vůz.

Divislav popohnal koně.

Ať si ten floutek klidně zůstane vzadu.

Přes obličej ho pleskla dubová větev, visící nízko nad cestou, pružná a plná mokrých lístků. Sklonil hlavu, aby se vyhnul další. Potom se chtěl narovnat, protože žádné překážky už před sebou neviděl, ale v tom okamžiku se mu zablesklo před očima, aby se jiskřičky i cesta pak ztratily v černočerné tmě.

Někde v dálce burácelo moře. Vlny běžely k útesům a narážely do ostrých skal, co vlna, to bodnutí hluboko v hlavě. A všude kolem měkký písek, který svazoval nohy a nedovoloval před příbojem utéci. Chaluhy. Temná hradba vody, postupující stále blíž a blíž.

Divislav otevřel oči.

Pohnul hlavou a ze zátylku mu ke spánkům vystřelila ostrá bolest. Pokusil se zvednout, ale něco ho drželo u země.

Nebyl to písek. Ani chaluhy, neležel na pobřeží, ale daleko od něho ve vnitrozemí, ve vlhké ostré trávě. Nohy měl svázané pod koleny a ruce v zápěstí.

 To vysvětlovalo ten záblesk, poslední na co si pamatoval, než se propadl do noční můry vzdouvajícího se moře. Někdo ho praštil přes hlavu – a ten někdo nebyl žádný lapka z křoví, ale Fawraham, který teď seděl naproti a usmíval se.

„Co to, u všech čertů, má znamenat?“

„Řekněme, že nechci rušit jedno zajímavé setkání.“

Divislav zaškubal pouty. Nadechl se.

„Nekřič. Pravděpodobně bych tě slyšel jenom já, a já jsem docela blízko,“ upozornil ho Fawraham. Zajatec ale nekřičel. Bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo, snažil se tedy pochopit, proč se z ničeho nic ocitl na zemi a v poutech, bylo nepravděpodobné aby ho Fawraham srazil jen proto, aby mohl být s Ladou sám.

Rozhlédl se. Mnoho neviděl, jen křoví kolem dokola, za Fawrahamovými zády se zvedaly kopce, někde nalevo se ozvalo šplouchnutí, jak nějaká ryba vyskočila z vody za tučnou mouchou.

A hlasy.

V tichu, které kolem panovalo, zněly docela zřetelně. A zajímavě, tak zajímavě, že Divislav rázem zapomněl na svou momentálně nepříliš dobrou situaci.

Převalil na bok. Mezi křovím prohlédl až řece.

Lada se zastavila na travnatém břehu. S rukama složenýma na prsou bez hnutí hleděla přes široký proud Loučnice na temnou hradbu lesů na protější straně. Usmívala se.

Potom se pomalu sklonila.

Dotkla se dlaněmi vodní hladiny, sepjala ruce, a konečky prstů přiložila k ústům. A dál bez hnutí pozorovala řeku. Čekala, až ti dva dorazí – pokud neminou koně, kterého nechala u cesty. Jinak mohou jet klidně dál, třeba až do několik dnů cesty vzdáleného Ingmardunu.

Kromě lehounkého pleskání vody o hlínu podemletého břehu vládlo krajině ticho. Nebyla tu už dlouho, možná od jara. Což byla docela škoda.

Vzpomínala. Bez hnutí, nevyrušilo ji ani vzdálené zařehtání.

Ani to, že se veliký nazelenalý balvan, trčící ze země u vykotlaného kmene velké polosuché vrby, pohnul, proměnil v muže a řekl:

„Přišla jsi k vodě?“

Nejdřív chtěl zakřičet, aby Ladu varoval a připomenul, že tu má přinejmenším jednoho ochránce (byť v situaci, vylučující okamžitý zásah), ale potom si Divislav uvědomil, že se mladá žena vůbec nebojí. Ani ta podivná zelená kreatura na břehu nedělala nic víc, než jen seděla. I když ji měla na dosah ruky, po ženě se nevrhla, nezačala ji rdousit nebo z ní strhávat šaty, jen civěla na řeku a vůbec nepřipomínala netvora, číhajícího na kořist.

„To jsi ty?“

Ani se po něm neohlédla.

„A kdo jiný by na tebe čekal?“

„Kdokoliv,“ zasmála se, „Jsem přece krásná.“

„Ano, to jsi,“ zachraptěl zelený: „Ale ve špatné vodě.“

Lada se zasmála hlasitěji a v Divislavovi začaly hlodat pochyby.

Ano, tohle byl určitě ten, kterého čekal. Ne Fawraham, ať už se chová jaksepatří podivně, to za tímhle Vlastivojova žena vyjíždí. Ale jak mohl, s vypoulenýma žabíma očima, s dlouhými nervózními prsty na dlouhých hubených pažích okouzlit... Jak mohl...

„Pořád ty stejné řeči?“

Vodník?

Potom je Lada v opravdovém nebezpečí, ale vždyť vodníci jsou jen pohádky, které staré báby...

„Voda je také pořád stejná. A pamatuje si, kdo k ní patří.“

... vypráví dětem.

„Nemluv nesmysly,“ řekla ta krásná panna netvorovi. „Voda je jen živel.“

„Ale my k ní patříme. Oba.“

Tak proto vypadá Vlastivojova žena stále tak mladě.

„Ona je rusalka!“ vydechl překvapeně Divislav.

O vodnících i rusalkách samozřejmě slýchával už jako malý. Venhetské příběhy jich byly plné. A všechny vyprávěly o dávných časech, kdy Venheťané nežili na západním pobřeží, ale kdesi daleko, až za horami na východě. Byly to nostalgické povídky o utopených nevěstách, veselé hříčky, o tom jak někdo doběhl vodníka, strašidelné historky o zlých vodních mužích z močálů a rusalkách, které tě utancují nebo zahrnou poklady.

Říkalo se, že oni tam zůstali, ve Staré zemi, a patřilo se to velké S zdůrazňovat, i když si nikdo nepamatoval kde byla, ta Stará země, ani jak to v ní vypadalo. Venheťané sice rádi vyprávěli o Velké cestě (a ti vzdělanější věděli, že šlo nejspíš o obyčejný kořistnický nájezd, byť tak razantní, že je zastavilo až moře) a tak trochu trpěli na tradice, protože národ bez tradic je jen dav, shromážděný na jednom místě. Ale doby, kdy putovali do Argothu připomínal jen Venesbork a jméno řeky, podél níž na západní pobřeží přišli, a tak je odbývali pověstmi a pohádkami, kterým sami nevěřili.

Ani Divislav nepřikládal starým povídačkám valnou hodnotu. Viděl mořské panny a stanul tváří v tvář drakovi. Mnohokrát pozoroval lesní skřítky – a na ně věřily jen malé děti, protože nikdo dospělý nebyl natolik trpělivý a nedokázal tak splynout s okolím, aby ty rychlé a podezíravé potvůrky vylezly z úkrytů. Nikdy ale nepotkal ani vodníka ani rusalku. Ti byli rozhodně vymyšlení.

Teď musel své mínění opravit. Nebránil se. Nebylo to poprvé. Když se před časem dole za pláněmi ve Vysokých horách setkal s pěkně starými a pěkně nebezpečnými duchy dávných bojovníků, bez mrknutí oka uvěřil tomu, že pravděpodobně skončí jako oni, ačkoliv ho od dětství kněz přesvědčoval o něčem naprosto jiném. A to měla tehdejší situace k dnešnímu poznání mnohem dál.

Pokud vodníci opravdu ve Staré vlasti žili, nebyl důvod, proč by se někteří nepřestěhovali sem.

„Tebe to překvapuje?“ podivil se Fawraham. „Vlastivoj se tím sice nevytahuje, ale tvoji krajané to vědí. Aspoň myslím. Mě to prozradila ta malá čiperná služtička, která Ladu od rána do večera obskakuje.“

„Musela jsi odejít?“

Pokrčila rameny a usmála se.

„Možná ano.“

„Možná ano? Nejsi člověk. Patříš vodě. Jak tě můžou zajímat ti zatracení – lidé,“ před posledním slovem si odplivl.

„Víš jak mi říkají? Ten z bažin. A sami žijí v hlíně.“

„Žárlíš?“

„Já? Pamatuji si, když připlouvali.“

„A my s nimi. Jsem stará, podle Vlastivojova počítání. A mladá podle svého i jeho věku. Jednou se vrátím, to dobře víš.“

„Ale já nechci čekat.“

Zasmála se.

„Nikdo tě nenutí. Já říkala, že se vrátím. Ne, že půjdu za tebou.“

„Kdysi jsi mluvila jinak. Hledal jsem tě a trvalo to dlouho, myslel jsem, že jsi odešla pryč. Kdybych tě na jaře nenašel...“

„Kdybys mě nehledal, udělal bys lépe. Pochop přece, že mi nemůžeš vstoupit do života kdy se ti zachce. Nepatřím ti. Nikdy jsem ti nepatřila, jsem svobodná.“

„Ano? A žiješ s tím odporným člověkem.“

„Dobrovolně.“

„To nejde. Nikdo nemůže dobrovolně žít se smrtelníky. A v jejich mizerném světě. Musel tě očarovat, ano, tak to musí být, musel tě omámit nějakým kouzlem, to oni dokáží.“

Vodník mluvil tišeji, spíš k sobě a k řece než k rusalce.

„Očaroval? Mne?“ Lada se zvonivě zasmála. „Jak může někdo očarovat rusalku? Okouzlil mne, to ano. Protože byl – a pořád je – jiný než ostatní, milý a pozorný. Svým způsobem. A tvrdý a neústupný, svým způsobem. Věrnější než jiní lidé i kdokoliv jiný, koho znám.“

„Věrnější než voda?“

„Než voda? To říkáš ty, který ví jak málo je voda věrná? Vždyť je to jenom živel.“

„Ale já jím vládnu.“

„Ano. Takhle –“

Natáhla ruku k řece a naznačila úder. Po hladině se rozběhla velká kola. Vytryskl malý gejzír.

„Můžeš si hrát. Ale vodě vládne jen sama voda a země.“

„Já –“

„Ty jen těch sil využíváš.“

Neodpověděl. Sklonil hlavu a ukryl ji do plotu dlouhých prstů. Třásl se.

„Jestli se nevrátíš sama, udělám všechno proto, abych tě přivedl.“

Vypadal v tu chvíli uboze. Lada k němu přistoupila, naklonila hlavu na stranu a chvíli si vodníka prohlížela; potom ho mateřsky pohladila.

„Nežárli. A nechovej se jako dítě,“ řekla konejšivě, „Nejsem přece jediná. A to, že patřím někomu jinému, nezměníš.“

Chytil ji za rameno.

„Myslíš?“

Zvedl hlavu a pohlédl jí do očí.

„Promiň kamaráde, ale tys tu být neměl,“ řekl najednou Fawraham. „Nevypadáš vůbec hloupě, a proto jsem nemohl jinak, těžko bych ti věšel na nos nějakou narychlo splácanou historku. A kdybych tě odháněl už ve Wenzburgu, mohlo by to dopadnout hůř, očividně nejsi z těch kteří se nechají jen tak odbýt.“

Divislav odtrhl oči od vodníka a rusalky. Uvědomil si v jakém je vlastně postavení, i to, že Fawraham, dosud klidně sedící na kameni, se narovnal.

„Je v nebezpečí!“ upozornil ho.

„Kdo? Promiň, ale musel jsem přemýšlet. Možná je, ale ty jsi v mnohem větším, nemyslíš?“

Mluvil klidně, se špetkou ironie v hlase, a Divislava to rozčilovalo. Očividně se ocitl rovnýma nohama v příběhu, jehož začátek minul.

Vyrovnal by se s tím, kdyby se mu to nestávalo víceméně pravidelně. Ale osud, který před lety začal s Divislavem hrát nějakou podivnou hru bez zveřejněných pravidel, zřejmě takové situace miloval, nejdřív to byli Dračí rytíři, potom ho zamíchal, zrovna v nejlepším, do lokální klanové války. Dobře, poklady na jihu vyrazil Divislav hledat z vlastní vůle, ale o cestě zpátky na pláně to už neplatilo.

A tohle už na něj bylo příliš.

Zaškubal pouty.

„Zaříznou se hlouběji,“ upozornil ho Fawraham, „a promiň, ale společnost ti dál dělat nemůžu. Ti dva si už povídali dost dlouho, takže nastal Fawrahamův čas. Do kterého ses bohužel zapletl. Celou tu dobu jsem přemýšlel co s tebou, věř mi. Abys věděl, nedělám to rád. Doufám, že mé pocity aspoň oceníš.“

Vytáhl dýku. A namířil hrot na zajatce.

Vodník se zvedl. Byl možná vyšší než Lada, ale hrbil se, hlava mu trčela mezi rameny.

„Přece jen jsou k něčemu dobří, ti tvoji lidé. Ne moc inteligentní, ale s tím už musí přežívat sami. Jednoho jsem před časem skoro utopil. Nechal jsem ho žít jen proto, protože byl, světe zboř se, užitečný.“

Změna v jeho chování rusalku zarazila. I to, že ti dva se tu ještě neobjevili, tak daleko jim přece ujet nemohla. A minout tohle místo nemohli zase oni.

Nebo ano?

„Čekáš na svého společníka?“

On o nich ví?

O jednom?

Fawraham se vyřítil z křoví, s patřičně nasupeným obličejem a s dlouhou dýkou v ruce. Vychrlil ze sebe několik rozčilených a vzteklých vět, zamával zbraní a zarazil se před vodníkem. Strhl jeho paži z rusalčina ramene, potom se pomalu, jakoby teprve vybíral místo kam bodne, rozmáchl.

Vodník chytil letící ruku v zápěstí.

Přitáhl si pěst, svírající zbraň, k očím. Chvíli na sebe bez hnutí a beze slova hleděli přes čepel.

„Hrdinný záchrance v poslední chvíli?“

Lada se na ně udiveně podívala.

„Ale tohle je moje poslední chvíle,“ zaječel vodník. Jednou rukou mávl k rusalce, kterou to gesto srazilo na kolena.

Potom chytil Fawrahama pod krkem.

„Čekals, že se proměním v žábu a uteču? Čekal, já vím. Myslel sis, kdoví jak nejsi chytrý. Využít vodního muže k nějakým hloupým lidským intrikám, to by přece nikoho nenapadlo. Nedošlo ti, že dělám to samé? A mnohem chytřeji?“

Vyškubl Fawrahamovi dýku a potom ho prudce odstrčil.

„Ubožáku. Myslel sis, že tohle zabírá?“ zašklebil se, sáhl ke krku, chytil za lýkový řemínek, který kolem něj měl, a trhl. „To bylo dobře, že sis to myslel.“

Hodil ho Fawrahamovi pod nohy, i s malým koženým váčkem, nacpaným bylinkami.

„Samozřejmě, že jsem tě při tom nechal. Bez tebe bych musel čekat dlouho, než by na tohle místo přišla. Ale věděl jsem, že mi ji sem dovedeš, protože se budeš pochvalovat, jak jsi mě převezl. Jenom člověk si může myslet, že mě přemůže, a že stačí pár kytiček, abych mu sloužil.“

Znovu mávl k rusalce.

„Stůj!“

Ztuhla, s rukama pozvednutýma a prsty skládajícími se v symbol.

Fawraham vykročil, aby využil situace, ale z hrudního koše mu vystřelila ostrá bolest až někam k srdci. Ten z bažin mu věnoval jen okamžik a jedno gesto, které Fawrahama srazilo na zem.

„Tebe si odvedu. A tebe zabiju. Dřív než ostatní,“ povykoval.

Ani jeden z těch dvou mu nemohl ublížit.

Dosáhl svého.

„Cítím se nádherně. Konečně – po takovém – čase.“

Strnul.

„Myslím, že to, co po takovém čase cítíš, je ocel, kamaráde,“ řekl s bolestným úsměvem Fawraham.

Vodník se ohlédl přes rameno.

„Měli jsme nečekanou společnost. A já svůj díl úmluvy splnil, i když to obnášelo omráčení takhle velkého chlapa.“

„A nechals ho žít?“

„Nebudu si kazit pověst podřezáváním spoutaných. Jak teď vidím, je to docela chytrá politika. I to, pustit je a nechat jim na vybranou koho propíchnou.“

Byl rychlý. A v domácím prostředí.

Hladina zavířila a vystřelil z ní sloup vody. Divislav reagoval okamžitě, bodl – jenže tam, kde měla jeho čepel proniknout zeleným tělem, byl už jen vzduch. Vodník uskočil, Fawrahamovou dýkou, kterou stále svíral v ruce, srazil meč. Sekl po Divislavovi, využil okamžiku, který člověk potřeboval ke krytu, a skočil.

Kdyby se rozložitému a mohutnému Divislavovi postavil člověk, nedopadlo by to pro něho dobře. Ale vodník byl sám o sobě silnější než jakýkoliv člověk, přítomnost vody jeho sílu ještě násobila.

„Tak ho zabiju sám.“

Uhodil pěstí, ale nemohl se pořádně rozmáchnout.

Divislav mu sáhl po krku a stiskl hrdlo. Kolenem ho kopl do břicha.

Vodník se bolestí sehnul, ale využil toho a udeřil spojenýma rukama vzhůru. Srazil protivníka stranou, ten ale okamžitě vyrazil do protiútoku. Sekl mečem.

Zbraň vyletěla Divislavovi z ruky, tvor z bažin uskočil tak daleko, aby mohl použít magii a zasáhnout. Člověk si naštěstí tohle nebezpečí rychle uvědomil. Nechal zbraně zbraněmi a vrhl se vpřed.

Chvíli do sebe bezúspěšně bušili, i rusalka, sevřená zaklínadlem, musela uznat, že Divislav je silný protivník a není tak docela bez šancí. Jenže potom se vzedmula hladina a přes vodníka se přelila vlna, nabral sílu, chytil člověka v pase, udeřil ho hlavou do čela, zvedl ho a odhodil.

Divislav přeletěl vzduchem několik metrů a padl bezvládně na zem.

Vodník se otočil k Ladě.

„Tady je máš, ty své lidi. Prohlédni si je, než si tě odvedu. A vzpomínej na ty ostatní, kteří mi splatí účty teď.“

Snažila se z neviditelného sevření vymanit.

„Jsi v mé zemi, rusalko!“ zaječel vodník. „A má zem je tam, kde jsem já. A kde je voda!“

Ohlédl se po protivnících, válejících se v bahně. Byl skutečně ve své zemi, vlhké a blátivé, musel tohle místo připravovat mnoho dní, zaklínat vrbové kořeny i podzemní prameny.

„Lidé nejsou ta správná volba. A mou pomstu nezastavíš ani ty!“

Řeka už nebyla ani klidná, ani lenivá. Voda v širokém korytu rychle stoupala a začala se přelévat přes břehy, to nejhorší teprve přicházelo. Vzdálený hukot, jednotvárný jako zvuk lijáku, ale tohle nebyla nečekaná průtrž mračen.

„Spláchnu celé to zatracené město. Ten z bažin? Tak budou mít bažinu pod nohama!“ zaječel vodník.

Obrátil se k řece.

„Už se probudila!“

Křičel zaklínadla a mával rukama.

Očarovat zátočinu byla proti tomuhle jen dětská hra.

„Udělej něco!“ zasténal Fawraham, v hukotu burácející vody ho téměř nebylo slyšet, ale Lada mu slovy přečetla ze rtů.

„Nemohu dělat nic!“ vykřikla. „On tohle místo ovládá! Mohla bych vlnu zadržet, aby se voda rozlila po loukách nebo vrátila proti proudu, ale nemůžu. Kdybych byla jinde. Nebo kdyby byl jinde on.“

Vodník stál s rozpaženýma rukama na břehu, křičel do bouřící vody, lidí za sebou si nevšímal. Fawraham se snažil zvednout, ale údy ho neposlouchaly, rusalka stála jako kámen, s vytřeštěnýma očima.

Voda to neměla ráda. Chtěla téci tak, jak měla, k moři, někdy pomalu, po jarním tání nebo silných deštích si zabouřit. Bylo to přirozené, byla to příroda. Ale vodníci ji uměli ovládat. Nebylo to složité, ale nesmírně náročné na přesnost a sílu.

Divislav zvedl hlavu a jednou rukou si vytřel bláto z očí. Rusalka se po něm zoufale ohlédla.

Na vymýšlení dokonalých fawrahamovských plánů nebyl čas.

Rozeběhl se. Byla to poslední šance, pro něho možná úplně poslední, protože jestli se mu povede to, co zamýšlel, pak ti dva přežijí a pravděpodobně, pokud rusalka odvede svůj díl práce, přežije i město.

Sobě tak velkou šanci nedával. Ale co na tom záleželo. Vždycky toužil dostat se do nějaké písně, která by přetrvala věky, kterou budou všichni poslouchat s otevřenými ústy. Možná bude právě o tomhle boji.

Narazil do vodníka. I kdyby se zakořenil jako dub, nemohl démon ten náraz ustát. Vyletěl do vzduchu, překvapeně zaječel – a padl do rozbouřené vody.

Vzala ho pryč.

Divislav sletěl za ním.

I když zatajil dech, voda mu vlétla do nosu. Cítil, jak ho proud táhne. Něco ho plesklo přes obličej, nepřemýšlel co to bylo, ale pokusil se to chytit. Vrbové šlahouny mu pomalu proklouzávaly mezi prsty. Nedokázal přehmátnout. Vnímal, jak vodní nápor slábne, to už možná osvobozená rusalka zadržovala zvedající se povodňovou vlnu a vracela vodu zpět proti proudu, ale pro něj to teď tak důležité nebylo. Dlouho už se bez cizí pomoci neudrží.

A proud byl stále ještě rychlý.

Někdo ho chytil za límec a podržel tak dlouho, aby se Divislav mohl opatrně vyšplhat po tenkých kluzkých šlahounech na břeh.

Byli mokří. Špinaví, s potrhanými šaty, Fawraham s narůstajícím otokem pod levým okem a několika šrámy na krku, Divislav s vousy plnými bláta, Lada s listy, trávou a větévkami ve vlasech, ale především mokří.

 „Vysvětlí mi někdo, o co tu vlastně šlo?“ zeptal se chraplavě Divislav, „Jak to tak vypadá, jsem asi jediný, který to neví.“

„Dostali jsme jeden druhého,“ řekl trpce Fawraham. „Než jsem přijel do města, narazil jsem na toho zelenáče v bažinách.“

„Já nejspíš taky. Ale co s tím?“

„Přemohl jsem ho. A napadlo mě toho využít. Domluvili jsme se, že jako napadne Ladu, já ji jako zachráním. Parchant. On využil mne!“

„Je na tom něco špatného?“

„To bych řekl. Po dlouhé době mi někdo překazil plán. I když nebyl moc chytrý. Ten plán.“

„Plán na co? Myslels, že ti Lada padne do náručí? Takhle to dělají malí kluci.“

Rusalka se zasmála. Potom poklesla v kolenou, zápas s vodou ji vyčerpal.

„Myslím, že mu nešlo o mne.“

„Řekněme ne především o tebe,“ přiznal Fawraham, „I když, při tvé kráse, to samozřejmě nebylo jen hrané.“

Divislav hleděl chvíli na jednoho, chvíli na druhého.

„Od začátku, zatraceně,“ zařval.

„Je to jednoduché,“ řekla Lada: „On je totiž obyčejný zloděj. A pokladnice mého manžela pro něj tudíž zajímavější než já.“

Fawraham pokrčil rameny.

„Nazval bych se jinak, ale budiž. Měl jsem něco, co by mělo spoutat jakéhokoliv démona. Prý ho to na nějaký čas podřídí mým rozkazům. Až toho mastičkáře najdu, uříznu mu uši.“

„Měl bys ho hledat hned,“ řekla rusalka. „Vlastivoj tě prohlédne, tuší co jsi zač. A já musím nějak vysvětlit tohle,“ ukázala na sebe a na Divislava. Fawraham kývl. Rozhlédl se.

„Koně utekli,“ řekla Lada. „Kromě toho mého. Bude se mi po něm stýskat, ale nějakou odměnu si přece jen zasloužíš.“

Opřela se o Divislavovo rameno. Zápas s rozbouřenou řekou ji stál víc sil, než si chtěla přiznat, a na nohou ji držel jen báječný pocit, že dokázala vnutit přírodě svou vůli.

„Musíme jít.“

Fawraham, šplhající do sedla, jim zamával. Rusalka se na něho usmála a Divislav se přátelsky ušklíbl.

Tušil, že se s neortodoxním zlodějem v budoucnu ještě setká. Že to budou setkání zajímavá.

A dobrodružná.

 

© 2006, napsáno 2004, poprvé vyšlo v Pevnosti 2/2006, poprvé na Bezejmenné stránce v lednu 2010

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist