Bezejmenná stránka: Literárium

Panák za všechny prachy

 

Asi tak kilometr pod posledním vnitřním patrem Loděnice se na rozestavené plošině obřího voru XA17 nachází malý bar, jemuž vládne Josariánec Plunk. Kromě celkem obstojného piva a Plunkových polévek, jejichž chuť se dá zařadit někam mezi extázi a pokrm bohů (zvláště pak ráno, po noci strávené nezřízeným popíjením) se vám tu dostane vlídného zacházení, černého terminálu informační sítě Loděnice, a především zajímavých bytostí, které hospodu okupují. Takřka nikdy se tu totiž nezavírá dřív, než odejde poslední host; výhodou josariánského organismu je zdvojení důležitých orgánů a smyslů, včetně duplikace osobnosti, pročež Plunkovo tělo nevyžaduje odpočinku. Daní za toho výhodné biologické uspořádání je ovšem velmi časné opotřebování tělesné schránky. Před příchodem technické revoluce to někteří Josariánci nezvládli ani přes záložní srdce a odcházeli k předkům velice velice mladí a velice velice ztrhaní. Handicap dokáže omezovat, ale jistota bezpečí korumpuje pud sebezáchovy.

Po zjištění, že určité součásti lze s úspěchem vyměnit za trvanlivější, vrhli se Josariánci do výzkumu v oblastech protetiky a genového inženýrství. Výsledky, jichž dosáhli, byly sice uspokojivé, ale ne zcela dostatečné, proto, když nadešel čas kosmických kontaktů,  vyrazili za novými poznatky do vesmíru. Uchytili se takřka všude, právě pro svou tělesnou výbavu, což mělo za následek rozpad jejich civilizace.

Ale nechme už Josariánce jim samým, pro naše vyprávění je důležitý jen jediný, a to právě proto, že si otevřel hospodu asi tak kilometr pod posledním vnitřním patrem Loděnice na rozestavěné plošině obřího voru XA17, jehož dostavba není na pořadu století.

„Tak ti nějak nevím, kamaráde,“ prohlásil Plunk, když Jerome Claremont přistál někdy o půl třetí odpoledne ve spásonosném přístavu jeho baru. Než oslovený prošel dveřmi, prožil neskonale nudné dopoledne, strávené obesíláním a obcházením sedmadvaceti redakcí loděnických novin a zpravodajských agentur, aniž se mu podařilo prodat jediné písmenko. Jerome se živil jako novinář na volné noze, spisovatel a filmový scénárista, režisér a producent, to všechno mu vynášelo jen tak tak na nocleh v buňce dva krát tři metry a na Plunkovy polévky. Přesto si nestěžoval. Ani na oslovení Kamaráde, které mimochodem od rána slyšel už osmkrát. Poprvé ale bez ironie, či pokrytectví.

„Vidíš ho?“ ukázal barman s povzdechem do rohu, kde se u malého stolečku tísnila rozložitá postava.

„Docela dobře.“

„Už je tady zase,“ posteskl si Plunk. Měl proč.

Modranský byla v těchto končinách známá figurka. Pracoval v sekci XIX Pláště, a podle všeho to byl nejlepší a nejvýkonnější svářeč keramitu, jakého kdy Loděnice zaměstnávala. Jeho jediným povahovým záporem byl kladný vztah ke všem kapalinám, jež obsahovaly vyjma vody i nějaké to procento etylalkoholu. Do půlhodiny po konci směny už bušil na dveře Plunkova baru (nezastavil-li se v nějaké kantýně nahoře) a odcházel v pozdních nočních hodinách. Jeho výkon byl obrovský, s jeho útratou počítal Plunk jako se stálým příjmem a kalkuloval jako s absolutní jistotou. Jenže už toho bylo příliš i na dvojí josariánskou existenci. Barman v poslední době začínal cítit opotřebování, kvalitní náhradní díly by mu bohužel nezaplatilo ani deset Modranských.

Zavádět pevnou zavírací dobu se mu ale nechtělo.

„Přemýšlím, že mu začnu věřit a občas mu nechám klíče,“ řekl Jeromemu: „Co ty na to?“

Novinář souhlasil. Modranský nemohl způsobit větší škodu, než totálně vysušit Plunkovy zásoby. Pro svou podivuhodnou pravdomluvnost a poctivost by se stejně k výši konzumace přiznal. A zaplatil.

„Stejně je to divný,“ prohlásil po chvíli ticha barman, „Kolik toho dokáže vychlastat. Jako by měl dva žaludky.“

Ponuře se zachechtal, vzpomenuv svého záložního trávicího ústrojí, a pak zaklel, protože mu z ruky vyklouzla sklenice a roztříštila se o pult. Smetl střepy na podlahu, ty větší odkopl stranou.

„Zejtra už musím pořádně vygruntovat. Polívku?“

Jerome znovu kývl. Dvakrát. Modranský zamával svářečskou tlapou o další sadu panáků.

Obsluhuj mě, jako bys měl plnej stůl, poručil si kdysi.

Plunk se vydal ten stůl obsloužit, zatímco Claremont smutně uvažoval o balíku peněz, které Modranský dnes proleje hrdlem, a které by jemu zajistily týden dva klidu.

Chtělo by to nějakou bombu. Něco senzačního, aby se po tom vrhly noviny, zpravodajství z telestěn i televize. Abych nemusel zítra prosit Plunka o úvěr.

„Hele, jak na tebe tak koukám, tu polívku si dáš nejspíš na sekeru, co?“ řekl barman dobrotivě, když se vrátil za pult.

Plunk je zkrátka k nezaplacení.

Večer přinesl Jeromemu malou úlevu v podobě technického redaktora LIA Karla Habra. Ovšem, jak už to tak bývá, přišla v okamžiku, kdy byl Claremont na vážkách, má-li věnovat plnou pozornost shánění živobytí, nebo ten úkol odbýt ve prospěch flirtování s kamarádkou, jejíž často se měnící barva vlasů znehodnocovala jakýkoliv pokus o popis.

Michaela byla policajtka.

V uniformě sice často nechodila, dělala nějakou kancelářskou práci na komisařství, ale o její profesi všichni štamgasti věděli, což Plunkovi zajišťovalo o trochu klidnější existenci bez větších rvaček a pokusů o vybírání výpalného. Na druhou stranu pak dokázala tu a tam nějaký ten drobnější prohřešek vyžehlit. Občas i upozornit na plánované šťáry.

Materiální potřeby nakonec u Jeromeho převážily.

„Nahoře začíná řádit okurková sezóna, takže když stvoříš dvě stě, tři sta slov o posledním nýtu do trupu nějaké výletní kocábky z východních doků, určitě to vezmou. Video posílá každej trouba po nedělním výletě, potřebujeme taky trochu textu.“

Nebylo to nic slavného, protože LIA za textové zprávy nijak dobře neplatila, ale přežít se s tím dalo. A ve východní sekci, kde se stavěly luxusní jachty, se dokončovala aspoň jedna loď každý měsíc; byla to taková napůl konfekce pro horních deset tisíc, ne každý zazobanec si chtěl (či mohl) dovolit loď z dílen mimo Loděnici nebo dokonce mimoimperiální zakázku. Jeromemu pak stačil slušný oblek a důležitá tvář, aby zapadl mezi těch pár význačných osobností, které se při křtu musely objevit. Šlo většinou o přátele a konkurenty šťastného majitele nového vozítka; filmové a sportovní hvězdy slibovaly větší povyražení, politici zase občas ukápli nějakou tu minci za držhubné. Když se zadařilo, mohl člověk i získat (aspoň na čas) něco vlivnějších přátel. Obvykle stačilo jen vytrvat a protlačit se do užšího výběru na raut.

„Zkusím to,“ řekl Jerome po chvíli povinného přemítání: „Ale nevím. Nemám moc času, kamaráde,“ dodal tajemně. Naslouchající Plunk prskl.

„Jak chceš. Počítám s tebou,“ uzavřel Habr a věnoval se svému pivu.

Novinář se zahleděl do prázdna.

Uviděl jen nalévajícího se Modranského.

Moc času? Leda bych psal romány ze života zasloužilého alkoholika. Bestseller by to ale asi nebyl.

Takže vzhůru za informacemi o křtech ve východní sekci.

Plunk otevíral krám před koncem dopolední směny, aby mohl v klidu obsloužit náhodné kolemjdoucí, než se dovnitř nahrne dav popracovních piv. Ne, že by snad těch příležitostných návštěvníků bylo tolik, ale tradice je tradice. Jako každý den, i dnes vlezl v půl druhé za bar, odblokoval dveře a vytáhl rolety. Opřel se o box s nealkoholickými nápoji, které si snadno udržovaly stálou konzumentskou teplotu, protože o ně nebyl extra velký zájem, a zachmuřeně přehlédl pult, který po včerejším nájezdu několika zasloužilých alkoholiků zdobily zaschlé skvrny od kořalek. Pokusil se je přejet vlhkým hadrem. Většina zmizela, ale pořád to nebylo ono. V náhlé marnivé náladě zatoužil Josarianec po tom, aby pult zase jednou zářil jako nový.

Mrkl ke dveřím. Neslibovaly vpustit hosty, odskočil si tedy dozadu, aby přinesl bedýnku s nejrůznějšími čistícími přípravky; Plunk jednak nevěřil reklamám, jednak byl zuřivým domácím chemikem.

Když se vrátil, spatřil ke svému úžasu Jeroma Claremonta, hřadujícího na stoličce. Novinář byl ověšen několika kamerami (pro zdání důležitosti), a přímo na barovou desku odložil velký lékařský kufřík, plný propriet nezbytně nutných k práci.

„Neříkal Habr něco o pár řádcích?“ vyjádřil barman pochyby.

„Vždy připraven, toť mou devízou,“ opáčil Jerome a objednal si malé pivo. „Začínají za dvě hodiny. Taková malá oslava pro malou jachtu. Takže jedno stihnu.“

„Bude z tebe cítit.“

Plunk odsunul tašku stranou, na její místo postavil láhev s nebezpečně zavánějící tekutinou vlastní výroby. Opatrně postříkal skvrny na pultu a začal desku cídit. Byl v tom kousek rituálu, kousek umění jak si nepoleptat kůži a hodně síly.

„A je to,“ odfoukl si, když skončil a zanechal za sebou blýskavý povrch bez jediné šmouhy.

V témž okamžiku se otevřely dveře a vpustily dalšího hosta.

„Hoď sem něco. Nemám čas a mám ohromnou žízeň.“

Modranský.

„Snad se to pro chvíli nezblázní,“ broukl barman, posbíral přenosnou chemickou laboratoř a odnesl ji dozadu. Až na láhev, kterou na pultu zapomněl.

Když se vrátil, automaticky hned sáhl po větší sklenici a flašce laciné kořalky.

„Kde je?“

Uvědomil si, že v baru sedí zase už jen Jerome.

„Povídal přece, že nemá čas,“ řekl novinář. Znělo to nejistě. „A že má žízeň.“

Plunk přelétl očima po pultu a zalapal po dechu.

Láhev, teď už bez čistidla, stála vedle zažloutlých ubrousků pro fajnovější hosty.

„Ani jsem se nestačil nadechnout a už to měl v sobě,“ oznámil  Claremont odevzdaně, „A když jsem na něj zavolal, jen mi zamával na pozdrav a vypadl ven.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se těžkým hlasem Plunk, „Kdyby to snad byl Sohomonian, ale člověk? Bylo v tom dost Likvidímu,“ přiznal se plačtivě.

Likvidím, skvrny a špínu už nevidím zase obsahuje značné procento kyseliny draselné, vzpomněl si Jerome. Takže někde za nejbližším rohem Modranský pozvolna tuhne a čeká, až si jeho zbytků někdo všimne.

„Jdu za ním,“ rozhodl se, „Třeba už je tím chlastem tak zocelenej, že to přežije,“ pokusil se o ponurý vtip. Plunk se neméně ponuře usmál.

„Kdyby to šlo, možná bych mu dal jeden žaludek. Ten používanější.“

Claremont posbíral majetek a jen kývl. Vyšel ven.

Kudy se mohl Modranský dát? Před barem neležel.

Novinář pohlédl vzhůru přes poškrábaný a zprohýbaný průhledný kryt. Přímo nad ním vedla spirála spojovacího chobotu, opletená kolem sloupu zdviží. Žádné srocení davu nespatřil. Jenže Modranský mohl vlézt do nákladního výtahu, měl k němu přístup. Anebo vyrazit kolem voru, kromě Plunkova baru tu byly ještě tři hospody, veřejné i černé tržiště a jeden bordel.

To poslední Claremont vyloučil. A protože k nevěstinci vedla cesta pravá, vyrazil vlevo dovnitř voru.

Netušil, nakolik může s člověkem takový Plunkův čistící drink zamávat. Když s fascinující hrůzou pozoroval, jak tekutina mizí v prochlastaném svářečově hrdle, napadlo ho, že Modranský vzápětí padne v křečích. Jenže piják odešel po svých.

A nikde kolem nevychládalo jeho tuhnoucí tělo, ani na rozlehlejším plácku, z něhož vycházel celý pletenec nejrůznějších cest a šachet. Včetně té spojovací.

Jerome zaklel, otočil se a rychle se vracel k baru. Na opačné straně je jen jediná křižovatka a konec. Plástev vnějšího pláště.

Proběhl kolem Plunkových dveří až na rozcestí. Fluoreskující nápis, lákající k návštěvě domu radostí, nalevo cesta po obvodu k spojovacímu chobotu, napravo špinavá chodba vedoucí k zástěně, za níž nebylo nic, vyjma obnažené konstrukce nedokončeného plavidla.

Kdepak, tudy také nemohl jít. Možná ho vtáhli do bordelu, svalil se jim před prahem a někdo si ho všiml.

Jenže dveře sexuální občerstvovny byly zamčené.

Novinář se poplašeně rozhlédl kolem a potom mu srdce vylétlo vysoko do hrdla, zahrazujíce tutéž cestu obsahu žaludku.

V polostínu rohu, jež svírala zástěna s přepážkou chodby, spatřil ležící postavu. Claremont se zatřásl, najednou si přál, aby se spletl a vzadu ležel jen nějaký bezdomovec nebo vyčerpaný návštěvník bordelu. Pomalu k němu vykročil, připravuje se na nejhorší.

Jenže potom se tělo pohnulo.

Jeromeho hlavou zabzučely myšlenky, pátrající po zapomenutých středoškolských znalostech první pomoci.

Především je nutno přimět ho k dávení. Zavolat doktora.

Postava se zvedla na čtyři a opřela se o zástěnu. Claremont otevřel ústa, aby na Modranského zakřičel, ale tak nějak to nestihl a také na to okamžitě zapomněl. Polomrtvý muž totiž znovu padl na břicho, tentokrát cíleně a s úmyslem vsoukat se do škvíry, která se náhle otevřela mezi podlahou a zástěnou. Za chvíli bylo lze spatřit jen nohy. Jerome, podvědomě cítící, že záhadně se objevivší otvor zase zmizí, vyrazil za ním.

Stihl to na poslední chvíli, kdy z Modranského čouhaly jen podrážky těžkých svářečských bot. Novinář se bezhlavě vrhl za nimi, odřel si rameno o ostrou hranu, na druhé straně spadl do metr hluboké propasti hned vedle ležícího těla, potom to zaskřípalo, cvaklo, otvor se zavřel a kolem zavládla tma.

Naštěstí ne neproniknutelná.

Jerome se zvedl na nohy, promnul si rameno a tiše zaklel. Sehnul se pro pohotovostní brašnu; dvě nebo tři z kamer skok nepřežily a bude si muset ve šrotárně sehnat nové.

Ta pravá, velká, s LED reflektorem, infračerveným hledáčkem a několika drobnými vylepšeníčky netovární konstrukce, naštěstí vydržela. Novinář ji opatrně vytáhl z kufříku, přesvědčil se, že baterie svítí na pohotovosti, a potom si blýskl na nebohého pijáka. Pověsil kameru pod rameno (speciální claremontovský závěs, uvolňující obě ruce, nikde nepatentováno) a potom Modranského, ležícího na břiše, obrátil.

Svářeč byl už definitivně na cestě k Věčnému zaměstnavateli, natolik Jerome zdravovědu znal. Pokoušet se o srdeční masáže nemělo valnou cenu; navíc si novinář nebyl jist, jestli by je prováděl na správném místě.

Mrtvý muž totiž ani v nejmenším nebyl Modranský a už vůbec ne člověk.

Trávit čas v uzavřeném prostoru s neznámou mrtvolou u nohou není nic příjemného. Tím spíš, když jde o blíže neidentifikovaného mimozemšťana a tudíž náběh na moře problémů s poldy a Výborem pro rasovou rovnoprávnost.

Na druhou stranu – jasně, že je to šance jako hrom!

Claremont vyrazil dál. Ztlumil světlo a snažil se nevydávat žádné zbytečné zvuky, netušil, kdo může na konci téhle stísněné černočerné tmy být. A kam ho tunýlek vlastně zavede.

Když někde před ním začalo konečně svítat, naposled ujistil své svědomí i svou profesionální čest, pomodlil se ke všem možným bohům, které znal, a připravil se.

Tajný průlez někam zahýbal. Tady musela znovu pomoci technika.

Opatrně vyhlédl hledáčkem kamery za roh.

V první chvíli se nedokázal zorientovat. Bylo to nejspíš tím, že vor XA 17 si nikdy nespojoval s rozsáhlými prostory. Pravda, musely tu nějaké být, už pro kdysi plánované budoucí použití nedostavěného plavidla, ale zapomnělo se na ně; vor byl jen zábavním centrem spodních deseti tisíc.

Rozlehlá hala, utápějící se v šeru, sahala daleko do tmy. Nízký strop její plošné rozměry ještě umocňoval. Ale ani takový pohled by Jeroma nedonutil sklopit hledáček a opatrně se vyklonit, aby si halu prohlédl vlastníma očima.

Dokázal to fakt, že byla plná.

Žádných beden nebo hromad odpadu. Byla plná lidí.

Skoro lidí, opravil se novinář.

V první chvíli to vypadalo na početnou skupinku příbuzných toho mrtvého, nikdo se totiž nehýbal, všichni jen stáli v podivně strnulých pózách, vyrovnaní jako na přehlídce. Čišel z nich chlad, jakoby nebyli živí, ale na první dojem Jerome nikdy nedal a nemusel ani teď, protože sotva udělal mimoděk několik kroků navíc, aby si ty lidičky lépe prohlédl, nejbližší z nich se pohnul. Pohlédl Claremontovým směrem.

Ještě byl čas se stáhnout. Ale novinář, udivený a vzrušený svým objevem, zůstal stát. Že to byla kardinální chyba si uvědomil až ve chvíli, kdy se na něj zaměřil kužel světla, vycházející odněkud zpod nízkého stropu.

Pitomý reflektor s pitomým pohybovým čidlem.

Teď už ho viděli všichni, někteří z těch všech byli také docela blízko. Tak blizoučko, aby mu lehce zkřížili ústupovou cestu. U všech vesmírných potvor, to je situace!

Zatím se nehýbali, zřejmě je nezvaný host zarazil ještě více, než oni jeho. Jerome horečně lovil v paměti zprávy posledních dnů, žádnou o početné turistické výpravě ale nenašel. Ani zmínku o tom, že by se tu měl konat nějaký mimozemský kongres.

Bylo to prostě divné.

Ti nejbližší měli bledé obličeje a mandlové oči, mrňavé ušní boltce a astenická těla s příslušně hubenými končetinami. Ale nebyli jediní. V rohu vpravo od vychrtlíků stála vojensky vyrovnaná četa tvorů, kteří ze všeho nejvíc připomínali hrušky. Na baňatém těle seděla hlava bez krku, krátké nohy vypadaly spíš jako hlemýždí podvozek. O kloubech na pažích u hruškoidů příroda nejspíš ani neuvažovala a vydala se cestou hlavonožci prověřených chapadel.

Co s nimi měla společného mrtvola u tajných dveří?

Claremont se ocitl v situaci, kterou nešlo nazvat normální. Co víc, byla nebezpečná. Zatím, pravda, nedělali mimozemšťané nic, neprojevili ani trochu slušného překvapení. Zdáli se stejně perplex jako Jerome, který se chystal opatrně vyklidit pole (zatímco kamera už tiše zaznamenávala do paměti nehybné postavy, profesionální čest zpravodaje zavelela prstu na spoušti zcela automaticky a nezávisle na překvapeném vědomí).

Potom se situace radikálně změnila.

Žádný výkřik: Chyťte ho. Prostě jen vyrazili, něco tady opravdu a převelice smrdělo. Claremont uskočil stranou, nejbližší emzák ho minul, a než se stačil zastavit a otočit, uháněl už Jerome napříč halou k temným stínům v protějším rohu, v nichž tušil únikovou cestu. Proběhl kolem několika stále ještě strnulých postav, vyhnul se muži, který se začal pohybovat, zakopl o nějaký kabel a na poslední chvíli uskočil před pomalu se otáčejícím a pomalu rychlost nabírajícím hruškoidem.

To už se hýbali všichni. Novinář musel v sekundě přehodnotit únikový plán – a také to udělal, nečekaně změnil směr k hubeňourům. Nevypadali tak nebezpečně.

Lidské tělo v pohybu – kolik že to vážím? –  musí případného odvážlivce snadno odrazit.

Případný odvážlivec se skutečně našel.

Jerome, s úsměvem kdesi v hloubi vědomí, se mu ani nenamáhal vyhýbat. Krok, dva, tři, čty...

Jako kdyby narazil do zdi.

Mimozemšťan se téměř nepohnul, jenom osmdesát akcelerovaných kilogramů Claremontova těla na okamžik zpomalilo jeho plynulý pohyb vpřed. Potom už následoval jen mlčenlivý pevný stisk.

Nebylo pochyb. Tohle stvoření nevzniklo díky náhodné genové kombinaci samčích a samičích buněk. Tohle byla poctivá tovární výroba bez pokusů a omylů přírody.

Nepozemský android.

Naštěstí nebyli pohotoví. Chyběla jim zkušenost, nevěděli jak se chovat v podobné situaci, což si, stejně jako lidé, musí prožít sami. S tou výhodou, že jim jeden zážitek většinou – na rozdíl od lidí – stačí. Android, svírající Jeromeho paži, se otočil, novináře strhl sebou, a potom ho pustil, aby ho předal dalšímu. Té chvíle Claremont bez prodlení využil, znovu vystartoval, prosmýkl se kolem dvou mimozemšťanů, kteří po něm zombiácky natahovali pazoury, a stanul tváří v ne-lidský obličej dalšímu.

Samozřejmě už ve chvíli, kdy jeho pravička vystartovala, věděl, že je to jen nesmyslný reflex a že ta rána bude bolet především jeho.

Robot ji koupil přímo mezi mandlové oči, vyjekl a z titěrného nosu mu vystříkla zelená tekutina. Zapotácel se, přitiskl dlaně na obličej a i když mu Jerome nerozuměl ani slovo, ze situace a intonace bylo zřejmé, že docela sprostě nadává.

Což je vlastnost androidům nevlastní, zato vrozená všemu, mezi jehož předky se počítají malé řasy, zaneřáďující jinak sterilní protooceány v raných fázích existence planet s pozdějším přízviskem S původním životem.

Protože se před několika sekundami smířil s tím, že se nachází ve společnosti umělých občanů, považoval Claremont přítomnost originálu za nehoráznost. Na okamžik zastavil, aby výjimku vstřebal, čímž učinil  další – a tentokrát fatální chybu.

Kolem zápěstí se mu sevřela pouta pevných prstů, poháněných servomotory. Už nepouštěly, ať se zmítal, jak chtěl.

Tohle kolo skončilo.

Jediný živý nepřestával klít. Vytáhl kapesník, snažil se zastavit krev, prýštící z rozbitého nosu, a když se mu to aspoň zčásti podařilo, zahuhlal několik vět do náramkového komunikátoru.

Tenký pisklavý hlásek mu v neznámém jazyce odpověděl.

Nastala doba delší výměny názorů, během níž musel Claremont s lítostí pozorovat, jak mu odebírají veškeré nádobíčko a skenují jeho oděv, aby odhalili případná další vylepšení. Jediné, co mohl dělat, bylo rozhlížet se kolem a přemýšlet.

Invaze mimozemšťanů?

Nedokázal si vybavit k jaké rase náleží, ne že by na tom nějak záleželo, když ho takhle vlekli, ale mohlo to pomoci, pokud ho nerozšlapou nebo nezatomizují hned na místě.

Podle pout to udělat nechtěli.

Nargoni? Botusianci? Zatraceně, poznal už tolik emzáků, že ztrácelo smysl pamatovat si víc než pět šest spřátelených ras. Nebyli to Vaundeřané, ty si nikdo nespletl. Ani nikdo z identických ras. Théreané? Jsou dost daleko na to, aby se jich tu vyskytovalo tolik k zapamatování.

Zatraceně, copak na tom záleží?

Tohle byla bomba. Z nějakého důvodu se uvnitř voru XA17 skrývá komando s ne zrovna legálními úmysly. Jinak by nevlekli Jeromeho přes nezakryté žebroví bůhvíkam na druhou stranu, daleko od hlavních výtahových šachet. To se právě dělo; když konference skončila, vydal ten živý několik pokynů, a Claremont se vznesl do vzduchu, odnášeli ho jako balík do míst, kam se předtím snažil utéci, aspoň, že měl čich a vytušil, kudy vede cesta ven.

Opravdu vedla.

Dlouhá, nízkými chodbami podél pláště, nesli ho možná několik kilometrů, než ho postavili a přistrčili k dalším čekajícím androidům. Dva z nich drželi rozevřený plastový pytel.

Jerome zaječel.

Nacpali ho dovnitř a strčili do oválného otvoru ve stěně.

Než si vzpomněl na začátek modlitby k andělu strážnému, zaslechl sykot přetlakových dveří a pohyb podlahy pod nohama.

Cestoval někam nahoru.

Materiálový výtah není rozhodně určen k dopravě čehokoliv živého. Claremont se v ochranném kokonu (atmosféra v šachtě nějaká byla, ale nikdo se nestaral o její kvalitu a hlavně ho od chladu a prázdnoty vesmíru oddělovala jen několikamilimetrová fólie tunelu) cítil mizerně.

Vezli ho do nepřehledného mraveniště Loděnice, do stovek kilometrů chodeb, tisíců montážních hal a přístavišť s nikdy neutichajícím provozem. Svým způsobem byl vor bezpečnější, Jerome ho znal, nebo to aspoň dodnes mohl tvrdit, a především znal jeho obyvatele. Nahoře, v Loděnici, s ním mohli udělat cokoliv. Zavřít, naložit do nějaké lodi a odvést pryč, nebo milionem nejrůznějších způsobů sprovodit ze světa.

Tušil, že od nešťastné náhody, jejímž důsledkem by byla chladnoucí mrtvola Jeremyho Claremonta, ho prozatím uchránila jeho profese. Nemohli jste jen tak odprásknout novináře, aniž jste si zjistili kolik toho ví a kdo v tom s ním jede. Takže ho čeká skutečné spiklenecké doupě. Ale kde?

Cesta trvala dlouho, na jejím konci vyložili hubeňouři Claremonta v malé expedici, kde se kromě několika kontejnerů a prázdných beden nenacházelo nic, než prach.

Čekali, až dorazí živý šéf.

Přišel za nekonečně dlouhou asi půlhodinu a přivedl sebou čtveřici vysokých mlčenlivých Pozemšťanů. Claremont se nadechl, aby pokusil se soukmenovci si promluvit, ale když věnoval jejich obličejům druhý pohled, bylo mu jasné, že tohle tady nepůjde. Nevypadali příliš inteligentně a vyhlíželi dobře zaplaceně.

Shlukli se kolem něho a pomalu vyrazili do chodeb, osvětlených jen bezpečnostními luminofory. Nákladní zdviží vyvezli několik pater vzhůru. Vyvedli do normálně osvětleného koridoru. Chvíli musel kráčet poslepu, s přivřenými víčky, teprve když si trochu zvykl, mohl se rozhlédnout.

A opravdu nenápadně si oddechnout.

Tady to znal.

Byla to technická sekce, nepřístupná obvyklé veřejnosti, ale Claremont se sem už několikrát dostal, vždycky v závěsu za nějakým sdílným technickým papalášem, který si chtěl vylepšit mediální obraz, nebo dostal na starost ten neustále horký kámen obecné nedůvěry vůči loděnické správě. Stěhovaly se tudy bedny s elektronikou, někde poblíž se nacházely laboratoře a zahořovací linky. Teď tu bylo prázdno, až na čtyři svalovce a jejich zajatce.

Pravděpodobně poslední možnost, jak se zachránit.

Jerome se opatrně rozhlížel.

Plán už měl, záleželo jen na tom, jestli vyjde. Potřeboval k jeho provedení asistenci náhodných kolemjdoucích, a i když bylo odpoledne, nějací se tu objevit mohli.

Objevili.

Parta bílých plášťů z nějaké laboratoře, vykládající si o něčem možná zajímavém, ale hlavně roztažená přes celou chodbu.

Eskorty si skupinka nijak nevšímala, proč taky, když se tu muselo pohybovat spousta lidí, kteří tu měli co dělat. Svalovci, aby nebudili podezření, ale nemohli udělat nic jiného, než Jeromeho pustit z rukou. A novinář neváhal, počítal s tím, že tihle jsou na rozdíl od mimozemšťanů s výrobními čísly nenárazuvzdorní, a když míjeli protijdoucí pláště, naznačil výpad na jednoho a odstrčil druhého, vrazil mu loket do krajiny břišní.

Vyběhl, držel se u stěny a mával rukama.

Vpadl do prvních dveří, které na mávání zareagovaly a otevřely  mu. Naštěstí to nebyla past, vedly odtud i jiný východ a když jím novinář proběhl, ocitl se na další chodbě.

Byla pustá. A tichá. Jasně, nemohli za ním vyrazit, křičet: Chyťte zloděje, protože takhle by Claremonta sbalil první polda a bylo by vystaráno.

Jistě, policie, uvědomil si.

Stejně jako většina loděnických pisálků neměl ani on u poldů zrovna dobrý záznam. I když ho spíš ignorovali, Jerome dělal černou kroniku jen občas, lokálky nebyly jeho silnou stránkou. Naštěstí tu ale byla Michaela, kamarádka z Plunkova baru. Právě taková osoba, jakou potřeboval. Nevěděl sice, kde slouží, ale znal její telefon. To stačilo.

Nervózně čekal, až se na chodbě někdo objeví, naštěstí mu to znovu vyšlo, svezl se ven s právě končící směnou. Vypadl do veřejných prostor někde na jihozápadě. Rozhodl se až do odvolání setrvávat na co možno nejfrekventovanějších místech, použil proto malou budku na širokém ochozu obchodního centra.

Michaela vzala hovor téměř okamžitě. Mile se usmála, ale protože v Jeromeho obličeji se odráželo šílenství, zůstala potichu a nechala si vypovědět, že Claremont se dostal do obrovského průšvihu a odhalil něco, co může znamenat velký skok v její kariéře. Když domluvil, nedoporučila mu lékaře, ale prozradila svou adresu.

Mohl tam být během dvaceti minut – a také byl. Celou cestu si vyčítal, že si nesmluvili žádný kód, ale stejně stačilo se jen jednou a krátce dotknout zvonku a Michaela mu otevřela.

Než vklouzl do malého, ale slušně vybaveného bytu, ještě se pro jistotu pořádně rozhlédl.

Nikoho podezřelého na chodbě nespatřil.

Když začal vyprávět, musel se v duchu pochválit, novinařina mu za ty roky skutečně pronikla do celého těla. Navzdory tomu, co právě prožil, dokázal být stručný a věcný.

I srozumitelný.

Michaela zase dovedla naslouchat.

Celou dobu se tvářila neutrálně, takže to chvílemi vypadalo, jakoby poslouchala nějakou opileckou historku, ale když Jerome skončil a očekával aplaus, dostalo se mu ho v podobě několika doplňujících otázek, které policistku usvědčily ze zájmu.

„Ano, je to divné. Udělám ti nějaké pití, aby ses uklidnil,“ řekla potom.

„Jsem klidnej.“

„Takhle to nemyslím. Ale potřebuješ se trochu sebrat po tom, cos prožil. A já, koneckonců, také.“

Odkráčela do kuchyně.

„Bude v tom víc,“ volal za ní, „I když je Loděnice jeden velký bordel, neříkej mi, že se dovnitř dostane armáda robotů jen tak.“

Vrátila se, sedla si k němu.

„Bůhví, kdo všechno je v tom namočený. Někdo jim přece musel dát přístupy k technickým výtahům, k propustím a podobně,“ řekl zasvěceně.

„Jo. Logiku to má. Kdybys to natočil...“

„Já to natočil,“ zakňoural Jerome, „Ale všechno mi sebrali.“

„To nemáš nějakou kameru schovanou třeba v jehlici do kravaty?“

„Copak mám jehlici do kravaty? A copak jsem špion?“

„To tedy nejsi,“ kývla. Potom ji odvolala konvice. Než se vrátila z kuchyňky, stačil si Claremont prohlédnout legrační 3D kalendář, na němž blikala červená srdíčka v pravidelných rozestupech, a zelené čtyřlístky, rostoucí mnohem hojněji, nepravidelněji a v bezpečných vzdálenostech od srdíček.

Zachechtal se.

Michaela se vrátila s tácem, na němž trůnily dva hrníčky. Ten větší voněl čajem.

Jerome odtrhl zrak od kalendáře.

„Ale i když ten film nemám, něco se s tím udělat může,“ vrátil se k problému. „Znám totiž cestu do toho skladiště. Možná ho vyklidí, ale pochybuju, že tam nenajdete aspoň stopu po té zelené krvi. Nejlepší by bylo, kdyby ses pokusila vysvětlit svým šéfům jak moc to spěchá.“

„Nejspíš ano,“ souhlasila Michaela, „Ale nejlepší, co teď můžeš udělat ty, je dát si pořádnou porci spánku.“

Nerad, ale souhlasil. S povzdechem vypil horký čaj, spálil si přitom jazyk, poslušně se složil na kanape a chvíli civěl do stropu.

Uslyšel ještě, jak Michaela, hodná holka, někam skutečně bez prodlení volá. Zaslechl: Ano, musíme ho schovat, a: Ne, pane, myslím, že je to důležité, a tak se s úsměvem na rtech poddal předepsané relaxaci.

První, co nesedělo, byla poloha. Jerome v každém případě usínal vleže, jako každý slušný člověk. Teď, jak mu napověděly smysly, seděl.

Byl to ale interiér, který to všechno provalil. Žádný dívčí byteček, ale obyčejná, byť trochu lépe vybavená kancelář. Mohutný stůl s hromadou disků, polochcíplá kytka ve velkém květináči, neosobní osvětlení a neutrální pach.

„Dobré ráno,“ řekl mu někdo vesele.

Když zaostřil, zjistil, že se mu jeho protějšek nemusí představovat. Vrchního komisaře loděnické policie, osobu obvykle zachmuřenou, dementující různé fámy, znal docela dobře.

„Kde jsem,“ zeptal se pitomě, „Jak jsem se sem dostal?“

„Docela rychle a hlavně bezpečně. Mám naštěstí dobře uvažující podřízené.“

„Takže to zvládla!“ zajásal Jerome a pocítil náhlou touhu požádat Michaelu o ruku.

„I když to byla opravdu nečekaná situace, tak na jedničku,“ souhlasil komisař.

„Ale proč jste mě nevzbudil?“

„Nejspíš proto, protože jsme vás potřebovali v limbu, nemyslíte?“

Jerome náhle ucítil nejistou půdu pod nohama.

„Proč?“ zeptal se opatrně.

„Víte, co bych s vámi musel udělat, kdybyste nešel za Tomaszewskou a vyžvanil ten svůj objev jinde?“

„Policejní akci bych pochopitelně nenarušil,“ vytáhl se Claremont.

„A co myslíte, že jste udělal, když jste vlezl do toho skladiště, vy pitomče?“ zaburácel zničeho nic komisař.

Jerome na chvíli ztratil překvapením dech.

„Vy už o nich víte?“

„My už o nich víme od začátku, vy kosmopako. Ti androidi jsou totiž naši.“

Čekal vlastně cokoliv, ale tahle jednoduchá a přímá informace ho bezpečně srazila do kolen.

Naši.

A já blbec ještě vlezu k nejbližšímu poldovi a všechno mu vyžvaním. Zatracená ženská.

Jerome se v ten okamžik proměnil v blok ultrarychleschnoucího litého betonu.

Teď už z něho nic nedostanou.

Kdyby té potvoře aspoň nevykvákal všechno. Kdyby si přimyslel dalšího svědka nebo dobře ukryté nahrávky...

„Naštěstí jste nestačil napáchat větší škody,“ pokračoval komisař, „Což je klika. Zákonů dbalé obyvatelstvo máme rádi.“

Claremont něco zavrčel.

„To nebyla ironie. Kdybyste neměl důvěru ve vládní orgány, mohl jste teď vykládat moudra bůhvíkomu. A to by už nebyla taková legrace.“

„Že jsem to neudělal. Ale proč,“ Jerome se na otázku chvíli dechově připravoval, „proč, u všech komet, schováváte komando emzáckých robotů?“

Pustil uzdu novinářskému koni fantazie a nechal ho bez zábran cválat. „Impérium je chce nasadit jako provokatéry u jejich sousedů? Vyvolat konflikt? Nebo snad přímo do té jejich civilizace? Jako pátou kolonu?“

„Pátou kolonu? Ve vás se pisálek nezapře,“ komisař se chvíli pochechtával. Potom si utřel uslzené oči.

„Copak vám to nedošlo? Vy si opravdu romanticky představujete obrovskou mezihvězdnou válku s druhým koncem Galaxie, kterou Pozemské impérium povede dlouhá staletí ku slávě a cti? Pravda je, kamaráde, mnohem více při zemi. Pochopitelně, že ti androidi budou vyexpedováni do – sakra, ani vyslovit to neumím. I na tu druhou planetu, i když tam je to jen ověřovací série. A víte proč? Protože tohle je Loděnice, příteli. Protože si je objednali.“

Jerome otevřel ústa. Nepoužitá je pak zase zavřel, protože mu došlo, že by řeč předběhla myšlenky o několik kol.

„Říká vám něco imperiální zákon 1245?“ zeptal se policista po dramatické odmlce.

„Není to něco o robotech?“

„Je to něco o robotech. O tom, že je zakázáno vyrábět androidy nerozlišitelné od živých bytostí. Má to kořeny ve vyhláškách ještě z dob Obchodní Unie. Šlo tehdy o taková zvěrstva, jako legální hony na lidi, o perverzáky a podobnou pakáž. No, a v některých civilizacích mají podobné zákony také. Někde ani nevěří, že by androidi mohli existovat. Když si pak nějaký podnikatel najme partu havířů nebo tavičů, která pracuje bez nároku na plat, mnohem výkonněji a s mnohem nižšími náklady, koho by napadlo, že se narodili v Loděnici?“

Takže to byl jen obyčejný kšeft. Lodě, nebo roboti, nahlas s flaškou sektu v doku, nebo pěkně potichu, na tom nezáleželo. Z obojího pršel stejný zlatý déšť.

Jenom jedno tu nesedělo. Jerome se neklidně zavrtěl, než si ta správná myšlenka našla cíl.

„A nikdo o tom neví, jenom celý policejní sbor,“ řekl ironicky, „I kancelářské písařky.“

Komisař se zamračil.

„Písařky? Jo tak, vy myslíte inspektorku Tomaszewskou. No, řekněme, že to není tak docela písařka. Že spíš dohlíží na jisté osoby.“

Práskač? To bych do ní nikdy neřekl, napadlo Jeromeho. Jenže vzápětí si ve spirále dal všechno dohromady.

Neuvěřitelná spotřeba a neuvěřitelné výkony. Likvidím.

„Modranský?“

„Ověřovací série. Nemůžeme nabízet vzorky bez záruky. I ten, co vám, jak jsem se před chvílí dozvěděl, ukázal cestu do skladiště, byl model nové produkce. S chybou v napájecím zdroji. Ale jinde se, jak už víte, nám to povedlo dokonale. Možná až příliš.“

Android se sklonem k alkoholismu.

Ale proč ne.

„Nemusíte mít strach,“ řekl komisař, „Leda o sebe. Oni nic neprovedou. Jsou možná lidštější než my.“

O sebe? No jistě, teď tu padla základní – a zásadní – věc. Co se mnou udělají. Ale než se Jerome začal opatrně vyptávat, policista pokračoval.

„Víte, vy máte kliku. Na novináře jste docela normální, nehoníte se za extra senzacemi, vedete celkem slušný život a staráte se jen o sebe. Pokud ovšem nepracujete třeba pro Boba Sternfelda.“

„Pro toho hlavouna z SDS?“

Policista si povzdechl.

„Někdy jste vlezlej, nemyslete si, že o vás nevíme. Minulý měsíc jste se ochomýtal kolem Lety Mailedové. Se Sternfeldem jste si pošpitával v rohu na tom výročním večírku – možná jste opravdu jen chlastali sekt, ale kdo ví. Oba jste původem z Ardjunu.“

Jerome se nadechl. Potom opatrně vypustil vzduch z plic i pravdu z hlavy.

„No, znáte to. Při mé práci se seznámíte se spoustou lidí.“

Komisař se nespokojeně zavrtěl.

„Abych řekl pravdu, vůbec se mi tahle situace nelíbí. Ale svou šanci dostanete, konečně, s něčím takovým jsme počítali a tohle byla ta nejlepší varianta. Že máte držet jazyk za zuby, je vám jasné. Když si ho pustíte na špacír...“

„... tak se mi stane nehoda.“

„Proč?“ podivil se komisař, „Nejste na tom finančně nejlíp, vybájil jste si tedy historku o robotech, to je mnohem jednodušší. A levnější.“

„A kdybych ji mohl doložit?“

„To těžko. Víte, smiřte se už dopředu s tím, že si na vás dáme obzvláštního bacha. Nakonec – může vám to i něco vynést. Ne, peníze ne, copak je státní rozpočet dojná kráva? Samozřejmě jen možnost určité realizace. Dejme tomu, že budete mlčet – a tu a tam se pro vás najde pozvánka do první řady na policejní tiskovku. A vy budete mít pořád na paměti, že o vás víme.“

Byla to šílená představa.

„Ale jednou to stejně praskne, nemyslíte?“ řekl Claremont a hned se svých slov zhrozil. Policejní komisař si je naštěstí vyložil dobře.

„Bezpochyby ano. Možná, že to sami zabalíme, až dostaneme zaplaceno za několik opravdu velkých dodávek. Ale nejspíš to nepraskne, aspoň ne tak, jak si vy pisálci představujete. Takové kšefty mají tendenci zapomínat vlastní minulost. I ji měnit, když je potřeba.

Tamti – Sueuvuenci – teď jsem to trefil – dojdou k tomu, že stávající stav je třeba legalizovat. A jestli v tu chvíli ještě nebudou připraveni, tak vzdálenost, která nás od nich dělí, stejně povede jen k několika diplomatickým nótám rychlostí světla.“

To byla koneckonců pravda.

„Já tedy můžu jít?“ zeptal se opatrně Claremont.

„Ale jistě. Pravidla znáte.“

Rozpolcenost se Jerome rozhodl hodit za hlavu na nejlepším vhodném místě.

U Plunka.

Doufal, že tam nejde nějaké dobré, nic neřešící kamarády, s nimiž si propláchne hlavu. A že tam nenarazí na Michaelu. Tohle musel nejdřív strávit.

„Vypadáš nějak tragicky,“ ohodnotil ho Plunk na uvítanou. Sám byl bledý a třásly se mu ruce.

„Ale ne,“ řekl Claremont. „To se ti zdá.“

„Včera?“ zeptal se barman opatrně, „Já celou noc nespal.“

„Coby? Docela dobrej den. Pročs nespal?“

„Vždyť přece... he... hele!“ Plunkova spodní čelist klesla na nejnižší anatomicky možnou hodnotu.

Jerome se neotočil. Ani se nemusel dívat do prasklého zrcadla naproti sobě.

I když to stejně udělal.

Modranský přistál u baru.

„Zatraceně, chlape, mám sakra žízeň. Cos mi to včera nalil?“

„Já...“ barman už nenašel ve vysušeném hrdle více než jednu slabiku.

„To byl teda panák za všechny prachy, to ti řeknu, člověče. Málem mě to dostalo. Co vejráš, Plunku? Něco nejni v pořádku?“

„Ne, všechno je dobrý,“ pípl Josariánec, „Dáš si něco?“

„Jednu rundu na mně,“ přihlásil se Claremont. „A když myslím rundu, tak pořádnou. Za všechny prachy, jak povídal tady pan kolega.“

Plunkovi nezbylo, než souhlasit a nalévat.

Obchod je koneckonců obchod.

 

© 2006, napsáno 2005, poprvé na Bezejmenné stránce v prosinci 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist