Kůň z Tróje

Stál před branou obléhaného města. Veliký dřevěný kůň s bachratým trupem, namísto nohou trámovou konstrukci opatřenou kolečky.

Velitelé řeckého vojska ho pozorovali. Jejich vojáci ho pozorovali. Ptáci ve vzduchu kroužili kolem. A pozorovali.

„Co tím ti Trójané sledují?“ zeptal se Agamemnón, „Zdá se, že bude plný – ale čeho?“

Meneláos mávl mečem.

„Co od nich tak můžeš čekat? Úplatek.“

„Snad. Já bych ho ale nebral,“ namítl Odysseus. Zasmušile pozoroval dřevěnou sochu. Museli ji z brány vytáhnout někdy k ránu, kdy si zdřímnou i ty nejpoctivější hlídky.

„Proč? Agamemnón má pravdu, bude plný. Výkupného. Abychom ho sebrali, sbalili se a vypadli. Tak ho sebereme, jako se sbalíme – a potom to zatracené město dorazíme. Když mají jednoho plného koně, budou toho mít ještě víc.“

Meneláův názor se prakticky okamžitě ujal. Rychle, aby si to snad obránci Tróje nerozmysleli, odtáhli Řekové darovaného dřevěného koně do svého tábora. Bez Odyssea, ithacký král se k nadšeným spolubojovníkům nepřidal. Než vydal svým mužům své rozkazy, ohlédl se k obléhanému městu.

Možná čekají, že se o to, co je uvnitř, popereme.

Nebo taky ne.

Tušil, čeho by asi tak po deseti letech mohli mít za hradbami dostatek.

Brzy to poznalo celé ležení. Hned, jak byla za přítomnosti většiny vojska, jehož jeden každý rekrut nechtěl přijít o svůj díl, vylomena prkna na břiše darovaného koně.

Obsah trójských nočníků a žump se rozlil ležením.

Do týdne sklátila řecké vojsko úplavice, střevní potíže a horečky. Bylo po válce.

Odysseus pozoroval trosky slavné výpravy více než tisíce lodí už z paluby té své. Nejlépe se přesto necítil.

Takhle to přece skončit nemělo.

Na druhou stranu... on i jeho muži vyvázli, to se počítá. Když to vezmou domů oklikou a vymluví se na bohy, vyhnou se i dotěrným otázkám. Za pár let už budou mít lidé jiné starosti.

A kdyby se našel nějaký dobrý básník, napadlo lstivého krále, opravila by se i minulost. Včetně toho zatraceného koně, což jak musel uznat, byl nápad skutečně parádní.