Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Mezi světy
část třetí

 

předchozí část

Telefony, dopisy, osobní návštěvy. Rozhodl jsem se, na berle a nohu v sádře nedaje, nenechat věci jen tak.

Smrt z neznámých příčin.

Africká kouzla.

Badu v ně uvěřil a stálo ho to život.

Ale ne, to nebyla jen autosugesce. První záchvaty té podivné nemoci postihly Afua v době, kdy si žil vesele, s předpokládanou ženou svých snů. Neměl zapotřebí se strašit zlými kouzly džu džu. A přece onemocněl.

Cítil jsem sžíravě beznadějný vztek.

Věděl jsem, že za vším stojí Tricia.

Díky mému vlivu došlo i k pitvě, ale toxikologie neprokázala žádný jed, žádnou látku, která by mohla působit na Afuovy orgány. Nic. Moji známí od policie jen pokrčili rameny, právník, jehož jsem oslovil, se raději začal zapírat. Jenže ona nemůže jen tak vyhrát.

Aspoň jí to řeknu.

Že vím, co udělala, a že jí to nepřestanu připomínat.

Několik dní jsem vyčkával a přemýšlel, jak to zaonačit, protože od našeho setkání v kavárničce nedaleko Britské rady jsem se rozhodně nemohl počítat mezi vdoviny důvěrné přátele.

Na pohřbu nás odděloval zástup ostatních pozůstalých, Tricia poté odjela v doprovodu lidí, které jsem neznal, zatímco já spolu s kolegy z kanceláří držel za Afua tryznu. Vzpomínali na něho v dobrém – a litovali nešťastné mladé vdovy. Vydržel jsem jen tak dlouho, jak situace nařizovala a nechal se odvést domů. Putoval jsem pak od zdi ke zdi, namáhaje nohu v sádře i nervy k prasknutí. Do postele jsem se uložil až po důkladném přemlouvání, adrenalin ve mně pracoval jako bomba, odpočítávající posledních sedm sekund před výbuchem. Dlouho jsem se převaloval, než jsem přes polospánek vešel přímo do snu.

Zdálo se mi o temných chodbách a bledé Luně.

Spatřil jsem Afuovu tvář, bílou jako onen Měsíc. Postavu v posteli, která se náhle přeměnila ve velkou klec. Spáč vstal a prošel mřížemi, stěny ložnice se protáhly do dlouhého koridoru a snový Afuo jím kráčel s hlavou hrdě vztyčenou, míjel úzká vysoká okna, za nimiž panovala hluboká tma.

Následoval jsem ho, lehký jako pírko jsem se vznášel u stropu a plul vzduchem, než jsem vyhlédl jedním z oken a temnota za sklem mě stáhla k zemi. Na nohou neviditelné závaží sledoval jsem mrtvého přítele dál. Ztrácel jsem ho, naštěstí nekonečnou chodbu přehradily náhle dveře a Afuo u nich nerozhodně zastavil. Opatrně položil ruku na kliku a pomalu ji stlačil dolů.

Potom dveře otevřel.

Těžkým krokem jsem kráčel v jeho patách.

Vešel do místnosti, jejíž stěny pokrývalo dubové táflování a obrazy v masivních rámech. V rohu planul oheň ve velkém krbu, uprostřed, u nízkého stolku z vzácného dřeva, stála žena. Děvče. Připomínalo Tricii, ale Tricii o mnoho let mladší, školou povinnou. Strnule zíralo do prázdna, sledovalo jakýsi nezřetelný stín, nespouštělo z něho oči, zatímco procházejícího manžela ignorovalo.

Chtěl jsem na oba zavolat, ale hrdlo se mi náhle sevřelo. Nemohl jsem pohnout žádnou končetinou.

Zmizeli, i prostor se změnil, připomínal teď divokou krajinu, poušť i prales zároveň, uzavřené do čtyř stěn. Odněkud se ozývalo bušení bubnů.

Stál jsem – nebo snad ležel – uprostřed. Po podlaze se jako hadi vlnily liány, ale nezarůstaly svět, právě naopak. Uhýbaly pohledu, stahovaly se do pozadí. Odhalovaly odřenou starou dlažbu se vzorem tmavých klikatých čar.

Lekl jsem se, když se mi zazdálo, že se některé z nich proměnily ve zmije, ale byl to jen další obyvatel místnosti, muž, který stál zády ke mně a hleděl do krbu. Někdo, kdo také vypadal jako Badu – ale když se pak náhle se otočil, měl jeho obličej rysy Evropana.

Já přijdu, řekla úzká ústa. Nejsem daleko.

Vykročil přímo proti mě a prošel mnou. Když jsem za ním otáčel hlavu, spatřil jsem, jak míří k malé postavičce, stojící v místě, kde ještě před chvílí stálo vysoké křeslo. Nepoznával jsem ji – ale byl si naprosto jist, že vím, kdo je.

Vykřikl jsem její jméno, ale tím zvukem se krajina kolem mne rozpadla, postavy zmizely a já se probudil.

Co to mělo znamenat?

Ne, že bych nějak věřil ve sny a že bych se je snažil vykládat, ale tenhle byl opravdu zvláštní. Nikdy se mi podobný nezdál, mé spánkové představy bývají barevné a jednoduché.

Tohle připomínalo staré surrealistické filmy Luise Buñuela.

Ach, ta zlatá univerzitní léta. Život byl tehdy plný otázek a problémů, ale zároveň mnohem světlejší. Veselý. Nikomu bych tehdy neuvěřil, že skončím jako úředník v západní Africe.

Do rána už jsem neusnul, bál jsem se těch podivných obrazů.

Ošetřovatelka, která přišla zkontrolovat, zda poslušně sedím v křesle a doháním zanedbanou četbu, se při pohledu na mou unavenou bledou tvář vyděsila. Opatrnými slovy mi vynadala a snažila se mě přesvědčit k návratu do postele, když už ne k mimořádné návštěvě lékaře. Utrhl jsem se na ni, polkla ten výstup s profesionální trpělivostí.

I docela obyčejnou nehodou mezi čtyři stěny uvězněný pacient podléhá stresu, stává se hrubým a vzteklým. Což teprve já.

Magie, atentát – a teď ještě podivné sny.

Cítil jsem, že musí přijít nějaké rozuzlení. A nemínil jsem nechat přítelovu smrt jen tak.

Neovládl jsem se.

Sáhl po telefonu.

O hodinu později mě taxi vysadilo s berlemi a odhodláním přímo před branou Afuova domu.

Od mé poslední návštěvy v domě uběhlo několik dnů. Za tak krátkou dobu dokáže budovu změnit pouze živelná katastrofa nebo řízená destrukce, ani jedno výstavní vilku nepotkalo – a přesto mi připadala jiná.

Cizí.

Vrátka se otevřela okamžik po prvním zazvonění a já se jimi vkulhal do zahrady, jejímuž jindy pečlivě ošetřovanému trávníku se poslední dobou nikdo nevěnoval.

Divné.

Proč by Tricia rušila smlouvu se zahradníkem?

I obloha nad střechou, jinde šmolkově modrá, jakoby nasákla kovem. Směle jsem se pod ní belhal ke vchodu, ladě rázné věty, jimiž vykutálenou vdovu zahrnu a pod jejichž břitkostí se ke všemu přizná. Vystoupal jsem po třech širokých mramorových stupních a natáhl ruku.

Dveře se otevřely.

Připraven.

Budou to ostrá slova bez odmlky a bez váhání.

Zvládl jsem jen udivené:

„Tricio?“

Nadšení mstitele mě rázem opustilo. Černá kráska na mě zírala vytřeštěnýma očima, chvěly se jí rty a třásly ruce. Jakoby probděla několik nocí.

„Henry?“ odpověděla stejně překvapeným tónem.

Byla jedním krokem venku, v ruce větší tašku – nespěchala otevřít dovnitř se dobývajícímu hostu, ale odcházela.

Proč? Kam?

Právě tahle dvě slova byla jediná, která jsem ze sebe dokázal vypravit.

Namísto opatrné podezřívavosti, jakou takto blábolícím jejich okolí věnuje, jsem dostal pohled ze stejného soudku. Zoufalý obličej štvance.

„Já… přespím dnes u přátel.“

Nic nehrála. Kdyby chtěla předvést divadýlko, byla by to benefice zdrcené smutné vdovy. Ale Tricia mi připadala opravdu vyděšená.

Doprovodil jsem ji k vozu.

Spěchala. Několikrát se ohlédla přes rameno, k domu, za nímž zapadalo slunce. Potily se jí dlaně – z ničeho nic jí taška vyklouzla z ruky.

I kdyby mě nezdržovaly berle, musel bych ji dohánět. Byla to sice pouze rychlá chůze, ale jak se Tricia třásla, připomínala spíš úprk.

Co se to tu děje?

Svědomí?

Sotva. Pokud ano, pak to byla jen náhlá slabost.

Nazítří mne navštívil uhlazený muž, dávající i v africkém horku přednost perfektně padnoucímu obleku.

Právník.

Vedl řeč stejně uhlazenou, jak byl oblečen. Bez emocí, stručnou a srozumitelnou.

Jeho klientka si nepřeje být obtěžována.

Odstěhovala se do hotelu – prý proto, že se nedokáže vyrovnat se smrtí milovaného manžela. Obává se však, že jejího stavu by mohl někdo zneužít. Jsou tendence obviňovat ji, stejně jako existuje tlak na autority, aby nešťastnou událost, k níž v mandantčině rodině došlo, vnímaly v jiném kontextu, než jí náleží. Je vytvářen prostor pro falešné interpretace. Vše pravděpodobně vychází z touhy po majetku zesnulého.

Právník nezúčastněným hlasem vypočítal Triciiny nároky, druhou, stejně dlouhou a stejně nepřízvučnou větou pak oznámil, že jakékoliv jejich zpochybňování budou následovat příslušné kroky.

Očividně tím vdova mířila na mne. Na jedinou osobu, která ji mohla ohrozit.

Nemusel jsem ani obtěžovat svého právníka, abych poznal, že Tricia zvítězila. Přesto jsem to udělal. Akce vyvolává reakci. Na rozdíl od fyzikálních zákonů nebývá ta sociální vždy stejně intenzivní. Reagoval jsem, jak bývá v takových případech běžné, mnohem silněji.

Zalarmoval jsem známého u policie.

Otravoval jsem lékaře i úředníky.

Až se mi podařilo vyšetřování Baduovy smrti otevřít. Snad mi v tom pomohlo Triciino zaváhání, snad mě hnalo cosi jiného. Ať tak, či tak, dokázal jsem to.

Na mém zdraví se úsilí rozhodně podepsalo. Byl jsem k smrti vyčerpaný, a kdyby nebylo drobných kotviček mé slábnoucí vůle, vdova by vyhrála bez jakéhokoliv úsilí.

Naštěstí se přece jen našel někdo, kdo mi vyjádřil podporu.

„Jsem nakloněn vám věřit,“ prohlásil major Okyere, před časem penzionovaný armádní důstojník, který se chystal rozčeřit poklidnou hladinu místní politiky, „Nechci sice předjímat výsledek šetření, ale mám za to, že pro vás nebude nijak překvapivé.“

Bylo to povzbuzení, které mi pomohlo přenést se do dalšího dne. A dalšího kola. Vzpruha, kterou jsem nutně potřeboval.

Pronásledovaly mne sny.

Byl jsem v nich jen pouhým pozorovatelem, ale přesto mě děsily.

Vracela se v nich ona malá holčička a vysoký muž, přicházející tu z jedné, tu z druhé strany, mířil vždy k děvčátku a procházel skrz něj. Míval jsem pocit, že oba vědí o mé přítomnosti, ale že ji ignorují.

Vznášela se kolem nich aura strachu.

Oba děsili a oba se děsili.

Nebylo v tom nepochopení. A jakkoliv mi připadal výraz děvčátka nešťastný, nedokázal jsem ho kupodivu litovat. Jen jsem je pozoroval, bez jakéhokoliv dalšího pocitu – a právě tohle zjištění děsilo mne. Probouzel jsem se vyčerpaný, s hlavou plnou zbytečný otázek. Brzy jsem je zapomínal, protože den měl své vlastní problémy.

Ve skutečném světě protivník znovu udeřil.

To, že se Tricia při mé ofenzivě stáhla, mě mělo varovat. Nechal jsem se ukolébat, hnal se kupředu, neohlížel jsem se, netaktizoval, nesbíral síly. Vdovin právník se nezmohl na víc, než potvrzení data.

A potom to přišlo.

Okyere se z jednání omluvil. Byl omluven, tu zprávu přinesl jeho pobočník. Nezmiňoval detaily.

Nepříjemné.

Co nadělám, takové věci se prostě stávají. Ale představení musí pokračovat.

Teprve potom mi došlo, jak velká ztráta to je pro mne je.

Major byl jedním z mála, kdo se o případ skutečně zajímali. Jediný, kdo vyjádřil jisté pochyby.

Sklátila ho choroba, nebo usoudil, že mne přece jen pronásledují bláznivé představy a taktně se stáhl? Nebo to je jen probuzený strach?

Zeptal jsem se. A dozvěděl, že Okyere klopýtl a upadl tak nešťastně, že dočasně ochrnul na spodní polovinu těla. Stávají se takové zlomyslné náhody, jenže já už v ně nevěřil. Mohl to být útok – další tah černé africké magie. Potom se majorův sluha, dle nařízení ošetřujícího lékaře pevně střežící vchod do Okyerovy ložnice a nevpouštějící k němu nikoho ani za přemrštěné všimné, zmínil o něčem, co mé podezření potvrdilo.

Jeho pán prý uklouzl na obvykle čisté terase po něčem, co připomínalo šedý prášek.

Už jsem nepochyboval.

Jednání bylo krátké.

Nechali mne mluvit, většina ze zúčastněných považovala setkání za víceméně zbytečnou úlitbu úřednímu šimlu. Ti, kteří byli přesvědčeni o tom, že dělám z komára velblouda, mě podvědomými gesty pobízeli, aby měli celou tu neplánovanou událost za sebou.

Přesto jsem měl pocit, že některé jsem aspoň znejistil, když už ne rovnou přesvědčil. Vyšetřujícího policistu, lékaře. Možná svého právníka. Tam, kde protistrana opatrně manévrovala, já uháněl kupředu. Nebylo příliš důkazů, musel jsem je přesvědčit. Argumenty postavit na logice. A nepřestávat.

Pak ale někdo zmínil džu džu.

Já?

Možná ano. Ale nejspíš mě k tomu postrčila Tricie.

V každém případě to znamenalo zkratku ke konci.

Když není hmatatelné evidence, pak musí přijít ke slovu pověry?

Směšné.

Ve svatém rozhořčení jsem se nekontroloval. Vysvětloval jsem svou někdejší skepsi i zvrat, k němuž v mém myšlení v poslední době došlo.

Zastavilo mě až ticho a nejistě se usmívající tváře.

Na krok stranou a výmluvy už bylo pozdě.

Vyšetřování bylo s definitivní platností uzavřeno.

Děvčátko hledělo z okna do bílé noci. Znovu jsem bez možnosti se pohnout sledoval skrz otevřené dveře, jak se k němu blíží ten druhý. Spatřil jsem stín, který nabýval ostřejších kontur, až se proměnil v dalšího muže, v němž jsem poznával Afua. Nebo si v něm představoval svého zemřelého přítele.

Přesto jsem se – je v tom reflex nařizující chránit mláďata – pokusil holčičku varovat.

Ignorovala mě.

Poznával jsem v ní někdejší spolužačku, stejně jako děvče, které jsem potkával o prázdninách. Dívku ze sousedství, do níž jsem se nešťastně zakoukal při návštěvě příbuzných na venkově. Byla všemi. A já znovu po letech cítil nejistotu a zklamání.

Ti dva její pozornost upoutat dokázali.

Stín – Afuo s rysy Evropana – cosi pronesl. Viděl jsem, jak se mu hýbají ústa, ale nic jsem neslyšel. Dítě ano.

Vykřiklo tak hlasitě, až mě zabolelo v uších. Nedokázal jsem zvednout ruce, abych se chránil. Nedokázal to ani tichý společník, který se rozpadl na tisíce střípků, jako by byl jen trojrozměrným obrazem v trojrozměrném zrcadle.

Kvaziafuo se proměnil ve vysokou ženu. Snažila se hrozit, ale děvče jí nebralo na vědomí. Rozeběhlo se napříč místností, porazilo přitom lampu. Ta srazila vázu – třesk keramiky vyděsil nejen mne, ale i oba přízraky. Stáhli se ke stěně.

Vrátila se mi volnost pohybu.

Vešel jsem do pokoje. Proměnil se v tutéž místnost, v niž jsem prohrál svůj poslední boj. Seděli tu titíž lidé, hovořili jeden přes druhého, osočovali jeden druhého a spílali jeden druhému, aby nakonec všichni ukázali na mě.

Vyděsil jsem se.

Co jsem udělal? Z čeho mě obviňují?

Vždyť já jen pozoruji – proti své vůli – a nemám na věci ani nejmenší zájem. Vždyť ani nevím, o co jde.

Cítil jsem, jak mnou prochází chlad děsu, hrůzu z lynčujícího davu, který nepochybuje o vině, protože ji ani nezná.

Jenže v tu chvíli se pozornost všech – i těch nepřítomných – obrátila náhle na holčičku. Zvedali se ze židlí, obcházeli stoly. Hovořili jeden přes druhého.

Chtěli ji potrestat, nebo gratulovat? Hlahol naznačoval obojí. Hluk se stupňoval, chaos pohybujících se těl také.

Pak náhle všichni zmizeli – až na vysoký stín.

I on se měnil, ztrácel pevné kontury a bledl. Nakonec, jako bílý přízrak, putoval sem a tam místností. Holčička ho chvílemi ostentativně přehlížela, chvílemi před ním utíkala.

Strach ale převažoval.

Až se dítě schoulilo v koutě. Vyrostlo a dospělo v Tricii Baduovou. Ve vyděšenou Tricii, Tricii bez povýšené tváře, Tricii prohrávající.

V ten okamžik mi došlo, že to všechno je jen další sen. A také, že ve skutečném světě je Tricia naopak vítězkou. Ale ani toto poznání neubralo na hrůze. Ten bílý přízrak – teď mi připomněl starého muže v naší ulici, o němž jsme si jako děti vyprávěli, že má ve sklepě káď s kyselinou a je pravnukem Jacka Rozparovače – si mě všiml a věnoval mi dlouhý pohled tmavých otvorů své masky.

Potom se rozvřeštěl. Byl to zvuk nepříjemný, tahající za uši – a tahající vědomí ze snu.

Ještě napůl spící jsem vyskočil z postele, jako bych zjistil, že sdílím lože s jedovatým hadem.

Byl jsem zpět ve světě, v němž jsem sice prohrál, ale ve kterém mají věci svůj běžný řád.

Otřel jsem si ledový pot z čela. Noční můry posledních dnů mě naučily, že i spánek může být vysilující.

Vzápětí nato už jsem věděl, co mě z děsivého světa stínů vytáhlo.

Nepříjemné drnčení telefonu. Zvedl jsem ho.

Hlas ve sluchátku mi byl povědomý. Neuměl jsem si k němu přiřadit tvář, ale s určitostí jsem věděl, že skutečně jde o někoho z okruhu rodiny Baduových.

„Vím o vašem sporu,“ prohlásil, „A rád bych vám pomohl.“

„Jak?“

„Mám důkazy.“

Chvíli jsem váhal.

Muž na druhém konci promlouval věcně, nesnažil se ani podbízet, ani nadřazovat. Zněl věrohodně. Ten, komu jsem nedůvěřoval, jsem byl já sám.

Může mi vůbec něco pomoci?

Horší to vlastně už být nemůže.

„Přijdu,“ souhlasil jsem.

„Dnes večer v půl osmé.“

Bez dalšího zavěsil.

Chvíli jsem pozoroval telefon, jako bych čekal, až mi ze sluchátka podá můj nový spojenec ruku, aby mě přes dráty telefonní společnosti protáhl na druhý konec města. Ale nebylo o čem se rozhodovat.

Popadl jsem aparát a vytočil číslo taxislužby.

dokončení

© 2017, napsáno 2015

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist