Bezejmenná stránka: Literárium

Má je noc

 

Like the sun over the closing door

Whispered Caroline, walks down the steps

So feel the pain, feel the pain

The Heathen, the Heathen

Like the Heathen, the Heathen

 

Fields of Nephilim: Trees Come Down

Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Tma, pohlcující tu část města, na níž Karolína hleděla, byla neprostupná a černá, jen tu a tam v ní planulo bledé světlo pouliční lampy; s příchodem noci se čtvrť změnila v pustinu bez života. Jistěže tam dole, v úzkých uličkách, pod střechami domů, pamatujících středověké krále, žijí lidé. Svým poklidným životem užívají možnosti bytí a většina jich teď dozajista klidně spí. Tohle všechno věděla, Karolínina fantazie ale nikdy strnule nelpěla na faktech, vykreslovala jí liduprázdné město, okenice beze skel, jimiž cloumá vítr, dveře ve vrzajících veřejích. Ptáci noci, krysy a Ona, Paní v bílém. Jediná obyvatelka pustých míst.

Vzdychla. Představa Naprosté samoty se jí v tomto domě, starém gotickém paláci přestavěném na hotel, zmocňovala už třetí noc. Od jejího příjezdu.

Shrnula záclonu a odvrátila se od okna. Pohlédla na rozestlanou postel, bílé povlečení svítilo do tmy jako sněžná pláň v polární noci a Karolíně bylo odporné. Bílou – obyčejnou konzumní bílou – neměla v lásce, její proklamovaná nevinnost a čistota jí připadaly zrůdně pokrytecké. Zároveň ji k bílé cosi přitahovalo, k té bílé z druhé strany noci, k Měsíci a mlze. Byl to generační rozpor, až chorobná závislost její matky na světlých barvách a odpor k tmavým.

Nemohlo to dopadnout jinak, než dopadlo, Karolína se ve třinácti navlékla do černé, neposlouchala nic jiného než Nephilim, The Cure a Sisters of Mercy, vyhazovala peníze za tuny pudru, aby její tvář vypadala dostatečně ponuře, utíkala oknem po střeše přístavku garáže, vyhýbala se policistům, patrolujícím v okolí nočních klubů, zkoušela drogy a zkoušela sex, aby se v devatenácti pokorně vrátila domů hlavními dveřmi.

Kvůli otci.

Vyplázla na postel jazyk a přistoupila k nočnímu stolku, aby z něj vzala kabelku. Čekalo ji noční město. Ne tmavá propast za oknem, ale pravé, životem kypící město s bary, diskotékami a ruchem, který v tuto roční dobu do půlnoci nezeslábne.

Vyšla z pokoje, zamkla a po širokých schodech seběhla do recepce. Položila klíč na pult.

Recepční na ni ospale zamrkal.

„Jdete ven, slečno?“

„Vždyť vidíte.“

„Budete si muset zazvonit,“ řekl, natáhl se po dřevěné hrušce, na níž klíč visel, a potom na Karolínu ještě jednou pohlédl.

„Být vámi, tak si dávám pozor.“

„Hmmm.“ nechtěla se zdržovat konverzací.

„V nocích jako je tahle, se tu slečny jako vy ztrácejí.“

„Opravdu?“ obrátila se k němu a jízlivý tón doprovodila ještě jízlivějším pohledem.

Zasmál se.

„Každý rok jedna. A letos ještě žádná nezmizela,“ zvedl prst, jenže na něj znovu přišla únava a zívnutí. Otevřenými ústy zpitvořený obličej srazil pokus o flirt, který by mu mohl zpříjemnit noční službu, a tak jen popřál Dobrý večer a vrátil se na židli ke křížovce.

Karolína vyšla ven.

Pohrdla možností probudit taxikáře, pospávajícího v tmavomodré octavii, a vydala se do vnitřního města po svých, hrdá na to, že zná zkratku – schodiště mezi vysokými zdmi zahrad. Vstoupila do staré kovové brány, zdobené plechovými růžemi a orientálně zapletenými ornamenty.

Vysoké podpatky při doteku s kamennými stupni hlasitě klapaly. Zvuk se odrážel ode zdí a rozplýval v ozvěně. Nic jiného neslyšela, jen klapot, nepatrný šum ve větvích stromů za zdí – a tichý a tichem vyvolaný přelud jemného lákavého akordu, který na okamžik zazněl zdola, aby přelétl kolem uší a ztratil se za Karolíninými zády.

Opět si připadala sama. Jediná. Přidala do kroku, aby co nejrychleji  vypadla z tohoto ponurého místa na rušné náměstí, na nějž schodiště ústilo.

Byl to ten nejzvláštnější přechod jednoho světa v druhý. Ze schodiště, i za dne skrytého v šeru, kam nedolehl jiný zvuk než hlasy ptáků, se jedním krokem vstupovalo do světa civilizačního hluku, turistů, reklam a zmatku. Bylo to podivné, ale pracovalo bezpochyby ku spokojenosti mnohých.

Za dne bylo schodiště celkem frekventované, pomalu jím nahoru i dolů procházeli lidé, kteří si chtěli vychutnat tu oázu klidu. V noci jím nechodil nikdo.

Několikrát se zastavila, pokaždé, kdy se jí zazdálo, že slyší ještě jeden pár nohou. Zaposlouchala se do tmy, ale nikdo ji nesledoval. S úlevou se znovu dala do chůze.

Hra se strachem ji bavila. Někdo mě sleduje. Zastaví, když zastavím já. Blíží se a pak se na mne vrhne.

Nebyla to její hra.

Ven už nepůjdeš. Kategoricky ti nařizuji, abys zůstala doma.

Ale mami, vždyť je teprve osm.

Dvě věci, kterých se její matka děsí. Noc.

A Evropa.

To ona donutila svého přítele a pozdějšího manžela, aby se po odchodu z téhle země nezastavili ani v Německu, ani ve Francii. Hnala ho přes oceán, na Floridě se vzali, ale brzy pokračovali dál, až konečně zakotvili v Austrálii. V Botanické zátoce, jako kapitán Cook blahé paměti, jak připomínal otec.

Začala se zaplétat do vzpomínek a mimovolně přidala do kroku. Staccato podpatků se stalo ještě nesnesitelnější a Karolína musela opět zastavit. Ale udělala to i z mnohem prozaičtějších důvodů než jen pro strach.

Dorazila na místo, kde se schodiště rozbíhalo na tři strany. Ze dvou bočních větví na ni vyhlížela děsivá tma, Karolínina fantazie v ní viděla příšerné postavy nočních stínů. Tak kudy?

Zapátrala v paměti. Nic.

Konečně, vždyť je to jedno.

Oklepala se a rychle vykročila na prostřední schodiště, z něhož opět přilétl téměř nepostřehnutelný zvuk.

Nebyla místní. Cestu z města k hotelu absolvovala touto cestou  dvakrát. Opačným směrem šla poprvé.

Úpatí schodiště, ozdobené stejným mřížovím jako jeho počátek, na ni dýchlo podivnou atmosférou tmy a mlhy. Nevítaly ji neony.

Nebyla tam, kam chtěla jít.

Teprve teď si uvědomila, že na křižovatce měla zahnout vlevo. Ohlédla se, ale když za sebou spatřila jen matně osvětlený tunel, jehož strop tvořily větve stromů z okolních zahrad, myšlenky na návrat okamžitě zděšeně uprchly.

Ostatně, daleko od centra být nemůže. Tak velké tohle město není.

Zvláštní. Matka tudy kdysi musela chodit také. Nebo se temnému schodišti vyhýbala?

Stačí projít touto uličkou a jistě se ocitne na některé z hlavních ulic.

Nebyla místní, takže nemohla vědět, že od středu města ji odděluje vysoká zeď, pozůstatek středověkého opevnění. Netušila, že se nachází pod úrovní živějších částí města, a že další vstup do nich je nejméně kilometr daleko. Ale i kdyby to věděla, stejně by zvolila delší cestu. Strach přerostl z příjemného mrazení v muka.

Proboha, už začínám být jako ona.

Nešlo se zbavit toho vtíravého pocitu matčiny přítomnosti. Ne tady, kde kdysi žila.

Vykročila tedy do uličky, osvětlené tu a tam funkčními svítidly na domech. Prošla jí do další. Prozatím její kroky směřovaly správným směrem – doprava podél hradeb, nevěděla o tom a chtěla jít rovně.

Ale potom se stalo něco, co její úmysly odsunulo na vedlejší kolej. Když zaslechla ve tmě hlasy – nepochybně lidské, ačkoliv jí představivost vnucovala přinejmenším jednoho upíra – oddychla si. Byli to první lidé, které po odchodu z hotelu potkala.

Proti ní vyšla hlasitě rozmlouvající skupinka. S největší pravděpodobností mířila odněkud, kde už nebyla žádoucí, někam, kde ještě dostane napít. Všimli si jí a okamžitě na ni zaměřili svou pozornost, takových vděčných objektů nebývá v tuto noční dobu mnoho.

Musela kolem nich projít.

Periferním viděním spatřila jednu nebo dvě dívky, smějící se opileckým poznámkám jejich přátel.

„Kam pádíš, netýkavko,“ zarylo se jí do zad, „Dej se s náma, uvidíš, že nebudeš litovat.“

Přidala do kroku, což přineslo další poznámky. Společnost se bouřlivě rozchechtala něčemu, co Karolína nepostřehla, a potom někdo, jehož hlas skupině dominoval, zavolal:

„Hele, ale s náma by to bylo fajn. Věř mi, já sem opravdu vyhlášenej bejk.“

Nevydržela a rozeběhla se.

„No tak počkej.“

Zahnula do první ulice, za rohem se chvíli zastavila, pak ale zaslechla kroky.

Běží za ní?

Určitě. Ne že by v Sydney nebo Wollongongu nic podobného nezažila. Ne že by se nesmála stejně pitomým průpovídkám svých kamarádů. Ale to bylo doma, ne v úplně cizím městě úplně cizího kontinentu.

Znovu vyběhla a znovu zahnula za další roh. Kam teď? Nezdálo se jí vhodné utíkat dál, jen by zvukem podpatků neprozradila směr.

Ale když někde ve stínu chvíli počká? Co se může stát?

Vmáčkla se do hluboké tmy vchodu jednoho z domů, bolestivě  narazila na mosaznou kliku. Když si ji uvědomila, stiskla ji.

A dveře se otevřely.

Vklouzla dovnitř, rychle za sebou zavřela. Klapnutí zámku zaznělo do tmy jako výstřel.

Tak daleko jistě nepůjdou, aby otevírali vchody. Ale raději chvíli počkám.

Otevřela kabelku a nahmatala balíček cigaret.

Jednu vykouřím, to by mohlo stačit.

Deset minut.

Zapálila si. Kouření uklidňovalo.

Pozorovala červený ohýnek, jediný bod v naprosté tmě. Několikrát silně potáhla, ale když se začala dusit a kašlat, uklidnila se.

Cigareta dohořela až k filtru. Karolína ji pustila z prstů a utloukla několik dalších minut pozorováním dohasínajícího oharku. Když se ocitla v naprosté tmě, začala se bát.

Příjemně bát, neboť byla v chráněném prostoru, v němž neexistovalo hmatatelné nebezpečí.

Zmocnil se jí pocit nadvlády nad tmou, znovu byla Paní noci a zároveň svou obětí, kreslila si příšerné stíny, deroucí se tmou a pohlcující ji. Odháněla je a lákala.

Při hře nevnímala čas. Utíkal závratnou rychlostí; když zaduněl mechanismus na věži, ohlašující jednu po půlnoci, lekla se. Zvuky na chvíli zahnaly stíny. Když dozněly, vyrazilo to půlnoční společenství opět kupředu a shora ze schodiště přicházelo její druhé Já. Dáma v bílém, pod jejímž lehkým krokem slabě vrzalo schodiště.

„Co tady děláte?“

Nepříjemně skřípavý hlas a ostrý svit, který ji zalil, ji zarazil v polovině gesta, v němž pozvedla ruce, aby se před stíny ochránila.

„Já… já…“ nevěděla co říci.

„Co tu děláte?“ opakoval muž o poznání tvrději. Karolína se v úleku chytila kliky u dveří. Ale stařec v sepraném županu ji připadal přece jen méně nebezpečný, než svět venku.

„Promiňte. Pronásledovali mne nějací opilci a já před nimi utekla sem,“ začala se omlouvat a včarovala do řeči australský přízvuk.

„Myslíte, že čekají za vraty?“

„Ne, to ne. Ale já… Nejdou otevřít. Asi jsem jimi trochu víc praštila. Odpusťte.“

Stařec mlčel. Potom se na jeho vrásčité tváři objevilo cosi jako úsměv.

„Pojďte nahoru,“ řekl vlídněji.

Nejistě se vydala po schodišti.

Zblízka vypadal ještě věkovitěji. Přesto kráčel pevným krokem, když ji vedl úzkou chodbou do svého bytu.

Stěny už dlouhá léta volaly po vymalování. Zbytečně, stejně jako celý zbytek tohoto letitého domu. Následovala starého muže až k tmavým vysokým dveřím, byly pootevřené a vrhaly na chodbu úzký trojúhelník jasnějšího světla. Ale za nimi to vypadlo stejně ponuře jako na chodbě.

Usadil ji do velkého měkkého křesla.

„Vy asi nebudete zdejší,“ konstatoval z kuchyně, kam zmizel uvařit kávu.

„Ne,“ pípla. Rozhlédla se kolem sebe.

Místnost osvětlovala jen lampa s oranžovým stínidlem. Stála v rohu a její světlo dodávalo bizarnímu vzhledu pokoje ještě temnější atmosféru. Osvětlovalo dubový barokní nábytek, zčernalý věkem a impregnací, temné obrazy v bohatě zdobených rámech, z nichž vystupovaly bledé tváře. Zářilo na sošky monster, vyrobené pravděpodobně podle ilustrací ze středověkých bestiářů, na hustý koberec s dlouhými vlákny a orientálním vzorem.

Snad mohla i za to, že její světlo, vytvářející pitoreskní stíny, dodávalo interiéru expresionistickou atmosféru německých filmů z dvacátých let. Možná to tu ve dne vypadá veseleji. A možná ne.

„Místní mladá dáma by v noci na ulici nevyšla. Nikdy ne sama,“ prohlásil stařec, když postavil na nízký stoleček s nohama ve tvaru gryfů podnos se šálky.

„Ti kluci jsou opravdu nebezpeční?“ zeptala se a trochu jí zatrnulo, „Na náměstí přece…“

„Promiňte,“ přerušil ji muž, „Použil jsem slova Místní v užším významu. Hovořil jsem o této čtvrti. Ve městě je to pochopitelně jiné. A nebezpečí tu nehrozí od mládeže, byť je trochu rozvernější než tomu bývalo dříve,“ řekl karatelsky. Ještě, že nezvedl ukazovák.

Zachytil její tázavý pohled.

„Noc není domovem lidí, má milá. Nepatří jim. Pro člověka je den,  tma má jiné obyvatele.“

Vyprskla, protože jí to připadalo směšné. Rychle se omluvila.

„Nemáte zač. Dnes se lidé tvorům noci vysmívají.“

„Věříte na strašidla?“

„Strašidla, mladá dámo,“ zvedl stařec konečně prst: „Jsou jen opisem opravdových bytostí. Zkomoleným opisem. Bílá paní, například.“

„Rozdávala lidem kaši,“ vzpomněla si na nejnudnější atribut pověsti, kterou jí otec (nejspíš proto, že z Jindřichova Hradce pocházel) v dětství vypravoval.

Stařec se usmál.

„Perchta z Rožmberka? To je opravdu dobrý příklad. Víte, že v Německu mají bílou paní Berthu? Také vychovává potomky rodu. Též Berchtu, ježibabu se železným nosem. Italské děti zase děsí Befanou. Vlastně neděsí, protože i když je ošklivá, tak o váncích naděluje do punčochy.“

„Zajímavé.“

„Zajímavé? Nikoliv. Jsou to jen pozůstatky dávné víry ve Velkou matku, Měsíční bohyni. Křesťanství jenom zdědilo ubohou figuru bílé paní. Stejně tak přetrvalo mnoho starých bohů.“

„Jako upíři a bezhlavé kobyly.“

„Víra v upíry přišla do Evropy s mongolskými nájezdníky a rozšířila se díky změně pohřebního ritu. Staří Slované své mrtvé spalovali, zatímco Avaři a křesťané pochovávali celá těla. Popel z hrobu nevstane,“ řekl přísně: „A bezhlavé kobyly jsou opravdu jen ta vaše strašidla.“

„Nechtěla jsem vás urazit. Je to opravdu zajímavé,“ omluvila se.

„Jistě. Racionální člověk se takovým věcem vysmívá. Ale vy taková nejste. Cítím to.“

Karolína usrkávala horkou kávu a plnými doušky nasávala atmosféru, kterou její nečekaný hostitel vytvořil. Cítila se ve své kůži. Samozřejmě, že považovala muže za senilního, možná trochu bláznivého dědka, jemuž se přetrhlo spaní a který využívá přítomnosti mladé dívky k obveselení. Ale ráda se vrátila ke své potlačované lásce ke tmě a hrůzostrašnu. Šroubovaný starcův proslov jí k tomu pomáhal.

Příjemně ji mrazilo v zádech. Imaginární stíny opět nastoupily do služby a krčily se v rozích. Paní noci opět přicházela…

„Hrajete si ráda s temnotou?“ ozval se stařec, „Pro nezasvěceného to není zdravé.“

„Ale…“

„Je to na vás vidět. Máte pocit příjemného strachu. Ale co budete dělat, až přijde opravdová hrůza? Dokážete přestoupit hranici mezi Dnem a Nocí? To mohou jen vyvolení.“

„Vyvolení?“

Usmál se. Začal si Karolínu prohlížet.

Konečně, řekla si, už jsem myslela, že na to zapomněl. Každý muž si rád prohlédne ženské tělo, zvláště je-li navlečeno ve vhodný kostým. Pokud je ovšem normální, ale to tihle staříci bývají. Jejich voyerství je neškodné a bývá naplněno nostalgickými vzpomínkami.

Ale mýlila se. Muž lhostejně minul hluboký výstřih a nevěnoval žádnou pozornost odhaleným nohám.

„Vy nejste odtud. Jste tu poprvé, ale je ve vás cítit jeho přítomnost,“ řekl po chvíli.

Strnula. Někde v hloubi duše v ní začalo klíčit podezření, že tohle už není hra. Trochu nervózně odložila šálek.

„Ano, přítomnost. Nemyslím časově ohraničenou dobu, přítomnost v tom smyslu neexistuje. Mám na mysli stálý dotek těchto míst. Narodila jste se tu?“

Zavrtěla hlavou.

„Pak odtud pochází vaše rodina.“

Možná hádal, možná její rodiče znal. Bylo jim devatenáct, když odsud odešli.

Matka jí nikdy o svém útěku nevyprávěla. Zakazovala to i otci, Karolína jen věděla, že odejít chtěla ona, její zamilovaný přítel ji následoval. Což v praxi znamenalo, že celý útěk připravil a realizoval, matka toho nebyla schopná, ne, pokud i tehdy byla tak nervózní a roztěkaná, jak ji Karolína znala.

Navíc už musela být těhotná, vycházelo to tak.

A potom odtud skutečně pocházím, pomyslela si dívka, ale starci se s tím vtipem nesvěřila.

„Možná, že to nebyla jen láska k místu, v němž vyrostli vaši rodiče a o němž jste slýchala,“ řekl po chvíli, „Možná jste sem jela záměrně. A nemusel to být váš záměr. Síly noci nebyly úplně zničeny. Přetrvávají. Mohly podvědomě vést vaše kroky. Vaši ruku, když tiskla kliku.“

Ztichl. Karolína vykulila oči. Stíny v rozích pokoje se neslyšně pochechtávaly. Za téměř neprůsvitným těžkým závěsem se šklebila ještě hustší tma.

Venku zhasla lampa. Stařec v županu seděl nehnutě a prohlížel si svou návštěvnici ostrým zrakem.

„Co… co to má znamenat?“ zeptala se Karolína. Ticho ji děsilo.

Na bledé starcově tváři se objevil náznak úsměvu.

„Myslíte, že jste do tohoto domu vkročila dobrovolně? Že každou noc čekám na schodech, až nějaká hloupá husa ztratí nervy a schová se za zavřená vrata? Že budu čekat? Na to jsem už příliš starý. A na to mám své přátele.“

Řekl to slovo posměšně a s hraným opovržením. Filmový typ Já jsem Velký šéf.

„To ti kluci?“

Zasmál se.

„Kdokoliv. Nebo cokoliv. Stačilo, abyste vstoupila do téhle čtvrti. Je úplně jedno, jestli vás požene strach nebo zvědavost.“

„Ale kdo? Nebo co?“

Hleděl do prázdna a ignoroval její vyděšený pohled.

„Víte, že většina starých náboženství patřila Měsíční bohyni? Jistě, souviselo to s ženským cyklem, s kalendářní astronomií, nutnou k přežití prvních zemědělců. Ale také s něčím, před čím se první lidé museli chránit. Den to nebyl.

Jenom málo lidí se dnes věnuje studiu Noci. Od smrti pošetilého Rosenkranze se nenašel žádný velký duch, který by byl schopen postihnout Noc jako takovou. O mnoho víc bláznů Noci slouží. Nazývají to všelijak. Satanismem. Okultismem. Jen několik zasvěcených Noci vládne. Ale málokdo dokáže pojmenovat děti noci, její prastaré obyvatele.“

„Lovecraft?“ pípla. Byl to pokus hrát svou – proboha, hrát nějakou – roli, aby se ten blázen uklidnil.

Teď už měla skutečný strach.

„Lovecraft? Bláboly. Oni přišli s námi. Stvořili jsme je. V hlubinách času se objevili, aby pomohli člověku přežít. Vzešli z nás, a jediné, co kdy chtěli, byl kus nás. Část života. Oběť. A my na ně zapomněli. Odešli s obětí krále, kterého kněžka Měsíční bohyně zabila na sklonku roku. Kterého roztrhaly menády. Ztratili se s tou prastarou dobou.

Ale nepřestali žít. Strádají za oponou tmy a my jsme povinni je živit.“

Vtiskla se do plyše křesla, toužila jím projít a utéci.

„Není to lehké. Noc není jen nepřítomností slunce. Noc je stav duše. Nocí nazývám jiný svět – svět původních obyvatel této planety. Noc je krutá. Ale její vládce musí být ještě krutější. A já jsem krutý. Ano, já. Jsem Vládce noci.“

Beránek, vypadající jako neškodný starý tlachal, zařval a ukázal vlčí tvář šílence.

Najednou se jí zdála ta parta na ulici přijatelnější. Vlastně by jí ani neublížili. Ale kam se dostala teď?

„Vládnout noci znamená rozkazovat stínům. Stínům nepřirozených věcí, obrazům těch, kteří již odešli. Ano, nepřišla jste náhodou. To oni, na můj rozkaz, vedli vaše kroky po této čtvrti. Zavedli vás do této ulice a tohoto domu.“

Stařec se zvedl.

Pomalu začal obcházet stolek. Strnula, nespouštěla z té bledé tváře oči.

„Když jsem čekal, věděl jsem, že budete vhodnou obětí. Ale netušil jsem, že tak dobrou. Jste mladá. Jste cizinka. A vaši rodiče pocházejí odtud. Milujete noc.“

„Jste… jste šílený,“ vyrazila zprudka.

Po starcově tváři přejel stín úsměvu.

„Šílený? Jsem Pán tmy a ona je mou služebnicí.“

Před obličejem se jí objevily velké skvrnité dlaně.

Nevěděla co má dělat. Křičet? Pokusit se přinutit k útěku? Má zaútočit na starce, který, jak se zdá, má daleko víc síly než by v jeho těle mělo být? Rozhlédla se vyplašeně kolem. Místnost se utápěla ve stínech nevrhaných ničím. Tmavé obrysy příšerných bytostí. Děsila se pomyšlení na budoucnost. Utápěla se ve vlastním strachu a jakoby z dáli vnímala starcův hlas.

„Vykročíte na cestu poznání. Seznamte se s neznámem. Je to jednoduché.“

Vyskočila. Odstrčila muže od sebe a rozběhla se stíny ke dveřím. Chytila se kliky. Ohlédla se.

Zůstal stát u křesla, usmíval se. Teď rozhodně nevypadal jako vraždící maniak.

„Proč neotevíráte? Myslíte, že za dveřmi je brána do jiného světa? Možná ano.“

Ušklíbl se. Na okamžik ho spatřila v jiném, realističtějším světle.

„Vy – přestaňte si dělat legraci. Dobře, omlouvám se, že jsem sem vpadla. Omlouvám se, že jsem vás probudila.“

„Myslíte, že jsem spal? Tak tedy běžte. Když chcete,“ řekl spokojeně.

Chtěla něco odseknout, něco, čím by mu vzala radost z jeho triku, ale nic ji nenapadalo.

Jen pohodila hlavou, otevřela dveře a rázně vyšla ven.

Než táta přijede z Melbourne, můžeš spát u mně, Karolínko.

Hurá! A mami, zhasneš?

Když natáhla ruce, viděla zřetelně konečky prstů. Stejně jako dole špičky bot. Ale nebylo tu nic jiného, jen ona. Žádné stěny, i pod nohama i nad hlavou bylo jen šedivé nic. Bledý přísvit nevycházel z mžourajících žárovek na sešlapaném rozvrzaném schodišti, šířil se ze všech stran.

„Panebože!“

Znělo to hluše, bez ozvěny.

Otočila se. Z ničeho vyrůstal obdélník otevřených dveří. Jediný tvar v amorfním prostoru. Viděla jím do zšeřelého pokoje, spatřila starého muže, opírajícího se o křeslo, usmíval se a nahlížel za ní.

Mohla se vrátit. Jenže on tam stál a nesliboval nic příjemného. Vrátila by se, odhodlána bránit se zuby nehty, rozbít okno a volat o pomoc, ale pak zaslechla šepot.

Přicházel odnikud. Byla to nezřetelná tichá slova, zněla jedno přes druhé, vycházela z mnoha hrdel, ale nebyl to dav. Desítky hlasů – ženských hlasů – a všechny zněly bolestně. Jako by jim někdo ubližoval. Ty hlasy plakaly.

Cítila hrůzu.

Obnažené ostří, tlak na prsou, silné ruce kolem krku.

Takže to byla pravda.

Každý rok tu zmizí jedna dívka.

Karolína v hrůze naslouchala dál.

Kolem umíraly ženy. Každá jiným způsobem, Karolína poznávala děs z pavouků, hrůzu znásilnění. Pád z výšky. Vodu. Oheň.

Bylo tu všechno.

I tichý klapot někde v dálce.

Desítky smrtí v téhle šedé zóně.

Vykřikla.

Ale proč nechce, abych se tam podívala, tati?

Jenom jeď. Aspoň se, až se vrátíš, trochu uklidní.

Až se vrátím? Tati, ona měla pravdu! Kdybys tu tak byl. Měla bych se o koho opřít. Nebyla bych tak zatraceně sama. Jenom s hlasy, plnými děsu. Stál by tu někdo konkrétní, nejenom nic a nesmyslně otevřené dveře do prostoru za mými zády.

Potom spatřila stíny.

Vystupovaly z bezrozměrného okolí, byly nezřetelné, jen o málo tmavší než šeď kolem.

Potácely se. Padaly a utíkaly. Poznala je.

Všechny před ní. Všechny v jediném okamžiku, všechny směřující pryč od otevřených dveří. Prolínaly se, nebyl to nekonečný zástup, vypadalo to jako několik filmových pásů exponovaných přes sebe.

Karolína otočila hlavu. Reálný svět v obdélníku stále existoval. Ale v periferním vidění se mihlo několik zřetelnějších siluet.

Byly rudé. Padaly.

Ty, které se vrátily. Které nevydržely strach a zemřely na prahu toho bizarního pokoje starcovou rukou. Jejich těla klesala zpět do šedé zóny.

Zavřela oči a otřásla se. Zacpala si uši – všechny stíny měly dlaně na uších. Znovu vřískla, snažila se odehnat budoucnost. Smrt.

Strachem.

Karolíninou noční můrou byl vlak.

Klapot kol se blížil. A nemohla utéct, pokud nechtěla zemřít doopravdy.

Ale tohle přece byla Noc. Šedivá, ale přece jen noc. A pokud jí projde – za ní musí být něco a někde.

Zemřely, protože neprošly, zabil je strach. Bloudily kolem v okamžiku největší hrůzy. Žádná nedokázala najít cestu. Ale muselo to jít, tohle místo nebylo určeno k nekonečnému bloudění. Existoval způsob, jak se dostat na druhou stranu a Karolína na něj musela rychle přijít.

Se zavřenýma očima znovu vykročila. Pomalu kladla nohu před nohu, snažila se kráčet po neviditelném laně vlastního strachu, odhodlání a lásky k noci.

To není příšerná muzika! To jsou Cure, mami!

Tak dobře, vezmu si sluchátka.

Může vést cesta tudy? Vždyť přece nemusím být ve své hlavě sama.

We had the power

We had the space

We had a sense of time and place

Pomohlo to. Další krok už nebyl tak těžký.

Už se stmívá. Nechoď ven.

Nejsem malá.

Krok.

Něco ji uchopilo v pase, jemně, nebyl to fyzický dotek, připomínal spíš slabý vytrvalý vánek.

Paint my name in black and gold

My heart my flame my heart my road

Krok.

Nebylo to tak těžké.

Venku už je tma. Kdes byla?

Mami?“

Zastavila se.

Now mother mind

There's a place in space

where violence and love collide inside

Bojím se.

Myšlenka zněla příšerně, o to příšerněji, že byla cítit i z okolí, z každého stínu. Pokusila se ji překřičet.

And she used to fall down a lot

That girl was always falling

Again and again

And I used to sometimes try to catch her

But I never even caught her name

Opravdu ne?

Five more minutes and we'll all be dead

Five more minutes and we'll all be dead

Mami?“

Někdo jí pomáhal. Někdo, koho znala, někdo, kdo znal ji.

Five more minutes and we'll all be dead

Otevřela oči.

Five more minutes…

Byla na konci.

Šedá zóna pomalu přecházela v písečnou krajinu. V džungli a step. V to všechno najednou, ve vysoké hory i mořské pobřeží. Stačilo si vybrat jednu a ostatní krajiny pomalu ustupovaly.

Stačilo udělat jediný krok a vystoupit z věčnosti.

Nestála tu sama.

I ty, které došly až sem, váhaly.

Možná neviděly to, co viděla ona. Možná nevěřily. A možná se zastavily a nechaly kolem sebe proplouvat jeden šťastný okamžik. Za nimi zůstala hrůza a před sebou měly ráj.

Terminátor pocitů byl vzrušující.

Ale Karolína cítila ještě něco víc.

Přítomnost těch, kteří ji pomohli na druhou stranu. Bytostí, které ji poznaly. Pocit, že už tu jednou byla. Že došla až na okraj a neudělala ten poslední krok. Ale nebyl to jen pocit, byla to jasná představa, vzpomínka, uložená hluboko v paměti, která se prodrala na povrch. Cítila samu sebe.

Za svými zády.

Prudce se otočila.

Ti druzí se polekali.

„Mami?“ zeptala se potřetí a teď už konkrétního stínu, bledé vyděšené dívky, klečící s hlavou v dlaních.

Vzala ji za ramena.

Neviditelné ruce, které jí na cestě šedou zónou pomáhaly, ji sevřely. Proto cítila jejich pomoc a proto ji dokázala přijmout. Už jednou tudy procházela, jen v jiné podobě, a oni ji poznali.

Bylo to takhle? Špatné rituály ve špatných časech? Svět stvořený v Čase snění, ten druhý svět, který umožnil lidem přežít ledové doby? Tvorové z prázdna, žijící z lidských snů, průvodci, fylgjur a géniové?

A potom, když lidé dospěli, našli si jiné bohy. Starý svět se nedal. Vždycky se objevil nějaký šílenec, který se nechtěl vzdát. Většinou se držel té paralelní existence pomocí krve, bylo to nejjednodušší a účinné. Jenom víra, doprovázená často pocitem vlastní moci a síly.

Neznala je. Nevěděla, jestli jsou nešťastnými tvory, kteří ztratili kontakt s lidmi a chytají se každého stébla, nebo jsou krvavé oběti jejich obvyklou nedělní zábavou.

Pohlédla na dívku, která jí klečela u nohou a která se později stane její matkou. Na dívku, k níž teď měla neskonale blíž než v minulosti. Teď, když poznala její strach.

Zvedla ji.

Nebyl tu žádný čas, minulost ani budoucnost. Tady se mohla setkat mladá dívka se svou budoucí dcerou – a nikdy neodejít, příčina a následek byla v šedé zóně jen prázdná slova.

Ti z druhé strany to samozřejmě věděli. Zdálo se jim, že přítomnost obou je nejlepší řešení.

Možná je tohle místo, kde si budou rozumět. A možná taky ne.

„Utíkej!“

Otočila ji a prudce ji od sebe odstrčila. Dívka pomalu nakročila, ohlédla se – a potom se rozeběhla. Utopila se v šedé zóně.

Někde na druhém straně nekonečna vyběhne ven. Přímo před překvapeného starce, který se náhle ocitne ve dvojím čase – v okamžiku Karolínina odchodu a v okamžiku návratu její matky, která už mu utekla před léty.

Nepřežije to.

Kolem se rozlil roztrpčený a překvapený šepot. Tvorům ze snů se to nelíbilo.

„Ale já jí to dlužila. A já přece znám svůj opravdový strach,“ řekla Karolína nahlas. „Narodila jsem se v něm.“

V útěku před ním.

A přece miluji noc. To je to, co jste chtěli dát jí, a co nedokázala přijmout. Co dokázala přežít a před čím utekla. Není to už jen moje hra. Teď nocí dokážu žít. Procházet jí na obě strany. Možná oba světy i znovu spojit. Když o to budou stát.

Nevím, co jsou zač. Ale jsem jejich dítě. Můžu si hrát na svém hřišti mezi oběma světy svých rodičů.

Obrátila se zpátky ke Světu snů.

„Teď jsem tady.“

A vykročila do noci.

KONEC

 

V textu jsou použity (a vytrženy z kontextu) části písní skupin Sisters of Mercy, Swans, Cure, Christian Death a Fields of Nephilim

 

© 2004, napsáno 1993, poprvé vyšlo v Pevnosti č. 6/2004, poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist