Bezejmenná stránka: Literárium

Pán vlků

 

Šedivé tělo propadlo větvemi. Muž, který se za nimi skrýval, vlka instinktivně srazil, zvíře se skutálelo stranou a okamžitě vyskočilo na nohy. Na okamžik si pohlédli do očí, pak šelma, které neviděla jinou cestu, zaútočila. I člověku zbývalo jediné: povolil prsty, vzduchem zasvištěl šíp.

Určený původně někomu úplně jinému.

Zvíře se v polovině letu nepřirozeně prohnulo a zřítilo se k zemi. Šíp mu projel hrudí, zastavil se o kost a při pádu přelomil. Lovec vytáhl tesák, aby vlkovo utrpení ukrátil, jenže v tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech.

Záchvěvy vlčího těla rychle zeslábly, šelma zvedla hlavu a se zeleným zábleskem v očích sebou trhla v poslední křeči. A ve chvíli, kdy ztratila vědomí, začaly se rysy jeho těla neuvěřitelně rychle měnit.

Než stačil překvapený muž vzít tu podivnou transformaci na vědomí, ležela před ním bezvládná a krvácející dívka. Vlasy barvy mědi rozcuchané a rozhozené po zemi, v obličeji mrtvolná bledost.

Odhodil zbraň.

To, o co se celou dobu hrálo, byl čas. Rychle se blížící okamžik, v němž se měly věci měnit. V němž se věci mohly změnit – a díky nečekané situaci naprosto jinak, než bylo plánováno. Pro oba.

Uchopil dívku do náručí, přesvědčil se, že opravdu zaslechl koňská kopyta, a pak vkročil do potoka, který se plazil kolem kořenů a ztrácel se v zelených stínech. Bylo načase. Sotva zmizel v tunelu hustého křoví, které potok krylo, vřítila se do úkrytu smečka psů.

Nedaleko zastavila skupinka jezdců. S prsty na spouštích samostřílů čekali, až z houštin vyběhne štvaná šelma. Ten, který měl právo první rány, a který s nadšeným napětím ve tváři vyhlížel cíl, netušil, že on sám se měl v tuto chvíli stát tím, čím vlčice, kterou pronásledoval.

Lovnou zvěří.

Hagsin vždy býval vyhlášeným zlodějským rájem. Nezískal tu pověst  jako Moguntia zmatkem a přílišně zdůrazňovaným bohatstvím, byl to právě pořádek a zákon, který umožnil drobným zlodějům žít v helleském sídelním městě bez obav. Vrozená poslušnost Hellesanů, pevně stanovené tresty a nesmlouvavý zákon umožňovaly těm, kteří toto všechno znali, vcelku beztrestné páchání krádeží, zvykl-li si člověk (když měl tu smůlu a chytili ho při činu) na pár ran holí, nebo na několik dnů na pranýři.

V chudých hagsinských čtvrtích žilo mnoho těch, kteří se poctivým způsobem neživili. Existovalo to veselé bratrstvo ze dne na den, starajíc se jen o vlastní žaludky. Cizinců tu mnoho nebylo, klany hagsinských zlodějů nesnášely konkurenci. Jen ten, kdo opravdu žil pouze z drobných krádeží na tržišti, nikoho nezajímal.

Fawraham cizinec byl. Cizincem byl ostatně všude, vyjma zbojnického doupěte v Mahájském lese, kde se narodil a kde vyrostl; meddanští zbojníci tvořili přísně uzavřenou společnost, neopouštějící polesí. A protože se v Hagsinu nezabýval skutečně ničím jiným, než obíráním tlustých měšťanů a krádežemi tretek z trhoveckých stánků, nestaral se o něj nikdo. Nehledal si ani přátele, život osamělého vlka mu vyhovoval. Proplouval rájem zlodějíčků a hodlal se v místě, kde ho nikdo nechtěl podříznout, pověsit nebo aspoň zavřít, usadit na delší dobu. Odpočinek – aspoň několikaměsíční – byl přesně to, co po divokých letech potřeboval ze všeho nejvíce.

Jenže to by se nesměl jmenovat Fawraham.

Donesl nečekanou kořist do skrýše, kterou nalezl na úbočí Jelení hory. Více mrtvou, než živou uložil dívku na provizorní lůžko a vrátil  se do lesa pro bylinky, které měly vlčici vrátit život. Nebyl kořenář a kdyby šlo o nemoc, rady by si nevěděl, rány ale uměl léčit poměrně dobře. Snad proto, že o své se musel často starat sám.

Ani na okamžik nepochyboval o tom, co dělá. Nelovil vlka – a vlkodlaka už vůbec ne. Chystal se na někoho, kdo šel ironií osudu po stopě tohoto děvčete, znalého proměny.

O vlkodlačicích jsem ještě neslyšel, řekl si, když obvazoval ránu v boku. Ale jak vidět, jsou.

Doufejme, že ten přítomný čas vydrží. A když vydrží, věřme, že pak vydržím i já.

Když po několika dnech otevřela prvně oči – byly černé a občas zeleně blýskly – zněla odpověď na obě otázky Ano. Zotavující se dívka si neprohlížela psance nijak zle, jen s nedůvěrou, ale i ta se záhy rozplynula.

Měla v sobě mnoho vlčí nátury – rána se jí hojila neuvěřitelnou rychlostí, tělo sílilo z hodiny na hodinu. A brzy promluvila.

První, co od ní uslyšel, bylo zavrčení, které se rozplynulo v táhlého vzdechu.

„Kdo... jsi?“

Kývl, aby mlčela.

„Říkají mi Fawraham. A jsem... vlastně něco jako ty. Lovná zvěř.“

„Já jsem... Tella.“

Přikryl jí dlaní ústa. Pokusila se ho kousnout ostrými zoubky, ale psanec ruku odtáhl a usmál se.

„Zkus se najíst. Pomůže ti to,“ řekl a podal jí misku s kaší. Nedůvěřivě k ní přičichla, pak natáhla ruku po lžíci.

Tak trochu to nečekal.

„Bod pro tebe, vlčice,“ usmál se.

Zavrčela.

Velekněz Dordanova kultu se rozvaloval na soudcovském trůnu a s požitkem vychutnával výsledek pátrání. Během jediného dne postavil před soud svatokrádežníka, který ukradl drahokamy vykládaný amulet, visící po léta na krku zamračené Dordanovy sochy, nechal ho odsoudit k patřičně výmluvnému trestu a nyní předsedal soudu, který měl předem sestavenou obžalobu dovést do správného konce.

Ďáblův pomocník stál před soudem, dav, oddělený řadou stráží, vyváděl ta, jak se slušelo, soudce se usmíval. Jenomže ten mladík v soukenných kalhotách a kožené vestě, pošité kovovými kroužky, se usmíval také.

„Jsem nevinný,“ odvážil se prohlásit ve chvíli, kdy velekněz utišil dav, aby dopřál muži možnost pokání. „Jsem nevinný,“ slyšel místo toho, zbytek mužova prohlášení ale překřičeli lidé a umlčelo několik vržených kamenů.

Vlastně je to tak mnohem lepší, napadlo Niringa. Aspoň si dav zařve. A bude mít pocit, že je součástí práva.

Povstal. Miloval patos a gesta, lidé to věděli a tak pomalu utichali. Soudce zvedl dlouhý úzký meč, který zloději zabavili při zatýkání.

„Ruka, která držela tuto zbraň, zavraždila věrného služebníka Dordanova. Táž ruka sňala posvátný předmět ze sochy Velikého. A ta ruka byla tvoje!“

Dav se rozvřeštěl, obviněný útrpně ušklíbl. Nemělo cenu se hájit. Tohle divadlo napsali jiní a jinde. Vzdal to.

I Niringo spěchal k závěru. Lůza byla sice spolehlivá, ale v dubových lavicích seděli šlechtici, kteří mohli začít pokládat nepříjemné otázky. Měli na to právo a občas to udělali. A církev potřebovala v tomto případě čistý, rychlý a exemplární soud, žádné tahání o slovíčka. Proto se kněz nezatěžoval pátráním po skutečném zloději, stejně by to bylo bezvýsledné a možná i nepříjemné, cesty mohly vést k nepatřičným lidem. Drobný zlodějíček, který byl při ruce, byl bezpečnou obětí.

Niringo se obrátil k pěti starším, představujícím zákon a právo.

„Ptám se vás, Ctihodní, je tento muž vinen?“

Přikývli, pěkně jeden po druhém řekli své Ano. Dav se znovu rozjásal.

„Já, Niringo, z moci boží i z moci krále soudce, prohlašuji: Tento muž je vinen.

Z moci boží a podle staroslavných zákonů hagsinských je vinen ze svatokrádeže. Rozsudek zní – smrt!

Z moci boží a podle staroslavných zákonů hagsinských je vinen vraždou. Rozsudek zní – smrt!

Z moci boží a dle staroslavných zákonů hagsinských se tento muž, Fawraham z Meddanu přicházející, odsuzuje k smrti ohněm. Tak hovoří staré právo Hellesu. Trest bude vykonán zítra o polednách na velkém tržišti, aby se stal poučením těm, kteří by snad podobných hříchů se chtěli dopustit. Tak jest.“

Lůze to stačilo a začala znovu řvát.

Pro Fawrahama nebylo vězení ničím neznámým. Znal dobře malé vlhké kobky i vězni přeplněné velké ratejny. Hagsin mu ale i v tomto případě poskytl překvapení. Odsouzence na smrt tu nezavírali na sedm západů do kamenných zdí. Aspoň ne provinilce Fawrahamova typu.

Poslední noc svého života měl strávit na vzduchu.

Seděl v nevelké dřevěné kleci, zavěšené vysoko nad zemí. Dole pod ním se promenovala pětičlenná hlídka, strážící spíš rozhořčené obyvatele Hagsinu, pokoušející se provinilce kamenovat. Držela je v bezpečné vzdálenosti od klece, aby národ nepřišel o zítřejší podívanou; i ukamenovaný zloděj se dal upálit, ale to by nemělo ten správný efekt.

Fawraham strážné sledoval s nezájmem, jen občas pak pohlédl na skupinku žebráků. Nepříliš jisté ruce, vrhající ve svatém rozhořčení kameny, ho neohrožovaly. Málokdo zasáhl klec, žádný zloděje.

Nepřemýšlel o životě, znal lidskou proradnost a nijak ho nepřekvapovala. Neuvažoval ani o osudu, nabývajícím konkrétních podob. Snažil nalézt způsob jakým do rána opustí toto nedůstojné hnízdo a dá Hagsinu sbohem. Aby se někdy vrátil.

Měl rád účty pěkně podržené a sečtené.

Možnosti k útěku měl. Nespoutali ho příliš silně. Klec visela vysoko a chránil ji masivní železný zámek.

Jistě, nějaký delší kovový předmět, všechno by šlo...

Ale u všech bohů a démonů, kde ho vzít.

Bohové ani démoni se k ničemu neměli. Přesto se v jedné bohatší spršce kamení objevil tenký a ostrý plát železa. Muž, který ho hodil, stál mezi žebráky a lišil se od nich jen jistou rukou.

Do dřevěného trámu se zabodl vrhací nůž.

Fawraham se usmál.

Ráno vzhlédly stráže k prázdné kleci.

„A co bylo potom?“ zeptala se Tella.

Psanec se ušklíbl.

„Přísahal jsem Niringovi pomstu. Věděl jsem, že jezdí do místních lesů lovit vlky, nebyl tedy důvod ji odkládat.“

„Chtěl dostat i mě. Kdybys mne nechal ležet, mohl se mě ujmout a já bych mu při nejbližší příležitosti zadávila,“ řekla přemýšlivě. V očích se jí zalesklo a po tváři přeběhl šedivý stín.

Lekl se, že se chce znovu proměnit ve vlčici. Ale zůstala dívkou.

„A ten, kdo hodil nůž? Chtěl tě zabít, aby tě ušetřil ohně?“ zeptala se. Pronesla ta slova v rychlém sledu bez odmlk, aby oddálila otázku, kterou měl psanec na jazyku.

„Pravděpodobně ne. Určitě to byl někdo z přátel a já tuším kdo. Hodil s jasným úmyslem do jasného místa.“

Odmlčel se.

Než stačila najít novou otázku, položil tu svou. Musela přijít, Tella to věděla, a stejně se cítila zaskočená.

„A co ty jsi vlastně zač?“

„A co ty jsi vlastně zač,“ zopakovala po něm posměšně: „Vlčice, copak jsi neviděl?“

„Vlkodlačice,“ opravil ji jemně.

Zle po něm pohlédla. To slovo jí nevadilo, ale byl od něj jen krůček k pravdě. K té, které se bála.

Třetího dne se probudil a našel Tellino lůžko prázdné. Rozmrzele zaklel.

Rychle si na dívku zvykl. Líbilo se mu věnovat všechen čas jediné bytosti. Potřebovala jeho pomoc a zbojník pomáhal rád, trochu ho pálilo svědomí, a navíc, i přes občasné vlčí transformace byla Tella opravdu hezké děvče.

Vyšel ven, aby se v nedalekém prameni opláchl a smyl ze sebe ospalost. V měkké půdě u studánky nalezl vlčí stopy.

Byla prokletá? Vrátila se jí se zdravím i podoba šelmy? Nechtělo se mu o tom přemýšlet, ne s hlavou ještě napůl omámenou snem. Ponořil proto hlavu do pramene; studená voda mu natekla do uší, takže zakončil ranní hygienu poskakováním po jedné noze ve snaze ji vytřást.

Vypadám jistě zajímavě, napadlo ho. Před Tellou bych takhle nekřepčil.

Za zády se mu ozvalo posměšné štěknutí. Prudce se otočil.

V trávě před šelmou ležel čerstvě ulovený srnec.

Fawraham se usmál, omluvně pokrčil rameny a voda mu v horkém čůrku stekla po boltci. Zvedl zvěřinu, aby ji pověsil mezi dveře a vyvrhl. Vlčice šla za ním, proklouzla dovnitř a hleděla na něj z šera chaty.

Co vlastně byla zač? Mohl si to jen domýšlet. Vlkodlaci byli vždy lidé, které postihlo nějaké prokletí. Mohli se narodit s vrozenou vlastností a trpět za hříchy rodičů. Mohl je někdo očarovat. A ne všichni vlkodlaci se cítili ublížení. V Meddanu byl dobře známý případ barona Cleawa, upáleného před léty právě pro jeho odporné počínání ve vlčí kůži.

Ale Tella se určitě trápila. Milá dívenka, donucená nějakým hnusným čarodějem pobíhat ve vlčím těle. Fawraham cítil vztek, i na sebe, protože měl pocit, že se od něho očekává pomoc a on netušil, jak to provést. Znal historky o spálení oděvu – ale tím by přece dívku navždy proměnil ve vlčici. A navíc, u všech čertů, ona přece žádné šaty neměla!

Zapomeň na to.

Vlčice si lehla před chatou a pozorovala okolí.

Jako dobře vycvičený pes.

Fawraham odřízl kus z kýty a hodil ho před ní; teprve pak se zarazil – copak to jde, krmit mladou dívku syrovým masem?

Tella předsudky neměla – aspoň ne ve zvířecím těle. Přitiskla maso tlapou k zemi a zakousla se do něj.

„Nech si chutnat,“ řekl psanec, „Já si to raději upeču.“

Do lesa šla s ním, občas zavětřila, někdy popoběhla dopředu, ale nikdy neutekla tak daleko, aby na Fawrahama neviděla. Nevěděl, co si má myslet, stejně jako nemohl přijít na to, proč se znovu nepromění v dívku.

Možná nemůže.

Nebo nechce.

Vlastně jako vlčice na tom byla v přírodě mnohem lépe, drápy a tesáky jí poskytovaly převahu nad většinou nepřátel, čich a rychlé nohy umožňovaly útěk.

„Chci se pomstít,“ řekl jí Fawraham, když se usadil v mechu na vrcholu Jelení hory, z níž byl dobrý výhled na okolní lesy.

„Niringo sem jezdívá. Možná jsi měla pravdu a mohl jsem tě nechat, abys to vyřídila po svém. Ale já ho chci vidět chcípnout. Nesnáším kněze – a nejvyšší už vůbec ne.“

Vzpomněl si na dobrodružství plné magie, které před několika lety prožil daleko odtud v Ingmardunu.

„Tehdy to byl také kněz. A také nejvyšší, i když v naprosto opačném postavení.“

Vlčice, ležící u jeho nohou, zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Potkali jsme se v hladomorně, víš? Jenže u všech všudy, nakonec on byl zase na koni a já tam málem shnil.“

Štěkla. Fawraham jí začínal rozumět.

Radost a smích.

„Jsem tady a živý. Ale legrace to tenkrát moc velká nebyla. Já mám prostě smůlu. Vloni jsem utíkal přes Wartzer a musel narazit na bláznivou čarodějnici a ještě bláznivější vílu. Jedna mě chtěla dostat do postele, druhá utopit. A oběma bylo nejmíň dvě stě let. Nu, nevypadaly na to. V Hagsinu jsem si chtěl odpočinout. Zatraceně, všude jsem byl někdo. Mám ty nejlepší zlodějské průpravy. A stačí jeden bláznivý fanatik a jeho přitroublý bůh, který ani neumí trestat pravé provinilce, a všechno je v prachu.“

Vlčice znovu štěkla. Potom napřímila hlavu a postavila uši.

„Něco se ti nezdá?“

Tiše zaskučela.

V dálce se ozvalo zavytí.

Tella zakňučela.

„Pes to nebyl,“ prohlásil Fawraham. „Ani vlk, nejspíš. Leda by tu byli jiní, než v Mahájském lese.“

Upřela na něj oči a Fawraham se v nich pokusil číst.

„Máš z něčeho strach, děvče,“ řekl. „Zkusíme to vyřešit.“

Znovu zakňučela, slabě a nevýrazně. Ona Fawrahama číst už nemusela, znala ho a věděla, že by odpor spíš přilákal zbojníkovu zvědavost.

V noci se podivné vytí ozvalo blízko chaty. Fawraham okamžitě vyskočil na nohy a sáhl po luku.

Tella zavrčela. Štěkla a zbojník si uvědomil, že štěká na něj.

„Uklidni se děvče. Nechci ti zabíjet kamarády,“ zašeptal. „Jen kdyby...“

Vlkodlačice ztichla. Po chvíli se z černočerné tmy ozvalo zakňučení, škrábání drápů, šustění, potom krátký sten.

Fawraham se otočil k místu, kde Tella ležela.

„Neboj se,“ zopakoval.

„Nemám strach,“ ozvalo se. „Ale ty...“

Chtěl se vytahovat, že zrovna on se bude bát nějakého hloupého nastydlého hafana, jenže potom se vytí ozvalo ještě blíž.

Rozhodně to nebyl ochraptělý vlk.

„Kdo to je,“ zeptal se, „Vlkodlak? Druh v neštěstí?“

„Nejsem nešťastná,“ řekla nepřesvědčivě. „A tohle je on.“

Pochopil.

Ten, který ji proklel. Původce všeho neštěstí, díky němž se mladá dívka stala lykantropem.

Psanec se narovnal a pevně sevřel luk.

Jeden dobrý šíp a Tella má po starostech.

Jak to říkal přítel Divislav? Správný muž je v správném okamžiku správným kavalírem. A správný okamžik právě nastal.

„Jenom klid, děvče. Zůstaň uvnitř.“

Protože za těch několik dní už Fawrahama znala, nepokusila se protestovat. Věděla, že by ho tím jen utvrdila v rozhodnutí. Doufala, že ten venku chatu mine. Nebo bude člověka ignorovat. Možné bylo obojí. I to, že Fawrahama zabije.

Ve tmě se zablýskly oči.

Byli tady. Fawraham se několikrát pomalu a zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Sevřel luk.

V hlase té dívky byla nejistota, strach a odevzdání. Také nejspíš něco vzrušeného, dovedl si představit, jak jí musí život prokleté vlkodlačice připadat, v takovém případě je nakonec dobrý i původce toho neštěstí. S někým si přece musí občas popovídat o svém údělu.

Třeba se mnou. A možná ji i prokletí zbavím. Když se mi tamtoho povede dostat.

Nebylo to špatné místo, planinu před ním osvětloval měsíc v úplňku a vlkodlak přes něj přejít musel, nalevo byla strž a napravo pole ostrých kamenů a trnitého křoví. Měl doprovod, ale Fawraham věděl, že ve většině podobných případů stačí dostat vedoucího, tlupa se okamžitě začne zabývat výběrem vhodného kandidáta na jeho místo, což v mnoha případech skončí rvačkou. Jeho dosavadní život, od dětství v zbojnickém ležení v mahájském lese, přes nejrůznější pouliční i polesní bratrstva, dával této zkušenosti zatím za pravdu. Proč by se tedy vlkodlaci měli chovat jinak.

A tamten bude rozhodně k poznání, tím si byl také jist.

První se objevil velký tmavý vlk. Našlapoval opatrně, větřil a naslouchal.

On? Nebo jen příslušník průzkumného oddílu?

Fawraham se připravil.

Tma propustila do měsíčního svitu další šedé tělo. Menší a útlejší. Jiná šelma se vynořila nalevo. Drželi se v klínu za tím velkým, pomalu postupovali kupředu.

Takže to musel být on.

Velký vlkodlak, pán všech vlkodlaků v okolí. Fawraham natáhl tětivu.

Ale potom si všiml dalšího příchozího.

Stál – ne, šoural se, shrbený, s křivou holí v ruce, v širokém klobouku s zmačkanou, zprohýbanou střechou, od strže.

Vedoucí vlkodlak se zastavil, zavětřil, potom se ke starci obrátil. Vycenil zuby a zavrčel.

„Pozor!“

Bylo to podvědomé a neprofesionální, jenže tahle myšlenka přišla Fawrahamovi až potom, co vykřikl.

Postavil se mezi muže a šelmy.

„Drž se za mnou!“

Tmavý vlk zůstal stát. Vycenil zuby. Nahrbil se, Fawraham čekal, že se zvíře vzápětí vymrští a zaútočí, ale nestalo se nic.

„Ztrať se,“ řekl přes rameno starci, „nedaleko odtud je chata, kdyby bylo nejhůř. Já se je pokusím zadržet.“

„Zadržet?“

„Jasně. Chceš mi snad pomoci?“ zeptal se psanec posměšně.

Vedoucí vlk zaklonil hlavu a zavyl.

„Tak uteč!“ křikl zbojník, protože ostatní šelmy se blížily a nevypadaly bezpečně.

„Lovíš vlky?“

Neznělo to ani stařecky, ani jako otázka. Fawrahamovi přeběhl po zádech mráz. Pomalu, aby nedal šelmě před sebou možnost zaútočit v momentu překvapení, se otočil.

Stařec nevypadal na někoho, kdo potřeboval chránit.

„Nebo někoho jiného?“ zeptal se a zbojník ucítil, jak jeho pažemi prochází slabost.

Prsty se sevřely v křeči.

„To bylo chytré,“ řekl muž, „čekat na tomto místě. A hloupé, čekat na mne.“

Lovci vypadl luk z ruky.

„Příliš hloupé.“

Pod kloboukem se zablýskly červené plamínky.

Vlčí strážce vycenil zuby. Mordu měl na dosah Fawrahamových nohou, muž si asi tolik nevěřil. Další zvířata polehávala v kruhu kolem, bez hnutí, hlavy otočené k neznámému.

„Co jsi, sakra, zač?“ zeptal se Fawraham, snažil se neprozradit vztek, „místní nejvyšší vlkodlak?“

„Ti, kterým to dovolím, mi říkají Bleidwar. Tobě jsem to nedovolil,“ dodal prudce, když spatřil, jak zbojník otevírá ústa.

Ale Fawraham nechtěl promluvit, jen zkoušel Bleidwarovu reakci. Takhle zblízka nevypadal stařec nijak bezmocně. Bezpečně už vůbec ne.

„Jsem Pán vlků,“ řekl po chvíli, „a nemám rád lovce.“

„Předpokládám, že vlkodlaci nemají rádi lovce,“ souhlasil Fawraham trpce, „Co kdyby si je někdo spletl.“

Bleidwar sebou trhl.

„Vlkodlaci? Jak jsi přišel na vlkodlaky? Tohle jsou vlci, můj lovecký příteli. Ani oni nemají v přílišné lásce vlkodlaky.“

„To je mi novina.“

„Protože ti nerozumí zákonům smečky,“ pokračoval nevzrušeně stařec, „a místo, aby poslouchali vůdce, přemýšlí.“

„To normální lidé většinou dělají. Co uděláš ty se mnou?“

Bleidwar se zasmál.

„V kterého boha věříš?“

„V toho, který bývá nejblíž. Jsem zbojník.“

„Nejblíž jsem já.“

„Potom se pokusím věřit v tebe. Máš něco proti?“

„Myslíš, že je to jednoduché?“

„A není? Co mi vlastně můžeš udělat? Proměnit mě ve vlkodlaka? Možná jsem prožil horší věci. Koneckonců, nemuselo by to být špatné. Ve vlčím těle bych sem mohl nalákat toho hagsinského parchanta a potom mu to dát sežrat. Nebo ho sežrat, to by možná bylo stylovější.“

Pána vlků zbojníkův klid zarazil. A nebyl to jen klid, ve Fawrahamově řeči se objevilo nadšení.

„Jak myslíš,“ odpověděl po chvíli, „tak to udělám jinak.“

Tahle klec byla jiná. Hrubá a bytelná. Vlci ji pochopitelně postavit nemohli, nejspíš se kdysi někdo dopustil podobného omylu jako Fawraham a chtěl do ní některého z nich chytit.

Nevisela nad hlavami přitroublého davu, to zbojník považoval za podstatnou změnu k lepšímu. Horší to bylo s rozhledem.

Ze všech stran ho obklopovalo husté křoví, v němž se mohl skrývat kdokoliv nebo cokoliv a sledovat každou zajatcovu podezřelou aktivitu. Zbojník se musel spolehnout na sluch; nebylo to poprvé a kdyby nevyrostl v lesním ležení, byl by na tom hůř. Sedl si a civěl do prázdna, naslouchal a přemýšlel co dál.

Do klece nakráčel proti své vůli, jeho vlastní nohy dirigoval ten dědek, který za ním s potěšením zaklapl závoru a zajistil ji něčím, čeho se Fawraham nemohl dotknout.

Na můj vkus potkávám až příliš mnoho magie, zanadával v duchu, když foukal na spálené konečky prstů. Ale vždycky se najde něco, co to vyrovná.

Opatrně sáhl na nehoblované mříže. Nechaly se. Zacloumal jimi. Držely. Ale bylo to dřevo, plné suků a přibité teď už zrezivělými hřeby, klec toho rozhodně nepamatovala málo. Zapřel se a zkusil zatlačit nohama proti jedné plaňce. Zapraskalo v ní, ale jinak se nepohnula. Zkusil další.

Pomalu, s přestávkami, které věnoval naslouchání, obešel celé své vězení, našel několik slabých míst a jedno z nich si vybral. Opatrně začal páčit sloupek dřevěné mříže. P5elomit ho nechtěl, aby praskot nepřivolal nějakého skrytého žalářníka.

Nepřivolal. Hřeby pomalu se skřípěním vylézaly z dubového trámu, až povolily a dřevo se vyvrátilo.

Fawraham přitáhl uvolněnou plaňku zpět. Rozhlédl se. Zaposlouchal.

Ticho.

Že bych měl štěstí?

Rozhodl se v něj pro jednou věřit. Opatrně vylezl ven.

Potřeboval zbraň, a jediné, co mohl v tuto chvíli mít, byl kus dřeva. Vypáčil proto jednu z latí svého bývalého vězení. Zkusmo jí švihl. Nebyla příliš těžká, ale lepší hledat nemohl.

Na směru nezáleželo, vyrazil tedy na tu stranu, kterou z klece vylezl. Prodral se křovinami, vyběhl do svahu, rychle se rozhlédl a uháněl pryč. Dostat se co nejdál a najít nějaký bezpečný úkryt, kde se v klidu zamyslí nad událostmi věcí příštích, to byl teď hlavní a jediný plán, který Fawraham měl.

Aspoň chvíli to tak vypadalo.

Potom se zbojník zastavil, rozmrzele se usmál a nadhodil svou dřevěnou zbraň v ruce.

Tak takhle to udělal jinak.

Z dálky se ozvalo vytí.

Křoví nalevo zapraskalo a vyletěl z něj stín.

Útočili tiše, Bleidwar je hodně naučil, především to, jak odpoutat pozornost kořisti jiným směrem.

Kousat a trhat uměli sami.

Vlk srazil Fawrahama na zem, s doširoka rozevřenou mordou se mu sápal po hrdle. Snažil se využít momentu překvapení i drápů. Když ho člověk chytil za hlavu, vyškubl se a odskočil, aby vzápětí znovu zaútočil, připomínalo to psí hru, ale tenhle pes chtěl zabíjet. Navíc, to si Fawraham uvědomil takřka okamžitě, nebyl sám a bylo jen otázkou času, než se objeví další.

Tesáky mu roztrhly předloktí, zbojník se na šelmu převrátil, aby ji zalehl, ale zvíře bylo rychlejší. Vyklouzlo, uskočilo – a když Fawraham dolehl hrudí na zem, skočil mu vlk na záda. Zavrčel a rozevřel tlamu.

Stejně rychle ta tíha zmizela.

Ozvalo se bolestivé zakňučení, zavrčení, vzdalující se praskot v křovinách, a když se Fawraham rychle zvedl na nohy, stál proti němu úplně jiný vlk. Světlejší.

Elegantnější.

„To ti to ale trvalo,“ řekl zbojník dobromyslně.

Takové zprávy se šíří rychle.

Ovce, krávy, ano i nějaké lidi už napadli, pane. Objevují se už i za bílého dne, vůbec se nebojí. A ty škody, pane, ty škody. Rolníci nechtějí na pole, pastevci zahánějí stáda dolů na roviny.

Zpočátku nepatrná vlna sílila. Nejprve to byly vyděšené oči venkovanů, které zahnal stín, potom řeči obchodníků o vlcích, pronásledujících vozy, několik důvěryhodných (čili potrhaných) svědků – a všechny následoval strach.

Jelení hora měnila jméno.

Tohle nikdo nepamatoval.

V kraji vždy bývalo mnoho vlků, ale drželi se stranou od lidí, v divokých lesích. Vyprávělo se, že je někdo ovládá, a lidé tomu rádi věřili, protože kolem Jelení hory neměli pastevci nikdy žádné problémy. Teď tu začala řádit velká smečka.

Situace žádala okamžité řešení. A protože škody přesáhly místní poměry, muselo řešení přijít z vysokých míst.

Z nejvyšších, neboť jak známo, církevní orgány dbají o spokojenost svých oveček. A kromě toho jejich hlava k smrti ráda loví.

Nad lesem se honily mraky. Hromobití se vybíjelo se samo do sebe, jakoby se příroda nechtěla připojit k bouři, která zuřila dole mezi stromy.

Vysoký muž, zahalený do hnědého pláště, rázoval dlouhými vzteklými kroky po mechu. Dva strážní vlci se mu drželi v patách, ostatní, roztažení do vějíře, běželi krajem. Větřili.

Tak dlouho tu byl klid. Postaral se o něj, na oplátku za to, že si lidé nevšímali jeho vlků, vyhýbali se vlci jejich stádům. Teď bylo všechno v troskách.

Zpočátku to vypadlo, jako kdyby do kraje přibyla smečka odjinud a Bleidwar se zprávami nijak nezatěžoval. Což byla zásadní chyba a neomlouvalo ji ani to, že k takovým situacím docházelo víceméně pravidelně; většinou se ale cizinci nezdrželi dlouho, buď se začlenili do společenství, nebo je místní vyhnali. Když mu pak došlo, že za útoky stojí Tella, bylo už pozdě. Získala na svou stranu mnoho mladých vlků, znala krajinu i skrytá místa, a Bleidwarovi se ji dařilo najít. Několikrát jí byl v patách, ale vždycky mu vyklouzla, mnohdy způsobem, který k ní neseděl.

Teď do kraje přicházeli lovci a to Pána vlků rozzuřilo. Zvykl si na svůj klid.

Strážní vlci se zastavili, zavětřili a zavrčeli.

Bleidwar jim porozuměl.

Cítili zbraně. On vztek.

Vykročil ještě rázněji a vzduch kolem něho ztěžkl magií.

Kopyta dusala po lesní půdě. Velekněz jel vpředu, následován kohortou poskoků. Vezli všechno co potřeboval, zbraně, těžké pasti a návnady, potraviny pro případ, že by se lov protáhl. Niringo počítal se vším, i s tím, že se na čas usadí v malém loveckém zámečku, který tu postavili helleští králové, a který už řadu let sloužil církvi. On sám sem jezdíval několikrát do roka na lov jelenů, před časem nedaleko odtud lovil i vlka, štval ho zezdola z údolí až do tohoto kraje. Zvíře mu uniklo, možná zdechlo někde v křoví.

Teď si to v trofejích vynahradí.

Na zámeček měl namířeno i teď, cesta úvozem k němu vedla oklikou kolem několika kopců a možná jedné vesnice, Niringo měl pocit, že se dole krčily nějaké ty drnové střechy. Ale na tom nezáleželo, pokud šlo o vlky, nebývali zdejší usedlíci k ničemu.

Výprava postupovala pomalu, velekněz začínal mít pocit, že ji někteří jezdci snad zdržují schválně. Ale na sedlo byl zvyklý, jinak by si vzal kočár, a počasí také nehrozilo nenadálým nepříjemným překvapením. Tak proč se ještě chvíli neprojíždět na čerstvém vzduchu. Ačkoliv – toho si zítra, až začnou lovit, užije dost.

Otočil se na svého pobočníka, aby přece jen zavelel k rychlejšímu postupu, když ucítil a uslyšel něco, co ho zarazilo.

Nejprve netušil co.

Počasí je opravdu překrásné, vzhlédl vzhůru mezi koruny stromů, nad nimiž svítilo modré nebe. A do západu slunce zbývá ještě nějaký ten čas.

Tak proč se mu zdá, jakoby se nepatrně začalo šeřit?

A jakoby se úvozem blížila bouře?

Koně se najednou začali stavět na zadní, vyděšeně řehtali a snažili se utéci.

Bouře se objevila a vtrhla mezi ně jako vír šedých stínů.

Obě smečky stanuly proti sobě. Bez hnutí a tiše čekali vlci na příkazy. Nebylo to pro ně přirozené, ale jejich mysli teď ovládal někdo jiný.

„Přiznám se, že bylo těžké tě najít,“ řekl Bleidwar. Cítil její přítomnost, ale vlkodlačice se někde ukrývala, mohla být za kameny nebo v křoví, na takhle malou vzdálenost se nedala odhalit, ani kdyby proti tomu nepodnikla žádné kroky.

„A musím uznat, žes vedla svou smečku dobře. Ale už to stačilo.“

Nečekal, že se objeví a nepátral po ní, bylo to zbytečné. Zaměřil se raději na její vlky.

Poslouchali příkazy. Uvykli tomu a bylo jim jedno, kdo je vydával, pokud byly srozumitelné a nešly proti zvířecí přirozenosti.

Nyní to neměli jednoduché.

Byly tu dva hlasy, oba silné a přesvědčivé, oba zněly stejnými signály. Vlci byli napjatí a připravení k boji, ale obraz jejich protivníků se neustále rozostřoval a měnil.

„Proč se mi nepostavíš tváří v tvář, má žačko?“ zavolal Bleidwar, nevěřil, že by poslechla, ale chtěl upoutat její pozornost a její mysl na sebe. Nechtěl si brát vlky silou. A ona tu někde byla – jenže si všechny jeho rady dobře pamatovala.

Tak kde se mohla skrývat? Bleidwar cítil cizí vědomí, viděl směr, ale nebyla to Tella.

Byl to onen zoufalý zachránce a zachráněný. To on představoval potměšilejší a vynalézavější mysl, stojící za zmatkem posledních dnů.

Ale kde je ona?

Dívala se na něho z úkrytu mezi křovisky na malém návrší, odkud mohla bezpečně přehlédnout celé údolí i všechna zvířata. Zatím její i Fawrahamův plán vycházely. Vylákali Niringa sem do lesů, a i když se je Bleidwar pokusil zastavit, zvládla ona na chvíli kontrolovat i jeho smečku.

Věděla, že to není na dlouho a kdyby se Pán vlků rozhodl, dokázal by v jediném okamžiku vzít jí smečku i ji samou. Ale vlkům by to ublížilo, a to Bleidwar nechtěl. Jestli by litoval i ji, tím už si tak jistá nebyla.

Teď se musela soustředit jen na šelmy. Těšilo ji, jak snadno získává na svou stranu některá mladší zvířata a jak Bleidwarovi nejvěrnější cítí nejistotu.

Za chvíli se rozutečou a Pán vlků odejde za nimi, aby je neztratil navždy.

Půjde stranou pomstě.

Pro ni tu byli, Fawraham i ona. Pro odplatu riskovali střet s Bleidwarem – ale mířili za jinou kořistí.

Kdepak, vlčí sezóna ještě nenastala, ty boží poskoku. Je čas lovu lidí.

Bleidwara rozčilovalo, že se z toho človíčka vyklubal důstojný protivník. Že nemá pod kontrolou všechny vlky, a že v tuto chvíli nedokáže efektivně kontrolovat ani svou smečku. Rozrušením jeho vliv ochaboval a to ho také vyvádělo z rovnováhy.

Kde udělal chybu? To už věděl, ona byla napůl vlčicí a vlci jí rozuměli. Dokázala je lépe ovládat, co nezvládala vlčími signály, to doplnila uměním, které ji sám naučil. Aspoň tohle ho uspokojilo, neměl rád neschopné učedníky.

„Varoval jsem tě!“ křikl na zbojníka, který se spokojeným úsměvem a s kuší v rukou vystoupil zpoza stromů. „Kdyby ti nepomáhala, nestál bys tu.“

„Stál bych jinde. Těžko se mě zbavíš, když na mně pošleš vlky. Opravdu nejsem rád, když ze mně někdo dělá lovnou zvěř.“

Fawraham pozvedl samostříl. Hrot šipky zablýskl, bylo to stříbro, pro které poslal na sever až k Venahijským horám prvního aspoň trochu důvěryhodného člověka, na něhož si vzpomněl a kterého dokázal kontaktovat.

„Možná opravdu nejsi vlkodlak, i když tohle Telle příliš nevěřím,“ připustil, „ale určitě nejsi přirozený. A ať se říká co chce, stříbro funguje.“

Prsty na spouštěcí páce se pohnuly.

Napnula se, nahrbila, stála na pozadí rudého slunečního kotouče jako majestátní socha vlčí bohyně.

Podvedl ji.

Vlastně ne, to jen ona nevnímala nic, co se netýkalo Niringa. A Fawraham celou tu dobu mluvil o obou, chtěl se pomstít, ale chladným, vypočítavým lidským způsobem.

Teď pochopila, proč nalákal do léčky oba dva.

Nechtěl aby Bleidwar vyřídil Niringa za ně, sledoval dva cíle – a měl před sebou první z nich. Tella nevěřila svým vlastním opožděným myšlenkám.

Měla jsem mu vysvětlit jak je to doopravdy. Teď už je pozdě. Už tu chybu udělal.

Bylo pozdě.

Vlci se začali rozbíhat. Byli zmatení, hlas, který je řídil, se ztrácel a ten druhý najednou začal promlouvat chaoticky. Bleidwar sledoval stříbrný hrot.

Tella ucítila podivný pach, který jí něco říkal, ale nedokázala si vybavit co. Nevycházel z těch dvou. Ani z jejich okolí. Byl nepříjemný a spojený s nepříjemnými vzpomínkami.

Když na ně dosáhla, proměnily se ve skutečnost.

Několik kroků od ní se z křoví vynořil Niringo.

Byl rozcuchaný a v potrhaných šatech, s výrazem unaveného děsu ve tváři. Spatřil vlčici. Zarazil se.

Když došla až ke zdroji pachu, kněze už opouštěla strnulost náhlého setkání. Zavrčela, když si uvědomila, kdo se tu tak nečekaně objevil.

Takže Bleidwar ji předešel, narazil na lovce dřív.

A na mně je to skončit, pomyslela si šťastně.

Nahrbila se ke skoku.

Kněz vykřikl. Sáhl ke krku a strhl z něho stříbrný řetěz s Dordanovým emblémem. Poznal, koho má před sebou – a neváhal.

Hrůzy si užil dole v lese. Celou dobu, co prchal, toužil nějakou rozdat.

Uhodil vlka před sebou, zvíře po zásahu stříbrem zakňučelo a zatočilo se, jak najednou nevědělo, jestli útočit nebo utíkat. Udeřil znovu.

Vlk zařičel bolestí.

Mužové v údolí se po zvuku otočili.

Fawrahamovi prolétlo hlavou několik zběsile pádících myšlenek. Měl na mušce Pána vlků a jen jednu střelu, na natahování samostřílu a lovení další šipky nebyl čas. V takhle výhodném postavení se už k Bleidwarovi nedostane. A ten druhý – zbojník ho okamžitě poznal – se mu snad v lese neztratí. Jenže je tam Tella.

Bez ní by to nemělo cenu.

Strhl samostříl doprava a vzhůru a bez dlouhého míření vystřelil.

Minul.

Ječela bolestí, když ji kněz švihal stříbrným řetězem. Pokusila se po něm ohnat, ale chytila do zubů jen nebezpečný kov. Převrátila se na záda, snažila se odvalit stranou, ani to nepomohlo, a tak, s bolestí, pronikající celým tělem, se přeměnila.

To, že se vlk pod jeho nohama změnil v dívku, Niringa ani nezarazilo, ani nevyvedlo z míry. Pokračoval v bičování, dostával ze sebe strach z úvozu i vztek ponížení.

Snažila se schovat tvář v dlaních, ale kněz bil bez rozmyslu, klel a proklínal, nevšímal si okolí. Když se unavil, spustil ruku s řetězem podél těla a druhou sáhl k pasu pro dlouhý lovecký tesák.

Tella zakňučela.

Niringo zvedl ruku.

„Dost!“

Bleidwarova rychlost byla neuvěřitelná. I když Fawraham vyběhl okamžitě poté, co jeho šíp proletěl za knězovými zády, ucítil jen závan větru a najednou stál Pán vlků nahoře, natáhl paži a mávl ji ke knězi.

Tesák vyletěl Niringovi z ruky a dopadl mezi kameny.

Pán vlků k němu došel a z druhé mu vytrhl symbol víry.

„Dordanovi by ses možná líbil, kdyby měl chuť poznat tě osobně. Prý má rád zoufalou odvahu. Ale tady vládnu já.“

„Nepřemůžeš mě!“ vyrazil ze sebe kněz. Další postava ve hře ho nijak nezarazila. Ani její schopnosti. V první chvíli je nejspíš ani nevnímal.

„Proč bych to dělal?“

Niringo se narovnal. Nevěděl, koho proti sobě má, ale byl si naprosto jistý jeho postavením. Patřil do druhé skupiny knězova vesmíru, nijak zvlášť početné, zato vybrané.

K těm, kteří stáli ve své společnosti na stejné úrovni.

Setřásl prvotní šok a vrátila se mu sebejistota. Opovržlivě shlédl na zbitou dívku u svých nohou.

„Je tvoje?“

„Teď už ne.“

„Vezmu si ji,“ prohlásil nesmlouvavě. To, že Bleidwar s ním očividně jednal jako s partnerem, vzal jako samozřejmost. Ve světě mocných a důležitých to tak chodilo.

„Myslíš?“

„Každému k dobru. Vyhlásím vlky tohoto kraje za posvátné.“

„To se mi líbí.“

„A odvezu si tohoto démona, abych potěšil Dordana a jeho věřící. Mocní se vždy dohodnou.“

„Souhlasím,“ pokýval Bleidwar hlavou, „Takové dohody mám rád.“

Natáhl ruku za záda a gestem svázal Fawrahamovi, blížícímu se s dýkou v ruce, nohy.

„Vrátíš mi můj talisman?“ zeptal se Niringo, „Můžeš si ho nechat jako důkaz našeho spojenectví,“ dodal, když Bleidwarova tvář zůstávala kamenná.

„Nechám. A víš, jak vypadá spojenectví se mnou?“

Pozvedl paže a u nohou mu zničeho nic vyrostli dva velicí vlci.

„Ty poběžíš a já se – možná – budu dívat.“

Mávl, Niringo se vznesl do vzduchu, chvíli se vznášel, jak si Pán vlků vychutnával jeho vyděšený obličej. Potom dopadl na zem, na vlčí zavrčení se zvedl na čtyři, na dvě – a pak vyrazil.

Šelmy mu daly náskok.

Pán vlků se k nim sklonil a cosi zašeptal. Odběhly každá jiným směrem.

Fawraham si nadhodil dýku. Hleděl na Bleidwarova záda a čekal, že z toho směru přilétne smrt.

Ale nestalo se nic. Kouzlo, které mu znehybnilo nohy, zmizelo. Pán vlků chvíli hleděl směrem, kterým se ztratil Dordanův kněz a z něhož se ozývalo vzdálené vytí.

Vlci letěli hlučně krajem, protože jim Bleidwar poradil, že tím kořist vyděsí a oni ho poslechli, po mnoha generacích už v nich bylo víc, než jen zvířecí přirozenost.

Psanec se usmál.

Aspoň něco.

Bleidwar se k němu otočil a dlouho si zbojníka prohlížel.

Jako kdyby ho viděl poprvé.

Tella se odbelhala k nejbližšímu dubu a schoulila se v jeho stínu.

„Přiznám se, že jsem na rozpacích,“ řekl Pán vlků, „Nechápu tě. A věci, které nechápu, mě vzrušují. Tellina mysl byla čistá. Přemýšlí účelně, pro ni byl ten človíček cíl. Když si začala s tebou, neměla v hlavě nic jiného, než tvé nápady. Tys mohl střelit po mně (ne, že by ti to nějako pomohlo) a až potom vyřídit toho šaška. Proč jsi to neudělal?“

„Ubližoval jí.“

„Přežila to. Přežila by to stejně, i kdyby se ji pokusil probodnout.“

„Chraň své přátele. Na pomstu je vždycky čas,“ odrecitoval Fawraham a hořce se usmál, „Většinou.“

Bleidwar potřásl hlavou.

„Slova. Ale proč ne. Teď už ti rozumím. Kdysi jsem v to asi věřil také. Ale to je příliš dávno...“

Zahleděl se přes Fawrahamovo rameno a uviděl minulost.

„Ano,“ dodal po chvíli, „Bývalo to tak. jsem rád, že ta doba přece jen v některých lidech přežívá.“

Zbojník nespouštěl z Bleidwara oči. Teď v něm opravdu viděl boha, bytost starou a mocnou. A cítil, že nyní nebude jednoduché postavit se mu, i kdyby měl za sebou armádu vlkodlaků. Hořce se usmál.

„Druhé kolo?“

„Proč?“ Bleidwar na něj chvíli nechápavě hleděl. Potom zavrtěl hlavou.

„Musel bych tě zabít. Tentokrát bez vlků a bez lovu. Nedostal bys šanci. Potom bych stejným způsobem zabil ji,“ ukázal na Tellu.

„Ji?“

„Je už moc silná a kdyby tu zůstala, musel bych to udělat. Tohle je můj kraj a ona neví, jak málo ji dělí od překročení vlastního stínu.“

Fawraham se nevyptával.

„Být vlkodlakem nemusí být jen prokletí. Někdy je to osud. Jindy volba. Ale pokaždé je to těžká cesta. Má jen dva konce – vítězství nebo smrt.“

„Život je vítězství,“ opáčil zamyšleně Fawraham. Nechápal, kde se v něm tahle věta vzala. Ale byla tu, neméně patetická, než bylo v Bleidwarových očích jeho chování.

„Pro tuto chvíli ano,“ souhlasil Pán vlků, „Ztraťte se z tohoto kraje. Je můj.“

„To si on – Niringo – myslel taky.“

Bleidwar se zasmál.

„Člověk? Co může patřit člověku? Jenom jiní lidé. Ale ve mně je jen část člověka. Stejně jako v ní. Nevěř všemu, co se povídá. Ujal jsem se jí, když ji pohodili. Vychoval jsem ji. I vlci jí přijali. Já neproklínám. Už jen proto, že kletba může ztratit na účinku. A nikdy bych nedovolil, aby jí někdo ubližoval jenom proto, že je tím, čím je.“

„Nikdy nevěřím tomu, co se povídá,“ řekl Fawraham a v hlavě se mu objevil další plán.

Před polednem, kdy les prozářily sloupy slunečního světla, se na cestě k brodům přes Dračí řeku objevil muž se psem. Vykračoval si ráznými kroky, přes rameno malou tornu, luk a toulec s několika šípy.

„Nemám to místo rád,“ řekl psovi, když vyšli z lesa a otevřela se před nimi zvlněná pláň. „Ale je to les, kde jsou takoví jako ty doma. Ve Wartzeru se rozdíly nedělají.“

Vítězství nebo smrt? Byla tu ještě třetí možnost.

Tella ji pochopila.

„A nežeň tolik. To se ti to předvádí, když máš momentálně čtyři nohy.“

 

© 2006, napsáno 2005, poprvé na Bezejmenné stránce v lednu 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist