Bezejmenná stránka: Literárium

Mravenci

 

Problém tkvěl v tom, že i když byla doktorka Winterová také vědec, mrňavé potvůrky se spoustou končetin ji do transu rozhodně nepřiváděly. Jejím oborem byla ovšem fyzika, potažmo temporální fyzika, což na jednu stranu rozšiřovalo její obzory až k modrému nekonečnu, na druhou k oněm horizontům hleděla úzkým průzorem své specializace.

Paleoentomolog Harfánek ji v každém případě připomínal obzvláště vypečeného příslušníka druhohorní fauny čeledi Formicidae, možná je to profesionální deformace, ale v tom případě by ona musela vypadat jako... jako chronon, částice se zápornou hmotností.

Divné.

„Takže vy mě přenesete přímo do svrchní křídy?“ vytrhl ji broukopravec z neplodných úvah.

„Cože? Ne tak docela.“

„Ale doktor Stárek nám vykládal, že budeme první, kteří přijdou do styku s prehistorií přímo.“

„Jistě,“ Winterová hledala uličku slov, jíž by utekla od nešťastného Ne tak docela. Hlavou jí svištěly eskadry vhodných kandidátů, ale letový prostor na vnitřní nebi byl příliš přeplněný. Nakonec, než by nakročila ke kruté pravdě, spustila standardní výmluvu.

„Z jistých důvodů se pro ověřovací pokusy hodí právě váš obor. A skutečně přijdete do styku s prehistorií. Možná i přímo, když se k tomu tak postavíte.“

„Takže poletím do minulosti?“

„Ne tak docela.“

Zatraceně, už zase.

Vzdala to.

„Je to obráceně. Minulost přišla za vámi.“

Nečekajíc na další nepříjemné otázky rázně otevřela dveře do laboratoře B.

Následoval obvyklý hlasitý nádech diváka, překvapeného tím, že se mu skutečně dostalo slíbeného.

„To je...“

„Svrchní křída,“ doplnila vytečkované místo doktorka. „Datum vám neřeknu, sto tisíc let sem, sto tisíc let tam, ale do geologického období se trefíme.“

Chvíli pak zírala na výmluvná Harfánkova záda.

„Tak dobře. Umíme udělat kopii – přesnou kopii – určitého rozměru a zhmotnit ji v současnosti. V tomto případě iks krychlových metrů půdy s těmi vašimi brouky.“

Naučil se přecházet ty brouky bohorovným mlčením. Vlastně je ani nepostřehl, protože se, plný nadšení a posvátné radosti, sklonil jako první člověk na Zemi nad skutečné sphecomyrmy.

„A nemůže se nic stát?“ slyšel vlastní hlas, jak za svého pána udržuje konverzaci.

„Tady jsou průs... švihy na denním pořádku,“ odpověděla zachmuřeně Winterová, „ale nemůže. Tohle je opravdu jen kopie. Přesná, až do molekul. Jenže víc neumíme, jen kopírovat. V podstatě pořád hledáme důvod proč nemůžeme do minulosti fyzicky. Vyzkoušeli jsme všechno.“

Entomolog neodpovídal, a tak Winterová složila ruce na prsou a začala za jeho zády přecházet sem a tam. Kontrolní kamerka na brýlích ji okamžitě zaznamenala a k majitelově spokojenosti promítla příslušné detailní záběry do levého skla. Harfánek uznale zafuněl a zapnul záznam, aby se tímhle výtvorem Matky přírody mohl kochat později.

„Jakoby si s námi někdo hrál,“ vedla Winterová dál svůj monolog, „pár kroků a narazíme na neprostupnou zeď. Příčina a následek? Vždyť je to k smíchu. Víte, vždyť i vy jste tu jen proto, protože ve všem, co jsme přitáhli, byla mraveniště. Tedy kromě té tuny mořské vody,“ upřesnila pravdomluvně, „Je to jako ten starý vtip. Víte: jak se říká, že když odcestujete do minulosti, šlápnete na mravence a v důsledku tím zapříčiníte svou vlastní neexistenci. Jako by se nám Stvořitel snažil vysmívat.“

„Možná ani ne,“ odpověděl Harfánek pomalu. Narovnal se, chvíli si silně mnul spánky, až mu mikroskopové brýle poskakovaly z nosu na čelo. Když zůstaly viset na jednom uchu, sundal je.

A podal Winterové. Beze slova. Když je –  trochu váhavě – převzala, uvědomil si entomolog, že nechal záznamový režim na pozadí; doktorka to zjistila okamžitě jak brýle nasadila; zavadila totiž o manuální přepínač v obrubě a místo zvětšených brabenců nabídla jí optika záznam vlastních nohou, jak před několika minutami rázovaly za Harfánkovými zády.

„Říkala jste, že nevíte proč se nemůžete dostat do minulosti fyzicky? A že když šlápnete na mravence, v důsledku tím zapříčiníte vlastní neexistenci? Že ve všem, co zkopírujete, jsou mravenci? Už víte proč?“ znělo to hystericky, jak ho jímala hrůza i smích zároveň.

„Vyberte se jednoho z nich. Libovolného. A zaostřete na zadeček.“

Vybrala. A zaostřila, i když jí v hlavě doznívala rozhořčená myšlenka na to, na jaký zadeček asi ostří za jejími zády Harfánek.

Ale všechno tohle ji přešlo.

„Oni...“

„Přesně tak.“

Žádné hieroglyfické klikyháky, které by Harfánek a spol léta pracně luštili.

Bylo to tak srozumitelné, až to bolelo.

Šlápnete na mravence a v důsledku tím zapříčiníte svou vlastní neexistenci.

Zkusila jiný exemplář. A ještě jednoho mravence vedle. I tu potvoru, co před sebou tlačila nějaké vajíčko.

Všichni to tam měli.

Josef Bartůněk. Emilio Fernandez. Stanley Schultz. Piotr...

Každý.

 

© 2006, napsáno 2005, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist