Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Mezi světy
část druhá

 

předchozí část

Tricia byla na obědě s přáteli v Mövenpick Ambassadoru, smluvil jsem si s ní tedy schůzku nedaleko Britské rady. Sebevědomá, krásná a očividně spokojená, jakoby její manžel v poslední době neutekl několikrát hrobníkovi z lopaty.

Začal jsem opatrně, dotazy na Afuovo zdraví. Odpovídala nenuceně – ale cítil jsem z jejích slov jistou opatrnost. Jakoby si dávala pozor na to, co řekne. Proto jsem bez okolků přešel k věci.

„Slyšel jsem, že to není jen tak obyčejná nemoc.“

„To mi doktoři neřekli.“

„Zaslechl jsem něco o kouzlech. O džu džu, které na Afua někdo poslal.“

Koutky úst se jí zvedly v náznaku úsměvu, ale když si uvědomila, že hovořím vážně a že zájmeno někdo jsem pronesl oním určujícím tónem, strnula.

„Někdo, tedy já? Přece takovým blábolům nevěříš?“ ušklíbla se.

„Jakým? Kouzlům, nebo tomu, žes je na Afua poslala?“

„Copak jsem čarodějka ze Salemu?“

Pronesl jsem neurčitou větu o najatém kouzelníkovi.

Zasmála se, chladně a nevesele. Věnovala mi soustředěný pohled, dlouhý, trpký a podezíravý. Stačil mi k tomu, abych znovu začal pochybovat. Ne o kouzlech, na něž nevěřím. O vině téhle černé krásky.

Snažil jsem se nešlápnout vedle. Skutky někdy vysvětlit můžete, slova vrátit zpět nelze.

„Nemyslel jsem to tak. Jen, že se něco povídá. Povědělo. Znáš místní lidi. Rádi věří na strašidla a kouzelníky.“

„To ano,“ souhlasila a opovržlivě ohrnula ret.

„Tak vidíš. My dva jsme rozumní lidé, my na kouzelníky nevěříme. Ani na krvežíznivé stíny.“

„Nebo na vodníky,“ zasmála se.

„Mě babička,“ přidal jsem, „strašívala starým Bishopem. Chodíval prý po schodech ve vedlejším domě. Býval tam kdysi v podnájmu, a když ho domácí zavraždila, pro peníze, nebo pro co, tak ji začal děsit. Po schodišti dolů, nahoru… A já se klepal strachy, jen co vrzly dveře. Věřila bys tomu?“

Tricie se zarazila.

„Počkej, Henry. Ale tohle existuje.“

„Co? Vrzající Bishop?“

„Ano. Ne. Možná ne on, ale jiní určitě.“

„Stejně jako démoni z pralesa.“

„To tedy ne. Duchové existují,“ přerušila mně. „Jedna moje známá v Annapolis žila ve starém domě z devatenáctého století a tam se po úplňku někdy objevoval přízrak v bílém. Nebo aspoň někdo chodil v patře. A v mojí škole straší holka, která se nikdy nenarodila. Jako v té pohádce o Palečkovi, jenže si žádné dítě nevymodlili.“

Tricia, jak ji neznám. Každý máme několik tváří, které ukazujeme jen někdy a někomu.

„Tys ji viděla?“ zeptal jsem se.

„No… ne tak docela. Ale když jsem tam jednou přespala, moje kamarádka Angela… Říkej si, co chceš, ale takoví duchové jsou. Asi doopravdy.“

Zatřásla hlavou, jak se snažila zbavit nostalgického vzpomínání a vrátit se k předchozímu hovoru. „O čem jsme vlastně to mluvili?“

Nejistě a neurčitě, jako bych se vyhýbal potencionální stravě pro právníky, jsem všechno shrnul. Vlastně jsem původně chtěl tvrdě na Tricii uhodit, aby se lekla, někdy to stačí. Jenže tvrdá se ukázala spíš ona.

„Zbláznil ses? Proč bych chtěla ublížit Afuovi? A proč bych k tomu používala nějaké místní pověry? Copak by mi v takovém případě nestačilo něco docela obyčejného, jako je třeba kuchyňský nůž?“

Drtila mne pohledem, jako bych byl obtížný hmyz, který si nejdřív spletla s beruškou.

„Víš, na duchy, takové ty normální, na duše těch, kteří nemohou odejít, na ty opravdu věřím. Ale ty místní čárymáry, které se mi snažíš podstrčit, jsou hloupost. Jak bych tedy mohla někoho začarovat? Copak může někdo někoho jen tak proklít? Člověk člověka? Prober se, Henry.“

„To nejspíš… to určitě ne. Jenže to někdy vlastně není ani potřeba.“

„Mluvíš z cesty,“ řekla.

Sám jsem si tak zněl, jenže jestli je těžké obvinit někoho z pokusu o vraždu, pak dvakrát těžší je hovořit o pokusu o vraždu pomocí magie. I s člověkem, který slyšel chůzi Bílé paní.

„Možná je na tebe tohle africké slunce přece jen moc,“ pokračovala. „Máš úpal. Nebo můžeš dostat, měl by sis dávat pozor.“

Teprve, když odešla, uvědomil jsem si skutečný obsah té věty.

Ona mi vyhrožovala!

Badu měl pravdu, stojí za jeho nemocí.

Jenže mým směrem to byl jen slepý výstřel, protože na džu džu opravdu nevěří. Ačkoliv je ochotná připustit existenci strašidla ve starém neoklasicistním domě, má o afrických pověrách stejné mínění jako já. Také jsem ale věděl, že není důležité, zda v džu džu věří Tricia.

Podstatné bylo, zda v něj věří její manžel.

Odpověď jsem znal.

Afuo jednal také.

Chystal jsem se mu povědět o svém neúspěšném protiútoku, proto jsem k němu zamířil hned ze setkání s Tricií. Nalezl jsem ho na zahradě ve společnosti mužíka, jemuž s vážnou tváří cosi vykládal. Když mě spatřil, vyšel mi vstříc.

Jeho host, malý starší Afričan, černý jako půlnoc, navlečený do hábitu, vyzdobeného motivem vytřeštěných očí, zůstal na místě a jen po mně pokukoval.

„To je Kwame,“ představil ho Badu.

„Nech mě hádat – kouzelník,“ řekl jsem stranou.

Kwame se na mě zazubil, jako člověk, který sice neslyší, co si lidé povídají, ale předpokládá, že hovoří o něm.

„Ano. Měl jsem to udělat už dřív.“

„Proč se prostě a jednoduše nerozvedeš?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě, jako bych mu navrhl, aby strávil dovolenou na Jupiteru. Několikrát otevřel ústa, jak se mi snažil nějak – ze svého hlediska racionálně – odpovědět, ale ani jednou ze sebe nedostal hlásku. Nakonec docela obyčejně mávl rukou.

„Tomu bys nerozuměl.“

Gesto nevyvolalo můj výbuch, protože na to znamení přispěchal kouzelník, aby se mi představil osobně. Když jsem přitom napočítal do deseti, uvědomil jsem si, jak je Afuovo chování ovlivněno rozrušením.

„Kouzla tě nemůžou zabít,“ řekl jsem mu, „Když se na to podíváš z té správné stránky. Klidnou myslí.“

Bylo to odvážné tvrzení, zvláště v přítomnosti místního okultního odborníka. Však se mu také vzápětí dostalo příslušné reakce.

„Víte, pane Lewis,“ spustil Kwame vesele ghanskou angličtinou, přitvrzenou přízvukem odněkud od severu. Měl jsem slabé podezření, že mluva a vzhled venkovského balíka je jen pracovní maskou, která mu umožňuje ošálit okolí; někomu, nad nímž máte očividně navrch, prominete i slíbíte ledacos. Jenže čaroděj, který stojí o klienty, by neměl vypadat jako retardovaný strýček Pompo.

Leda by o žádné klienty nestál.

„Žijete tady už dlouho, viďte.“

Přisvědčil jsem.

„Takže víte, že my, Afričané, jsme lidé v mnoho věřící a hodně věřící. Ale není to jen povahou. Tohle je Afrika, tady se věci dějí.“

Badu na něj ukázal prstem.

Vidíš, mělo to gesto znamenat.

„Všude se věci dějí,“ broukl jsem nakvašeně.

Afuo mě ignoroval.

„Já si teď rozhodně musím obstarat amulet. Tady pan Kwame mi s tím pomůže,“ řekl.

„Musíš si obstarat právníka a doktora,“ odvětil jsem. „Pokud za tím vězí tvá žena, zjisti si důkazy a předej je policii. Ochrání tě.“

Mávl rukou.

„Takže budeš zkoušet kouzelníky. Tedy totéž, co ona?“ přistoupil jsem mimoděk na jeho hru. „Takže v podstatě neuděláš nic.“

Měl jsem pořadí návštěv otočit. Kdybych šel na schůzku s Tricií až teď, pak by se mě rozhodně nepokoušela vystrašit ani ignorovat. Afuova hloupá odevzdanost a důvěřivost ve mně probudila vztek. Na oba manžele.

„Musíš zkusit aspoň něco. A tím myslím něco skutečně účinného.“

Něco jsme zkusili. Jenže to nevyšlo,“ namítl Badu.

„Ona není Afričanka,“ doplnil ho Kwame.

Zoufalý Afuo jen rozhodil rukama.

„Co jiného můžu dělat?“

„Něco dělat,“ řekl jsem nakvašeně a odešel.

Jak může vzdělaný člověk dvacátého prvního století věřit na takové povídačky? Copak si Badu neuvědomuje, že tím dá sílu i obyčejné chřipce? Ano, tohle je Afrika a tady se věci dějí.

Možná jsem na rozdíly mezi mou rodnou Evropou, Triciinou Amerikou a Afuovým černým kontinentem, kde všichni momentálně žijeme, pozapomněl. Za skly počítačových monitorů je moderní civilizace kdykoliv a kdekoliv na dosah ruky. A to může nepřipravenou mysl ukolébat.

Jenže bubáci číhají.

Cítil jsem, že začínám uvažovat jako blázen. Kouzelníci, magie, čarodějný prášek a amulet... Vlastně se mi to líbilo. Líbilo by se mi to, kdyby přitom nešlo o život. Jenže ono o život šlo, nebyl to film s Alanem Quatermainem nebo Indianou Jonesem. Strávil jsem úvahami o pověrách a jejich vitalitě téměř celou noc, než jsem k ránu usnul. A pokračoval v planém přemítání i po úsvitu, při snídani a cestou do kanceláře.

Celá ta situace mi nešla z hlavy. Až mě z toho hlava začala bolet.

Na práci nebylo ani pomyšlení.

Omluvil jsem se a vyšel ven, potřeboval jsem čerstvý vzduch.

Dostal jsem horký africký vzduch, který jsem ještě donedávna miloval. Teď mi začínal být protivný.

Obešel jsem park a chvíli seděl na lavičce, jenže myšlenky potřebovaly pohyb.

Kudy teď?

Podvědomě jsem zamířil ke Gamel Abdul Nasser Avenue, dlouhé ulici, která vede celou čtvrtí, a která je pro podobné bezcílné bloumání jako stvořená, protože vám v polovině buď dojde elán, síly, nebo to, o čem přemýšlíte, a vy pak nemusíte zjišťovat, kam jste se to vlastně zatoulali. Kráčel jsem rychle, jak mívám ve zvyku i když nikam nespěchám. A přemýšlel.

Džu džu je prastará lidová magie. V jistých ohledech homeopatická magie, jak by ji nazval James Frazer. Praktiky ještě podivnější, než bodáním šípem do představovaného obrazu, které má ve vodě výstřelem zranit vzdáleného protivníka. Hůlka, jež do poslední kapky vsákne sklenici ginu a na níž je po téhle zkoušce zavěšen a zamčen visací zámek, což značí, že vybraná oběť do večera zemře.

Zamyšleně jsem kráčel vpřed, nechávaje hlavou probíhat záplavu myšlenek a útržků informací, vzpomínal jsem na vyprávění onoho starého policisty i na pohádkové knížky, které jsem četl jako dítě. Okolí jsem vnímal jen jako velmi vzdálenou zemi a nenarážel do lidí, jen proto, že se mi sami vyhýbali.

Až někdo nedaleko mě z ničeho nic hlasitě vyjekl.

Byl to varovný výkřik.

Zvedl jsem poplašeně hlavu a rychle se rozhlédl. Ne, ve vozovce jsem nestál, ani 0pod lešením, nepřekážel jsem v cestě utíkajícímu kapesnímu zloději, ani uprchlému psu. Tak proč někdo ječí: Pozor!

Teprve na další pokus jsem zaregistroval něco, co předtím oči sice spatřily, ale mozek v první chvíli odmítl jako na tomto místě nepřístojné.

Po chodníku se řítí automobil!

Nestihl jsem ho vnímat jinak, než jako rychle se pohybující tmavý stín. Žádné brzdy, žádná houkačka. Jen přímo na mne se valící velký vůz. Žebra chladiče chránil velký kovový rám.

Přede mnou.

Auto mě smetlo, jako bych byl obyčejná moucha, motající se horkým vzduchem. Přelétl jsem přes kapotu, dopadl na čelní sklo a svezl se po něm na zem. Cítil jsem, jak mě v žebrech pálí a píchá, jak levá noha pod kolenem pulsuje řežavou bolestí. Pokusil jsem se zvednout, ale pravá ruka mě zradila, neunesla ani sebe samu. Převalil jsem se na bok – snažil jsem se převalit na bok, ale zalapal jsem po dechu a klesl zpět.

Vozu, který dál plnou rychlostí pokračoval vpřed, než se zastavil o strom, upadly s rachotem dveře. Někdo vykřikl.

Před očima jsem měl mlhu.

Kdesi v dálce z ní vyrostly dva rozmazané stromy a vykročily ke mně, mávaly větvemi a ševelily listím a blížily se, až se ze stromů staly nezřetelné postavy a z větru v listí nezřetelné slabé hlasy.

„Pane, pane,“ volaly, „Je vám něco? Promluvte!“

Jasně, že mi něco je, chtělo se mi odpovědět. Právě mě přejel range rover. To pak obvykle člověku něco bývá. Ale neřekl jsem nic, protože jsem to vzdal a ponořil se příjemného šera bezvědomí.

Kupodivu jsem dopadl dobře. V přeneseném i nepřeneseném smyslu slova: odnesl jsem to pouze jedinou zlomeninou, žádné další zranění nebylo vážné. Předalo si mě několik lékařů, jeden z nich mi obalil nohu úhlednou sádrou, a po sérii vyšetření mě propustili do domácího ošetřování.

Badu mi oplatil návštěvu, přišel hned druhý den a tvářil se nadmíru provinile, jakoby snad to auto řídil on sám. Potěšilo ho, když se na vlastní oči přesvědčil, že jsem víceméně v pořádku.

„Řidič toho vozu už přišel k sobě,“ prozradil mi poté. „Hlídala ho policie, protože chtěli slyšet, proč se tě pokoušel zabít.“

Ano, jinak to ani být nemohlo. O důvodu jsem dlouho přemýšlet nemusel. Ačkoliv bych ještě před týdnem dokázal vyjmenovat hned několik lidí, kteří si myslí, že mají důvod mi ublížit (ani jeden z nich nebyl násilí schopen, jenže občas se to může v hlavě pomotat), teď jsem měl na jazyku jediné jméno.

Pokud byla ta srážka skutečně úmyslná, pak za ní stojí Tricia Baduová. Pohled do Afuova znaveného obličeje mě pak přinutil říct svou myšlenku nahlas. Nechtěl jsem přítele ještě více deptat, bylo ale zřejmé, že potřebuje svou nesnáz s někým sdílet. A právník nebo policie to očividně nebyli, zbýval jsem tedy jen já.

„Vím, že jsi s ní mluvil. A vím, že je toho schopná. Teď už tomu věřím.“

Naznačil něco o magii, ale já jen mávl rukou. Podvědomě pravou, která mě ještě pořádně bolela.

„Au. Tak tomuhle bych ale rozuměl: to nebyla žádná éterická magie, ale docela obyčejně zaplacený zabiják.“

„Oni si už nemyslí. Podle všeho ztratil na chvíli vědomí a padl na volant – proto ta rychlá jízda přímo na tebe. Prý: nešťastná náhoda. Já říkám: džu džu.“

„Ať už je to co chce, tady vidíš,“ obrátil jsem, „že je opravdu nutné, abys s Tricií něco provedl. Důkazy nedůkazy.“

Povzdechl si: „A jak si to představuješ?“

„Rozveď se.“

„Myslíš, že to pomůže?“ řekl odevzdaně. Chtěl jsem mu navrhnout, ať třeba obětuje polovinu majetku, víc že ho právníci a Tricia stát nemohou.

„Nepomůže, věř mi.“

„Ani amulety ti nepomůžou,“ namítl jsem. Vypadalo to na dokonalou patovou situaci, naše názory se dokonale míjely. „Když se nebudeš bránit, půjde to do nekonečna.“

Rozohnil jsem se a nedbaje bolesti, dal Afuovi přednášku o pasivitě, která je cestou zkázy, vyložil jsem mu svůj názor na roli manžela v jedenadvacátém století. Dýchavičně, leč přesto bouřlivě jsem proklamoval víru v prostá a pohotová řešení.

Kupodivu mi pozorně naslouchal, a když mi došly síly, jemu jakoby se obnovily. Zdál se veselejší, když odcházel.

Je zvláštní, jak někdy může několik málo slov změnit hodně. A jak jindy v mnoho slov klademe příliš velkou a nenaplněnou naději.

Netušil jsem jakým směrem se vydá můj monolog; zdálo se ovšem, že se zapíše do první skupiny, protože Badu od jisté části jakoby každým mým slovem rostl.

Pomohl jsi mi. Hodně jsi mi pomohl, řekl, než odešel. Jako by věděl, jak celou situaci rázně vyřešit.

Potěšilo mě to, koho by nepotěšilo, když může pomoci příteli. Snad jen to, že jsem nevěděl, co přesně vnuklo Baduovi tu správnou myšlenku, a jak se rozhodl věc vyřešit, mě trochu hnětlo. Zeptat se ho mohu kdykoliv, třeba až potom, kdy budeme nějakým velmi kvalitním koňakem zapíjet definitivně zahnaná kouzla.

Špiritusem na spirituálno, zachechtal jsem se, a řekl si, že tohle musím Afuovi říct, až zase přijde.

Nepřišel. Vzkázal jen po ošetřovatelce, že věci jdou dobře, a že mě nechce obtěžovat, protože je důležité, abych se uzdravil. Že by mi prý mnoho vysvětlil, ale nemůže.

Počkej, až mi sundají sádru. Mnoho mi toho rozhodně vysvětlíš, zasmál jsem se. A čekal na další informace, tak hezky postaru posílané tichou poštou via přísná, leč ochotná sestřička v bílé uniformě.

Ale žádné takové jsem se nedočkal.

Tři dny nato Afuo Badu zemřel.

pokračování

© 2017, napsáno 2015

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist