Bezejmenná stránka: Literárium

Popeláři

 

Když se mě vyptávali čím že to chci být, až praštím s povoláním malého kluka, nikdy neslyšeli jinou odpověď. Chci být popelářem, volával jsem nahoru k pobaveně se usmívajícím tvářím. Ničím jiným. A taky jsem se jím skutečně stal. Hele, nechte si to ohrnování nosu. Je to opravdu záslužná práce.

Víte, co je PETM? Jasně že ne, pokud zrovna nesedíte v posluchárně a neberete kurz paleontologie. Já ho tedy nebral, ale co bylo Termální maximum Paleocén-Eocén, čili sto padesát tisíc let trvající údobí v prehistorii, v němž byla atmosféra naší milované planety přecpaná volným uhlíkem, o tom mám velmi dobré ponětí.

Hele, nejsem tak chytrej, na to jsou jiní, jenže když v nějakém oboru pracujete pětadvacet let, leccos pochytíte. I kdybyste celou dobu jen vytírali podlahy.

Což jsem, mimochodem, nedělal.

Přišel jsem do firmy v době, kdy už dobře deset let vysypávala Přeskočilovy kondenzátory, v kterých se díky nápadu toho šikulky od poloviny jedenadvacátého století odpad naší drahé civilizace skladoval, nějakých pětapadesát milionů let do minulosti. Ideální řešení, protože toho bordelu už tam bylo stejně dost a pod svícnem je tma.

Jenže když jsme odlifrovali asi čtyřicet procent svinstva na místo určení, zjistil nějaký fík z Euskal Herriko Unibertsitatea, že v historii planety vlastně k žádnému PETM dojít nemělo. A celý ten poprask s oteplením, rozšířením rostlinných druhů a nástupem primátů se udál ve skutečnosti jen a jen kvůli vyvinutějším primátům, kteří své klimatické problémy hodili přes plot a nevšimli si, že zahrada za ním jim taky patří. Propukl všeobecný vědecko-politický chaos, pár profesorů se piclo a pár jich picalo po sobě, přátelé z hnutí Nech brouka žít začali natruc spalovat poslední zbytky uhlí v zapomenutých neodsířených elektrárnách, zkrátka blázinec. Nakonec ovšem všichni dokráčeli k logickému a jednoduchému závěru – ať už se stalo, co se stalo, mělo by se v tom pokračovat, protože příčina tady jaksi předběhla následek a kdyby to neudělala, tak by došlo k mnoha ošklivým věcem a nejspíš i k tomu, že bychom tu ani nebyli. Nakonec jsme tedy my, popeláři, nejen mohli, ale dokonce museli pokračovat.

Samozřejmě, že jen pro tentokrát a žádné další zásahy do historie už se nebudou opakovat, vtloukli nám do hlavy. Vždyť jo. Kdo by se chtěl dřít.

Na tohle všechno jsem myslel, když jsme po slavnostním vypuštění poslední dávky zabalili a odsunuli se zpátky do teď už čisté budoucnosti. Přiznávám, že vlastně jen vzpomínal, protože to, na co jsem opravdu myslel, byl fakt, že máme konečně doopravdy padla a hotovo a před sebou jen dlouhatánskou dovolenou.

„Já bych si dáchnul někde v horách. Lyže, grog, sestřička, co ti sádruje nohu...“ řekl někdo, když jsme se dávali do pucu, loučili se s převlékárnou a dávali jí škodolibé sayonara.

Sbohem a šáteček, už je to uděláno, už je to hotovo a my už nehrábneme.

Jenže v tu chvíli se rozlétly dveře a do šatny vpadl jako jarní povodeň náš předák (který cestou domů zasvěceně vykládal o výhodách několikaměsíčního lehára na Tahiti).

Jeho pohled nevěstil nic dobrého.

A taky že ne. Rázem bylo po horách, hospůdkách i plážích.

„Průšvih. Právě se zjistilo, že ten zatracenej šutr Zemi ve svrchní křídě minul. Dohadujou se co a jak, ale znám politiky. Nakonec to stejně zůstane na nás. Tak, mládenci, šup šup, do zbraně. Ti dinosauři nám sami nevymřou.“

Být popelářem je opravdu záslužná práce.

 

© 2011, napsáno 2011, poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2011

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist