Bezejmenná stránka: Literárium

Lovec kontra lovec

 

Svíjel se a kroutil, což při jeho tělesných proporcích vypadalo  komicky. A taky kňoural, nervózně pomrkával, prostě vůbec nedělal čest své pověsti.

„Proč?“

Rozhodně nevypadal na to, že by potřeboval pomoc dračího lovce odměn. V souvislosti s jeho jménem bych spíš čekal zakázku od některé z jeho obětí, Divoš je totiž opravdu divý muž, chlupatý, černý, připomínající velký žok k prasknutí napěchovaný svaly. Postrach Temnotemného lesa, velkého hvozdu na narubijských hranicích, děs a tajná touha dřevorubeckých a uhlířských dcerek, obluda pověsti značně přesahující lokální poměry.

A právě v tom byl nejspíš jeho problém.

„Protože to už nejsou jen pohádky, kamaráde. Tohle je fakt. Po světě chodí nepřemožitelný lovec a dostane každýho, koho si zamane. Draky, lesní muže, bazilišky, obry, bere to šmahem – a teď si vybral mě!“

Zatvářil jsem se neutrálně, protože se to k profesi patří. I ke mně už dolehly podobné pověsti, jenže takové kolují od nepaměti. Čím se mají strašit obludy a nadpřirozené bytosti, než něčím takovým? Ale že by se nechal vyděsit i tenhle přerostlý chlupáč s kapradinovým věncem na hlavě?

„Tak si na něj někde počíhej. V tomhle máš přece praxi,“ poradil jsem mu tak trochu poťouchle.

„Já už ani nevím, jak se proměnit v nic.“

„Co to plácáš?“

„To strachy, kamaráde,“ přiznal Divoš. „Nikdy jsem nebyl nijak odvážnej, tohle tělo to většinou vyřešilo za mě. A nikdy jsem se nepouštěl do ničeho opravdu nebezpečnýho.“

To byla pravda. Diví muži jsou známí především svou neutuchající sexuální aktivitou a až podivuhodně neotřesitelnou sebedůvěrou. Prohánějí lidské samičky mladšího data vydání, považují se za neodolatelné svůdníky, za šprýmaře a za chytráky. To, že jejich chytrost a vtipy spočívají obvykle v tom, že tahají zbloudilé po lese, až je odnavigují do nejbližší bažiny, je vedlejší.

Divoš žádnou přehnanou sebedůvěrou momentálně netrpěl. O tom, že bájný lovec oblud vyrazil po jeho stopě, se dozvěděl lesními tamtamy – tyhle drby jsou většinou stejně pravdivé, jako se neuvěřitelně rychle přenášejí. A teď mi tu kňoural.

„Tak se seber. Podívej se na sebe. Dva metry nebojácného chlapa se mi tady kroutí u nohou. Vrať se zpátky do své kůže. Vy, diví muži, přece nejste žádní zbabělci.“

Nepřemluvil jsem ho. Asi to někdo s větším úspěchem udělal už přede mnou.

„Pomoz mi, kamaráde. Nebudeš škodnej.“

Da Capo al fine.

Není to můj styl. Obvykle jsou mými zákazníky lidé. Většinou lépe a rychleji platí, nebo se dají lépe a rychleji přesvědčit, že termín splatnosti je svatý. Draci neplatí ze zásady, upíři si nedokážou připustit, že vůbec nějaký problém mají a trpaslíci neuvěřitelně tvrdohlavě smlouvají.

Ale odmítat kšeft, když nejste plně vytíženi, je zkratka k tomu, abych začal ofrňovat nos nad běžnou klientelou a nakonec skončil jako nafoukaný specialista na velmi zajímavé případy, kterých je do roka půl. Čili bez zisku.

A tak jsem to vzal. I pro ten děs v očích děsu.

Koneckonců, jednou by se tenhle případ mohl týkat i mě osobně.

Jak se dostat na stopu lovci oblud? Když jste jako já drak, nabízí se jednoduchá možnost, totiž počkat, až se objeví sám. Trochu tomu pomoci nějakým tím kontrolovaným požárem podplacené vesnice – a hrdinové se jen pohrnou. Jenže to bych si taky mohl zkazit vlastní pověst. Navíc tu byla mnohem čistější a bezpečnější možnost.

Vycházela z jednoduché premisy: lovci loví pro radost z lovu, pro peníze nebo jejich proteinový ekvivalent, někdy z pofidérních důvodů jakéhosi poslání, ale v naprosté většině se ke všem uvedeným možnostem připojuje hromadění trofejí. Nejste pořádný nimrod, když se nemůžete předvést.

Dá rozum, že tahat sebou všechny ty – fuj – dračí hlavy, vycpané lesní muže, preparované hydry a bazilišky dost dobře nejde. Vybalování a pakování po výstavě vlastního ega zabírá moc času. Někde bude mít onen předpokládaný lovec stálou adresu, a mně nezbývá, než ji najít a počkat si, až se vrátí.

Takže jsem na to vyrazil po svém. Divoš hovořil o Blátošlapech, vypravil jsem se tedy nejdřív tam.

Ne vždycky si můžu popovídat s lidmi, a ne vždycky vychází můj trochu brutální trik, totiž zaskočit nějakého o samotě – je pravda, že většina takto postižených vypovídá ráda a prozradí úplně všechno, ale dobrá polovina z nich také se vším souhlasí, jen aby unikla. Jak se zeptají: A co chcete slyšet?, je to v háji.

Vyzkoušel jsem přes padesát pocestných, vyslechl na tři tlusté knihy nářků, proseb o život a nenápadně formulovaných žádostí o likvidaci sousedů či tchyní, abych vykutal jen několik nepatrných valounků ryzího zlata. Víc, než získávám obvykle – jak jsem se v úvodu zmínil o lovci oblud, šli mi většinou všichni na ruku; kromě zdůrazňovaného: V žádném případě ho nezdravím a příbuzní nejsme, mě rádi naváděli na další stopu, protože ve spolupráci viděli očividnou možnost rychle se mně zbavit. Rád jsem ji brzký odchod potvrzoval – a první příznak šťastného úsměvu mrazil ujištěním, že pokud zjistím, že mi lhali, pak se ještě rychleji vrátím. Zabíralo to víc než jsem čekal.

Zpočátku bylo mé pátrání chaotickým pobíháním po neznámé pavučině, ale já věděl, že se k jejímu středu dostat musím. Byly to desítky výslechů a rozhovorů, až mě z nich bolely uši.

Nikdy tu nikdo takový nebyl, prošel tudy minulý měsíc, neznám, o někom takovém se mluvilo v hospodě, jo, prohodil jsem s ním pár slov...

Musel jsem se vracet a začínat znovu a znovu, ale trpělivost je ctnost všech ctností. Ještě taky dobrá paměť, abych se v záplavě slov vyznal.

Informace se hromadily a hromadily a když začaly být konkrétnější, bylo zřejmé, že se blížím k cíli.

Zapadlá krajina, z jakých se svět vlastně skládá. Bylo tu mrňavé městečko, několik samot, lesy, bažiny a skály. Provedl jsem poslední kontrolní výslechy, všichni věděli, o čem chci slyšet a všichni samozřejmě rádi odpověděli. Často jen jednou větou, kterou mi přinášel vítr od jejich zad. Byl jsem u cíle.

Ale něco tu nehrálo. Jako bych naslouchal vyprávění o dvou různých osobách. Jeden obávaný – a druhý tak trochu střelený soused, trochu podivín, ale dá se s ním vyjít.

Co s tím?

Nebylo by to poprvé, co dědičná schizofrenie zaznamenala takový úspěch. V lidském mozku je dost místa pro několik nezávislých osobností, a situací, kdy si hlava vezme podnájemníka, není zase tak málo. Ve dne usměvavý strýček, rozdávající bonbony bez vedlejších úmyslů, po soumraku usměvavý strýček, rozdávající bonbony z kyseliny sírové?

A taky to mohlo být prostě jako v politice. Pro jedny kámoš se stejným názorem, pro druhé zavrženíhodný zlosyn.

Nechal jsem takové úvahy na později. Měl jsem konkrétní adresu a každým mávnutím křídel se k ní blížil.

Až se přede mnou vyloupla z ranní mlhy.

Přehlédnout se to místo rozhodně nedalo.

Hrad.

Žádná nízká barabizna s jedinou podměrečnou věží, přilepená na skále nad řekou, ani bílé hradby reprezentativního paláce. Tenhle odvážně hrozil obloze vztyčenými prostředníky špičatých vrcholů. Liboval si v tmavé břidlici střešních krytin a ponuré špíně stěn.

No nazdar.

Takováhle místa mají omezený sortiment majitelů či nájemců. Loupeživé rytíře, zlobry, nebo černokněžníky. Ani jedna z těch kategorií není lehkým soustem ke svačině. Jistě, mohl jsem někoho takového čekat, vždyť jsem se za celou tu dobu nedozvěděl o lovci oblud nic konkrétního. Na jednu stranu to bylo lepší, než se potýkat s armádou poskoků, na druhou jeden nikdy neví, co má od výše zmíněných týpků čekat.

Tady byla každá rada drahá, a to není úsloví.

Tentokrát jsem si šel pro informace ke svým.

Nedaleko hradu, přes řeku a temný les lužního močálu, vystrkovaly plochá temena pískovcové věže skalního města. V takových místech obvykle žije někdo od ohně. Draci, saně, nebo, jako v tomhle případě, ohniví muži. Ti praví a původní, žádní prokletí hříšníci, ale poctivá nadpřirozená stvoření. Místní ohnivec mě viděl přilétat a zapálil poziční světlo, takže jsem nemusel dlouho bloudit skalami a mohl přistát na dobře vybraném plácku uprostřed.

Vyšel mi v ústrety, měl tu hezky opálené hnízdo pod skalním převisem, a jako každý samotář se hned pídil po novinkách. Vymyslel jsem si rychle několik pikantních drbů odevšad a šel rovnou k věci.

Na tmavém těle, připomínajícím zčernalý dubový kmen, vyskočily plamínky.

„Támhleten hrad?“

„Jistě.“

„Ten tu stojí od – počkej, jak se jen – prostě dlouho. Patřil nějakému Smrdimorovi. Taky dlouho.“

„Smrdimorovi?“

„Jo. Ne T. To D je tam správně. Nejspíš proto byl pořád tak nenaložený. V jednom kuse se hádal se sousedy, většinou to skončilo nějakou tou žábou.“

„Proměňoval lidi?“

„Ne, házel je po nich. Měl úžasnou trefu.“

„A teď?“

„Řekněme, že žabí stehýnka jsou tady importní lahůdkou. Hele, co tam chceš? Máš namířeno na návštěvu?“

Kývl jsem.

„Jo, někdy se tam vrata netrhnou,“ řekl trochu potměšile.

Nebo se mi to jen zdálo?

„No, tak hodně štěstí. Nebývá zrovna často doma.“

Vzklíčilo ve mě podezření, že mezi hradem a skalami tu a tam přeběhne nějaký úplatek. Ale s černokněžníky mám jistou zkušenost. Spočívá především v tom, že obvykle obludy neloví.

„Ovšem podle toho, kdy naposled odjížděl, by se mohl každým dnem vrátit,“ snažil se mě ohnivec potěšit. Jenže i v jeho slovech bylo něco dvojsmyslného, takže jsem se raději na víc nevyptával. Mohl mi dobře poradit anebo mě dobře uvařit ve vlastní šťávě.

Raději uvěřím svým instinktům, až dojde na věc.

Vletět tam shora bylo nebezpečné. Kterákoliv z těch špičatých věžiček představovala potencionální díru v krajině břišní nebo natrženou křídelní blánu. Naštěstí vedla k hradní bráně široká cesta, na několika místech i dlážděná. Přímá, bez aleje dubů nebo kaštanů. Snesl jsem se tedy na ní a opatrně vykročil k cíli pěšky.

Brána byla otevřená.

To je vždycky špatné znamení: buďto má majitel silnou posádku, čekající nějaké to povyražení při masakrování přihlouplých nájezdníků, či vládne mocnými kouzly. Nebo je hrad v tak špatném stavu, že vrata  zavřít nejdou – a potom hrozí, že při hlasitějším zvuku vám může spadnout na hlavu.

Ale zívala prázdnotou.

Opatrně jsem se posunul dovnitř.

Nádvoří, utopené mezi vysokými stěnami, bylo opravdu prázdné. Bez stopy po originalitě vydlážděné černými a bílými dlaždicemi. Kolem dokola kruh soch, většinou bílý mramor, nějací ti satyrové, ve vší cudnosti vyvedené mořské panny, jeden drak a několik zahradních trpaslíků. Ti nechybí nikde.

Pohlédl jsem vzhůru – všechny okenice byly zabedněné a ochozy liduprázdné. Pohlédl jsem před sebe a spatřil nezabedněný, ale také liduprázdný vchod do hlavní budovy.

Opravdu tu nebyla ani noha.

Vecpal jsem se do chodby.

Někdo ji celkem pravidelně zametal – nebo se o to aspoň snažil. Táhla se až ke strmě stoupajícímu schodišti a postrádala cokoliv z obvyklého hradního inventáře. Byly tu jen obrazy, žádné trofeje, žádné soubory leštěných brnění. Přes umění nejsem, na galerii předků člověka jménem Smrdimor už vůbec nemám chuť se dívat, takže jsem se v chodbě uvelebil a na čásek si zdříml, abych nabral síly, než se lovec vrátí.

Tři dny mi bohatě stačily. Nebyl to žádný polehávající odpočinek, jaký při čekání jako správný drak většinou praktikuji – tady jsem musel bedlivě dávat pozor na signály okolí.

Přijíždí někdo nebo se jen perou hrdličky?

Několikrát jsem se uvedl do plné bojové pohotovosti, abych po hodině poplach odvolal. Ale nakonec jsem se přece jen dočkal.

Hradnímu tichu, které tak trochu připomínalo dračí jeskyni, jsem rychle přivykl, i přirozeným zvukům okolí, na změnu v ovzduší mě upozornil našponovaný čich.

Kůň a mula.

Sluch mi vzápětí doručil upřesňující informace – ta zvířata se vracela domů, podkovy klepaly v pravidelném rytmu, věděly kam nešlapat.

Je to tady – pokud mu mlékař neveze pravidelnou měsíční dodávku.

Rychle jsem si zopakoval plán. Byl jednoduchý. Protože jsem netušil , kdo mě čeká a v jakém bude rozpoložení, nemohl jsem doufat v nějaké taktické manévrování. A když to nejde jinak, říkejte mi Přímá akce.

Ťuk, ťuk, klap, klap, klap – to už byla dlažba nádvoří. Z šera chodby jsem viděl jen obrys muže, seskakujícího z koně. Obrátil se ke mně zády, aby odstrojil doprovodné zvíře.

Teď!

Vystřelil jsem plamen koncentrovaný do úzkého žhavě bílého paprsku a vyhrnul se za ním, abych mu dodal na přesvědčivosti.

Jedním skokem jsem stanul tváří v tvář proslulému lovci oblud.

Nevypadal jako neohrožený zabiják, řinčící zbraněmi, ani mu nechrastily kosti ve slupce nažloutlé kůže, jak je předepsáno výstrojním řádem pro správného černokněžníka. Byl prostě normální. Něco středostavovského v jeho vzezření zbrzdilo můj útok – na tyhle lidičky útočíte leda tak když doprovázejí svůj náklad v obchodní karavaně. Ve zlomku sekundy mi došlo, že druhou takovou chybu už nestihnu udělat; ta myšlenka se vzápětí srazila s jinou, cválající do mozku s informací o tom, že ani on neútočí a podle všeho se k ničemu takovému vůbec nechystá.

Dřepl jsem na zadek a můj protivník učnil zrcadlově totéž. Chytil přitom za popruh, přidržující rance na hřbetě muly a náklad se poroučel na dlažbu.

Čekal jsem chřestění rezervních zbraní, ale náraz byl tupý, textilní a dřevěný. Po šachovnici nádvoří se rozsypaly balíky hadrů, spousta nějakých klacíků, tu a tam cinklo a třesklo nějaké to sklo.

Tak, u všech bohů, je tohle onen obávaný lovec, nebo jen cesťák ve veteši? Co jsem spletl?

Oheň mu přeletěl nad hlavou a rozstřelil jednu ze soch.

Zakvičel, když se mu na hlavu snesl mramorový prach, ale bylo v tom víc rozhořčení nad poničeným inventářem, než strach. Ten přiklusal vzápětí.

Spolu s tím, jak jsem se k němu naklonil. A nepatrně vycenil zuby.

„Ale já nejsem Smrdimor,“ vyjekl, „To byl můj strýc. Ano, bratr mé matky, nebo ona byla jeho sestra, nějak se nepohodli, někdo něco nezdědil, žil jsem v Mořensku, potom ten dopis, právník a řečičky o drahém zesnulém.“

Příbuzný na návštěvě?

„O čem to meleš? Lovíš obludy!“ vybafl jsem na něj, co mi zbývalo, třeba se jen dokonale maskuje, konečně, to by nebyl špatný trik, většina chytřejších tvorů si dává pozor na drápy, zuby nebo na zářivou zbroj, ostrá kopí a dvouruční meče – jenom ti opravdu inteligentní kontrolují spíš myšlenky než vzhled.

„Jo tohle,“ z nějakého důvodu mu na chvíli odlehlo. „Já myslel, že tě poslal další nespokojený Smrdimorův klient nebo soupeř.“

Teprve potom mu došlo, co jsem řekl a kdo vlastně jsem.

„Ale já je nelovím doopravdy,“ zaječel. „Podívej – vidíš snad tady někde nějaké zbraně? Pasti?“

Nespouštěl jsem zrak z jeho rukou. Nebezpečné mohly být právě ony.

„Vidím jen nějaké hadry a klacky. Ale to nic neznamená.“

Trochu se ho to dotklo.

„Hadry a klacky? To je plátno a štětce!“

„A barvy,“ všiml jsem si v čem šlape.

„Jéje. No vidíš, co – vidíš, že nejsem žádný zabiják. Jsem malíř. Ne lovec. Malíř,“ zdůraznil, „Taky sběratel, to ano, ale já nikomu neubližuju. Nevěším si na zdi uřezané hlavy, jenom obrazy!“

Asi se ve svých modelech vyznal, protože bezpečně odhadl, že mu nerozumím ani slovo.

„Maluji oblu... příše... jiné tvory. Snažím se zachytit je v jejich přirozeném prostředí. V akci, chápeš?“

Jako názornou pomůcku zvedl ze země čtvercový balík, opatrně ho rozpakoval a nastrčil mi pod nos plátno, na němž se v plné kráse skvěla mantichora, nakročená do útoku.

„Docela dobré,“ pochválil jsem. „Tohle je většinou poslední, co může člověk vidět.“

Zaujal ho nudný dlažební kámen nalevo u paty pomocného schodiště.

„K něčemu mi tohle dědictví bylo,“ přiznal, když vycítil, že ho náhlý zájem mého podezíravého pohledu nezbaví.

„Víš, pokud ta oblu... když umí mluvit, tak se s ní pokusím dohodnout. Někdy maluju dvakrát, jindy zaplatím. Někdy dokonce dostávám zaplaceno.“

„A když nemluví? Mantichory, pokud vím, žádnou inteligenci nemají. Předhodíš jim nějakého chudáka? Odsouzeného zločince?“

„Ne, to ne,“ zděsil se. A znovu mu pohled utekl, tentokrát k malému fleku viditelné oblohy nad našimi hlavami. Ale než začal sledovat pomalu se přesouvající mráček, mrkl po malém soudku, který se vykutálel z ranců a o kterém jsem si myslel, že obsahuje cestovní zásobu vína.

„Copak?“

„No –“

Jak už jsem řekl, zpovídání lidí mi docela jde.

V soudku byl koncentrát nějakého Smrdimorova vynálezu, tinktura, která dokáže na čas znehybnit vše živé, co potřísní. Bylo nutno ji v příslušném poměru zředit, podle rozměrů a síly uspávaného tvora. Malíř po svém strýci zdědil – nebo pochytil – i přesnou ruku, dokázal se na dálku bezpečně strefit zašpuntovanou baňkou ze slabého skla tak, jak potřeboval.

Lovy beze zbraní.

Časem nabyl slušné praxe, takže dokázal omámit kořist s hodinovou přesností. Začala ho také předcházet pověst, o kterou sice nestál, ale která mu nijak neubližovala. Až dodnes.

Když ale zjistil, že ho přesto nemíním sežrat, očividně pookřál.

„A ty bys portrét nechtěl?“

„V žádném případě.“

„Draky maluji opravdu rád. Jste takoví – vznešení.“

To zrovna.

Poznám úplatek a tohle k němu mělo rozhodně daleko.

„Měls namířeno do Temnotemného lesa, co?“ chtěl jsem to zamluvit.

„Co? Ano, jak to víš? Za tamním proslulým divým mužem. Ale nedopadlo to dobře. Myslel jsem, že dívky, které přepadl, mi pomůžou najít jeho doupě, ale ony –“

„– se ti vysmály a vodily tě za nos,“ dokončil jsem. Přikývl.

„Ono se jim to snad líbilo, nebo co. A navíc se ani neukázal, když jsem to zkusil s návnadou.“

Nemusel říkat jakou, měl dobré informace. To tedy musel mít Divoš opravdový strach, uvědomil jsem si.

„I když se od té doby nemůžu zbavit pocitu, že mě sleduje,“ povzdechl si malíř.

„Ten zrovna,“ ušklíbl jsem se.

A o chřípí mi zavadil slabý kapradinový odér.

Kdopak si zdobí makovice tou zelení?

Letmý dotek vůně jehličí.

Mula vyděšeně hýkla, když se vedle ní Divoš zviditelnil.

„Já to dokázal!“ zahulákal, a že diví muži hulákat umějí. „Nebudu čekat, až si pro mě nějakej šašek přijde. Jsem tady a postavím se mu tváří v ten jeho namyšlenej ksicht. Jsem zpátky!“

To skutečně byl.

V celém svém přerostlém egu, natěšený a rozechvělý, strach nechal někde za sebou a než ho doběhne, nedopadne to tady zrovna nejlíp.

„Divoši!“ křikl jsem na něj, „Nevidíš, že to tady mám pod kontrolou?“

„Jde o čest druhu!“ řval divý muž.

Jistě jde. Až na to, že se strachu dokázal zbavit až v mé přítomnosti. Kdybych tu nebyl, ploužil by se v sběratelových patách nejspíš ještě hezky dlouho.

Malíř uskočil.

Divoš neváhal. Sebral ze země první věc, kterou nahmátl, soudek, jenž se odkutálel až k jeho nohám, zvedl ho nad hlavu a zamířil. Svaly na dlouhých pažích poskočily a převalily se k silnému hodu.

Mávl jsem ocasem.

Z hromady třísek se vylil vodopád bez chuti a zápachu, skropil překvapeného divého muže a rozlil se po dláždění.

„Proč to dě–“

Tinktura účinkovala opravdu rychle.

„Abys nebyl za idiota,“ řekl jsem vykulené živé soše.

„D-díky,“ koktl malíř. „Než se z tohohle probere, udělám mu celou řadu portrétů. Můžu ho zakomponovat i do nějaké krajinky. Poslechni a ty bys nějaký obraz –“

Proč to náhlé ticho?

„Nechtěl!“ vyhrkl jsem.

Podivný chlad, stoupající z šachovnice, mě přinutil pohlédnout pod nohy. Na dlažbě nebylo nic, jen kaluž z rozbitého soudku.

„A jejda,“ pípl malíř.

„Při tvé váze a při tomhle neředěném množství – asi tak měsíc nebo dva. On to má na tři čtvrti roku.“

Podíval jsem se po Divošově ztuhlé tváři. Při troše umu z toho výrazu vykřeše tenhle Lžismrdimor obraz nepříčetné bestie v poslední fázi útoku. Ne přihlouplý nechápavý pohled, jaký z chlupů skelně shlížel na nádvoří.

A malíř – sběratel skutečně neváhal. Přehrábl rozsypané vaky, vylovil velký náčrtník a z kapsy uhel. Zkušenost ho naučila pohotovosti.

„Skvělá kompozice.“

Už nevnímal. Natáhl jsem líně hlavu a nahlédl do náčrtníku.

Drak a Divý muž.

Proč si ti malí myslí, že ve fantazii musí vítězit právě oni?

Nemělo to samozřejmě detaily, ale z několikatahové – a dobré – skici bylo poznat, co se ve finále uděje.

Rozšklebený panák s kapradinami na chlupaté makovici, za jeho zády křivka, která se nejspíš změní v dívčí tělo. V ohrožení, ale vůbec ne tímhle sexuálním maniakem, ale drakem, kterého podle všeho donutí umělcův záměr stáhnout ocas mezi nohy a zahrát definitivně poraženého.

Cože?

Krk mi začal pomalu tuhnout.

Možná to tak opravdu vypadá, když na to nahlédnete z určité – perspektivy – nejraději – z – jedné – míle.

Myšlenky se lenivě převalovaly jedna přes druhou a pomalu si dávaly padla. Měsíc nebo dva, podle tělesné konstituce?

Docela dobrá dovolená.

Ale ten obraz si potom vezmu sebou – anebo ho přemaluje!

Jestli ne, tak –

 

© 2006, napsáno 2006, poprvé na Bezejmenné stránce v říjnu 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist