Bezejmenná stránka: Literárium

Praktické využití

 

Najednou vedle něho nestála. Profesor Stárek nervózně zamrkal a polkl náhlý shluk slin.

Zatraceně.

A to až do téhle chvíle probíhal experiment bez problémů. Posouvali se časem v krátkých skocích, nejprve hodiny, potom dny, měsíce, a když se stále nedělo nic, co by ukazovalo na záhadné problémy při předchozích fázích, skočili o několik let. Stromy na polygonu se nepatrně snížily, budově laboratoře, vyčnívající ze skály, se vrátil hnusný šedozelený nátěr, kterým ho kdysi obdařilo ministerské rozhodnutí o likvidaci přebytků skladových zásob.

Nezdrželi se dlouho, jen několik vteřin, v nichž Stárek zjistil, že mu z okna mává jeho vlastní Já, mladší a s čerstvou umístěnkou v kapse, a že přístroje, které si vezli sebou, přestávají fungovat. Ale mašina, umístěná patnáct let ve futuru, je přesto dokázala postrčit ještě dál. Bez úrazu.

Až na to, že doktorka Winterová na místo určení nedorazila.

Pokusná zvířata se bezpečně vrátila zpátky. Živá a zdravá. Nikdo ale nevěděl, co se s nimi v čase cesty časem dělo, kontrolní přístroje prostě nefungovaly. Zhasínaly jeden po druhém, přestávaly měřit, zaznamenávat i reportovat. Co pak bylo platné teoretické ujištění, že pokusný objekt odcestoval deset let do minulosti, když se to nedalo potvrdit exaktním pozorováním?

A tak se Stárek s těžkým srdcem rozhodl. Středověk s jeho dobrovolníky z řad odsouzených hrdelních zločinců už pominul, nezbývalo tedy nic jiného, než riskovat vlastní kůži.

První skoky do minulosti provedl sám. Několik dní, potom dva měsíce. Přístroje fungovaly.

„Tak kde je, u všech ďáblů, ten problém?“

Nedokázal si odpovědět, zorganizoval tedy napůl tajnou misi, do níž proti všem předpisům i zdravému rozumu delegoval všechny špičky ústavu. A ty nejšpičatější šly přímo do akce: on, doktorka Winterová a hromotlucký asistent Novotný, který měl sloužit jako osobní stráž, kdyby došlo k něčemu, co by takovou funkci v týmu vyžadovalo. Vše se zajištěním těch nejmodernějších přístrojů; laboratoř si po mnoha letech žebrání mohla sáhnout do naditého měšce vědeckých fondů. Všichni pak onemocněli nákupní horečkou toho nejtěžšího typu; po několika týdnech zel účet prázdnotou a v ústavu ze všeho odpadávaly cenovky.

Pryč s tím starým smetím!, to byla věta, kterou začal jako první vykřikovat Stárek, a která se stala heslem celé akce. Euforie se jich držela i během výzkumu do něhož se konečně mohli pustit bez toho, aby je ovlivňovaly časové prodlevy, v nichž přístroje trávily rekonvalescenci u servisních techniků.

Jenže problémy pokračovaly dál a na stav zařízení už se to svádět nedalo.

„Proto jsem se rozhodl jít do toho takhle,“ zakňoural profesor, když je třicet let v minulosti ovíval příjemný jarní vánek.

„Prosím, pane doktore?“

„Zavinil jsem ztrátu lidského života, pane Novotný,“ zavyl vědec.

„Tak to nás vyhodí,“ připojil se k jeho kňourání asistent. Stárek na něho překvapeně pohlédl. Nestačil odpovědět, protože v tu chvíli je dobře naprogramovaný stroj vrátil zpět do jejich času.

Se sklopenou hlavou pak přednosta Ústavu pro výzkum temporárních technologií vcházel do laboratoře, přemýšleje, jak překvapeným spolupracovníkům šetrně vysvětlí, proč se vracejí jen dva.

Do dveří, které před ním fotobuňka otevřela, se nevešel.

„Pardon,“ řekl, stále hledě na špičky bot, a slušně se uhnul, aby před sebe vpustil osobu, která se pokoušela vejít zároveň s ním. Když pak uslyšel ohromené odkašlání asistenta Novotného, zvedl hlavu, aby zjistil, že tou osobou byla –

„Paní kolegyně!“

„Ano, profesore?“

„Co tady děláte?“

Nezdvořilou otázku odpovědí doktorka Winterová nepoctila.

„Jak to, že nejste pryč?“

Položila mu ruku na rameno, musela odolat nutkavému pokušení Stárka pohladit po tváři, protože jeho vyděšený pohled byl obličejem malého dítěte při setkání s Mikulášem, koktejl strachu a radosti.

Šéf laboratoře ale brzy získal ztracenou psychickou rovnováhu zpět.

„Okamžitě mi sepište zprávu. Dokud tohle nevyřešíme, nejdeme my dva domů.“

Pohybem ukazováku ji vykázal do pracovny.

„A vy ostatní... projekt se až do odvolání zastavuje. Chci kompletní dokumentaci a všechny dílčí výsledky. Hned!“

„No, já nevím, jak vy, ale já si jdu hledat práci,“ promluvil, když za Stárkem zapadly dveře, jako první asistent Novotný. Protože to říkal při každém zastavení projektu, nikdo mu nevěnoval pozornost.

Když se do laboratoře začala trousit první ranní ptáčata, rozespalá, útočící na automat na kafe, a překvapená už přítomnými šéfy, zvedli oba vědci hlavy od chaosu na monitorech a od hromad papírů na stolech.

„Něco asi mám,“ špitla Winterová. Naposledy se pohádali před třiceti minutami, Stárek práskl velkým šanonem o zem a o své kuří oko, nazval kolegyni neschopnou slepicí, což ona kontrovala několika zvířecími tituly z téže množiny lidské konverzace. Ale pracovali spolu tak dlouho, aby profesor poznal z tónu krátké věty, že teď se bude mluvit k věci.

„Já asi taky,“ podal Winterové přes stůl papír s kombinovaným grafem, zobrazujícím kritické změny v chování přístrojů během pokusů. Svítil jasně oranžovými poznámkami, stejně jako Stárkovy ruce, jak si se značkovačem nervózně pohrával.

„Všechny výpadky mají přece jen něco společného. Nastaly v jednom okamžiku.“

„Ale to jsme zjišťovali,“ řekla, „A zjistili, že to tak není,“ prohlédla si graf a ušklíbla se, když uviděla nejstarší přístroj – totiž sebe samu. Potom jí to došlo.

„V okamžiku, kdy byly vyrobeny? Kdy –“ opravdu si vzpomněla nejprve na laboratorní zvířata a až poté na sebe, „se narodila?“

„Přesně tak. Krátkou dobu je musí držet pohromadě něco jako časomorfologické pole. Kdybychom zůstali v minulosti trochu déle, asi bych si to uvědomil hned, protože by se nám nejdřív ztratily šaty, jenže těch několik sekund to vydrželo. Odpovídá to teorii, kterou jsem – ale na tom teď nesejde.“

Rozhlédl se kolem sebe, na postávající podřízené, kteří mu tiše naslouchali, rychlým a beznadějným pohledem přejel stoly plné nových přístrojů.

Ve světle toho, co právě řekl, až příliš nových.

Zvedl se, shodil na zem další balík papírů a nejmodernější notebook, jaký mu na ministerstvu podepsali.

„V téhle skříni bývala ta stará omlácená kamera, ještě po profesoru Partykovi,“ ukázal do rohu, „Jak jsme ji používali při sledování myší v laboratoři B, a jak fungovala, kdy chtěla.“

„Pokud si vzpomínám, tak naposled jsem ji viděla, když letěla do kontejneru. Volal jste za ní něco jako...“ Winterová se svatouškovsky zahleděla do prázdna, „jako: Tak, potvoro, teď už si můžeš stávkovat kdy chceš.“

„A nezůstala v něm?“ zeptal se pro jistotu.

„Ne,“ řekla teď už trpce doktorka, „Ani kontejner. Než ho stačili vyvést, někdo ho ukradl.“

„Proto tu byli ti policajti?“

„Ano.“

„Proč by někdo kradl bednu starých křápů? To je nesmysl.“

„Přesně tohle jste jim řekl, než jste je vyhodil.“

„V každém případě chci, aby někdo oběhl všechny bazary ve městě, prohrabal recyklační dvory i smetiště, a donesl cokoliv, co může něco zaznamenávat – obraz, zvuk, teplotní rozdíly, prostě všechno.“

„Myslíte, že to k něčemu bude?“ zeptala se Winterová.

„Samozřejmě,“ odsekl. „Všechno, co může do minulosti, se dostane jen tak hluboko, jak je samo staré. Co nebude chodit, to se pokusíme dát dohromady. Jo, a taky nacpěte všude inzeráty. Do novin, na internet, na sloupy.“

„Takovéhle, šéfe?“ zeptal se Novotný. Winterová mu nahlédla přes rameno, do kopie inzertního týdeníku, ve kterém asistent jako obvykle pečlivě studoval nabídky zaměstnání.

 

KOUPÍM
... funkční videokameru z dvacátého století plus pásky. Cena nerozhoduje. Nabídky na poste restante.

 

... nabídněte sběrateli staré kamery, magnetofony i jiná záznamová zařízení. Pouze provozuschopné. Platím dle roku výroby od 50 do 100 000.

 

A pokračovalo to dál.

„Tohle už je tam nějaký čas,“ řekl Novotný. „Bůhví proč. Já jdu tedy na tu skládku.“

Předal noviny doktorce Winterové, z jejíchž nechápajících rukou je okamžitě vyškubl profesor.

Na okamžik zavládla příslovečná sekunda napjatého ticha.

„Všichni ven!“ rozbil ji Stárkův řev. „Vy ke mně, paní kolegyně!“

„Co se stalo?“ zeptala se nejistým hlasem doktorka, když byly profesorovy příkazy promptně splněny.

„Copak to nechápete? Znám sběratele – a tohle s nimi nemá nic společného. Tyhle inzeráty shánějí věci za jejich původním účelem. Prostě to znamená, že někdo náš objev v blízké budoucnosti prodal, nic víc.“

„Ale vždyť nemá praktické využití.“

„Když se dostanete do minulosti, nestačí vám jen vlastní smysly, drahá kolegyně. Musíte přinést také důkazy. Nějaký použitelný materiál.“

„Myslíte tím jako špionáž?“ zděsila se Winterová.

„Myslím tím jako soukromé detektivy, vy Mato Hari,“ Stárka  zjištění kupodivu uklidnilo. Mohl vysvětlovat, což ho bavilo mnohem víc, než nekontrolovatelná nadprodukce adrenalinu. „Zpravodajské agentury by nesháněly vybavení po inzerátech. Tohle všechno jsou poptávky šmíráků, kteří zjišťují, kde byla panička když měla být u kadeřníka. Nebo tak nějak. Paparazziové začnou brzy plnit bulvár skandály, které před léty nepraskly. Kolik lidí zajímá historie dávno mrtvých obyvatel středověku a kolik historie žijících celebrit?“

Měl pravdu, to musela uznat.

„Ale proč je jich tolik?“

„Proč je tolik nevěrných manželek?“

„Těch inzerátů. A proč už teď? To nedává –“ nedopověděla, myslelo jí to rychle.

„Dovedete si představit poptávku po starých aparátech, až se to stane věcí veřejnou? Tohle, milá kolegyně, nejsou průzkumníci trhu, ale ti zkušenější a s možnostmi, kteří se z budoucnosti dostanou sem, kde jsou ještě ceny celkem rozumné. Proto poste restante a osobní převzetí. Co mě ale zajímá nejvíc? Kdo z našich lidí bude tak hrozně nezodpovědný a vynese to ven,“ povzdychl si na závěr.

Winterová si odkašlala, a než promluvila, ještě jednou se pro jistotu podívala do asistentova týdeníku na nabídky zaměstnání.

Novotný je až do poslední zamítl červeným škrtem elektronického pera.

 

© 2007, napsáno 2007, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2007

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist