Bezejmenná stránka: Literárium

Na kameni kámen

 

Bouři už nebylo slyšet. Nikdo se ji také nesnažil zaslechnout, mnohem důležitější teď byly zvuky nejbližšího okolí. Praskot v trámech a skřípění kamenů. Mohly znamenat záchranu stejně jako smrt, nikdo nevěděl, jestli na zborcené střeše leží celá hora, nebo jen tenká vrstva oblázků.

Vládla tu tma. Dokonalá, černočerná, ztrácela se sama v sobě, krystalizovala v ostré třísky a tvrdé kameny. A ukrývala i znepokojené a v jednom případě i vyděšené lidské mysli. Všechny se soustředily na prostor nad sebou; stačilo natáhnout ruku a mohli se stropu dotknout, ale nikdo se o to nepokoušel, protože to mohl být poslední pohyb jeho života.

Na srub narazili ve chvíli nejvyšší nouze; promočení až na kůži se brodili řídkým bahnem po stezce, kterou liják proměnil v nebezpečně kluzkou říčku, když jeden z nich vykřikl a ukázal před sebe. Kolem létaly větve a ze svahů se každou chvíli svalil kámen, takže přikrčená chaloupka s nízce se svažující střechou ze silných fošen, pokrytých drny, která stála ve stínu pevné nezvětralé skály, přípomínala v tom nečase spíš vymodlený zázrak, než boudu, kterou před mnoha lety opustili dřevorubci nebo lovci.

Rozrazili dveře, vběhli dovnitř a mohli si oddechnout, zdálo se, že nejhorší mají za sebou. Ale nestačili si ani vytřít vodu z očí, když se ozval hukot, a déšť kapek se proměnil v liják kamenů.

Útes nad nimi se zřítil.

Connor s Machteldou se setkali – zdálo se to už věčností, ale ve skutečnosti k tomu došlo před několika měsíci – v Moguntii. A společně odtud také uprchli, aby se vyhnuli následkům jistých ne zcela přirozených událostí, o nichž se ve městě možná mluvilo dosud. Jak dívka později mnohokrát prohlásila, byl odchod z městských zdí do divočiny tím nejhorším, co ji kdy mohlo potkat – a že toho do té doby nezažila málo. Zpočátku považovala cestu Wartzerským lesem za podivnými lesními tvory za úžasné dobrodružství, ale po dnech, strávených v polosnu zurčících potůčků, nazelenalého lesního světla a přátelských thervinků, přišly týdny špatného snu, plné škrábajících křovisek, nočních přízraků, běsů a bludných kořenů. A její přítel si v tom dokonce liboval! Proč také ne, když pocházel z kouzelnické země za horami, které Machtelda od dětství vídávala na jihu, a za nimiž mělo být moře nebo konec světa.

Když jí o Llanfairu, v němž podle všeho patřila magie k běžným věcem všedního dne (takže pověsti přece jen nelhaly) vyprávěl, říkala si, že za horami by moře být rozhodně mělo. Pak by se nikdy s Connorem nesetkala a její život by byl mnohem jednodušší. Místo dlážděných ulic teď alw škobrtala přes kořeny a přemýšlela, jestli je přirozené, aby stromy rostly tak vysoko.

Když konečně prošli Wartzerským lesem (Connor mu říkal Medhvairnem) a přišli přitom málem o život, narazili k Machteldině úlevě na město. Jmenovalo se Soutočná (dobře, Connore, tak tedy Kemperdun) a nebylo nijak velké. Ale bylo to město.

A znovu odešli. Tentokrát jen na malý výlet v doprovodu muže, s nímž se seznámili v zájezdním hostinci u severní brány, člověka očividně stejného ražení jako byl Connor Hu Gwyn, zvědavého, žádného lovce, ani rybáře, nic takového, ale znalce. Čeho, to nezjistili. Zdálo se, že Bernadin opravdu zná leccos a chce poznat ještě víc. Právě neúspěšně ukončil dráhu učitelskou – rodičům se zdálo, že plní hlavy jejich potomků přílišnými zbytečnostmi jako je historie (ne, že by nebylo na škodu vědět jak jsme byli dobří, ale proč se totéž učit o nějakých městech na pláních), zeměpis (a proč je vůbec nějaké pláně a hory mají zajímat) či jazyky (když se s námi cizáci budou chtít domluvit, tak ať mluví po našem).

Teď byl volný a své nové přátele přemluvil k vyjížďce do krajiny severně od Soutočné.

„Taky se téhle zemi někdy říká Území čarodějů,“ prozradil, když projížděli mezi vysokými kopci. „Kdysi dávno jich tu prý celá řada žila. Kam se ztratili a proč, to nikdo neříká, určitě odsud odešlo mnoho lidí. I moje rodina...“ Odmlčel a zahleděl do údolí, které se před nimi otevřelo.

„Znáte to – kde kvete magie, jinému se nedaří. Nejspíš proto tu nikdo nežije. Někteří se odstěhovali do Soutočné, jiní do Hellesu a mnoho rodů do Meddanu. Kvůli pověrám i pro opravdové nebezpečí. Ale takhle se tu aspoň člověk může celé dny potulovat a nemusí mít strach z lupičů. Kde nic není, nejsou ani lapkové. I když se říká, že někde na severu někdo žije.“

Pronesl to zamyšleně a temně, tónem, jakým se sdělují šeptané záhady.

„Někdo, kdo prý odtud vyhnal i poslední starousedlíky. Prý se tu snaží vyrůst nějaký nový čaroděj,“ ušklíbl se potom, „Což je krásná povídačka. Má tak trochu smysl – kdybych věřil, že se mohu stát kouzelníkem, asi bych opravdu začal v zemi s takovou pověstí.“

Vypadalo to spíš na původní Bernadinovu verzi – za dva dny, v nichž pomalu projížděli krajinou, nepotkali nikoho.

„Říkals něco o své rodině,“ připomněla Machtelda, když sestoupili do údolí mezi příkré stráně. Bernadin se zasmál. Vyplašil tím z křoví hejno malých ptáků. Potom pomalu ukázal na kopce.

„Kdysi nám tohle všechno patřilo. Tahle země. Několik údolí od řeky až k Obřím kamenům. Sherfortové tu žili několik staletí.“

Položil ruku přes sedlovou hrušku.

„Nejezdím sem často. Snad kvůli tomu, že mě napadají zlé myšlenky. Jako by si ty kopce stěžovaly.“

Narovnal se a znovu zasmál.

„Ale teď jsme v samém srdci někdejšího sherfortského kraje a já se cítím skvěle. Protože tu nejsem sám.“

Ta idyla bohužel netrvala dlouho.

Zvedl se vítr, obloha se zatáhla těžkými mraky, spadlo několik velkých kapek a potom se přihnala bouře. Chtěli jí ujet, ale Machtelda vylétla ze sedla hned poté, kdy se pokusila zvíře pobídnout. Kůň utekl. Když ji chtěl Connor vytáhnout do sedla toho svého, strhla ho na zem a tři už by Bernadinova hnědka neunesla. Takže nakonec uháněli po svých, hledali úkryt, až ho také našli.

Docela možná poslední.

„Nebyl to normální sesuv,“ řekl Connor, když se hukot padající horniny proměnil v tíživé hluché ticho. Machtelda ten tón poznala, a tak si jen povzdechla. Uváděl nějaké zpola srozumitelné vykládání, plné divných slov, která jí musela být vysvětlena ještě divnějšími větami. Dokud byli sami, nikdy to netrvalo dlouho a Connor brzy mávl nad nechápavou přítelkyní rukou, jenže od setkání s Bernadinem, v němž nalezl dokonalého partnera, se chytré rozmluvy vedly neustále. Za Machteldina trpného přihlížení.

A museli jim holdovat i teď, ve chvíli, kdy se měli společně, všichni za jednoho, pokoušet vyhrabat ven. Od Bernadina nečekala víc, než pokračování ve smyslu: Ano, takové skály obvykle padají namazanou stranou nahoru a to pouze dva dny před Slunovratem, ale ještě tu byl jeden spojenec, mlčenlivý, ledově klidný, který jejich situaci komentoval jen několika stručnými a především krátkými větami. Stejně jako teď.

„A i kdyby byl nenormální, co by to změnilo?“

„Už ta bouře byla podivná. Měnila směr.“ odpověděl mu Bernadin.

„Nesmysl,“ řekl muž ostře. Rozhodně to nebyl nějaký lovec nebo ztracený sedlák, jehož náhoda a počasí zastihly stejně nepřipraveného jako je.

Ten vysoký muž klečel v bahně, uvízl v něm tak dokonale, že se nedokázal zvednout. Connor s Bernadinem ho vytáhli ven, Machtelda přispěla důležitou troškou, když vylovila levou botu, kterou bahno nechtělo pustit.

Na představování nebyl čas a na díky také ne, utíkali dál ve čtyřech a na poslední chvíli zapadli do téhle pasti.

„V horách vždycky přicházejí bouře nečekaně,“ pokračoval Bernadin: „To je známá věc. I když se povídá, že počasí lze do jisté míry ovládat, nevěřím, že by dnes žil někdo tak mocný, aby to dokázal.“

„Existují síly, o nichž nemáš zdání.“

Čekala tu větu. Ale řekl ji cizinec, Connor Hu Gwyn kupodivu mlčel. Slyšela ho zhluboka dýchat někde vlevo, zaslechla, jak mu pod botou zachrastily kamínky a jak se pomalu protáhl kolem ní. Takže aspoň někdo se stará o to, jak se z téhle pasti dostat.

Ti dva si jen zmateně povídali. Byl to dialog s dlouhými pauzami, rozhovor plný moudrých úsudků, Bernadin se nezapřel, cizinec mu chladně odpovídal, možná chtěl jistou odtažitostí naznačit, že ho problém divných bouří a podezřelých přírodních sil nezajímá, jenže neznal protivníka v diskuzi.

Zhluboka se nadechla, aby Soutočňana zarazila. Vydýchaný vzduch, plný prachu jí podráždil plíce. Rozkašlala se, zvedl se jí žaludek a tak přitiskla ústa na předloktí, aby jí kašel neroztrhl hruď.

Connor je potichu, jen krůček po krůčku prohmatává stěny. Promiň, to bylo jediné, co několikrát zašeptal, když se mě dotkl nebo odstrčil. Ale Bernadin bude povídat a povídat. Než se něco stane. A ono se to stane brzy, buď se udusíme, nebo to na nás spadne.

Poslední myšlenku málem zaječela nahlas. Protože to něco zaslechla, tichý zvuk někde nad hlavou. Zatajila dech, naslouchala dál, ale slyšela jen hukot v uších.

Takže se mi to zdálo.

Na okamžik se jí ulevilo.

Jenže pocit, že něco zaskřípalo, přišel znovu.

Ve chvíli, kterou si Bernadin vybral pro další moudrost. Nedořekl ji.

„Ticho!“

Teď, pomyslela si Machtelda a přikrčila se. A bude po nás. No, vydržela jsem mimo Moguntii docela dlouho. Přežila jsem šílené maniaky. Nezbláznila se v lese a přestála i kouzla. Ale jednou to přijít muselo. Příroda je nepřirozená.

Strop nad jejich hlavami zavrzal.

„Neslyšeli jste?“

„Ne. Ale ano – teď!“

Ozvalo se to znovu. Tentokrát hlasitěji a delší dobu.

„Hroutí se,“ vydechla Machtelda. Teď v ní byla opravdu malá dušička.

„Počkejte,“ řekl cizí muž: „A poslouchejte.“

Někdo tam nahoře promluvil. Slovům nebylo rozumět, ale bezpochyby to byl lidský hlas, žádné falešnou naději vzbuzující zavrzání dřeva.

Ozval se tupý náraz.

Další rána, praskající sten ohýbaného prkna – a oslňující bílá skvrna, která se objevila nad Bernadinovou hlavou, zazářila ostře a nepříjemně, ale byla cestou na svobodu.

„Jste tam, pane? Pane Tesherne!“

Hlas zněl slabě, jak se ten nahoře pokoušel křičet do malého otvoru.

„Ano, Bircle,“ zachraptěl muž.

„Živý?“

„Samozřejmě, pitomče. Dělejte.“

„My jsme taky všichni, pane. Jenom koně utekli,“ volal dál Bircl. Jeho hlas se ztrácel v hlomozu odstraňovaných trosek.

Ti nahoře rychle zvětšili otvor natolik, aby se jím mohli zasypaní protáhnout.

„Viděli jsme vás, pane Tesherne. Shora, z kopce. Ale dolů jsme už seběhnout nestačili, začalo nám to padat pod nohama.“

Takže se jmenuje Teshern, řekla si Machtelda.

Předtím k tomu nebyl čas, při bezhlavém úprku do srubu si cizincovu tvář neprohlédla. Teď se mu konečně mohla věnovat, dříve, než si prohlédne samu sebe a zhrozí se toho, jak vypadá.

Byl černý. Ne barvou pleti, ale vším ostatním ano. Pohledem, pláštěm i tmavými vlasy. Cinkotem černých článků řetězu, na němž visel tmavý medailon. Vypadalo to, že záliba v téhle barvě u něj přešla v posedlost. Teď byl špinavý a šaty měl potrhané, ale z jeho postoje bylo znát, že jinak na sebe dbá. A nejspíš má za co dbát. Usmála se na něj.

Nereagoval.

Přelétl pohledem z jednoho na druhého, u Machteldiny tváře se nezdržel. Dotklo se jí to. Nevypadal, že by ho v jiné situaci nezajímala, spíš byl zmatený a rozrušený, jako kdyby se chystal rychle vyřídit něco, na co by jinak zapomněl. Nakonec se zastavil u Bernadina. Prohlížel si ho déle než ostatní.

„Nejsi jeden z Sherfortů?“ znělo to téměř přátelsky, jakoby potkal někoho z příbuzných nebo dávných známých. Bernadin se pousmál.

„Ano. Jsem Bernadin Sherfort ze Soutočné a ...“

„Myslel jsem si to.“

„Co teď, pane?“ zeptal se Bircl, zatímco opatrně a lehce, aby se svého pána silněji nedotkl, smetával z jeho ramen třísky a prach.

„Zabte je.“

Proboha, už zase někdo a něco. To nestačili ti blázni v lese? Nebo tahle pitomá bouřka? Raichheldovi poskoci, kterými to vlastně všechno začalo?

Zatímco větší část její duše začala křičet o pomoc a zoufat, malý, ale rozhodný kousek Machteldina vědomí cítil okamžitou potřebu seřvat Connora Hu Gwyna co se do něj vejde. Neudělá krok, aby se nedostal do průšvihu. A aby do něj nezatáhl i mne.

„Pane?“

Bircl otevřel úžasem ústa.

„Nerozuměls?“ zeptal se ostře Teshern.

„Ano, pane.“

Byli zvyklí poslouchat. Neznali nic jiného, než rozkazy svého vůdce a nejspíš o nich nikdy nepochybovali. Bircl tasil meč.

Všimla si, jak se Connor přhrbil. Nebyli spoutaní. Možná...

„Ne mečem, hlupáku,“ Teshern poprvé zvedl hlas. Asi to hodně znamenalo, protože Bircl sebou polekaně škubl.

„Ne mečem. Pověsit. Nikdy se nesnaž zabít čaroděje ocelí.“

„Kam?“ sluha se poplašeně rozhlédl kolem.

„Postavte šibenici.“

Bircl kývl a jeden z mužů si stoupl k němu, s výhružně pozdviženými meči hlídali nic nechápající trojici. Ostatní se zmateně začali přehrabávat v troskách, aby vyprostili zbytky trámů.

„Proč?“ zeptal se Bernadin.

„Mlč!“

„Ale já –“

„Mlč. Mohl bych vás zabít hned – a udělám to. Nechci ztrácet čas planým vykládáním – a získávat ho tak pro tebe, Sherforte, abys mohl zase připravit nějaké kouzlo. Věděl jsem, že jednou někdo z vás přijde, cítil jsem, že pořád žijete. Jenže tohle už je moje země. Zpátky si ji nevezmete, ovládl jsem ji. Zničil jsem vaše cesty, váš hrad jsem rozebral a postavil z něj dvě své vesnice.“

„Kouzlo? Já? To se pleteš. Já jen jsem obyčejný Sherfort ze Soutočné, žádný mág.“

„Dobře jsem to cítil, tam pod těmi kameny,“ zaburácel Teshern. „Přivolals bouři. Donutil jsi skály, aby pracovaly pro tebe.“

I přes zděšení z nenadálého vývoje situace se Bernadin zasmál.

„Vždyť je to nesmysl.“

Machtelda obrátila oči v sloup.

Ona měla jasno. Zase Connor, kdo jiný. Bůhví, jaké čáry tam v té tmě zkoušel, a tenhle černý panák si myslí, že to byl Bernadin. Jenže vysvětlovat to asi nemá smysl.

„Mám provaz!“ ozvalo se jásavě někde za jejími zády.

„Nesmysl? To, že tě nechám promluvit je nesmysl,“ štěkl Teshern, „Nejsem jen tak někdo. Jsem Pán tohoto kraje. A nikdo mi mé panství nevezme.“

„Já vím, kdo jsi,“ řekl Bernadin tiše, s nedůvěrou a trochou hrůzy, „Ty jsi ta pověst. Pán pustého kraje. Těm povídačkám jsem nevěřil, nenapadlo mě, že by někdo mohl být tak hloupý, aby se pokoušel držet své území jinak, než prací a péčí.“

„Já jsem pán,“ opakoval Teshern. Byl klidný, stejně jako byl klidný celou tu dobu v závalu. „A jen tahle věta by tě stála život. Kdybys ho už neztratil.“

Bernadin zvedl oči k nebesům.

Machteldu někdo chytil za ramena a strhl dozadu.

„Tebe bude škoda, krasotinko,“ zazubil se jí do obličeje Bircl, „Ale co nadělám.“

Vřískla.

Uviděla provizorní šibenici.

„Příliš dlouho jsem s tímto krajem bojoval, aby mi ho nějaký mizerný čaroděj vzal,“ řekl Teshern, když jeden z jeho mužů vyzkoušel pevnost smyček a kývl, že je vše připraveno.

Chytli je všechny tři a vlekli pod trám.

„Jsi blázen,“ opakoval Bernadin, zatímco Connor mlčky zápasil s dvěma hromotluky, kteří mu zkroutili ruce za zády a postrkovali ho kopanci, „Nech si to vysvětlit. Nejsem žádný kouzelník. Kdybych byl, přece bych tu jen tak nestál. Kdybych byl, tak bych udělal takhle,“ vytrhl ruku ze sevření a ledabyle jí mávl, „a spadla by skála. Jenže já žádný ča...“

Teshern zvedl ruku, aby ho umlčel.

Trhl sebou, protože natažené paže se něco dotklo.

Kamínek.

Zvedl oči vzhůru.

Za prvním kamínkem spadly další.

Chtěl se vrátit k podívané na exekuci, protože déšť oblázků nepokračoval.

Jenže místo něj, z ničeho nic, se shora svalila lavina velkých balvanů a protože příroda si nevypráví, nestačil Teshern ani vykřiknout.

Než stačila Machtelda nevěřícně vytřeštit oči, Bircl jí pustil. Než zaječela, zařval někdo jiný, a než se stačila rozhodnout, jestli poslechne pud a uteče, nebo nechá tělu zrádně zdřevěnět nohy, uslyšela dusot jiných bot.

Poplašeně se rozhlédla.

Najednou tu nikdo nestál. Jenom ona, Connor a Bernadin. A hromada kamení.

Ta náhlá změna situace ji vyděsila. Víc, než překvapivé rozhodnutí ji zabít. Ale ať už její pocity byly jakkoliv zmatené a paralyzující, pohled na Bernadina byl mnohem zajímavější. Stál s otevřenými ústy a svěšenýma rukama, zíral na místo, kde se ještě před chvílí naparoval Pán tohoto kraje, nevěřícně očima ohledával suť.

„Proboha.“

Bylo to jediné slovo, na které se zmohl.

„V poslední chvíli, tak se mi to líbí,“ řekla Machtelda a dala si záležet, aby to vyznělo dostatečně ironicky.

„Kameny myslí pomalu,“ prohlásil Connor, oba se po něm ohlédli a z výrazu tváří bylo jasné, že tu větu nechápou.

„Tos byl ty?“

Connor se zasmál. Trochu smutně.

„Vůbec ne,“ řekl, jenže Machtelda už byla v ráži.

„Kdo tady umí kouzla? Já ne. Znám tě už nějaký ten pátek, Connore Hu Gwyne. I to tvoje vyprávění. A když ten –“ kývla k hromadě, „mlel pořád o čarodějích, byl vedle. Myslel tím tebe, že? Tím, jak cítil magii.“

Bernadin si odkašlal.

„Možná mluvil o mé rodině. Kdysi tu přece žila.“

„Určitě nebyla tak čarodějnická jako Connorova,“ odmítla Machtelda.

„Právě naopak. Moje rodina čarodějnická asi opravdu byla,“ řekl Bernadin.

Connor natáhl ruku a ukazováčkem zvedl Machteldinu náhle pokleslou čelist.

„Říká se, že někde v tomhle kraji je Hora čarodějů,“ poznamenal nezúčastněně, „takže se tu asi celá řada jejich učňů usadila.“

„Přesně tak. Říká se také, ehm, že to byli ti, které mágové z Hory propustili jako neschopné, ale je možné, že jejich nároky byly poněkud vysoké. Moji předkové byli dobří. Jestli čarodějové, to nevím, rozhodně byli dobří hospodáři. Několik generací Sherfortů změnilo – a potvrzují to staré kroniky, ne jen nějaké vyprávění – kraj k nepoznání. Vím, že na náš hrad, který tu kdysi stával, jezdívali pro rady a pro pomoc až z Jižního Hellesu. Pověst Sherfortů mívala svou váhu, jenže potom to náhle skončilo. Rodina se rozešla. Část se odstěhovala do Arkondy,  někteří až do Wilmaru. Až můj pradědeček se vrátil do Soutočné. Nevěřil jsem těm povídačkám o kouzlech a bílé magii – a nechci jim věřit ani teď.

Otec mi vyprávěl, že umění Sherfortů se ztratilo, když opustili tenhle kraj, já myslím – pokud to tak bylo –, že se prostě našel jeden méně chápavý syn, který učení svého otce nezvládl.“

Odmlčel se. Rozhlédl se po okolí, po svazích kopců, přeletěl pohledem stromy i údolí.

„Zní to hezky – čarodějná rodina, která ztratí svou moc, když se odtrhne od země, s níž žila,“ prohlásil pateticky. „Poslouchá se to jako pohádky o králi a jeho zemi, která ho potřebuje.“

„Proč by nemohli předat svou moc zemi? Na tom zase tolik pohádkového není?“

„To se přece jen říká. Jak mohou kameny cítit? Stromy možná, ale skály?“

„Existuje magie kamene. Stejně jako magie ohně a kovu. Krve. To bylo to, co ten černý uvnitř cítil. Zemi.“

„Nevěřím. Ve šťastnou náhodu, která – po silném dešti – uvolnila tam nahoře kámen, a ten strhl další, to ano.“ ohradil se Bernadin.

Ale Machtelda zažila už příliš mnoho nezvyklého, aby pochybovala. Pro jistotu se ohlédla po Connorovi. Usmíval se.

Šťastná náhoda, kterou se všechny kameny odrazily tak, aby dopadly přímo a jen na Tesherna. To zrovna. Spiklenecky na Connora mrkla.

Potomek čarodějného rodu zamyšleně okopával špičkou boty mohylu. Mohla si ho v klidu a bez toho, že by si ji všiml, pořádně prohlédnout.

„Kdepak,“ řekl tiše, „takhle to nefunguje. Nejsem král, který žije zemí. Možná – někdy – přijdu jako ztracený syn. Možná tomu kraji něco dlužím, ale nebudu splácet dluh v roli nějakého vládce.“

„Takže?“

„Vrátím se do Soutočné. Potom možná na čas odejdu někam, kde se člověk může něco opravdu naučit. Teď chci prostě domů.“

Rozhlédl se, kudy vede z údolí nejkratší cesta ven. Vykročil, Connor ho následoval, Machtelda se za nimi chvíli dívala, jakoby tu snad chtěla zůstat.

Nic nemohlo otřást Bernadinovou myslí víc, než zjištění, že staré pověsti nelžou. Za ten krátký čas, co ho znala, věděla, že se ze všech sil snaží cítit jako obyčejný člověk, se zájmy snad trochu nepatřičnými pro svět malého městečka. Nechtěl si přiznávat výjimečnost, a když ho historie vlastního rodu dostihla, snažil se bránit.

Jsem jen obyčejný Sherfort ze Soutočné, tak trochu povaleč a snílek, ale v žádném případě ne hrdina, ne dobrodruh a už vůbec ne nějaký pán.

A přece tak vypadal, i přes řeči o nesmyslech o králích a zemi. Bylo to v něm víc, než si odvažoval přiznat. Stejně jako v Connorovi.

Asi i ve mně, řekla si nakonec. Tak vzhůru do dalšího průšvihu.

Určitě na něj nebudu čekat dlouho.

 

© 2007, napsáno 2002, poprvé v knize Meč z Flatlandu, Wolf Publishing 2007

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist