Bezejmenná stránka: Literárium

Pod zemí

 

Stařena nepříjemně krákorala. Matoušovi její přídechové er u každé samohlásky připomínalo dětské pohádky o ježibabách.

„Prosím tě, pojď,“ chytila ho Majka za ruku.

„Proč? Je to docela zábavné, nemyslíš?“

Nevěřil samozřejmě ani slovu z řečí té staré babky – a konečně, původně to byl Majčin nápad nechat si v pouťovém stanu vyložit budoucnost.

Za dvacetikorunu.

„Brzy se vdáte, slečinko. Čeká vás dlouhý život.“

Co jiného, že? Majka rozhodně nevypadá na jednu z těch příšerných emancipovaných ženských, které dělají kariéru a všechno ostatní přijde – jestli vůbec přijde – na řadu později.

„Budete šťastná až do konce svých dní.“

Majka se smála, kulila oči, říkala samé Opravdu, Ale, Ne a Jů (to jí slušelo).

„A teď ty!“ rozhodla rázně.

Matouš se zašklebil a vytáhl z kapsy dvacetikorunu. Položil ji na stolek.

Natáhl ruku.

Věštkyně se jí dotkla kostnatými prsty.

„Čára vašeho života je rovná. Toužíte dosáhnout svého cíle. Podaří se vám to.“

Náhle se zarazila.

„Podaří. Ale…“

Za dvacetikorunu musela předvést i nějaká ta Ale.

„Přejede mě auto na Národní?“

„Svůj život máte ve svých rukou,“ pokračovala stařena nevzrušeně. „Střežte se jediného místa.“

Mluvila potichu, ale Matouš najednou měl pocit, že křičí. Zbledl.

„Národní třídy?“ řekl trochu vztekle.

„To místo je pod zemí.“

„Všichni tam jednou skončíme.“

„Nemohu přečíst víc. Jen to, že  váš osud čeká pod zemí. Je to zlý a nepříjemný osud.“

Vzhlédla k němu a pak se podívala na Majku.

„Tak přestanu jezdit metrem,“ zašklebil se Matouš.

Věštkyně zopakovala několik variant věty o podzemním nebezpečí. Znělo to temně a strašidelně.

„Pojď,“ špitla Majka, která se očividně začala bát.

Když vyšli zpod plátěné plachty, byla nezdravě bledá.

„Uklidni se. Ostatně, byl to tvůj nápad,“ řekl jí.

„Ale ona mluvila tak přesvědčivě.“

„Čeká tě dlouhý a šťastný život? Brzy se vdáš,“ napodobil chiromantčin hlas, „Tak já si tě vezmu – a hotovo.“

„Nesměj se.“

„Tak nevěř na pověry.“

Vzali se za několik měsíců a všechno vypadalo na náhodné, ale dokonalé plnění pouťové věštby.

Až do dne, kdy Matouš potkal Hanu.

Chvíli dokázal dělit svůj zájem mezi obě, potom už ho Majčiny vyčítavé řeči omrzely (dozvěděla se všechno ze spolehlivých informačních kanálů pavlačových drben) a provedl radikální řez.

Majka se podruhé vdala napřesrok a vzala si svého někdejšího spolužáka. Na prvního manžela rychle zapomněla.

Nová paní Matoušová utekla se zazobaným panem Kluegerem z Řezna  dva měsíce po Majčině svatbě.

Do třetího pokusu už se raději nepouštěl.

Tím spíš, že slova staré věštkyně se začínala naplňovat. Všechno ostatní mu vycházelo. Cílevědomě se dostával tam, kam chtěl.

Jen...

Tunel pod La Manchem se stal cílem teroristů kvůli nepodstatným požadavkům, jež se Matouše vůbec netýkaly. Ale v tom vlaku seděl a vyvázl jen tak tak.

Metrem od té doby nejezdil.

Strop sklepa ve starém domě, do něhož se přestěhoval, se také zřítil následkem stáří a poškozené statiky. Spadnout musel. Ale zrovna ve chvíli, kdy Matouš vycházel po schodech nahoru?

Váš osud je krutý a nepříjemný. Čeká pod zemí.

Začal věřit. Věštba se stala jeho noční můrou. Nepomohl ani psychiatr a léčba hypnózou.

Nakonec se rozhodl pro konečné a definitivní řešení.

Orbitální stanice potřebovala muže Matoušových schopností. Během několika dní fóbie zmizela – utekl jí, tady nebyly ani tunely, ani sklepní prostory. Byl to pro obě strany výhodný obchod.

Až do chvíle, kdy selhal motor servisního člunu a nasměroval těleso bez tepelných štítů přímo do atmosféry.

Těch několik minut do konce stačilo Matoušovi k tomu, aby si uvědomil všechno. Hleděl na obrovský míč planety nad sebou a slova té babizny mu neustále zněla v uších.

Krutý a nepříjemný osud ho přece jen dostal tam, kam potřeboval.

Pod Zemi.

© 1999, napsáno 2000, poprvé vyšlo v Sardenu 8.8.2000, poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2004

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist