Bezejmenná stránka: Literárium

Nezlobte dědečka

 

Krajina za oknem zastavila. Horák vyhlédl skrze silné sklo ven – vlak stál v mírné zatáčce mimo dohled jakéhokoliv nádraží.

Copak musí i expresy brzdit na kdejaké mezi?

S povzdechem se vrátil k připravované smlouvě, kterou si vzal na cestu, aby ji ještě jednou přečetl a doladil. Na složku s kopií při balení nezapomněl, až na nádraží si ale uvědomil, že nemá čím psát. Na poslední chvíli zaběhl do zákaznického centra; prodali mu reklamní propisovačku v jejíž horní polovině putoval při obracení vláček se dvěma vagóny.

Chvíli si s ní hrál, s dobrým pocitem, že je v kupé sám a jeho vážnost tím neutrpí. Pozoroval, jak se mašinka pomalu posouvá pod žlutým nebem kolem vlny zelených kopců až k bílým kostičkám stylizované vesničky s červenou střechou kostelní věže. A zase zpátky.

Zelené kopce byly i ve skutečném světě za oknem, v zatáčce spatřil dokonce i střechy, jenom nebyly tak jásavě plakátové, ale zašedlé a oprýskané.

Kdy už se ten zatracený vlak pohne?

Vrátil se od propisovačky (která mu tak trochu připomněla školní roky a obdiv spolužáků čtvrté třídy nad perem se svlékací slečnou) a znovu se začetl do pasáže, v níž chtěl přeformulovat některé věty tak, aby z nich dobrý právník mohl případně vyčíst co by potřeboval.

Vlak sebou trhl.

Dveře kupé se se slabým skřípěním otevřely.

„Promiňte.“

Dovnitř se vecpal nějaký dědek, vlekl za sebou veliký odřený kufr převázaný provázkem, zakopl přitom o vlastní nohu a s úlevným vydechnutím se zřítil do sedadla naproti.

Horák zvedl zrak. Dobře – přímo skvěle – sestavená věta byla v háji.

Co to sem, zatraceně, leze za lidi?

Věnoval příchozímu rychlý pohled.

Stařík měl dlouhý odrbaný hábit a neholenou bradu, vlasy, kterým zřejmě ještě nikdo nepředstavil hřeben. Musel nastoupit tady, na téhle neplánované zastávce, vypadal spíš jako bezdomovec, než jako pasažér luxusního expresu.

A páchl.

Nijak silně, byl to onen nenápadný druh nepříjemného odéru, který přichází odnikud a najednou je cítit ze všeho. Připomínal podzim. Ale čím?

Horák raději vyhlédl z okna. Nezdálo se, že by se vlak chtěl pohnout.

„Nějak nám to nejede, co?“ zaskřípal muž vysušeným hlasem.

Proboha, on se snad chce dát do řeči!

„Ne.“

Střechy před soupravou náhle vypadaly zajímavěji. Nechtěly se přátelit.

„Hrozná díra, tenhle Kalenišov,“ všiml si dědek Horákova pohledu. „A to nemluvím o těch lidech.“

Jistě. S jedním takovým tu teď musím sdílet prostor.

„Tupí jako zapomenutá sekera.“

„Ovšem.“

Proč tyhle typy nikdy nepoznají, že se s nimi nechcete vybavovat?

„Mám práci,“ řekl Horák trochu ostřeji, než chtěl, zavrtal nos do papírů, ale nezdálo se, že by ho tahle barikáda nějak zachránila.

„No, já už bohužel ne,“ povzdechl si spolucestující, „Taky za obchodem? Člověk by řekl, že když sem nevede žádná pořádná silnice a vlaky jen projíždí, budou ti lidé nádherně zaostalí. To tedy jo. Až moc.“

Proboha, on je to snad cesťák. Nejspíš v bílých myších nebo hnojivech, podle toho smradu.

Tak trochu jako dřevěné uhlí, identifikoval Horák jednu jeho součást.

„Poslyšte, já mám skutečně práci. Nemůžete na chvíli zmlknout a tvářit se, že tady nejste?“

Stařík na něj chvíli mlčky zíral.

No konečně.

„Pěkná propiska.“

„Tady jí máte a už mi dejte pokoj.“

Spolucestující hozené psací náčiní chytil, několikrát obrátil.

„Hezké. Jenže vy nebudete mít čím psát,“ dodal trochu lítostivě.

„Do toho vám nic –“ Horák se zarazil, jenže pak ho napadlo, že takoví lidé si nejspíš obvykle kupují věci pěkně po jedné a stejně tak to předpokládají i u ostatních.

„Nestarejte se. Mám ještě pero,“ řekl, tak trochu proti své vůli.

„Stříbrnýho parkera, co?“

„Do ha-áje, nechte už toho.“

Jak to může vědět?

„Někde doma v šuplíku.“

„Jak to můžete vědět?“ zeptal se už nahlas.

„No, když chlápek, oblečenej jako vy, v tomhle vlaku, píše reklamní tužkou –“

Dedukce, spadla z Horáka náhlá nejistota. A docela dobrá. Naladila by ho trochu smířlivěji, kdyby stařík přestal tlachat a nenatáhl by nohy v těžkých ortopedických bagančatech přes uličku mezi sedadly až k nohavicím Horákových kalhot a neotřel se o ně.

„Dávejte pozor, híml.“

„Neberte jméno boží nadarmo,“ vztyčil dědek ukazovák a zašklebil se přitom. „Tohle bylo z německého Himmel Herr Gott,“ vysvětlil, když nasupeným Horákovým obličejem přelétl stín nepochopení.

„Třeba ze svahilštiny, chlape. Dejte mi už pokoj!“

Muž na chvíli opravdu zmlkl. Horák se chtěl znovu ukrýt za papíry, o jejichž vyšperkování už mohl jen snít.

„To je dobrá smlouva. Taky bych chtěl umět takové sepisovat. Jenže u nás to musí být podle vzoru toho a toho, formulář B,“ povzdechl stařík.

Zpoza lejster mu odpovědělo nasupené zasyčení.

„Zvlášť ten odstavec na třetí straně o právech a povinnostech kupujícího je úžasný.“

Horák nechal papíry padnout na podlahu, protože dědek vzápětí odrecitoval slovo za slovem pasáž, na níž opravdu byl obzvlášť pyšný.

„Jste, sakra, nějakej kouzelnej dědeček, nebo co?“ vydechl. Ale znovu se pocit úžasu zřítil do bažin bezmocného vzteku, protože ten chlap zase zvedl prst a s pitomě koženým výrazem mu oznámil:

„Opakujete se. Teď jste pro změnu použil francouzštinu. Sakra pochází z –“

„Držte už, krucifix, klapačku. Jestli jste kouzelnej dědeček, tak mi laskavě splňte jedno přání.“

Staříkova tvář ztuhla.

„To bylo potřetí – ten krucifix. Ne, že bych neměl těžký den. A že bych nestál o teplé lidské slovo. Ne, že by mě nebolely nohy a ne, že bych si nechtěl odpočinout. Ne, že bych za ty roky nedokázal nějaké to slovo vydržet. Ale třikrát? Ne, kouzelnej dědeček nejsem. Ne tak docela. Ale plněním přání jsem pověstný. Obvykle to nedělám grátis, ale pro jednou – vy si ráčíte přát?“

Horák ve své zuřivosti přehlédl změnu v staříkově obličeji.

„Jo, ráčím. Vypadněte. Chci být sám.“

Dědek se zahleděl na propisovačku, kterou držel v ruce.

Vlak se konečně rozjel.

„Tak tohle přání vám, myslím, splnit můžu.“

V kupé se zablesklo a zasmrádlo.

Horák si protřel oči.

Byl sám a za oknem se pomalu rozbíhala krajina.

Kde je ten... Ale ano, zdříml jsem si a trhnutí vlaku mě probudilo. Takže to byl jen pitomej sen.

Vyhlédl ven.

Souprava se pomalu rozjížděla k jasně červeným střechám vesničky tam vpředu. A ze žlutého nebe na Horáka pobaveně mrklo veliké oko.

 

© 2006, napsáno 2006, poprvé na Bezejmenné stránce v září 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist