Bezejmenná stránka: Literárium

Není nocí bez Měsíce

 

Bylo to magické místo. Nikde jinde, od šumavského podhůří na rakouské straně po blata na severu, další takové neexistovalo.

Nebylo jednoduché ho odhalit, člověk musel znát víc, než jen jeho polohu. Musel ho umět použít. Ironií osudu ti, kteří věděli jak, netušili kde. A naopak.

Většinou.

„Já nevím, jestli bys tu měla zůstávat.“

Válek se na Veroniku usmál, jakoby nevěděl co říci nebo jak to říci, právě tenhle rys jeho osobnosti ji přitahoval. I když věděla, že nikdy není tak nejistý, že strojená plachost je jen naučenou tváří. Ale stejně to bylo roztomilé.

„Proč ne? Seděla bych doma a bála se, že tě pokouše. Takhle uvidím, že se ti nic nestalo. Nebo stalo. Jestli má vzteklinu, tak by to mohlo být nebezpečné. Ošklivě nebezpečné, mě už taková potvora jednou kousla, když jsem byla malá holka.“

A strávilas měsíc v nemocnici a dostala moře injekcí, to slyším pokaždé, když na tebe zaštěká nějaký ratlík, pomyslel si Válek. Ale proč ne. Aspoň mi nezačne zvonit telefon když to bude nejméně vhodné.

„Dobře. Ale budeš se držet stranou. Až ti řeknu, nehneš se od támhleté kůlny.“

Ukázal na prkennou stěnu, děrami po sucích z ní vylézala stébla suché trávy. Hned vedle tiskla na pletivo kotce čumák šedivá fenka husky, civěla modrýma očima na Válka, Veroniku i na svého pána, který s rukama složenýma na prsou stál uprostřed plácku mezi boudami a ploty zahrádek. Občas tiše štěkla.

„Když myslíš,“ Veronika si povzdechla, ale pes za plotem tak nebezpečně nevypadal.

„Nebojte, Daisy ven nepustím, zbytečně by se tu motala. Nebo by zdrhla.“

Fena zakňučela.

„Lehni!“

V maskáčové bundě, s kulovnicí ležérně položenou na předloktí, připomínal Horáček kanadského trapera z akčních filmů pro Středoevropany. Přesně tak chtěl také vypadat; bylo to směšné, že si ve svých letech hraje na Indiány, a Veronice připadalo, že to samé si o něm myslí i Válek. Ale teď byl důležitý, i přes maskovací oblek a kožený klobouk. Stal se nástrojem.

„Myslíte, že přijde?“ zeptala se dívka tiše, „Neměli byste být spíš v lese?“

„Máme to dobře spočítaný,“ odpověděl Syn lovce medvědů, „že jo?“ obrátil se na Válka.

To víš, že jo. Tak dobře, jak si to ani neumíš představit, pomyslel si Válek, ale nahlas neřekl nic, jen kývl.

Do jeho interního plánu nikomu nic nebylo. Tím spíše ne do důvodů, které ho k němu vedly.

Opatrně – a nenápadně, neboť nervózní těkání na všechny strany budilo zájem případných pozorovatelů – se muž rozhlédl.

Bylo podmračené odpoledne, ale čekat na soumrak nemělo cenu; tady, na nízkém svahu, z něhož se dalo přehlédnout téměř celé městečko, šero nijak nepomáhalo. Jenom pás trnkových keřů, táhnoucí se kolem polní cesty, jdoucí rozvážným obloukem od lesa nahoře dolů k řece, která v působivém meandru kopec obtékala. Trnky ale rostly právě tam, kde růst měly. Pravděpodobně je vysadil někdo, kdo věděl proč to dělá.

Spokojený s průzkumem terénu se muž přihrbil, složil ruce na prsou a zhluboka se nadechl. Pomalu začal, jedno gesto za druhým, všech pět, potom se předklonil a velice úsporným stylem padl do kotoulu.

Po těch letech už necítil nic neobvyklého, jen ledovou linku, probíhající od hlavy k nohám. Za ní už nezůstalo nic, co by náhodný pozorovatel mohl popsat jako lidské tělo.

Nikdy – dokud ji nespatřil na vlastní oči – si nedokázal metamorfózu představit. Podle vyfantazírovaných popisů literátů měl trhanou animací obrůst srstí, obličej se mu měl protáhnout, uši vyrůst a zašpičatit se.

Všecko špatně. Jen v jednom měly pověsti a legendy pravdu.

Na konci procesu byl vlk.

Bylo to příšerné. Hrozné. Tak hrozné, jak si nikdo neumí představit. Ale ne, ze začátku jsem si to opravdu užíval. Ty první dny, několik desítek hodin jsem si myslel, že vím, proč to dělá. Pobíhá po lese, děsí houbaře a loví zajíce. Bylo úžasné opravdu používat nos. Ne, že bych se v těch vůních vyznal, ale rozeznával jsem je od sebe, a to stačilo. Ano, bylo to jako droga.

Jenže pak jsem si uvědomil, že nevím jak zpátky. Nejdřív mi to nevadilo. Později jsem začal být nervózní. Měl jsem strach, a zvíře ve mně plíživě, krůček po krůčku převládalo. Nedokázal jsem se koncentrovat na složitější úvahy, vlastně na ně ani nebyl čas, všechno se smrsklo do primitivního koloběhu: Kde sehnat potravu – kde se skrýt.

Nakonec mě děsily i veverky.

Fena stála s čumákem nalepeným na pletivu. Na její vkus páchla přítomnost těch tří příliš velkou nudou, cítila napětí, ale oni ho nijak neventilovali, nesnažili se břímě zbavit. Strach, který vycházel z jednoho z nich, ji rozčiloval, ale čekala hru a těšila se na ni.

Nikdo se k žádné nechystal. Jen tak stáli, mlčeli a vyhlíželi k lesu.

První začal ztrácet trpělivost Horáček.

„Není to pitomost?“ zeptal se, když minula půlhodina, „Já vím, žes říkal, že půjde sem, ale jsi si opravdu tak jistý? Nemělo by se spíš jít do lesa?“

„Ale přijde,“ řekl Válek rozhodně. „Hlavně nikam nechoď. Já vím, jak ho přilákat.“

Upravil si límec kabátu, strčil ruce do kapes a vyrazil. Sledovali ho, jak si trochu nejistě, protože nedávné deště proměnily cestu mezi zahradami v dokonalou klouzačku, vykračuje k trnkám.

„Neblázni!“ Veroničin hlas zaskřípal.

„Klídek.“

Zmizel za křovím, na chvíli se jeho hlava objevila nad okrajem úvozu, znovu se ponořila, uslyšeli ještě, jak si píská nějakou melodii, ale potom ho pohltil březový předvoj nedalekého lesa.

„Já nevím,“ řekla Veronika, „Připadá mi to šílené. Jak ho může najít?“

„Nechte to na něm,“ zívl Horáček s dobrým vědomím toho, že pokud se nestane nic, bude on tím chytrým, který měl pravdu.

„Ale co když ho kousne? Vždyť to sežralo i ovci.“

Pistolník mávl rukou.

Vlkodlak měl cíl. Bohužel. Nikdy předtím nepřecházel mezi oběma světy z konkrétního důvodu a za konkrétním účelem. Vždycky to byla jen chuť cítit se svobodně a chovat se svobodně, bez ohledu na okolí.

Teď si musel to okolí zajistit.

Vlastně i to byla hra, rozhodl se vetřelce ve svém rajónu najít a zahnat. A když ho nenajde? Pak to nechá být na někom jiném.

Zatím ho ani denní svět lidí, ani měsíční krajina nepostavily před problém, jemuž by se nedokázal vyhnout. Někdo tam nahoře ho má rád, tak nějak zní ta okřídlená průpovídka. Pravdivá slova.

Tiše klusal silnou vrstvou hnědého jehličí a mechovými polštáři, rostly tu vysoké staré smrky a borovice, a les byl přehledný. Snažil se zachytit stopu, bylo jich tu nepočítaně, ale mezi nimi mohla být jen jedna cizí. Znal svůj les. I své schopnosti, které mu umožňovaly po celá ta dlouhá léta vyhýbat se nepříjemnostem.

Vítr mu přinesl slabou vůni cizího zvířete.

Zastavil se, zavětřil a potom se rozeběhl k opuštěnému pískovcovému lomu. Přeskočil hluboký úvoz, zapadl do borůvčí.

Stopu ztratil.

Rozhlédl se.

Mezi nálety a březovou houštinou, která bujela na okraji lomu, spatřil stín. Ten okamžitě zmizel, ale bezpochyby patřil vetřelci.

Pokusil se mu nadběhnout, ale když dorazil na místo, kam se stín musel dostat, cítil už jen pach čerstvé stopy. Vedla dolů, světle žlutou cestičkou k bahnitým jezírkům v lomu. Proběhl kolem nich po úzkých přirozených hrázích, zpod nohou mu vyskočilo několik vyplašených hnědých skokanů; hlasitě pak skřehotali z rákosí, spokojení, že jsou v bezpečí a mohou narušiteli vynadat.

Tudy tedy cizinec nešel.

Vlkodlak se obrátil k lomu, ale než stačil zavětřit, spatřil vetřelce mezi olšemi u potůčku, který les a lom z jedné strany obtékal.

Rozeběhl se za ním.

Cizinec zmizel, přeskočil cestu zpátky do lesa. Vzdálenost mezi oběma se ovšem zkrátila natolik, že uniknout už nemohl. Vodil ale vlkodlaka lesem, zaběhl až dolů k loukám, měnil směr, někdy se ukázal, nejspíš proto, aby se ujistil, že je následován. Točil se mezi stromy, jakoby nevěděl kudy z nich ven, ale pomalu a jistě mířil přes kopec, kolem něhož les rostl, k městu. Až se před nimi objevil pruh mladých bříz, za ním už bylo jen neobdělávané pole a ona prapodivná směsice předměstí, chátrající zahrádkářské kolonie a opuštěných skladišť nedalekého dřevařského závodu. Civilizace se odstěhovala jinam a nechávala tady dožívat jen své přestárlé údy. Bývala to bezpečná zóna, až donedávna si lidé, kteří to tu udržovali při životě, nevšímali ničeho, pokud si to nevšímalo jich.

Vetřelec se vlkodlakovi v houštinách, zarůstajících ploty, ztratil. Někde tu musel být, ale jeho pach tu ulpíval na všem, jistě, vždyť tohle bylo jedno z jeho míst. Tak kudy?

Nakonec se pronásledovatel pustil po jedné z těch zřetelnějších a ta ho zavedla na svah, do něhož vrůstaly dřevěné boudy. Mezi dvěma z nich vedl průchod. A jím i nejsilnější pachová stopa.

Tenkrát jsem tě sledoval, ty parchante. Proč? Protože sis vždycky nechal všechno líbit. Jakoby ti nezáleželo na tom, co o tobě druzí říkají. Že tě kolegové okrádají o nápady i zpola hotovou práci, že jsi pro smích svým neustálým krčením nosu. Pro všechny holky jsi byl jen kamarád, a když po tobě nějaká vyjela, stejně jsi to nepoznal. Ale nezdálo se, že by ses tím nějak trápil, když ti to někdo prozradil. Zajímalo mě, kde bereš energii přes tohle všechno se přenášet.

Neztratil ses mi, i když sis tak trochu dával pozor, tohle já umím, být nenápadný. Když chci. A přece jsem se málem prozradil, když jsem viděl, co se stalo. Ani úžas mi ale nezabránil pečlivě pozorovat všechno, cos prováděl.

Pochopitelně včetně toho, vyzkoušet to sám. Byl to náhlý popud, kdybych nad tím chvíli přemýšlel, asi bych si vsugeroval, že jsem měl mámení.

Když jsem pak dopadl na čtyři šedivé tlapy, už jsem věděl, co jsi zač. Jenom mi to v tu chvíli bylo jedno.

Vlkodlak vyhlédl zpoza dřevěné stěny.

Něco tu nehrálo. Ve vzduchu byl pach několika lidí, jedné feny a napětí. Stopa toho druhého vedla sem, tak trochu to v přítomnosti lidí nedávalo smysl, ale rozhodl se jít po ní až do konce. Záda měl krytá.

Vystrčil čumák, ale nic neviděl, výhled mu zakrývaly trsy loňské trávy.

Co teď?

Utéct, koneckonců, přece dokáže vždycky.

Vyběhl na malý plácek mezi boudami a srazil se s kusem olova, vymrštěným prudce se rozpínajícími plyny exploze z hlavně.

Útoky na zahrádky začaly pozvolna. Roztrhaná slepice, čtrnáct dnů nic, pak další. Byly stále častější. Fantomatické, protože nikdy nikdo nic nezahlédl. Jen tmavý stín. S postupem času se začala krystalizovat podoba velkého zvířete, které dokáže přeskočit plot a rozbít dvířka kotců či chlívků.

Potom našli zardoušenou ovci. Teď už nebylo pochyb o tom, že noční stín, ať už je čímkoliv, je velký a troufne si na všechno, na co narazí. A fantom zahrádkářské kolonie se začal ukazovat.

Velké oči dokázaly své a popis se různil, od zdivočelého rotvajlera po uprchlou pumu. Vlk?

Copak by někomu mohl utéct vlk? Kde by se tu jinak vzal, zajděte si do muzea, tam jednoho vycpaného najdete, včetně mosazného štítku s datem konce posledního svého druhu v tomhle kraji.

Horáček měl všechny ty povídačky na paměti. S Válkem měli jasno: je to pes, pochopitelně německý ovčák, co jiného. A všichni ti chytrolíni, kteří se ho prý pokusili dopadnout (a ve skutečnosti neudělali víc, než jen hlídali své zahrádky a chovy, nebo se chvíli courali kolem a vyhlíželi něco podezřelého, aby pak byli ještě chytřejší), byli vedle.

Válek také připravil past – je to přece pes, a já vím, jak ho přilákat na určité místo. Nemusíme se honit po lese, když nastražíme správné návnady, přijde tam, kam chci. Já ho totiž nejspíš znám.

Horáček si škodolibě pomyslel, že nejspíš určitě, třeba jsi ho zdědil po nějakém příbuzném a on ti zdrhnul, proto se tak snažíš. A proto víš jak na něj. Ale neřekl nic.

On měl splnit tu poslední úlohu, od toho tu byl, s připravenou zbraní čekal na výsledek Válkova plánu, který mu s každou minutou připadal pitomější.

Přesto zareagoval jen s malým zpožděním. Když se mezi boudami objevilo šedé tělo a Válkova přítelkyně vypískla, už cílil a tiskl spoušť.

Zvuk výstřelu se odrazil mezi boudami a jásavě vyletěl k městu.

Šedý přízrak zmizel.

Levá přední tlapa za sebou zanechávala krvavou stopu. Odskákal po třech, zraněnou končetinou přitom zavadil o trosky překližkové bedýnky, zarostlé kopřivami.

Zakňučel.

Tohle nečekal. Měl s tím počítat, ale za ty roky bezstarostné existence neměl jediný problém, a tohle byl navíc omyl, po něm se přece střílet nemělo.

Krvácející rány se nebál, věděl, že ji dokáže, když se mu podaří na několik hodin někde se bezpečně skrýt, zavřít a vyléčit, patřilo to ke zděděným znalostem.

Opatrně se doplazil až k únikové cestě mezi boudami. Bude rychlejší než střelec, který si je tak trochu jistý výsledkem první rány a čeká, že se před něj svalí vlčí tělo? A který musí počkat? Než vyrazí, může se on ztratit. Překonat bolest a zmizet nahoru do lesa.

Mezi starými boudami, stlučenými z nahrubo ohoblovaných fošen a vmáčknutými do svahu, vedla ideálně skrytá úniková cesta. Musel jen překonat metr vysoký práh, vyskočit na něj teď sice nedokáže, ale se sebezapřením na sráz vyšplhá.

Došoural se až k němu, zaklonil hlavu a na chvíli ji o práh opřel. Nabral dech. Když se pak chtěl začít škrábat nahoru, uvědomil si, že mu něco stojí v cestě.

Sklouzl zpátky, zvedl hlavu a zjistil, že nahoře stojí velký šedivý vlk.

Už jsem sotva lezl. Žral jsem brouky. A žáby, když se nechaly chytit. Musel jsem se vyhýbat všemu, co ječelo silněji než já. Bál jsem se. Já, který strachem pohrdá. Vyhýbal jsem se lidem; byl to instinkt, který mě držel zpátky i hrůza z toho, že jeden z nich bude lovec. Nevěděl jsem, kolik dní a kolik nocí jsem takhle prožil, ale jasně jsem cítil, že pokud něco neudělám, budou to dny a noci poslední.

Nedokázal jsem nic. A zkoušel jsem hodně.

Zesláblého a vyděšeného jsi mě potom potkal dole u řeky. Altruisticky jsi mi donesl králíka, a já se do něho pustil, maso, kosti, vnitřnosti, sežral jsem ho od uší až po zadní běhy. Muselo tě to pobavit.

V posledních záblescích rozumového uvažování jsem tě potom sledoval, vlastně jsem jen z poloviny tušil proč. A tys mi nedokázal ani utéci, když jsi zpozoroval mou snahu, dokonce ses vrátil. A dovedls mě k tomu proklatému místu, předváděls mi pořád dokola onen zatracený rituál, až se mi vypálil skrze sítnici hluboko do mozku, a já ho dokázal zopakovat.

Po bůhvíkolika dnech jsem se mohl postavit na dvě lidské nohy.

Co všechno jsem kvůli tobě musel prožít. A přežít.

Bez hnutí na sebe hleděli.

Zraněný vlkodlak slabě zavrčel, aby donutil toho druhého ustoupit. Ale protivník – samozřejmě, že to byl on, vetřelec, který v poslední době řádil v okolí – se ani nepohnul. Vlkodlak zkusil to, co u zvířat vždycky zabíralo – podíval se mu přímo do očí.

Pták před hadem ztuhne ne proto, že by ho plaz zhypnotizoval, ale právě naopak, ví, že hadi vidí tak špatně, že nehybná kořist tam prostě najednou není a nikdy nebyla. Vlkodlačí pohled ale skutečně paralyzuje. Směřuje přes něj energie, která z něho dělá to co je, tvora dvou světů.

Na zvířata platil. Jejich myšlenky byly jednoduché a snadno ovlivnitelné. Ale když mu teď ten nahoře pohled opětoval, zjistil vlkodlak, že tady mu jeho čarodějné schopnosti nepomohou.

Byly to lidské oči. Ne zvířecí. I bez obličejových mimických svalů se dokázaly vyjadřovat.

Vlkodlak se do nich zahleděl.

Hledal v nich pomoc.

A tak jsem přišel na to, že pomsta je opravdu sladká a snadná. Vyžaduje pečlivou přípravu, to ano, ale plánovat umím. Nestálo mi za to, zničit tě jako člověka. Tady nebylo proti čemu bojovat. Ale nabídnuls mi tu druhou stranu, a na té jsi byl víc než zranitelný. Proč bych na tebe útočil přímo, když to mohou udělat jiní? Chtěl jsem ti ten tvůj báječný život bez problémů znepříjemnit, ale ono to nevycházelo, ta banda neschopných fušérů dokázala jen tlachat v hospodě nebo velkohubě rozhlašovat, že už mají všechno pod kontrolou a dopadení škodné je otázkou hodin.

Musel jsem to tedy udělat sám.

„Možná jsem ho trefil,“ vydechl Horáček. Zacloumal uzávěrem, aby poslal do komory další nábojnici, „Ticho, Daisy!“

Fena začala po výstřelu šílet. Běhala po kotci, vrhala se na pletivo, kňučela, tam za drátěnými oky se odehrávalo něco, čemu nerozuměla. Nebylo to ani v chování, ani v hluku, venku bylo cosi, co se vymykalo všemu známému. Toužila na to zaútočit. Nebo to poznat. Nehodlala trpět nejistotu, která mezi psí pocity nepatří.

„Uklidni se, potvoro,“ křikl Horáček. Nebyl to bůhvíjak skvělý povel a taky nezabral. Lovec se sehnul, zvedl ze země zčernalou ztrouchnivělou trosku nějakého prkna a hodil ji na dráty.

Daisy odskočila. Dřepla si u boudy a civěla.

„Hodná.“

Jenže nejistota ze vzduchu nezmizela. Feně zahrály všechny svaly, vyskočila na nohy a znovu se opřela do pletiva. V rámu zapraskalo, dráty se našponovaly.

„Lehni!“

Stáhla se až k boudě, vyrazila znovu a rám se s definitivní platností odporoučel. Husky se vyvalila ven, udělala přemet a dopadla s roztaženýma nohama na břicho. Rychle se zvedla, oklepala a zůstala stát v pozorné póze.

Horáček z ní nespouštěl oči.

„Zatracená bestie,“ ulevil si. A poznal, že ho čeká druhé kolo. Protože i když svého psa tak trochu podceňoval, věděl, že v něčem se na něj spolehnout může.

Něco tam stále bylo.

Všichni, kdo žijeme pod Měsícem, ať už je kdekoliv na své oběžné dráze, jsme jedné krve. Vlkodlak se vždycky touhle mantrou uklidňoval. Nepamatoval se, jestli se ji kdysi dávno od někoho dozvěděl, nebo jestli si ji vymyslel sám. Žil v přesvědčení, že funguje, i když ji nikdy nemohl potvrdit ve skutečnosti.

Až dnes.

Pomalu mu docházelo, že ten druhý nepřišel z jiného kraje, že to není nikdo zpod Luny. Byl to člověk – obyčejný člověk s obyčejnými zvyky, a vlkodlak si vzpomněl, že jednoho takového před časem musel převést zpět na jeho stranu. Tehdy to pustil z hlavy, proč si pamatovat něco takového, jako je zvědavec, který vlezl někam, kam neměl. Konečně, jako lidé se potkávali a nikdy mezi nimi o té události nepadlo ani slovo.

Teď stáli proti sobě a vlkodlak si uvědomil, že to všechno bylo jinak. Neznal důvody ani příčinu, ale pochopil, že Válek se ho rozhodl ulovit. Že těch několik dní, kdy on sám zkoušel najít předpokládaného vetřelce, který proti němu poštval lidi, ho pozoroval, a že svou past přichystal právě dnes.

Ale proč to dělal? Nedalo se to všechno nějak přejít?

Není to přece jen nedorozumění? Ano, musí to být nedorozumění.

Když dospěl k této myšlence, Válek zničehonic zaútočil.

Skočil ze svahu proti překvapenému vlkodlakovi, cenil zuby a vrčel. Byl větší a těžší, připravený vrhnout se kupředu, kousat a trhat. Odstrčil zraněného protivníka, ten padl na zadek a než se stačil zvednout, Válek ho napadl znovu.

Neútočil jako vlk, snažil se ho vytlačit z úkrytu ven, vypadalo to jako psí hra, jen bez vyceněných zubů a ňafání. Měl navrch, byl při síle, nezraněný a především věděl co dělá, což ten druhý nechtěl pochopit. Jen pomalu ustupoval, nespouštěl z protivníka zrak, v jeho vlastním pohledu se zrcadlilo zděšení, pokoušel se nátlaku bránit, zapíral se zadníma nohama do země, až mu podklouzly a vlkodlak se vykulil zpátky na místo, odkud se před chvílí snažil uniknout.

Přímo před hlaveň zbraně, jejíž střela už ho jednou zasáhla, a před mordu domácího psa.

Dvojí oheň.

Fena se vlkodlakovi postavila. Oba na sebe chvíli nehnutě hleděli. Na druhé straně ale byly obyčejné psí oči a obyčejný psí pach. Nahrbil se, protože teď muselo nevyhnutelně dojít k souboji. Ona byla doma a on byl cizí.

Tiše vrčela.

Veronika zaječela. Chytila se za Horáčkova ramena, setřásl ji, ale ona zůstala stát vedle něho, dýchala mu za krk. Zdřevěněly jí nohy.

Nebyl tu jeden pes, byli tu hned dva, velcí, možná všeho schopní. Neútočili na ní, ale mohli to kdykoliv udělat. Mohli se pustit do sebe, nejspíš se na to chystali, a Veronika si uvědomila, že nechce ani tohle.

Horáček zamířil. Věděl, že teď už nezbývá mnoho času, a že druhá rána prostě musí vyjít.

Daisy znovu ustoupila.

„Zmiz!“ zavelel, ale pes ho neposlechl.

„Zatraceně!“

Sklonil zbraň.

Spočítal své sázky. Byl v nich strach, touha být Tím, který to vyřeší, nejistota. Na všem záleželo.

Daisy stála mezi ním a tou potvorou, neměla se k ničemu, jenom překážela a nedala se odvolat. Jestli ten pes zaútočí – nebo hůř, jestli uteče... Myšlenky ozbrojeného muže krystalizovaly na povrch jako kapky potu v parném letním poledni.

Veronika je nechápala.

Ona se mohla bát, ale vždycky věděla, že ti uštěkaní psi prostě mají svůj svět, do něhož ona nepatří. A že se mohou vyhýbat jeden druhému. Nikdy je neobviňovala, byl to její problém a v podstatě se ho vždycky toužila zbavit. Psi nebyli strašní, byli krásní, nikdy nechtěla, aby zmizeli, toužila po tom, aby ji měli rádi.

A nikdy jí nebyla vlastní tahle lhostejnost lovu.

S hrůzou pozorovala, jak se Horáčkův pes obrací, jak hledí na svého pána a znovu na toho cizího vlčáka, už neměla strach, že zaútočí na ni, bála se, že se oba psi roztrhají. A měla strach, že Horáček provede co mu v hlavě vzklíčilo.

Ale takhle to být nemělo. Nemohl přece střelit a doufat, že když Daisy neuhne, tak kulka proletí oběma.

„Je to přece váš pes!“

„Zmiz, bestie!“ křikl Horáček naposledy, rychle přiložil zbraň k rameni, teď anebo nikdy, uteče nebo zaútočí. A já ho dostanu.

V onom mizivém okamžiku, než se ukazovák opřel o spoušť a než překonal odpor pružiny, stačila Veronika natáhnout ruku, uchopit zbraň za hlaveň a strhnout ji k sobě.

Nepadala k zemi filmově pomalu. Nelapala po vzduchu, prostě se zřítila, výstřel jí pootočil a srazil jako kladivo.

Horáček zabublal.

Mezi boudami se objevil další vlk, zvědavě se rozhlédl po bojišti a strnul. Přelétl pohledem ležící dívčí tělo, šokovaného lovce, psa i vlkodlaka. Nepřemýšlel. Ať už se tu stalo a děje cokoliv, on svůj plán dokončí.

Nahrbil se ke skoku.

Nebyl to instinkt, protože ten by nikdy takovou akci nenařídil. Zvíře by vědělo, že skokem ztratí na rychlosti, ale Válek počítal s tím, že na zraněného vlkodlaka dopadne shora, zakousne se mu do vazu a nepovolí, dokud ta bestie nevypustí duši. Vyjít to mohlo, protože vlkodlak vypadal na všechno, jen ne na obranu.

Naposled propočítal skok.

Možná mu zlomím vaz už jen vahou.

Napjal svaly a odrazil se.

Vzduchem prolétlo psí tělo.

Daisy prudce vystřelila vzhůru, byla v pozici, ze které nemohla minout. Sevřela Válkovo vlčí hrdlo a stiskla.

Bylo to čisté. A rychlé.

Vzápětí už opírala přední tlapy o hromadu šedivých chlupů.

Zaštěkala.

Vlkodlak se po ní ohlédl.

Věnovala mu dlouhý pohled modrých očí, v němž nebylo nic víc, než uspokojení.

Pomalu, více díky zmatku v hlavě než pro zranění, se stáhl mezi kůlny.

Brzy a nedaleko zakvílela siréna. Možná byl poblíž někdo, koho předchozí výstřel poděsil. Možná si někdo všiml vlka a zavolal kvůli němu, v každém případě byla policie na místě neobvykle rychle.

Objevili se na cestě od města, vykračovali si trochu ležérně a bodře, ale když muži v uniformách spatřili ležící tělo a člověka se zbraní, jejich nadřazená sebejistota byla ta tam.

Okamžitě se rozeběhli, automaticky sahali po pistolích, praporčík v běhu svého kolegu odstrčil zpět, byla to zkušenost, která prozradila, že teď už k ničemu akčnímu nedojde, a instinkt, velící vyřešit situaci, jež potřebovala především odborníky na něco jiného. Strážmistr praporčíkovo gesto pochopil.

Horáček je nevnímal. Hleděl střídavě na svou pušku a na ležící Veroniku, polykal sliny a lapal po dechu.

„Ale já – ona –,“ blekotal. Policista doběhl až k němu a vytrhl mu zbraň. Chytil ho za ramena a odvrátil od místa činu.

„Tak jdeme.“

„Už jsou na cestě,“ zavolal jeho kolega, podařilo se mu operačnímu důstojníkovi jednou větou vysvětlit, co potřebují, a teď spěchal na pomoc.

„Strč ho do auta.“

Horáčka převzaly pevné paže mladého strážmistra a odváděly ho pryč, vyděšeného a stále ještě nechápajícího divoký sled událostí. Praporčík si přidřepl k bledému dívčímu tělu, snažil se rozpomenout na kurzy první pomoci. Uměl vytáhnout lidi z rozmláceného auta a dokázal přivést k životu patnáctiletého vejtahu, který skákal z mostu do řeky, aby se předvedl, ale teď si s hrůzou uvědomoval, že ztrácí nit.

Strážmistr třískl dveřmi u vozu a přiběhl mu na pomoc. Společně to nějak dohromady dali.

Pak už museli jen čekat. A doufat.

Dřepěli nad zraněnou dívkou, rozhlíželi se kolem, aby neviděli, jak pomalu umírá. Zpozorovali všechno a skládali si různé verze příběhu, který se tu odehrál, pár metrů od nich leželo tuhnoucí tělo obrovského psa, u něj vartovala husky a z jejího postoje bylo patrné, kdo tu koho ulovil.

Fena větřila.

Cítila krev, byla všude a přebíjela všechno ostatní. Ale někde tu přece muselo být ještě něco.

Bylo.

Z šera za kůlnou se ozvalo tiché zavrčení. Daisy spokojeně štěkla. Potom se pomalu, ladným krokem vítězky vydala k policistům.

Praporčík ji podrbal za uchem.

„Hodná holka. Páníčka ti odvezeme, ale neboj. Kde, zatraceně, jsou?“

Červené záchranářské vesty se za chvíli vyrojily na cestě od města, utíkaly s nosítky k ležícímu tělu. Nikdo se na nic nevyptával, nikdo nic nekomentoval, tahle situace to nepotřebovala. Rutinně se dali do díla.

„Bude to dobrý?“ zeptal se vyschlým hlasem praporčík.

„Snad. Když ji včas dovezeme do nemocnice.“

„Když.“

Dostal se z nejhoršího a teď už jen utíkal. Oběhl město, ve velkém oblouku zamířil k vysokým kopcům na východě. Na holém vrcholu toho nejvyššího se zastavil. Zahleděl se dolů.

Do očí mu zářilo červené zapadající slunce, ale vlkodlak vnímal jen město dole. Svět, který mu umožnil přežít, a který ho tak náhle zradil.

Ale zradil ho doopravdy? Vždycky vnímal lidi jako jednu nepříliš rozdílnou smečku s celkem jasně danými pravidly. Od lesní zvěře se přece nijak nelišili. Aspoň donedávna si to myslel.

Pohlédl dolů, do šera, v němž se probouzelo noční město tisícem světélek.

Musí se vrátit. Teď už tomu světu něco dluží.

Pro obě, pro dívku i fenu znamenal neznámo a přece se obě zachovaly jinak, než předpokládal. Tenhle svět neznal, ale na první pohled vypadal přitažlivě.

I když se Luna skrývala v zemském stínu, vlkodlak zaklonil hlavu a začal výt. Pro radost i pro poznání. Tolik let žil ve svém vlastním světě na rozhraní a nesnažil se do něj kohokoliv vpustit, stačilo mu, že přežívá. Nikdy nikoho nepotřeboval. Nikdy pro něho nikdo nic neudělal. Až dnes.

Možná ale jen nevnímal signály.

Možná by opravdu stálo za to, vrátit se do jejich světa a začít jinak. Někde tam dole byli i takoví, kteří neváhali pomáhat. Takoví, kterým by na něm možná mohlo záležet.

A kdyby to nevyšlo? Bylo tu přece tolik jiných možností. Vracet se, koneckonců, může pořád. Nebo někoho do svého lunárního světa přivést. Někoho, kdo o to bude opravdu stát.

Vždyť není nocí bez Měsíce.

 

© 2005, napsáno 2005, poprvé na Bezejmenné stránce v říjnu 2005

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist