Bezejmenná stránka: Literárium

Práce na zakázku

 

„Máme ještě noc k dobru,“ řekl První vrah, „K akci má dojít až zítra večer.“

„Tak proč to nesfoukneme hned teď?“ zeptal se Třetí vrah.

„Nechápeš? Ještě se nenarodil. Musíme počkat do zítřka.“

„Jaké je krytí?“ zeptal se Druhý vrah, známý mezi svými kolegy jednak puntičkářským plánováním, jednak jistou obstojně velkou dávkou tupohlavosti.

„Tři mudrci. Hero...“

„Nejmenovat!“

Zákazník si přál, ať zakázku provedeme v pevně určený čas, na pevně určeném místě, pevně určeným způsobem. Ne jinak.“

Druhý vrah se zamyslel.

„Tak co s načatým večerem?“

„Když jsem obhlížel terén, vnutil mi jeden místní dědula tři poukázky do Chýše rozkoší. Prý perfektní uvolnění po práci,“ zašklebil se Třetí vrah. „Nejspíš nějaký jejich agent. Provozují ji tři sestry. To bude maso! A není to daleko, jen kousek za městem. Navrhoval bych zaskočit tam dnes. Kdyby se zítra náhodou něco zvrtlo.“

„Nám se nikdy nic náhodou nezvrtne,“ řekl První vrah rozhodně. Přesto souhlasil. Druhý také.

Chýše rozkoší se topila v příjemně erotickém šeru. Žádná zrcadla, zato spousta lamp, přikrytých stínítky. Jemné mušelínové závěsy, vzduch plný útulného tepla a libých vůní.

Cítili se klidněji, když vstoupili dovnitř. Tma přede dveřmi, chlad prosincového soumraku a opuštěná krajina, v níž Chýše stála, v nich kupodivu probudili více strachu, než si dokázali připustit.

„Netušil jsem, že ty dámy sídlí v takové divočině.“

„Možná je to kvůli zákazníkům. To víš, někteří rádoby ctní otcové rodin jsou neradi, když je někdo vidí ve dveřích takového podniku.“

„Jenže tady je liduprázdno. Víš co se říká,“ zvedl Druhý vrah varovně ukazovák.

„Myslíš ty bláboly o monstrech? Pohádky, co si vyprávěli ukoptění olivožroutští pasáci? Pohanské mýty,“ mávl První vrah rukou, „Copak někdo v roce 3764 dá na staré povídačky? Pracujeme v oboru úspěšně už desítky let a žádnou obludu jsme nikdy nepotkali, ne? Ani u nás na východě, a to je co říci. Což teprve tady v Judeji. Jdeme si užít.“

První vrah se postavil doprostřed místnosti a zaklepal na malý stolek.

„Tak, slečinky, kdepak jste, ať si vás můžeme prohlédnout. Hezky si to rozdá...“

Někdo se perlivě zasmál a strhl velké stínítko z největšího svícnu. Chýše se náhle rozjasnila, takže všichni tři si mohli slečinky opravdu pořádně prohlédnout.

Pohled to byl, pohříchu, převelice krátký.

Ach ty pohanské mýty.

Euryalé spokojeně poklepala na kámen.

Tak desítky let? Ona a její sestry pracovaly v oboru ne desítky let, ale celá staletí. Mnohem úspěšněji (až na nepříjemný lapsus s Perseem, ale i z toho nakonec sestřičku dostaly, jen se o pravém výsledku nesměly šířit).

„Mají šmrnc, viď? Takové správné kouzlo okamžiku. Ta předešlá zakázka byla k uzoufání nudná.“

„Myslíš tu pro toho Kitájce? Přes šest tisíc soch? Máš pravdu, taky raději dělám kusovky.“

„Jen by mě zajímalo, Sthenó,“ řekla zamyšleně Medúsa, „Kdo si objednal tyhle tři.“

Přeleštila tvář vyjevené sochy. Trik s náhlým světlem se jí líbil víc, než vybafnutí ze zálohy. Takhle dokázaly na hrůzou zkamenělých obličejích vyčarovat umělecky hodnotné výrazy.

„Nevím. Ani jsem ho neviděla. Znělo to odněkud seshora,“ Stheniny vlasy souhlasně zasyčely, „Povídal, že je to pro syna. Ale dolů – jak se to tady jmenuje – do Betléma se prý s nimi tahat nemusíme. Že prý si někoho pošle sám.“

 

© 2009, napsáno 2009, poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2009

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist