Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Mezi světy
část první

 

Afuo Badu vypadal toho rána ještě zasmušileji, než jsem si v poslední době zvykl vídat. Bílé oči, zářící z ebenové tváře, těkaly sem a tam; sotva se posadil na druhou stranu našeho společného stolu, vyhlédl z okna a dlouho bez pohnutí sledoval oblohu. Teprve po předlouhých pěti minutách bezmyšlenkovitě rozevřel jakési desky, chvíli převracel papíry, aniž by vnímal, co je v nich psáno, poté složku složil, uklidil ji do stolu – a znovu se zafixoval na modř ghanského nebe.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se, když se podobná scéna uvedla v třetí repríze za sebou.

„Ale ne,“ zareagoval okamžitě, bez nervózního tiku, bohužel apaticky.

„Afuo, příteli, prober se.“

„Nespím.“

Vzdychl jsem a otevřel spodní hlubokou zásuvku. Ukrývala láhev whisky a několik skleniček (zatímco Badu na své straně štosoval vyřízené spisy). Cinkl jsem sklem o sklo.

Nechal si nalít. Už to byla známka nenormálního stavu, protože Afuo je jinak téměř abstinent.

„Tak to vyklop,“ pobídl jsem ho.

„Není co,“ lhal. Nevedlo se mu, nesdílíme jednu kancelář první den.

„Tricia?“

„Jak tě to napadlo?“

Tricia Baduová je nefalšovaná černá Američanka z Washingtonu, Afuo si ji do Ghany přivezl ze svého ročního pobytu za Velkou louží. Kde a jak se seznámili, to je vedlejší, jisté je, že Tricii přišel jako velmi výhodná partie: stážistka ve státní správě a zámožný Afričan, toužící proniknout do tajů amerického života. Ona se ho ujala, chopila se příležitosti, byla milá a pozorná… Do Akry přijeli už jako manželé.

Nezvykle brzy to poprvé to ve vztahu zaskřípalo. Afuo se snažil, což o to, ale Ghana nejsou Státy. Jenže on by měl potíže, i kdyby byla.

Tricii totiž nejvíce zajímalo ono přídavné jméno zámožný. Nevzrušovala ji tolik Afuova atletická postava, jako spíš výstavní vila v jedné z nejlepších čtvrtí. Víc, než tvář na svatební fotografii ji přitahovaly obličeje Velké šestky na bankovkách.

Badu se ze slepé zamilovanosti pomalu prokousal k nevěřícím pochybnostem a opatrnému obviňování, pochopitelně nejprve sebe sama.

„Ani nevím,“ odpověděl jsem na naivní dotaz, „Manželé přece nejčastěji mívají problémy s manželkami.“

Jindy by se začal bránit, nebo obracet má slova ve vtip, ale dnes jen zamával rukou před obličejem, jako by zaháněl mouchy. A znovu se věnoval soustředěnému studiu čehosi neviditelného.

„Asi se změnila,“ porušil po delší odmlce ticho. Nevýrazně, opatrně, jako by hovořil k jen k sobě. „Připadá mi to tak.“

Jenom připadá, kamaráde? chtělo se mi nevěřícně vykřiknout. Vždyť je to přece očividné. Dokonce už i ty to cítíš, a to jsi pořád ten starý zamilovaný blázen. I když, popravdě řečeno, ke změně dochází spíš u tebe, Tricia zůstává v podstatě stejná.

Ačkoliv, co já vím. Při občasných nedělních návštěvách pozoruji běžný manželský pár, o němž si myslím své. Třeba – jako většina běžných manželských párů – si dramatické výstupy odbývají bez publika. Na to je Tricia příliš mazaná, aby se hádala otevřeně. Znám ji. Dobře ví, co chce. Většinou to také dostala a dostává: věrného manžela, postavení, komfort. Peníze na útratu. Právě jich je ale podle jejích představ málo, Afuo dobře vydělává, ale má rozum a drží na financích ruku. Ne, že Tricia měla – z pohledu svých přítelkyň – strádala. Jen jí to prostě nestačí. Tohle víme všichni, až na Badua, který svou ženu ještě nevědomky dráždí ekonomickými poučkami o rozumných výdajích.

„Jak to myslíš: změnila?“ kul jsem žhavé železo získávání informací.

„Ona… Promiň. Nechci tě obtěžovat.“

Neobtěžoval mě, a dobře to věděl. Ale nebyl to jen stud, co mu bránilo vyjádřit se. Nevšiml jsem si toho, než opět vstal. Tentokrát proto, aby si došel pro vodu. Vypil jednu velkou sklenici na místě a napustil si druhou. Nesl ji před sebou v natažené ruce, kráčel nejistě, ještě váhavěji, než když před půlhodinou putoval od okna k pořadačům. Ale nebyly to ani pomalé kroky zadumaného člověka. Všiml jsem si, jak se, než si sedl, pevně chytil desky stolu.

„Poslyš, není ti něco? Snad tě neporazil jeden jediný panák?“ zažertoval jsem.

„Asi,“ odpověděl. Hlas měl zastřený, nepomohla ani další sklenice vody. A když jsem se na něj zahleděl, abych mu očividnou pozorností dodal odvahu k řeči, viděl jsem, jak se mu po skráni skutálela kapka potu.

Klimatizace naší kanceláře pracuje spolehlivě. Já se cítil dobře. To Baduova tělesná teplota se rozhodla stoupnout aspoň o dva stupně.

„Měl bys zajít k lékaři,“ poradil jsem mu místo dalších vtípků a pokusů vytáhnout z něho drby rodinného života. „Teď!“ musel jsem dodat, když nepřítomně kývl a sklonil se k práci.

Ohradil se, co by mu asi tak mohlo být, to do oběda přejde, ale neměl už ani sílu se bránit.

Zvedl jsem telefon, ohlásil jeho lékaři, že je Afuo na cestě, a na tu cestu jsem ho i vystrčil ze dveří.

Každý má nárok na nějaký ten bacil. Na Baduově nemoci se mi ale něco nezdálo. Netušil jsem proč, netušil jsem co.

Zamluvili jsme díky ní kolegovy trable s Tricií, to bude ono.

Musím se ho zítra zeptat, co mi to nechtěl říct.

Následující dne se Badu v kanceláři neobjevil. Vzkázal jen, že mu je lehce nevolno; znal jsem tu větu a věděl, že v Afuově případě jde o nehorázný eufemismus, zakrývající těžký záchvat nemoci. Ale netrvalo to ani týden a můj kolega byl zpět, choroba odešla stejně rychle, jako se objevila.

Rekonvalescence prací, řekl jen, když jsem se snažil proti podle mne předčasnému návratu protestovat. A skutečně mu to pomáhalo. Jen ve tváři mu zůstával jakýsi smutek. Možná za něj mohly ony nedopovězené domácí problémy, možná to byl následek nemoci.

Nebylo to všechno, v čem byl Afuo po návratu jiný. Pozoroval jsem i jisté drobné změny v jeho chování. Zadumaný pohled ustupoval vždy, kdy se chtěl posadit, než otevřel dveře nebo zásuvku. Všiml jsem si, jak se před každým takovým úkonem zarazí a příslušný objekt si prohlédne. Ale i tenhle trochu zvláštní tik se pomalu vytrácel. Starý Afuo Badu se po několika dnech začal vracet. Včetně svého širokého úsměvu.

To, k čemu se nevrátil, byla zpověď o rodinném životě. Pokusil jsem se naznačit, že mi od minula dluží konec vyprávění, přešel ale na jiné téma rychle a bez spojitosti, čímž mi jasně naznačil, že se k ní nehodlá vracet.

Uběhlo několik dní, během nichž se nestalo nic zvláštního. Probudily se, odkráčely svůj čas, tak jak jsme je to naučili, vystřídaly si stráž se stejně vycvičenými nocemi. Až přišla řada na další pondělí.

Na to pondělí, kdy jsem si řekl: už je všechno pryč, Badu vypadá zdravě, doma taky nejspíš obul bačkory a nechá se vodit za nos, což sice dobře není, ale aspoň je klid.

Člověka nutí takové situace k pověrčivosti, ale ve skutečnosti si na pondělí, kdy jsme si řekli, že je všechno pryč a ono opravdu bylo, prostě nevzpomeneme, zatímco když po uklidňujícím tvrzení přijdou události, které ho popřou, taková ironie osudu snadno uvízne v hlavě.

Ano, ráno bylo vše v pořádku a v klidu líného afrického dne. Afuo přišel do kanceláře jako druhý, vesele pozdravil, přebral poštu, kterou nám před svítáním roznáší poslíček, rozvalil se na židli a začal obálky otevírat. Většinou šlo jen o žádosti o stavební rozhodnutí nebo pracovní výkazy (které bůhví proč chodily přes nás), občas pronikl podatelnou nějaký katalog.

„Dáš si čaj?“ zeptal jsem se, když se Badu prokousal poštou a chystal se po krátkém oddechovém času vyřídit vytříděný obsah.

„Ani ne,“ odpověděl.

„Není ti něco?“ zeptal jsem se, protože se mi na tónu jeho odpovědi něco nepozdávalo.

„Udělalo se mi trochu špatně.“ přiznal.

Poradil jsem mu, ať si chvíli odpočine. Ať se jde projít, nebo ať klidně na čas zavře oči. Ohradil se, to prý není třeba, to přejde, byl jsem nedávno nemocný, to se stává.

Pokrčil jsem rameny a věnoval se zprávě kontrolorů o opravách přístavu. Jak to tak vypadalo, někam odtud odpochodovalo několik tun cementu, nějaké armatury – a hleďme – také auto dřevěných palet. Myslím, že můj dobrý známý policejní komisař Bonchaca zase jednou zhodnotí peníze daňových poplatníků.

„Tohle tě bude zajímat, Afuo,“ chtěl jsem se podělit s kolegou.

Mlčel.

„Henry!“ zamumlal po chvíli. Znělo to zděšeně.

Vzhlédl jsem od papírů.

Bylo to zděšené.

Badu seděl za stolem, levou rukou si svíral ústa, pravou měl pozdviženou před očima a vytřeštěně na ni zíral.

Rukáv měl rudý krví. Valila se z Baduova nosu, měl jí plná ústa, protékala mu mezi prsty.

Vykřikl jsem. Přivolalo to mladou architektku, kterou nedávno posadili do vedlejší kanceláře, a jejíž pozornost jsem toužil zaujmout zcela jinými způsoby a za jiným účelem, než blábolením a třesoucí se napřaženou paží. Ukázala se být pohotovější, než já. Neviděla jak rychle se Baduův stav zhoršil, prohodila jen něco o ,neschopných chlapech, co se sesypou, když přijde na skutky‘ a konala. Pokusila se krvácení zastavit, zavolala doktora a záchranku, zatímco já jen vyděšeně zíral, jak bílé pláště pokládají zhroucené tělo mého kolegy na nosítka.

Co se to, proboha, stalo? Ještě před hodinou vypadal zdravě, zdravěji, než poslední dny – a najednou tohle.

Ten den jsem už nedokázal myslet na nic jiného, než na přítele, který zřejmě zápasí se smrtí. Volal jsem Tricii, která nevěděla víc, než já. Zkusil jsem nemocnici, kde mi nesdělili nic, jen že litují. Informace pouze rodinným příslušníkům. Nakonec jsem druhého dne zkusil Afuova osobního lékaře. Znal mne. Slíbil, že zjistí detaily. Svůj slib dodržel, ozval se mi hned nazítří.

Afuo prý je – nebo brzy bude – v naprostém pořádku.

Určitě, pomyslel jsem si jízlivě.

Jenže Badu skutečně po několikadenní rekonvalescenci vešel jednoho rána do kanceláře, beze slova, jako by nic, se posadil za svůj stůl a sháněl se po spisech, které měl vyřídit. Prohodil i nějaký ten vtípek.

Pravda, byl trochu zesláblý – ale podle vlastního (i doktorova) tvrzení, zdravý.

Nevydrželo to dlouho.

Tajemná nemoc se vrátila, byť s jinými symptomy. A teprve poté, co ho potřetí vrátili z nemocnice bez jakéhokoliv nálezu, se Afuo Badu odhodlal svěřit se nejbližší osobě.

Pochopitelně mám na mysli svou maličkost.

Seděli jsme na terase, Badu upíjel ze sklenice čistou vodu, já si dopřál trochu nabídnuté whisky, abych předem uklidnil napjaté nervy. Protože se dozajista něco chystalo.

Jak už jsem si musel zvyknout, můj přítel se do vyprávění nehrnul, i navzdory faktu, že si mně kvůli právě proto pozval. Jeho zpověď měla být očividně osobní. Velmi osobní, týkající se něčeho, co se špatně říká i letitým kamarádům.

Ano, nemůže jít o nic jiného, než o americkou krásku Tricii, jejíž africký manžel sedí a zírá na střechy sousedních vil v jedné z honosnějších čtvrtí Akkry. Vsadil bych se, že první slovo, které ze sebe dostane, bude její jméno.

„To, jak jsem byl poslední dobou několikrát nemocný, to nebylo jen samosebou,“ promluvil konečně, a jeho tón, smutný a fatalistický, odvedl mé myšlenky jinam.

„Máš nějakou vážnou chorobu?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem a měl na mysli africkou zhoubu posledních desetiletí. Nechtělo se mi to vyslovit nahlas, ale Afuo, který mi rozuměl, přispěchal s rychlou odpovědí.

„Myslíš AIDS? Ne. Nic takového. Jen… prostě to není nemoc. Ne taková, kterou bys za chorobu považoval.“

Znovu se odmlčel. Stále se neodvážil nakousnout hořké ovoce.

Pokusil jsem se ho povzbudit bodrým úsměvem a kupodivu to zabralo, ačkoliv si myslím, že ho má tvář spíš rozesmála, než mu dodala odvahy. Výsledek byl naštěstí stejný. Badu se zhluboka nadechl, zhluboka si povzdychl.

„Byla to Tricia,“ řekl pak nešťastně.

Takové zjištění se na jeho zdraví muselo podepsat mnohem více, než cokoliv jiného. Stavba věty a její tón mi napověděly, možná falešně, další otáku:

„Chceš říct, že tě… že ti dala něco…“ nechtěl jsem říct: Otrávila.

Z výrazu přítelovy tváře jsem vyčetl, že ani on netouží jistá slova vypouštět z klece. Bylo poznat, že váhá a hledá odvahu, správná synonyma či slovosled, prostě se snaží předejít nedorozumění, které u některých informací může jejich podáním nastat. Nakonec přece jen promluvil, a byla to naprosto srozumitelná věta, jejíž význam mi stejně nedocházel.

„Vím, že byla za jedním kouzelníkem.“

Chvíli trvalo, než jsem si to slovo zařadil do správné přihrádky. Ale zapadlo tam, do neuspořádané sbírky výstřižků z místních venkovských pověr, k folklóru a nesmyslným povídačkám.

„Třeba ti chtěla pomoct. A protože už nevěděla jak, zkusila tohle.“

Už ve chvíli, kdy jsem ji načal, slyšel jsem, jak je ta věta hloupá.

„Byl to džu džu kouzelník. Takový na tebe dokáže přivolat zlé a silné kouzlo, které tě může zabít. Mě málem zabilo. Třikrát! A abys věděl, kouzelníka navštívila předtím, než jsem poprvé onemocněl.“

„Cože? Snad bys nevěřil takovým blábolům,“ vypadlo ze mně. Znovu – ani jsem nedopověděl, a už mi bylo jasné, že jsem šlápl vedle. Badu byl čistokrevný Ašant z Kononga, poctivý protestant náboženstvím, ale zároveň, jako mnoho jeho soukmenovců, také náchylný k víře v starodávnou pralesní magii.

Podíval se mi zpříma do očí.

„Vždyť víš,“ přešel jsem do obrany smířlivého tónu, „jak dokážou být někteří šarlatáni přesvědčiví. Iluze a sugesce a možná nějaké drogy, takhle snadno uděláš čaroděje i ty.“

K ničemu jsem takovým řečněním nepomohl.

Badu si povzdechl. Jeho tvář byla popelavě šedá.

„S tím my si tu nezahráváme, Henry. Kouzelníci jsou opravdu mocní. Džu džu je mocné.“

Mávl rukou, jako by se vysvětlováním jasných skutečností nechtěl zabývat. Pokusil jsem se ho přimět k pokračování, ale Badu mlčel.

Byl odevzdaný. Takhle jsem ho neznal.

Vím, že ani sebemodernější člověk nemůže jen tak odhodit stovky let své kultury, ale tohle se mi zdálo příliš.

„A jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal jsem se. V krku mi vyschlo, takže jsem větu pronesl nechtěně skřípajícím hlasem s náznakem hysterie.

„Našel jsem ho,“ přešel mou nervózní dikci věcným tónem.

„Koho?“

„Co,“ opravil mne. „Ten prášek.“

„Jaký prášek?“

„Černý,“ doplnil, ačkoliv mi to vůbec nepomohlo. „Našel jsem ho na sedadle v autě, i doma na zahradě. Vysypal se z pošty. Tak černí kouzelníci přenášejí svou kletbu. Nebo… je to jeden ze způsobů, jak tě jejich džu džu dostihne. Co mám dělat?“

Měl jsem jednu radu na jazyku, ale z úst jsem ji raději nepustil.

Africká kouzla. Nemohu říct, že bych o nich nikdy neslyšel, na to žiji v západní Africe už dost dlouho. Pochází odtud i světoznámé karibské voo doo. Na venkově není dodnes problém narazit na zaříkávače, kouzelníky a čarodějnice, ve velkých městech, pokud si odmyslíte obrovská ghetta, která je většinou obklopují, to už tak časté nebývá.

Tady, v Ghaně a v pralesích kolem řeky Volta, se domorodá magie nazývá džu džu. Když jsem sem před léty přijel z Evropy, varoval mě před zlými kouzly jeden z místních bílých starousedlíků, bývalý kriminální komisař. Poslouchal jsem jeho barvité líčení s neslušně otevřenými ústy, když vykládal o šedivých hadech bez krve, o nočních obludách s dlouhými rypáky, které z prokletého sají energii. Nepřerušoval jsem jeho historky o tom, jak zločinci, které pronásledoval, se utíkali pod ochranu mocných zlých mágů, sesílajících na policistu revmatické horečky. Odměňoval jsem vypravěče kvalitní skotskou, podávanou v pravidelných intervalech, poklepával mu (slovně, fyzicky bych si to vzhledem k věkovému rozdílu nedovolil) po rameni.

Ale samozřejmě, že jsem nevěřil ani slovu.

Protože to všechno jsou jen pohádky. Lidová víra. Dobře se to poslouchá, to ano. Jenže tam venku je dvacáté první století. Staří pánové mají nepopiratelný nárok na barvité historky z mládí; bez přídavků o kouzlech, odvážných aktérech a krásných dámách v ohrožení by ovšem byly nejspíš nudné k uzoufání. Nedělám si iluze, vím, že stejný úděl čeká i naše vzpomínky. I my je budeme přikrašlovat. I my se necháme zmást vlastní pamětí a budeme svým výmyslům možná i věřit. Je to běžné.

Jenže někdy a někde mohou být takové povídačky nebezpečné. Padnou na úrodnou půdu. Pověry, ve které věřili naši prarodiče, jsou ukryty za rohem a čekají na zavolání; můžeme si třikrát zdůvodňovat jejich nesmyslnost, ale pokud je nám bude někdo v zajímavém obalu stále předkládat, stejně skončíme u stále sílícího pocitu, že na nich něco musí být. Přece, jak se říká, není šprochu...

Tricia, jak se zdá, něčeho takového využívá. Je jedno jak, důležité je, že Afuo jejím útokům podléhá.

Kouzelníci, nekouzelníci, takhle to nemůže pokračovat dál. Léčení následků bez odstranění příčin je zbytečné.

Rozhodl jsem se jednat.

následující část

© 2017, napsáno 2015

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist