Bezejmenná stránka: Literárium

Netvor v podzemí

 

i.

Nikdo nepřicházel.

Tam nahoře přebírala ode dne vládu noc. Tvor, žijící ve věčné tmě, tu změnu vycítil. Soumrak ho vždy probouzel z letargického spánku, budil v něm touhu po volném prostoru.

Znal ho, už tam pod hvězdami kdysi byl a cítil chuť noci. Ležela zasuta hluboko v chaotických vzpomínkách, v mysli, která neznala čas.

Bylo to dávno?

Obyvatel temnoty nevěděl. Vnímal jen kameny a skálu kolem sebe, ztrouchnivělé dřevěné bedny, rozpadající se na prach. A noc tam nahoře.

Zvedl se a pomalu se sunul k východu z podzemních prostor. Cítil mrazivé vzrušení, probíhající celým tělem. Plazil se po kamenných dlaždicích, plynul po hlubokých spárách a blížil se ke sloupům, mezi nimiž se zvedalo schodiště.

Stůj!

Prostor se rozezněl tichým příkazem. Povel prošel beztvarým tělem a rozechvěl ho slabými vibracemi. Nebylo to příjemné, ale hmota se pohybovala dál, valila se na první stupeň.

Vrať se!

Tělo narazilo na neviditelnou zeď. Ztuhlo. Vyčkávalo. Potom se neochotně odvalilo o kousek zpět.

Ještě nepřišel tvůj čas, zaznělo chlácholivě, a tvor se uvolnil.

Jednou opravdu přijde ta noc, kdy ho nic nezastaví, kdy projde mezi sloupy a vyšplhá po kamenných stupních.

Kdy bude volný.

 

ii.

„Tohle bývala veselejší země, Divislave,“ prohlásil vysoký kudrnatý muž v nenápadně tmavém oděvu. Znechuceně přitom hleděl na opilého žoldnéře, muchlajícího se u zdi se zrzavou děvkou.

Lidé kolem nich chodili bez povšimnutí. Pestře odění domorodci se sklopeným zrakem kráčeli rychle, vyhýbali se důležitě vyhlížejícím strážným v černých pláštích, poutníci odjinud dílem nedůvěřivě spěchali pryč, dílem se účastnili nebývalého poklesu mravů.

„Když jsem tu byl naposled...“

Divislav se ušklíbl. Už několik dní vlastně nedělal nic jiného, než se ušklíbal a myslel si své.

Před několika dny přijel do Padmeje, aby se setkal s Fawrahamem, starým známým z Wenzburku a nyní vyhlášeným králem padmejských zbojníků. Ale veselý lapka ho nevítal obklopen početnou družinou lesních kapitánů, nechvástal se mocí, jíž ovládá kraj, a už vůbec neposkytl příteli honosný odpočinek. Namísto toho jen přivedl čerstvé koně a když pak ujížděli temnou nocí na jihovýchod, pochvaloval si Divislavovu přítomnost jako zázračné zjevení v poslední chvíli. Bez pomoci jeho meče by totiž neunikl z nastražené pasti, do níž ho přivedla důvěra ve zlodějskou čest a kterou inspirovala odměna, vypsaná na Fawrahamovu hlavu. Dospěla takové výše, že se našel zrádce i ve vlastních řadách. A ne jeden.

Cílem uprchlíků se měla stát Ahia.

Božský kraj, kde zbojníka neznají, kde panuje zákon a dobrotivý král Primes, ochotně poskytující azyl utečencům, aniž od nich cokoliv požaduje.

Jenže když přešli Venahijské hory, prstenec obklopující zemi, nevládl v království ani zákon, ani Primes. Snad jen Fawrahama tu opravdu nepoznali a ve zmatku, který následuje každý převrat, se uprchlíci snadno ztratili.

Očekávaný ráj na zemi to ale v žádném případě nebyl.

Prvními lidmi, které na druhé straně hor zahlédli, byla pětice jezdců v černém, pronásledující jakéhosi chudáka.

Z malé příhraniční vesnice utekli na poslední chvíli, když se vznětlivý Divislav pohádal s místním šlechticem, jehož též zdobil černý plášť.

Brány sídelního města se jim před soumrakem zavřely před nosem.

Přesto neměl Divislav důvod Fawrahamovi nevěřit. Ve vzduchu se vznášelo něco divného, něco, co si Ahijci jen šeptali mezi sebou. Zvěsti o podivných úkazech, zamlžené povídačky o čarodějích. Slova Plíživá smrt, skloňovaná ve všech pádech.

„Tohle nebyl obvyklý palácový převrat,“ řekl Fawraham, když procházeli předměstím Periama, ulicemi plnými žebráků, žoldnéřů i domorodců, které bylo od prvně zmíněných snadné rozeznat: starousedlíci většinou spěchali, hleděli k zemi a nezastavovali se u stánků obchodníků.

„Prožil jsem jich několik. I se jich zúčastnil. To vždycky padne pár hlav, objeví se vyhlášky a život jde dál. Vlastně i Primes se na trůn dostal likvidací svého staršího bratra. Já skutečně věřím v nějakou zatracenou magii, jak si o ní lidé povídají.“

Přítel neodpovídal. Jen se rozhlížel kolem sebe. Když spatřil vývěsní štít hostince U krále Lva, luskl prsty.

„Mám hlad.“

Fawraham přikývl: „Já také. A v hospodě se toho stejně dozvíme nejvíc.“

Divislav souhlasil. I jeho zajímala náhlá změna místních poměrů. Možná víc, než Fawrahama, který měl sice mnoho vlastností, ale určitě mezi ně nepatřil komplex nevyužitého hrdiny, který se občas ozýval v Divislavově nitru. Výchova budoucích venhetských vladyků cílevědomě budovala v mladých šlechticích pocit Pána Ochránce, Svatého Rytíře či Osvoboditele, v Divislavovi pak zakořenil obraz o sobě coby budoucí legendě pěkně hluboko. Nutno přiznat, že osud, který ho v mladém věku vyhnal na dobrodružné cesty, ho v té představě podporoval.

Krčma U krále Lva se podobala všem hostincům toho jména, které kdy Divislav navštívil. Dlouhé dubové stoly a masivní lavice, otevřené ohniště v rohu, po zdech trosky něčeho, co snad mělo být stylovým zařízením. Hubená karikatura hostinského, plížící se mezi stoly a zakopávající o natažené nohy hostů. Bylo tu plno, ale téměř všichni návštěvníci patřili k žoldnéřům v černých pláštích.

Oba přátelé se prodrali až hmatatelným puchem, který hospodu naplňoval, a vynutili si místo v rohu naproti dveřím. Okolí dunělo ozvěnou pijácké písně, zparchantělé vynechanými verši.

Divislav mávl na hostinského.

Krčmář vyslechl žádost o půlku pečeného podsvinčete, džbán piva a hrnec rybí polévky. Potom rychle zmizel, protože Fawraham doprovodil objednávku zabodnutím své dlouhé dýky do dubové desky stolu.

„Zbytečně provokuješ,“ řekl Divislav.

„Pouze se přizpůsobuji okolí,“ usmál se psanec a pohledem ukázal na řvoucí žoldnéře. „Když se nebudeš chovat podle jejich gusta, vykoleduješ si problémy.“

Divislav si myslel své, ale jisté bylo, že Fawrahamovo ostré pobídnutí mělo účinek. Než stačili vypít první, promptně doručený džbán, stálo jídlo na stole.

Stejně rychle se pak přestěhovalo do vyhládlých žaludků. První džbán následoval druhý, po krátkém zadumání pak Divislav objednal třetí a čtvrtý. Vepřové potřebovalo zalít.

Dalšího hrnce kupodivu výborné rybí polévky a pátého džbánu si všiml opodál sedící hromotluk. Chvíli Divislava pozoroval a potom srazil z lavice dřímajícího chlapíka, sedícího mezi ním a Venheťanem. Přisunul se blíž a plácl Divislava do ramene.

„Docela dobrý,“ ukázal prstem na prázdný džbán. Divislav setřel pěnu z úst. Nevraživě pohlédl do žoldnéřových vodnatých očí.

„Ale já jsem lepší,“ poplácal si voják rozměrné panděro.

„Možná ochlasta.“

„O ničem jiném tu není řeč!“ zaburácel žoldnéř. „Před chvílí jsem jednu sázku vyhrál. S tímhle,“ ukázal na spícího muže, který teď objímal trnož lavice a spokojeně chrápal.

„Vsadíš se také?“

Fawraham asi není proti, napadlo Divislava. Přizpůsobit se okolí. Měl bych výhodu střízlivosti, nebo se tahle odporná opice neživí ničím jiným, než pitím?

„O kolik a kolik?“ zeptal se.

Žoldnéř se zachechtal a potom ukázal na malé soudky, lemující zeď naproti.

Divislav se ušklíbl a vesele zamrkal.

Fawraham obrátil oči v sloup.

 

iii.

V hlubinách periamského podzemí, ve velkém, do žuly vytesaném sále, se pohnul noční tvor. Vědomí, nevnímající tok času, znovu vycítilo soumrak a opět se pokusilo najít cestu ven. Beztvará masa, roztažená do širokého koberce, se dovalila až k prvnímu zákazu. Zazněl tiše, jakoby ho zavolal někdo z veliké dálky a pro tvora neznamenal nic, jen nepříjemný pocit.

Tajemný hlas slábl.

Tvor vyšplhal na první stupeň schodiště a nevšímaje si druhého povelu, sunul se nahoru. Připomínal teď starý otrhaný závěs. Pozvolna pokrýval překážku v cestě na svobodu, hledal škvíru, kterou by pronikl. Nesmírně pomalu a pečlivě prohledával stěnu.

A potom, když visel ve vzduchu, přilepený pouze kousky, které se zachytily ve štěrbinách skály, projel jím jasný blesk.

Přikazuji: vrať se!

Následkem šoku se zhroutil na zem. Svinul se do neforemné koule a snažil se ukrýt před třetím příkazem, který ho naplnil vibracemi strachu. Ten ledový hlas a obraz lidské postavy, stojící za neviditelnou stěnou v jeho mysli zněl dlouho a jen pozvolna slábl. Tvor se chvěl, bál se odvalit. Tam nahoře už blahodárná noc předávala svou vládu slunci, když se věc z temnot konečně pohnula. Pomalu a neochotně se vracela na své místo.

Ale strnula, když měla projít zpět bodem druhého příkazu.

Vědomí si přivolalo první vzpomínku. Informace byla značně rozostřená, ale věc z ní potřebovala jedinou část.

Třetí příkaz byl poslední. Za ním už následovala ničím nerušená cesta ke svobodě.

Poprvé se nevrátil do středu svého vězení, rozložil se na úpatí schodiště.

 

iv.

„Chtěl tě vyprovokovat,“ nadával Fawraham, když složil Divislava na hromadu voňavého sena. „A taky tě vyprovokoval.“

Odpovědělo mu jen zabublání, jak Venheťan ponořil hlavu do džberu.

„Chtěl se porvat, jenže když jsi přerazil tu lavici, tak si to asi rozmyslel.“

Divislav stále bublal, jen občas se vynořil, aby se kýchavě nadechl.

Noc trávili na seníku, patřícímu k hospodě. Vůně suché trávy a voda, kterou Fawraham obětavě vynesl po vratkém žebříku, pomáhaly Divislavovi nalézt ztracenou rovnováhu. Z monumentální opice přešel do nepříjemné kocoviny, v hlavě mu bušil celý kovářský cech a žaludek se nepříjemně houpal. Jinak byl v pořádku.

Netušili, jak brzo to budou potřebovat.

Mezi seníkem a hospodou vedla krátká slepá ulička, která dalo kdysi vzniknout odstranění čelní zdi, spojující obě budovy. Střecha seníku přečnívala do prostoru a nebyla podbitá, protože se tudy shazovalo seno. Fawraham si k otvoru lehl, aby dýchal čerstvý vzduch, a podřimoval.

Periamské ulice byly v noci nezvykle tiché. Se soumrakem z nich vymizel veškerý život, jen občas bylo slyšet kroky černých stráží. Bylo to podivné.

V okamžiku, kdy Divislav znovu ponořil hlavu do džberu, sebou psanec, vyrušený z polospánku nenadálým zvukem, trhl.

„Poslouchej!“

Venheťan se vynořil. Nejdřív nevnímal nic jiného, než ticho a šum krve v uších, potom i on zaslechl kroky. Lišily se od pravidelné chůze stráží.

„Ženská,“ zabručel, když se zorientoval.

Fawraham varovně zasyčel.

„Někdo ji pronásleduje,“ šeptl a Divislav konečně věnoval zvukům plnou pozornost. I on pak uslyšel plíživou chůzi několika párů nohou. Pro městského člověka, neprovozoval-li celý život zlodějskou kariéru, to neznamenalo nic. Zálesáku a psanci, kteří, ač každý z jiného důvodu, žili dlouho v divočině a naučili se rozeznávat sebetišší zvuky, klapot bot prozradil hodně.

Kroky, které Divislav ohodnotil jako ženské, se blížily. Ta dotyčná se plížila podél zdí a ve tmě hledala záchranu. A někdo šel za ní, pěkně potichu, i hlídka o ní věděla.

Najednou všechno, až na zvuk nohou stráže, utichlo. Vzápětí na to se ozval dusot mnoha bot.

Pronásledovaná se dala do běhu, zahnula do první uličky, na kterou narazila – a na jejím konci se jí do cesty postavila vysoká zeď. V záchvatu zoufalství sepjala ruce a přitiskla je na ústa, aby se nerozkřičela. Dusot bot zněl blíž a blíž, a když už se zdálo, že její pronásledovatelé vběhnou mezi domy a chytí ji, něco ji uchopilo pod pažemi a žena, polomrtvá strachem, se vznesla vzhůru.

 

v.

Hubený muž přísné tváře, rozvalený na měkkém divanu, spokojeně přivoněl k čerstvě nařezaným květinám. K tmavým, téměř černým kalichům, na něž královský zahradník, převelice pyšný na svůj pěstitelský um, hleděl s nedůvěrou.

Černý tulipán!

Ty cibulky přivezli sluhové nového krále, jistě. A sám vládce sešel do zadních zahrad, aby asistoval při sázení. Černé tulipány byly jeho chloubou, toho Baalsha...Zahradník, přes veškerou úctu, kterou cítil jako učedník tváří v tvář mistru, nedokázal jméno uchvatitele ahijského trůnu vyslovit.

Toho Baalshageshe.

Znělo to jako jméno démona. Zahradník ovšem netušil, že černé tulipány nejsou jediným, co dokáže jeho nový pán vypěstovat. Jeho profesionální mysli ani nepřišlo na um, že pro krále znamenají spíš vedlejší rozmar. Hlavní produkt jeho pěstitelské činnosti nerostl v zahradách a vlastně nerostl vůbec.

V zajetí magické přehrady přežíval hluboko pod zemí. Nejvyšší vrchol Tvoření, beztvará hmota, schopná na sebe vzít jakoukoliv podobu, bytost vysokého řádu.

Snodgrassil.

Jeho pomocí učinil Baalshagesh z této země, chráněné před nepřáteli vysokou hradbou hor, své panství rychleji, než by to dokázal kterýkoliv válečník, stojící v čele mohutné armády. Stačilo několik stovek jezdců, kteří projeli krajem jako ztělesnění nové síly, následováni podivnou věcí, pohybující se ve tmách a nechávající za sebou hrůzu a bezduchá těla těch, kteří se samozvanému králi postavili. Začalo se jí říkat Plíživá smrt, ačkoliv zabíjela velice rychle.

Pár týdnů...

Snodgrassil byl ukryt, klid v zemi udržovali vojáci, mírumilovní Ahijci se bezradně poddali, ale Baalshagesh cítil nejistotu. Byl natolik schopný čaroděj, aby dokázal vnímat rozmazané kontury blízké budoucnosti.

Zatím nevěštila nic klidného.

 

vi.

S obrovskou dlaní, přetisknutou na ústa, naslouchala dívka dusotu černých strážců i jejich polohlasnému hovoru. Neúspěšní pronásledovatelé chvíli zmateně pobíhali slepou uličkou, pak se shodli na tom, že zmizela v domě, nebo se nějakým zázrakem přenesla přes zeď.

„Proč tě honili?“ uslyšela ze tmy, když se rozešli.

Nevěděla, komu by mohl ten chraplavý hlas patřit, ale v každém případě to byl přítel. A přicházel z ciziny, když nevěděl o přísně dodržovaném zákazu nočního vycházení.

Zajíkavým hlasem o něm muži ve tmě řekla. O tom, že ti, které černé hlídky chytili, mizí ve svatyni Plíživé smrti. O tom, že někteří hovoří tichým hlasem o nočních karavanách otroků, směřujících na jihovýchod, jiné zase o podivném serailu nového vládce, nehledícího při ukájení chtíče na pohlaví.

„Já ti říkal, že jsou v tom čáry,“ ozvalo se jí u ucha, když skončila. Trhla sebou.

„Nevím, co je čarodějného na lovení lidí,“ namítl první hlas.

„A proč ty jsi byla venku, když je to tak nebezpečné?“

„Já... když ještě bylo světlo, vtáhli mě nějací vojáci do hospody. Nechtěli mě pustit. Utekla jsem jim před chvílí.“

„A riskovala raději smrt, než přízeň nějakého opilce,“ řekl druhý. „No nic, prozatím jsi v bezpečí. Zahrabej se někam a vyspi se. Stejně to potřebuješ.“

Přikývla, aniž si uvědomila, že ve tmě nemůžou její souhlas vidět, a přelezla přes tělo jednoho ze svých zachránců. Uvelebila se ve vonícím seně a slyšela ještě, jak jeden z mužů hltavě pije. Pak, navzdory rozčilení, usnula.

„Zajímavé, nemyslíš?“ zeptal se Fawraham.

Divislav souhlasně zabručel.

„Ale ta Plíživá smrt bude stejně jenom výplod ustrašených ahijských mozečků,“ řekl po cvhíli. „Nebo nějaká nemoc. Firbolgská chřipka. Tady jí bude mít každá druhá děvka.“

„Kdybych chtěl obchodovat s otroky, určitě bych nespoléhal jen na odchyt po nocích. Tihle lidé se nového krále bojí a určitě by se nebránili, kdyby si zboží vybíral přes den. Ba ne, Divislve. Za tím je něco jiného.“

Venheťan neodpověděl. Nehodlal se zabývat ahijskými záhadami, když mu žaludek svíraly nehorázné křeče.

Ráno je probudil podomek, který vylezl na půdu pro seno koním. Dívka si konečně mohla své zachránce prohlédnout – a nebyla zklamána. Jeden z nich – vysoký, svalnatý, ozdobený teď poněkud zplihlou hřívou dlouhých vlasů a vousů – vypadal nesmírně hrdinsky, přesně tak, jak si představovala muže, zápasící s draky a zachraňující spanilé panny. Ten druhý víc odpovídal jejím představám o skutečném životě. Štíhlý a pohledný, s pečlivě přistřiženým vousem.

Usmála se na ně, vyčesala si z vlasů seno a spustila dlouhou řeč na téma Poděkování za záchranu života.

Teprve hlasité kručení, vycházející ze žaludku toho velkého, jí připomnělo, že poděkovat se dá i mnoha jinými způsoby, než jen slovy.

 

vii.

Byli v Periamu už druhý týden a Divislav se za tu dobu stihl jen utvrdit v přesvědčení, že jedině on může odhalit tajemnou Plíživou smrt. S otahanými harapannami ji už nespojoval. A cítil i trochu strach, když o ní hovořili Laviniini rodiče, kteří oba přátele ubytovali ve svém domě. Při odevzdaném vyprávění o tom, jak se všichni spořádaní občané vyděšeně drží stranou, protože to není nic, co by jen zčásti dokázali pochopit, i o těch odvážnějších, o nichž už nikdy nikdo neslyšel a k legendě Plíživé smrti jen přibyla další jména a další věty, plné otazníků a zájmen. Svůj strach ale vnímal jen jako hlídače, upozorňujícího na blížící se nebezpečí, ne jako překážku. Dostalo se mu natolik důkladné otcovské výchovy, aby mu do krve přešlo staré venhetské heslo, jedno z těch, jimiž věřil a jimiž se řídil a které mu pomohlo přežít i v těžkých situacích.

Potkej zlo, poznej zlo, zabij zlo.

Divislav nyní pracoval na druhé části. Řečí Laviniiných rodičů, odrazujících ho od nočních výletů, nedbal, stejně jako neposlouchal svého druha. Ten se jako mávnutím kouzelného proutku změnil ve spořádaného člověka a pomáhal vést obchůdek jejich hostitele. Divislav s úžasem pozoroval, jak Fawraham rychle pronikl do tajů obchodnické činnosti – netušil, že psanec tohle povolání už jednou provozoval, pátraje po informacích, které ho měly bezpečně dopravit do jisté pokladnice k jistým klenotům.

Na toulky Periamem byl tedy Venheťan sám. Lezl po střechách, sledoval stráže a pokoušel se asistovat při odchytu neposlušného nočního chodce. Ale noc, jak se zdálo, skutečně patřila jen hrstce mužů v černém. Vracíval se vzteklý a nevyspalý, aniž by v pátrání někam pokročil.

„Nech se najmout do zdejší armády,“ radil mu Fawraham, „A možná tě nepošlou z města ven.“

Divislav jen zavrčel, protože venku za hradbami černí vojáci jen pouštěli hrůzu a udržovali lid v poslušnosti. Ale ani věčně opilí žoldnéři v Periamu nevěděli o Plíživé smrti nic, všichni přibyli do Ahie až po pádu starého krále. Ti muži, se nimiž Baalshagesh vtrhl do země, byli prapodivně mlčenliví a většina jich sloužila v paláci. Byla to elitní jednotka, zavázaná vládci značnou řadou výhod.

A patrně nejen výhodami.

V ten večer, kdy se Divislav poprvé rozhodl vyrazit do ulic otevřeně a riskovat tím život, srazil se před krámem, v němž tak úspěšně obchodoval bývalý zloděj Fawraham, s vysokým mužem, zahaleným do poutnického pláště.

Cizinec pronesl mumlavou omluvu, Divislavovu pohledu se vyhnul. Vysoký Venheťan strnul a dlouho hleděl do poutníkových zad.

Nevěděl proč. Snad mu ten hlas něco připomněl...

Mávl rukou.

Bylo to už dávno, kdy jeden vyhublý kněz a jeden zatracený trpaslík poslali mladého šlechtice na nekonečnou cestu.

Nějak je, ten cizinec, připomínal.

Kdyby ho Divislav sledoval, viděl by, jak míří přes náměstí do brány královského paláce.

 

viii.

Mezi ním a svobodou stála neviditelná zeď magického závoje. Tvor z temnot věnoval téhle informaci všechnu svou duševní sílu. Pokoušel se opřít o stěnu veškerou vahou, ale závoj by protrhla snad jen masa hory. Chtěl, v podobě tenkého pásu proniknout po straně. Nenašel sebemenší náznak spoje.

Dvě zkoušky mu stačily k tomu, aby pochopil podstatu závoje. Rozložil se po zemi na strnul v zamyšlení.

Noc a den.

Nadcházející soumrak probudil do skály zakódovaná kouzla a za magickou stěnou se znovu objevil nezřetelný obraz lidské postavy.

Tvor ji pozoroval vnitřním zrakem, nehnutě ležel naproti ní a pomalé myšlenky dostávaly tvar.

 

ix.

Baalshagesh postával u akrýřového okna a shlížel na nádvoří. Po šedých kostkách procházely stráže, sem a tam, napříč ke strážnici, k vnitřní bráně, mezi karyatidy podloubí. Stmívalo se, na zdech vzplanuly pochodně, vrhající na nádvoří slabé světlo.

„Přišel jsem do Ahie, abych navštívil zdejšího vladaře. A na trůnu najdu tebe,“ řekl muž, sedící za jeho zády v křesle. „Beltangoatského Mistra. Nejsi příliš daleko od svého lidu, Baalshageshi? Nebo je snad omrzel tvůj černý um a vyhnali tě?“

„A ty snad nejsi daleko od svého doupěte?“ zeptal se král.

Proč ho sem u všech ďáblů pouštěli? proklínal v duchu. Copak nepoznali, že sem nepatří?

„Chtěl si navštívit vladaře, Ethale. Máš ho před sebou a tak se nediv, kdo jím je,“ pokračoval upjatě a přemýšlel, jak se nezvaného návštěvníka zbavit.

Ne, tohle skutečně nebyl muž, kterého chtěl – a měl – potkat.

Nejasné stíny budoucnosti se zostřily.

 

x.

Fawraham, zářící v jasně žlutém kaftanu jako kanárek, vyšel před dům. Stmívalo se a to byl konec dnešních obchodů, každý pospíchal domů. Ale novopečený obchodník vždy po starém zvyku zavíral okenice až po soumraku.

„Proč tu stojíš jako sloup?“ zeptal se Divislava, opřeného o stěnu a hledícího do prázdna. „K výletům za Plíživou smrtí dnes vhodné počasí není.“

Venheťan se podezíravě zahleděl do přítelových očí. Nikomu – a už vůbec ne psanci – se se svým zoufalým nápadem nesvěřil. Jenže zloděj nebyl včerejší. Kývl hlavou ke dveřím.

„Pojď dovnitř. Je zbytečné, aby tě prodali jako otroka někam do horoucích pekel. Znám lepší způsob.“

Otočil se a vešel do krámku, Divislav ho zaraženě následoval. Psanec zavřel dveře a zajistil je i okenice závorami. Potom zavedl přítele dozadu, do malé místnosti, kde s Laviniiným otcem spřádali důvěrnější obchody.

„Když nabízíš lidem zboží, můžeš se od nich dozvědět spoustu zajímavých věcí. Jednou jsem třeba handloval s koňmi a přitom zjistil, jak se dostat na zoubek zlatu tamějšího patricije. Patřičně velký počet lidí má přesně ty informace, které potřebuješ. Každý ovšem část a musíš umět vybírat.“

Divislav poslouchal a netrpělivě přitom poklepával na jílec meče. Věděl, kam Fawraham míří, tušil že zloděj zjistil něco zajímavého, ale zbojník neoplýval stručností a sáhodlouze vykládal o svých znalostech lidské duše, pochycených většinou při přípravách zlodějských výprav. Přes všechny ty ne nezajímavé historky se ale přece jen blížil k cíli a nakonec to z něj vylezlo.

„Honíš se za Plíživou smrtí a hledáš ji tam, kde není. Už ses někdy pokusil dostat tam, kde určitě je? Do královského paláce?“

„Jak?“

„Problém, že? Palác hlídají ve dne v noci stráže a nikoho dovnitř nepustí. Střeží ho opravdu poctivě.“

„Ty znáš cestu?“

„Byl bych mizerný zloděj, kdybych ji neznal,“ zatvářil se Fawraham nadutě. „Celé tohle město je podhrabáno podzemními chodbami. Slouží jako sklepy, kanály, nebo úkryty. Některé vedou, pochopitelně, do podzemí paláce.“

„Ukaž mi je!“

Fawraham se zasmál. Zvedl se a protáhl.

„Snad nechceš jít za Plíživou smrtí sám?“

Shodil ze sebe kupecký kaftan a užaslý Divislav spatřil, že se jeho přítel navlékl do starého černého oděvu, opásal se koženým opaskem s dlouhou dýkou a vůbec vypadá tak, jak vypadal před setkáním s Lavinií.

„Jdeme, ne?“

 

xi.

Pomalu se vztyčil, podobný teď obří houbě. S vypětím sil udržoval rovnováhu, komíhal tenkým tělem a posouval se vpřed. Soustředil se na matný obraz svého tvůrce, všechno vědomí se slilo do jednoho bodu uprostřed masivní koule na vrcholu. Myšlenky dostaly konkrétní tvary.

Opatrně se dotkl závoje. Mezi ním a stěnou proskočily jiskérky magie. Nereagoval. Opřel se v místě, za nímž viděl hlavu obrazu. Zatlačil. Stěna se nepatrně prohnula.

Tady, v místě, kudy občas snodgrassilův pán vcházel do podzemí a na něž zaměřil svůj obraz, který démona hlídal, jednolitá síť závoje zeslábla. Snodgrassil to poznal.

Pomalu, nesmírně pomalu a nesmírně plynule, se tlačil do závoje. Magická přehrada se vyboulila, snodgrassilovo tělo se přelévalo dál. Naplňovalo vzniklou kapsu, každým okamžikem ho bylo uvnitř víc. V těsném vězení se tvor necítil dobře, ale vytrval.

Potom se odlepil od země – to už byl více jak z poloviny uvnitř – a závoj se protrhl.

Snodgrassil se vyvalil na druhou stranu. Jenom dokonale amorfní hmota mohla takovým způsobem porazit energii kouzla.

Hlučné plesknutí rozeznělo dlouhé schodiště v divné ozvěně.

Uprchlík ostražitě sledoval okolí, neucítil ale žádné nebezpečí a proto pomalu vyrazil nahoru.

V polovině schodiště nalezl malý otvor ve zdi. Ta špehýrka mu stačila, navalil se na stěnu a protlačoval se ven. Na druhé straně se ozval tříštivý zvuk. Nevěnoval mu pozornost, sunul se přes střepy rozbitého zrcadla a pátral po východu z budovy. Potřeboval svit měsíce, aby se mohl dokonale probudit. A potravu.

Obojí ho čekalo venku.

Kdyby se v tuto chvíli objevil jeho pán, snad by ho ještě dokázal zkrotit. Ale v dohledu nebyl nikdo a když se snodgrassil vyvalil mezi sloupy nádvoří, bylo už pozdě. Přímo proti sobě měl vyděšeného vojáka, strnulého a lapajícího po dechu.

V temné hromadě, sunoucí se pomalu kupředu, se otevřela dvojice velkých bílých očí.

Mezi sloupy zářilo bledé kolo Měsíce.

Oči se upřeně zahleděly na strážného a snodgrassil přijal první sousto své volné nespoutané existence.

Od tohoto okamžiku byl naprosto volný.

 

xii.

Ethal věděl, že se ho chce Baalshagesh co nejrychleji zbavit. I když si nekonkurovali, nikdy se neměli v přílišné lásce. Ethal nezískal své magické vzdělání v Shibalbě, v čarodějnickém kotli, kam dříve nebo později vstoupil každý adept magie, nerozuměl tedy obvyklým praktikám a tajné hře na moc. Navíc nikdy Baalshageshovi, jehož znal déle, než kdo – jiné kouzelníky v to počítaje – tušil, nedůvěřoval. Cíle beltangoatského černokněžníka bývaly až příliš pozemské, aby se nepokusil dosáhnout jich pomocí kouzel. A Ethal věděl, že hubený mág je příliš dobrý na to, aby si vypomáhal malými triky. Zdejší trůn mu získalo něco podivného. Návštěvník chtěl zjistit co.

Proto – pro šeptandu v okolních krajích, která se donesla až na jih – přišel. Nepříslušelo mu zasahovat, chtěl jen vědět, co se v Ahii děje (pokud se vůbec něco děje, informace někdy mívají zajímavý život), aby byl připraven, kdyby se ho zdejší události měly v budoucnu dotknout.

Nečekal, že tu narazí na svého čarodějného kolegu. Ale nepřekvapilo ho to.

Seděli v křeslech pokoje pro soukromé audience, popíjeli víno a udržovali opatrnou konverzaci. V jednom okamžiku se oči obou mágů střetly a Ethal toho využil, aby nahlédl do Baalshageshova vědomí. Bylo ukryto pod příkrovem zářící aury, přesto se pokusil proniknout dovnitř. Král se usmál, aura se zbarvila do ruda. Náhlý výtrysk energie se snažil pátrající mysl sežehnout. Byl odražen fialovým štítem.

Hra, jejímuž výsledku nepřikládal ani jeden jiný význam, než pocit určitého zadostiučinění. Nebo roztrpčení, podle výsledku. A Ethal byl už ochoten přiznat porážku, bezvýsledné napadání Baalshageshovy obrany ho omrzelo, když se jeho smyslů dotklo něco cizího. Chutnalo to Neznámem a vonělo Tajemstvím. Sám o sobě ho ten objev nijak nevzrušil, šlo o běžné ingredience mágova života, ať ukazující na zkoumané, nebo jen jako doplněk, který se u téhle profese očekává. Ale doprovázelo ten vjem něco dalšího. Objevilo se to na pozadí, pozvolna nabíralo obrysy a přece se nedalo poznat.

Nejistota.

Stupňující se s prodlužujícími se stíny.

Neměla mnoho společného s Ethalovou osobou – k ní náležela  opatrnost – ale s hostem souvisela. Doprovázel ji pocit ztráceného času.

Čaroděj na návštěvě se usmál.

„Výborné víno,“ pochválil. „A což takhle k němu něco zakousnout? Než půjdu,“ dodal, aby protivníka poškádlil.

Baalshagesh se nadechl (nejspíš už po několikáté počítal pomalu do deseti) a pak zazvonil na komorníka. Dodatek Než půjdu ho patrně trochu uklidnil.

Host znal míru a proto nedodal – ačkoliv ho to napadlo – Než půjdu spát. Pod jednou střechou s černokněžníkem stejně zůstat nemínil. To podstatné už věděl.

Nebo si to, až do chvíle, kdy znovu zkoušel proniknout do Baalshageshovy hlavy, aspoň myslel. Chtěl využít černokněžníkovy nejistoty a rozrušení k poslednímu pokusu, když náhle uvnitř jeho vlastní mysli vybuchlo jasné světlo.

Někde poblíž se vynořil zdroj silné magie.

Objevil se náhle, konkrétní a mohutný, sevřel obě zkušené mysli a přiměl je ke krátkým výkřikům.

Hned na to se oba, panovník i host, vrhli k oknu, neboť kouzlo přicházelo z nádvoří.

Ethal vyhlédl ven jako první. Trpce se pousmál.

Už věděl, proč je Baalshagesh tak nervózní. Nechtěl, aby se prozradilo jeho tajemství, neodvážil se ale návštěvníka vyhnat, neměl ani jak ho zaměstnat, aby si delší přítomnosti hostitele nevšiml, nebo nepátral po jejím důvodu. Spolehl se raději na náhodu.

Ano, je úplněk, uplynula příslušná doba a bylo by tedy vhodné provést příslušné úkony. Stane se něco, když se jednou opozdím?

Když je vynechám?

Nemusí.

Jenže stalo.

„Tak tohle ti přineslo ahijský trůn? Obávám se, že teď bude chtít složit účty,“ řekl Ethal tiše. I kdyby to neladilo s jeho povahou, stejně by cítil hořkost.

Chtěl vlastně jen černokněžníkovi znepříjemnit den. Nemohl tušit, že mu znemožní akt nadmíru důležitý a nezbytný.

Že půjde o mnohem víc, než o jednoho černého mága.

 

xiii.

„Už bych i věřil tomu, že jsme zabloudili,“ zašeptal s nečekanou pokorou v hlase Fawraham, když konečně vylezli odpadní šachtou z podzemní chodby plné krys do skladu zeleniny a ovoce kuchyně periamského paláce. Byli špinaví, jak se museli protahovat úzkými průchody, šířili kolem sebe pach stoky, špínu, setřenou ze stěn. Informace, které zloděj získal, byly sice správné a v některých ohledech i přesné, nezahrnovaly ale zkušenost. Sto kroků uličkou na povrchu se může podstatně lišit od sta kroků starým kanálem.

Kráčeli pak podél zdi zšeřelého periamského paláce a hledali místo, kde se dozvědí něco o Plíživé smrti.

Netušili, že si vybrali ten nejlepší směr.

Ten, koho – aniž to zatím věděli – hledali, netvor, který se zrodil z osvobozené hmoty, byl na nádvoří.

Živil se. S každou další obětí v něm narůstala síla a touha po ještě větším množství potravy. Byl bezedný.

Kolem něj bloudilo dvacet bezduchých vojáků. Příšera s bledýma očima pohltila jejich intelekt a z vyděšených představ si vybrala podobu, zformovala do podoby obludného ještěra. Na silných, v prvních krocích nejistých, nohách se překolébal do středu červenobílé dlažby, spolykané myšlenky ho přiměly vystavit se a využít děsivého vzhledu.

Rozhlížel se.

Něco hledal – a to něco, jeho tvůrce a někdejší pán, stál vysoko nad ní na balkoně a s hrůzou v očích větřícího netvora pozoroval.

Snodgrassil zatím strávil mnohem méně potravy, než bylo potřeba k tomu, aby nabyl slušné dávky inteligence. Pud ho nutil ohlížet se po dalším vědomí, ale v dosahu nikdo další nebyl.

Už mnohem jistějšími kroky se ještěr vydal na lov.

Baalshagesh se domníval, že se snodgrassil vrhne do města. Než by zjistil, že ulice jsou prázdné, měl by mág dost času na to, aby se připravil k obraně, nebo utekl.

Druhá volba byla bezpečnější a tudíž i pravděpodobnější, protože to, co beltangoatský mág vytvořil a využil, patřilo k těm nejnebezpečnějším bytostem. Nebezpečnějším, než samotný drak, jehož těla se snažil Baalshageshův démon napodobit.

Svobodný snodgrassil!

Jenom Zasvěcení dokázali takovou entitu zkrotit. Čaroděj, i když patřil k Těm, kteří překročili vlastní stín, se mohl jenom pokoušet. A Baalshagesh zatraceně dobře věděl, že by zůstalo jenom u pokusu. Nepatřil k těm, kteří se přeceňují.

Pokud se snodgrassil dostane do paláce, kde je dobrá stovka vojáků a sloužících, nedokáže mág už vůbec nic, sto vědomí představuje značnou sílu, kterou může démon využít proti mozkům čarodějů. A neodolají-li... Magickou mocí posílený snodgrassil by byl něčím naprosto nepředstavitelným.

Ethal tohle všechno věděl také. Byl vzteklý, rozhořčený na nejvyšší míru, ale rychle se snažil ovládnout emoce. Musel zaútočit dříve, než snodgrassil. Ocitl se v situaci, v níž musel zvítězit. Za každou cenu zvítězit. Tady se nemohl obětovat, aby mohli bezbranní uniknout, protože pokud padne, nebudou mít slabší kam uprchnout.

Netvor na nádvoří začal měnit podobu.

Znamenalo to, že se rozhodl vstoupit do paláce.

Byl proměnou plně zaujat, když se před ním náhle objevili další lidé. Snodgrassil je nejdřív ucítil, teprve potom zvedl hlavu. Mezi tím uběhla neuvěřitelně krátká doba, ale jeden z mágů neváhal.

V okamžiku, kdy si všiml dvojice, kterou netvor ještě nestrávil, pozvedl Ethal ruce a mocnou kletbou, tak mocnou, až se pod vlnou magického náboje, který z něj vycházel, prohnul a napnul jako luk, zaštítil vědomí obou mužů. Bylo to gesto podvědomé, část čarodějovy mysli se teprve ptala, jestli opravdu vidí dva muže a co by pro ně mohl udělat, a změnilo hru.

Snodgrassil vycítil neviditelný proud magie, vztekle šlehl hlavou k balkonu, zjistil, že na něj nedosáhne a vrátil k budoucí potravě. Magickou ochranu už pohledem prorazit nemohl.

Rostoucí inteligence ale odhalila další způsob, jak se zmocnit dvou tak slibných duší.

Stačilo oba muže zabít.

Pro Fawrahama i Divislava bylo zjevení silným šokem. Netušili, že se s tím, pro co sem přišli, setkají tak brzy a tváří v tvář. Nečekali velkou obludu. Když na ně upřela bledé, světélkující oči, chtěli v první chvíli utéct. Ale netvor udělal chybu a vyslal jim vstříc vojáky, kteří se nejistě motali kolem nového pána.

Lidské protivníky Divislav znal, nemusel opatrně zkoumat a hledat jejich slabá místa. Zařval, tasil a vrhl se kupředu. Fawraham reagoval víceméně stejně, jen bojoval potichu. Kryjíce jeden druhého rychle vyřídili polovinu démonových otroků. Kdyby mohl snodgrassil přenechat vojákům celou vládu nad svými těly, nebyl by zápas se zkušenými žoldnéři jednoduchý, ale netvor na tak jemné ovládání nabyl připraven. Ani ho nenapadlo.

Uvědomil si něco jiného.

Jeho zbraní nejsou jen hypnotické oči a bezduché loutky.

Postavil se na zadní, prodloužil přední nohy, opatřil je ostrými drápy a začal se jimi ohánět. Krok za krokem postupoval kupředu a tlačil oba protivníky ke zdi, aby je zalehl. Zaujati bojem se zbývajícími žoldnéři počítali oba se stěnou za zády jako bezpečnou ochranou; když se proměnila v nevýhodu, nezbyl už prostor k nějakému manévrování. Vrhli se tedy na netvora, Fawrahamova dýka se do ještěra zabořila jako první – a projela jím až po záštitu. Psanec ji s velkým úsilím vytrhl a vzteky zavrčel, rána nezpůsobila démonu žádnou újmu. Ani Divislav, sekající po letící končetině neměl úspěch, náraz mu téměř vyrazil zbraň z ruky. Kousek od hlavy mu prosvištěla netvorova tlapa. Venheťan se znovu ohnal, podařilo se mu zasáhnout hruď. Ale rána se začala hned zacelovat.

„Nemá to cenu!“ křikl zloděj, když bodl do místa, v němž  předpokládal srdce a zbraň zůstala vězet v těle, aniž to netvora  zastavilo.

„Vždycky to má cenu!“ odpověděl Divislav. „Vždycky. To si propříště pamatuj.“

Fawraham se ušklíbl, nevěřil, že kdy bude nějaké příště. Ale pohled na přítele, který neustával ani v marném boji, mu dodal odvahu. Vytrhl z rukávového pouzdra nůž a s tou směšnou zbraní se vrhl kupředu.

Snodgrassilův úder ho odhodil do několikametrové vzdálenosti. Psanec dopadl na zem a zůstal ležet.

Divislav zařval. A zaútočil, ve vzteku jistější. Ťal proti démonově tlapě. Na chvíli měl pocit, že mu náraz utrhl ruku, ale potom meč křísl o zem. A vedle dopadl snodgrassilův pařát.

Tohle byl způsob, jakým bylo možné příšeru aspoň zahnat, když už ne porazit, a Divislav si ho uvědomil v pravou chvíli. Netvor, udivený ztrátou části těla, na okamžik ztuhl. Potom těžce dopadl na zbylou přední nohu, natočil se a zaútočil ocasem.

Divislav to čekal.

Svíjející se výrůstek spadl do prachu nádvoří, snodgrassil zaburácel bolestí i překvapením. Venheťan v poslední chvíli uskočil před dalším útokem a netvor celou vahou narazil do zdi.

Pukla.

Snodgrassil se otočil, aby protivníka srazil hlavou, ale náraz jeho reakce otupil. Bojovník, stojící ve výhodné pozici, se rozmáchl. Meč dopadl na netvorův krk, muž ho zvedl k dalšímu seku.

Netvorova hlava se odkutálela stranou a oči pohasly.

Divislav sklonil zbraň.

Nečekané, ale vlastně nijak těžké, zhodnotil zápas. Ještě stojí – ale každou chvíli padne k zemi. Proč nekrvácí?

Musím se podívat po Fawrahamovi, to má přednost.

Chystal se vykročit, když se bezhlavé tělo pohnulo.

Nepadlo k zemi.

Rozsvítila se na něm nová bledá kola očí.

Snodgrassil byl rozzuřený. Během chvíle ztratil značnou část hmoty v souboji s jediným mužem. Nemohl ji obnovit, sílu ale uměl získat jinak. Potřeboval jen vhodnou potravu. Kde ji najít, věděl naprosto přesně.

Bezhlavé tělo, pevně stojící na silných zadních nohou, se rozeběhlo a zmizelo v šeru. Překvapený Divislav zvedl meč do obranné pozice, věděl, že se opozdil o onu důležitou chvilku, dělící úspěšný kryt od úspěšného úderu – a čekal, až ho monstrum zasáhne.

Nic. Dusot netvorových nohou odezněl do dálky. Odhodil meč a sklonil se k ležícímu psanci. Rychle ho prohlédl.

Díky bohům nebyl mrtev, jen omráčen prudkým úderem, pravděpodobně měl zlomenou nohu. Ale nebylo to nic strašného a Divislav si oddechl. Potom se rozhlédl kolem sebe. Zahlédl stíny bezduchých vojáků, bez vedení se jen potloukajících po nádvoří. Neživé kusy beztvaré hmoty a hluboké stopy v prachu.

Dlouho nepřemýšlel. Zvedl meč a vydal se po šlépějích. Cítil, že ho od slávy a činů hrdiny dělí jen krůček.

Stopy mířily do paláce a někde v půlce nádvoří se k nim přidala rýha, která se rozšiřovala a prohlubovala. Démon vláčel tělo po zemi.

Byl snad skutečně vážně raněn?

 

xiv.

Když boj na nádvoří skončil remízou, obrátil se Ethal k Baalshageshovi. Ale král už v místnosti dávno nebyl. Návštěvníka to rozčílilo. Chápal celkem oprávněný Baalshageshův strach, ale snodgrassil byl teď oslabený a za spojení dvou čarodějů mohl být zkrocen a zničen. Jenže Baalshagesh nevydržel ani první okamžiky souboje a vzal do zaječích. Těm dvěma dole nevěřil, ostatně ani Ethal do nich nevkládal přílišnou důvěru, sám byl překvapen výsledkem. Jenže – pomine-li fakt, že ti dva přežili – znamenal zápas jen to, že se  snodgrassil teď bude vyhýbat zbraním. Mentálně nezeslábl a čaroděj bude muset spoléhat jen na své umění, sice nemalé, zato o to zranitelnější. V tomhle případě platilo, že méně je více.

Ethal zvedl hůl a vyšel z místnosti. Přivřel oči a snažil se vnímat magii, ale necítil nic, vyjma slabé – a špatně zamaskované – Baalshageshovy stopy, exorcismu, který blokoval královy dveře před nižšími démony a mechanického zaklínadla, zabezpečujícího zámek před nezvanými návštěvníky z masa a kostí. Víc nic. Žádná assamská vůně, prozrazující přítomnost vyšších bytostí. Vydal se po dlouhých chodbách a připravoval se na nebezpečný boj. Mohl skončit všelijak a čaroděj se bál, že dopadne špatně pro člověka. Snodgrassil – tenhle snodgrassil – byl nadmíru učenlivý. Baalshagesh byl dobrý tvůrce.

Nejspíš proto, že u samotných Tvůrců studoval.  Teď ale nebyl čas na polemiku o Světlu a Tmě. Ethal nasával ze všech stran magickou přítomnost a zároveň opevňoval vědomí. Kdesi v hloubi mysli formuloval vzorce Posledního zaklínadla, které ho, bude-li to nevyhnutelné – odnese do Zapomnění a zároveň zlikviduje všechnu jeho paměť. Ne, nechtěl se potácet nekonečnými pláněmi Zapomnění jako novorozenec, netušící nic o světě, ale raději se pokusí zničit sebe sama, než by nechal snodgrassila, obohaceného Ethalovými zkušenostmi kráčet nocí.

Prošel hodovním sálem, naplněným přirozenými vůněmi i magickými vjemy, vycházejícími z Baalshageshova trůnu. Všude zůstávala mágova stopa, čarovná vůně erlgrey, pach kouzelné moci vyššího řádu. Ethala to rozčilovalo. Baalshageshovy nepotřebné kejkle teď přehlušovaly všechno ostatní.

Zatracený Beltangoatec. Podle magie se dá vystopovat i na záchodě.

Vystopovat!

Mág se zarazil a pak se plácl do čela. Otočil se a rychle utíkal zpátky do Baalshageshovy komnaty.

 

xv.

Beltangoatský mág pospíchal po schodišti do podzemí. Tam dole bylo netvorovo bývalé vězení, z něhož díky návštěvě toho otravného čaroděje z jihu snodgrassil uprchl, ale také tajná chodba, kterou Baalshagesh zmizí do města a pak rychle ze země.

Však on si Ethal poradí. A když ne, nějak to dopadne. Možná pomohou Tvůrci které zbaví nepříjemného čaroděje z Qwaanu a navrch jim dodá  snodgrassila, naplněného silnou magickou mocí...

Schodiště, točící se do hlubin, se zdálo nekonečné. Baalshagesh si zoufal a přidával do kroku.

Náhle zastavil. Zdálo se mu, jakoby odněkud zblízka zaslechl zvuky pohybu.

Neutíká snad Ethal za ním? Těžko, ten určitě podlehl své poctivosti a možná i touze změřit síly s démonem. Je mocný, to víme, ale jeho, Baalshageshův snodgrassil, není tupá masa hmoty. A vnikne-li do paláce, nakrmí se tak, že Ethala vyřídí pouhou kvantitou intelektu.

Neozvalo se nic zvláštního a tak mág znovu vykročil.

Jen ať si s tím nadělením zůstanou sami.

Prostor zamrazil vůní Assam.

O několik schodů níže se rozsvítila bledá kola.

Baalshagesh strnul, a než úlekem vykřikl, netvor se na něj v podobě dlouhého hada vrhl.

Obtočil ho smrtící smyčkou, sevřel mu ruce u těla, a když mág konečně slabě vykřikl, ovinul se mu i kolem úst.

Čaroděj byl bezmocný. V tomto stavu nedokázal použít žádné praktické kouzlo. Mohl jen, s vypětím sil, uklidňujících vyděšenou mysl, vysílat do okolí auru osobnosti, dostatečně působící na lidi, ale vůbec nezabírající v případě netvora z podzemí.

Konec, blesklo mu hlavou. Kdybych se aspoň dokázal soustředit...

Začal se dusit a nedostatek kyslíku v plicích ho přivedl k jediné rozumné myšlence.

Nesmí mne dostat živého.

Neboť Baalshagesh byl přece jenom člověk, a teď, když vyhlížel  Dámu s kosou, uvědomil si hrůzu budoucnosti, v níž se magií obdařený snodgrassil vydá na pouť světem. Stejně jako Ethal, i Baalshagesh se soustředil na Poslední zaklínadlo, tak jednoduché, jak si nikdo z nezasvěcených nedokázal představit. Ale bylo už pozdě. Mágovy myšlenky se promíchávaly s netvorovými, démon pronikal do mozku umírajícího muže a lovil v něm.

Čaroděj vzdal odpor a čekal na milosrdnou smrt.

Místo ní však přišlo něco jiného.

Vzduchem zasvištěla čepel a rozťala smyčku, staženou kolem hrudi. Mág se prudce nadechl, pud sebezáchovy se jásavě vrátil do těla.

Snodgrassil se bleskurychle odmotal a zaútočil naslepo do tmy. Jeho moc už zesílila a tak dokázal zřetelně rozeznat auru oceli, svištící vzduchem. Někde za ní stál člověk.

Démon se zatím bránil, uhýbal ranám a třídil nově nabyté poznatky. Jeho reakce se zrychlily, rány srůstaly neuvěřitelnou rychlostí,  dokázal zachytit i některé odseknuté části a přitáhnout je, nechat vrůst zpátky do těla.

Ale stále se jen kryl. Hledal něco, co by mohl použít, ale člověk ve tmě mu nedával čas. Oba se museli řídit instinktem, a člověčí přirozenost byla silnější. Démon vrhal nebezpečné pohledy na všechny strany, rozšířil nebezpečná zrcadla přes celou plazí hlavu. Několikrát zahlédl svalnaté tělo svého protivníka, ale stále nepocítil tu slast pohledu z očí do očí, příval nového intelektu...

Člověk měl zavřené oči.

Bil naprázdno, mával kolem sebe dlouhým mečem a nemával jím špatně. Podoba hada, která snodgrassilovi dobře posloužila k polapení čaroděje, byla pro meč víc než nevhodnou. Pokusil se omotat protivníkovi nohy a strhnout ho na zem, výsledkem bylo jen to, že přišel o ocas, který se skutálel mimo dosah telekinetických možností. Další úder a další...

Baalshagesh se ze všech sil snažil postavit na nohy. Neznámého bojovníka přivítal s nadšením, jeho vášeň pro lidský rod ale rychle opadla a černokněžník se snažil nenápadně zmizet. Jak se protáhnout kolem bojujících? Muž, řídící se instinktem – čemuž Baalshagesh sám napomohl cílenou telepatickou myšlenkou na zavřené oči – mohl docela dobře useknout Beltangoatci hlavu. Démon by zase možná rád přepadl vysílené tělo, aby se s ním skutálel ze schodů a v získaném čase doplnil znalosti z rezervoáru Baalshageshova mozku.

A nahoře byl, u všech čertů, Ethal.

Baalshagesh nebyl zvyklý váhat a tak okamžitě posunul pěšce na šachovnici. Zatajil dech, srovnal si v hlavě vzorec a vrhl směrem, v němž tušil člověka, zaklínadlo whis.

Bojovníka přirazila ke zdi neviditelná síla. Pokusil se bránit.

Kolem něj se někdo protáhl.

Okamžik před tím se snodgrassil zformoval do tvaru mohutného kůlu a v tu chvíli vyrazil prudce kupředu.

Odražené zaklínadlo udeřilo do protější stěny a neškodně vyzářilo.

Baalshagesh cítil, že si spletl směr a běží proti zdi. Jenže ta stěna se pohybovala.

Divislavovi se vrátila schopnost pohybu a bez rozmýšlení sekl po zvuku úderu.

Ozvalo se dvojí žuchnutí – tím prvním bylo tělo černého mága, kutálející se dolů po schodišti a zanechávající za sebou pro Divislava neexistující magickou vůni erlgrey. Druhý zvuk vydala podstatná část snodgrassilova těla. Bojovník sekal dál, teď už cíleně a takřka každou ranou úspěšně roztínal démonovo tělo na malé kousky. Netvor se na poslední chvíli změnil v beztvarou hmotu a snažil se stéci po schodech dolů, ale bylo už pozdě. Divislav bez ustání oklešťoval jeho tělo a pak přišel okamžik. kdy snodgrassilova váha dospěla ke kritické mezi. Další úder – a z rozpůleného těla vyprchalo vědomí.

Nahoře na schodišti se rozsvítilo bílé světlo a vstříc jeho tvůrci, qwaanskému čaroději, letěly uvolněné myšlenky a informace, rozptylující se z mrtvé hmoty.

Ethal rozžehl světlo na holi jasněji, aby prohlédl bojiště. Všude kolem se chvěly kusy mrtvého snodgrassila.

„Je po něm,“ ujistil čaroděj Divislava, opatrně zkoumajícího hrotem meče beztvaré hromádky. „A Baalshagesh uprchl,“ konstatoval, když zaznamenal dolů se odvíjející stopu erlgrey. Unavený bojovník se opřel zády o stěnu a svezl se na schod. Štítivě se odsunul od snodgrassilových zbytků. Prudce oddechoval a přemýšlel.

Byl to špatný boj. Nevěděl co zabil, jak to zabil. Tušil, že mu k vítězství pomohla náhoda. Věděl, že skutečný strůjce zla uprchl. Fawraham ležel na nádvoří víc mrtvý než živý.

A k tomu všemu se Divislav vůbec necítil jako hrdina.

Jaká by se o tomhle boji dala složit píseň?

Tak zase nic.

zvedl se a odstrčil Ethalovu ruku, která ho chtěla podepřít.

Konečně, život ještě nekončí a zítra je taky den.

Pomalu se vydali po schodech nahoru.

 

© 1996, napsáno 1991, poprvé vyšlo v Nemesis č.4/1996, poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2002

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist