Pod kotlem tma

Byla to krize. Ovšem Ludiferius za dobu, kdy šéfoval oblastní pobočce Pekla, takových zažil – už docela dost. Protiváha Nebes se sice odjakživa chlubí pevnou organizací, s takovou ovšem přichází i korporátní manýry. Shora (v tomto konkrétním případě samozřejmě Zdola) vypadá vše úžasně funkčně. Na polozapomenuté provozy to ovšem často dopadne nečekaně jinak.

Základ je udržet podnik v chodu. Protože nahoře – i Nahoře, když se to vezme do detailu – dbají především na správný běh věcí. Hříšníci musí trpět. Ano, též mohou (a nemusí, ale vzhledem ke kvótám, které vedení hloupě v nesvatém nadšení kdysi nastavilo, se tahle varianta moc nepřipomíná) být aktivně obstarávány nové duše, je to ale výkon trestu, proč Peklo existuje.

Cestu si lidé stejně nejlépe najdou sami.

Že vyhasnou ohně pod kotly, je prostě provozní riziko. Ludiferius si připomněl zimu, kdy se i on sám nadirigoval do sběrových směn, čistících blízké lesy od sebemenšího suchého klacíku.

V úsporném režimu ovšem může Peklo fungovat dost dlouho i na nouzové zdroje. Pokud čertům do toho úsilí někdo nehodí vidle.

„Když zjistili, že plameny slábnou, ti parch...“

Nicnedáš, Ludiferiův nový asistent (přidělili mu ho v rámci adaptace nových manažerských paradigmat, ať už to znamenalo, co chtělo) polkl jeho postavení nevhodný výraz.

„Trestaní hříšníci tomu pomohli. Přišlo jim to super, zadusit oheň záložního vytápění.“

V hlase mu hysterie nezněla. Přímo řvala.

„Jsou to hříšné duše. Co jiného bys po nich chtěl?“ prohlásil zkušeně klidným tónem Ludiferius. Zkontroloval situaci.

Na stěnách se začala srážet vlhkost. Pod kotly tma. Z kotlů se ozýval tichý smích. Radostné prozpěvování a posměšky.

„Co teď?“ kvíkl Nicnedáš.

Ludiferius narovnal límec slavnostního pláště, aby mu tolik netáhlo za krk.

„Teď? Jestli se nepletu, tak vzadu ve skladu už určitě ti rohatí holomci ohřívají na lihovém vařiči punč.“ Ušklíbl se. Jistá prostoduchost je u řadového čerta víceméně kvalifikační požadavek. V tomto případě ji svým podřízeným rozhodně neměl za zlé. „Jako vždycky myslí, že na to nepřijdu,“ přidal. „Tak pojď, ať na nás zbude.“

„Jenže když přilítne přepadová kontrola?“ pustil Nicnedáš ven svou největší vnitřní hrůzu, „tak máme na triku průšvih s neplněním základního poslání!“

Jeho představený mlčel. Odpovědělo posměšné hvízdání duší, které ho zaslechly.

„Základní poslání?“ Ludiferiovu tvář zkřivil vpravdě ďábelský úsměšek. „To je to poslední, o co bychom se teď museli starat.“

„Ale...kontrola... oni...musíme...nemůžete...“

„Můžu. Podívej.“

Voda v kotlích rychle chladla. Ač mají v podsvětí fyzikální zákony volnější pole působnosti, přesto v principu z principu fungují. Chladla rychleji, protože ono místo je určitou singularitou a bere zákony termodynamiky jen jako vodítko.

Smích v kotlích pomalu utichal. Hladinu začala pokrývat ledová krusta. Hříšné duše (pro účel trestu navlečené do hmotné podoby) modraly. Jektaly zuby, rozsypávaly se v ledovém prachu a znovu nabíraly tvar a vědomí.

Pekelná hrůza získala nový rozměr.

Otřásla i samotným Nicnedášem.

„S nouzovým ohněm pod kotly mohli ti chytráci, au,“ jak Ludiferius pokrčil rameny, zvednutý límec se mu bolestivě zaryl do zátylku, „mít na nějaký čas docela pohodu. Ale škodit jim přišlo zábavnější. Třeba je i někdo, kdo teď v teple popíjí punč, navedl. Tak jim ten úspěch přej. Překážet v oslavách jim nechci, jdeme se taky ohřát.“

Rozhlédl se.

„My můžeme.“