Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Mezi světy
část čtvrtá

 

předchozí část

Trávník tmavl do šedozelené stínem nadcházejícího večera. V oknech se odráželo veliké oranžové slunce, africký motiv jako pozadí sporu Evropana s Američankou. Také družice vysoko nad oblohou, pod níž kouzelníci pálí kadidla a mumlají temná zaříkání.

A já tu stojím mezi všemi těmi světy a přestávám věřit každému z nich.

Odlesk mě přinutil sklonit zrak.

Zvláštní. Nebýval jsem tu tak často, když se věci zdály být v pořádku a Afuo ještě žil.

Kdybych býval, možná by se věci měly jinak.

Nebo také vůbec ne. Teď už na tom nezáleželo. Doprovázen klepáním hole o keramickou dlažbu a mramor schodů jsem došel ke vchodovým dveřím. Byly pootevřené, stejně jako vrátka v plotu.

Přesto jsem nejprve zazvonil – a když se nikdo neozval, vstoupil jsem do haly. Jako za oněch veselejších časů.

Byla prázdná a tichá.

Kde je můj informátor? Mám čekat, nebo zavolat?

Vrzly dveře.

Nedočkavě jsem natáhl krk.

Těžko říct, co jsem od té schůzky čekal.

Těžko říct, koho jsem čekal.

Otvor se vyplnil postavou. Nezatajil jsem dech, protože identifikace byla okamžitá.

Svůdně, jak jen to uměla, se o veřeje opřela…

Tricia.

Zuby jí zasvítily v širokém úsměvu.

„Kdepak ses tu vzal?“

„Proč?“ vypravil jsem ze sebe po chvíli trapného ticha.

Pásla se na mých rozpacích, na zmatku, který mě rozechvěl jako elektrický proud.

„Co myslíš?“ ušklíbla se. „Teď tě nechám sebrat. Poslední pokus zoufalého muže obvinit nevinnou ženu. Obtěžovat nešťastnou vdovu.“

„Ale proč?“ hlesl jsem znovu.

„Proč? Pro všechno. Protože nenecháváš věci spát. Protože já své záležitosti ráda dotahuji do konce. Protože…“

Pohlédla stranou. Na kratičký okamžik, jako by se snažila chytit prchavou myšlenku.

„… I … pro ty sny!“ vyhrkla poté.

Nechápal jsem.

„Možná sis myslel, že se leknu. Já ale taková nejsem. Já… já se nebojím, víš?“

Znělo to dětsky. Až jsem pocítil touhu pohladit ji po vlasech.

Jenže děti dovedou být kruté.

„Slyšíš?“ naklonila hlavu nepatrně na stranu, „Už jedou. A nemysli, že utečeš. Nejsem tu sama. Ulici odtud čeká můj právník. Spolehlivý člověk.“

Hlas v telefonu!

Mysl mi zaplavilo rozhořčení. Na chvíli jsem se upnul na nejmenší problém, jak to už člověk někdy dělá, skutečnost si mě ale rychle přitáhla zpět.

Kdesi na pozadí, daleko odtud zakvílela policejní siréna.

Já ale slyšel i něco jiného. Mnohem blíž. Z domu.

Tricia mě pobaveně pozorovala.

Jak se hlídkový vůz blížil, roztahovala se její tvář do spokojeného úsměvu. Nic už neřekla, jen významně hleděla ke dveřím.

Až jimi vešli dva policisté.

Vdoviny oči vzplanuly ohňostrojem vítězství.

Jeden z příchozích, s rukou položenou na pažbě pistole, si mě prohlédl.

„Strážníku!“ oslovila ho Tricia pánovitě, „odveďte tohoto člověka z mého pozemku.“

Přikročil ke mně s lehkým úsměvem, doprovázeným varovným pohledem, jak to jen muži zákona umějí. Tricii položil formální dotaz, aby učinil služebnímu řádu zadost. Kdo je ten muž?

Zapřít mě nemohla. Ani nechtěla. Těžko by uvěřili tomu, že jsem se do domu vloupal za účelem krádeže.

„Napadl…“

Ani nepotřebovala.

Slunce zmizelo za obzorem a den odevzdal vládu noci.

Moje klientka si nepřeje být obtěžována, řekl u soudu Triciin právník. A právě tohle, z pohledu všech přítomných, právě dělám.

„Napadl vás?“ dokončil strážník za Tricii větu.

Nadechla se k vítěznému obvinění, jímž odstraní z cesty poslední překážku.

Pak ji ale poklesla ramena, jako by ji přepadla náhlá nejistota. Přimhouřila oči.

„Paní?“ zeptal se znovu.

Nevnímala ho.

Hleděla přes policistovo rameno ke dveřím, vedoucím do zadní části domu.

V tmavém koutě se cosi pohnulo. Stín.

Vlastně negace stínu, silueta světlejší, než okolí. Ale stále nehmotná. Trpce jsem se usmál.

„Už ne! To přece není mož…“

Černá kráska se zarazila v polovině slova.

Tvář jí zpopelavěla.

„Prosím! Vezměte mě pryč!“

Nejistým krokem vyrazila k policistovi, který na sobě náhlou změnu situace dal znát jen zamrkáním, a pokusila se mu pověsit na předloktí. Jen krátce kývl na kolegu. Druhá uniforma okamžitě vyrazila na průzkum.

„Stalo se něco?“

„On je tady!“ vydechla Tricia.

„Kdo?“ jen léta praxe zabránila policistově panice.

„Tam!“

Náhle se bála i ukázat.

„A co tenhle tady?“ zeptal se očividně zmatený strážník.

„Odvezte mě! Tenhle ať si tu zůstane. Ať si ho to třeba odnese!“

Muž mimoděk o krok ustoupil. Tricia zavrávorala.

I já se tvářil vyděšeně – jenže jak jinak bych se člověk měl tvářit, když ho očividně psychicky nevyrovnaná žena z nějakého náhlého podnětu obviní? Takhle si policista situaci přebral. Nenápadně si poklepal na čelo.

Náznakem jsem přikývl.

Vždyť si rozumíme.

Ve dveřích se objevil druhý strážník.

„Uvnitř nikdo další není,“ ohlásil.

Majitelka byla očividně přesvědčená o opaku.

„Je tu. On. Jeho tu nechte. Mě odvezte!“

Poslechli. Nechali mě stát, jak paní domu přikázala. Usoudili, že jim do mě nic není, že hlavním úkolem je dopravit rozrušenou osobu do správných rukou.

Nečekaný zvrat.

Já ho ale chápal.

Nikdo jiný uvnitř není, prohlásil ten policista. Ale já věděl – a viděl a dokonce svému zraku i věřil – že se pletl.

„Ale byl,“ řekl jsem do vzdalujících se zad.

Afuo Badu.

Probudil mě opět telefon.

Po návratu z vily Baduových jsem, navzdory přesvědčení, usnul v křesle, protože unavené tělo jinak nedalo. Ve strachu z dalších snů – ale nezdálo se mi kupodivu nic.

Nebo jsem to šťastně zapomněl.

„Henry?“

Hlas, který jsem ani v nejmenším nečekal. Tricia.

„Prosím?“ odpověděl jsem chladně.

„Já – chci ti jen říct, že –“

Odmlčela se. Nechápal jsem, kde v sobě bere tolik drzosti, že mi po všem ještě volá.

Vlastně chápal – nejspíš chce, aby její vítězství bylo dokonalé.

Na druhém konci byl slyšet rychlý, trochu vzrušený dech.

Nemůže si vybavit ta správná vítězná slova?

„Jak?“ ozvalo se po chvíli. S opravdu velkým překvapeným otazníkem. Ignoroval jsem to slovo, otázka bez detailu stejně nedávala smysl.

„Vím, co jsi udělala,“ řekl jsem tiše. „A jednou to dokážu.“

„Opravdu?“

Hystericky se zasmála.

„Sbohem.“

Telefon oněměl.

Dlouho jsem hleděl do prázdna, sluchátko v ruce svěšené podél těla. Až se ozvalo další zvonění, stejně naléhavé a nervy drásající.

Nevycházelo z nezavěšeného aparátu, ozývalo se ode dveří. Šel jsem otevřít.

Stál za nimi pošťák.

Díval se na mě trochu vyplašeně, ale než jsem ho začal z čehokoliv podezírat, spatřil jsem svou tvář v zrcadle u dveří a už se nedivil.

Obličej, který na mě ze skleněné tabule hleděl, patřil spíš trestanci, prchajícímu už nějaký ten týden z galejí, než úředníkovi státní správy.

Listonoš mi předal velkou hnědou obálku, byla cítit oficialitou, adresa vytištěná na samolepicí štítek, v protějším rohu jméno solidní advokátní kanceláře, jejíchž služeb jsem někdy využíval. I Badu a jeho žena.

Jasně, blesklo mi hlavou. Další kolo – žaloba, kterou na mě Tricie pro pošpinění dobrého jména podává.

Jak?

Roztrhl jsem obálku.

Neobsahovala předvolání k dalšímu soudu.

Byl v ní list papíru, popsaný ručně. Poznal jsem Afuovo písmo.

Uvnitř ale bylo ještě něco. Ještě jeden arch – a cosi těžkého.

Klíč a notářem ověřená plná moc ke vstupu do Baduova domu.

Teď už mi naprosto nic nedávalo smysl.

Ještě téhož dne opustila Tricia Ghanu.

Vzdala se všeho majetku, který jí v Africe patřil. Stal jsem se jeho správcem, s povinností postarat se o prodej a rozdělení peněz na – jak jinak – charitativní účely.

V hlavě mi vířilo až příliš mnoho otázek. Pokusil jsem se postavit se jim čelem a vydal se do opuštěného domu.

Když jsem se, sbíraje síly vejít dovnitř, procházel zahradou, uvědomil jsem si, že mě někdo pozoruje.

Žádný zvědavý soused. Ani duch zemřelého přítele, které viděla – a já bych také přísahal – Tricia.

Za plotem stála povědomá postava.

Čaroděj. Ten potměšilý stařík.

Zamával mi.

Co ten tu dělá? Pokud Afuo Badu zemřel přičiněním nějakého bláznivého afrického kouzla, pak by se tu Kwame neměl vůbec objevit – to on, coby protikouzelník, přece selhal. A stejně je tu.

Ignoroval jsem ho a vešel do domu.

Byl opravdu liduprázný.

Možná, že za vdovin nečekaný úprk mohlo džu džu. Ale Kwame přiznal – neřekl to nahlas, ale přiznání to bylo – že kouzla na Tricii neplatila, protože není Afričanka.

Už blázním.

Sedl jsem si do křesla, v němž jsem ještě před několika týdny sedával tak rád. Tehdy jsem nevnímal manželské rozbroje svých přátel jinak, než jako běžné spory, jakým se nevyhne žádný dlouhodobější vztah. Kdo mohl tušit, jak to dopadne?

Ze zamyšlení mě vytrhl nějaký pohyb, zaznamenaný periferním viděním. Jako bych zahlédl stín nějakého muže.

Smutně jsem se pousmál.

Přízraky ze snů nejsou na denním světle děsivé. Zvlášť, když připomínají někoho dobře známého.

Skutečná postava se přišourala z druhé strany, zaklepala na rám otevřených dveří. Byl to onen ošumělý kouzelníček. Sebral v sobě drzost a chce mi nabídnout své služby?

„Přejete si?“ oslovil jsem ho chladně.

Zazubil se a podrbal na bradě. Odvahu, s níž vstoupil, vystřídala rozpačitost.

„No?“ pobídl jsem ho.

„Měl byste to vědět. Pan Badu by si to přál.“

„Byl to hodný člověk,“ řekl jsem.

„Naštěstí si uvědomil, že není nutné být hodný,“ pronesl kouzelník tiše. Hleděl přitom do prázdna – ne, koukal se na mé ruce.

Na obálku, kterou jsem držel.

Otevřel jsem ji, rozložil list, který obsahovala, a konečně se do něho začetl.

 

Drahý příteli,

čteš-li tyto řádky, pak už jsem odešel k předkům. Byl v tom hřích – ale jinou cestu neznám.

Ocitl jsem se, vlastní i cizí vinou, ve spirále, která jiným způsobem ani skončit nemohla. Ano, moje manželka více než po svém muži toužila po mém majetku. Vím, že jsem se choval hloupě. Vím, že se chovám hloupě.

Nebylo lehké se s tím smířit. Věděl jsem, že ať udělám cokoliv, stejně zemřu, protože Tricia si to tak usmyslela. Rozvod? Nepomohl by, protože má manželka je krutá a nelítostná osoba. Věděl jsem, že svou chybu napravit nedokážu. Přijal jsem tedy svůj osud – rozhovor s Tebou mě ale přesvědčil o jednom: stojíme-li tváří v tvář zlu, není podstatné ho v bitvě porazit. Mnohem důležitější je soustředit se na to, aby nevyhrálo. Zapomíná se také, že boj nemusí mít vítěze, někdy mohou prohrát obě strany.

Triciiným cílem byl majetek. Dům.

Skutečnou prohrou vědomí, že ho nezískala a nikdy nezíská.

Nezáleží na tom, zda uvěříš, nebo zůstaneš skeptický. Vím, že svět, který jsi poslední dobou poznal, ti připadá divný a k neuvěření. Ale je takový. Je to svět starší, svět, v němž jsme žili a žijeme v souladu s přírodou. Lepší svět.

Postarej se, prosím, o mé věci v tom tvém…

 

Zvedl jsem oči od dopisu.

Kouzelník mě při čtení nepozoroval. Držel v ruce starý odřený iPhone a cosi zaujatě studoval na displeji.

„Co jste udělali?“ zeptal jsem se.

„To, co si pan Badu přál. Zajistili jsme, aby ten, kdo si to nezaslouží, neměl z jeho smrti žádným způsobem žádný zisk.“

„Ale jak jste to dokázali?“ zeptal jsem se. „Proč Tricia utekla. Co ji vyděsilo. Co, když ne džu džu?“

Kwame schoval telefon.

„Každý má své džu džu. Tady, nebo za mořem. Každý,“ zopakoval a přidal důraz.

Zhluboka jsem vydechl, protože se mi náhle rozsvítilo.

„Aha. Vyprávěla vám tu historku o strašidelném domě.“

„Ne, mně ne. Panu Baduovi. On ji pak vyprávěl mně. A já ji řekl jednomu muži. Nebudete ho znát. Pan Hirschelsky nežije v Akkře.“

„To nezní africky,“ řekl jsem.

„Je to Evropan. Známe se už nějaký čas, někdy si vzájemně vypomůžeme.“

Třeba tím, že přivoláte mrtvého muže ze záhrobí a proměníte v ducha, který se zjevuje ve svém domě. Kterého nelze nijak zahnat a který připomíná, že byl vlastně zavražděn.

„Ona pana Badua skutečně zabila,“ řekl Kwame, jako by mi četl myšlenky. „Kouzly, seslanými mým protivníkem. Možná bych ho dokázal ochránit,“ dodal po odmlce trpce, „Ale on nechtěl. Přestal se bránit.“

Chápal jsem ho. Kdyby nevyšla kouzla, nadešel by možná čas věcí přízemnějších. Například jedů nečarovně obyčejných. Takže se Afuo vzdal. Byl zoufalý a smrt mu přišla jako východisko.

Přesto se v něm vzedmula síla odporu. A našel i řešení.

Tam, kde nefungovala africká protikouzla, nasadili strašidlo kultury, z níž oběť přišla.

Každý má své džu džu.

Tricia se magii světa svého muže vysmála. Dovedla domorodá kouzla proti němu použít, ale sama v ně nevěřila.

Jenže věřila v něco jiného.

A tak se manžela nezbavila.

Usmál jsem se. Nevesele, ale jak řekl Kwame, není nutné být stále hodný.

Je to hezké a žádoucí.

Ale někdy přece jen nastanou chvíle, kdy je ta ošklivá temná stránka naší mysli a duše k užitku.

 

KONEC

© 2017, napsáno 2015

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist