Bezejmenná stránka: Literárium

Pravda

 

„Stálo to za to,“ prohlásil Olásek triumfálně. „Chcete-li moc, musíte jí něco obětovat. Třeba i duši, když si máte vyřídit účty.“

„A vyřídil jste?“ zeptal se čert. Měl rád pořádek. Nesnášel přehmaty. Proto si před expedicí klienta do pekla raději všechno dvakrát prošel. Bod po bodu, jak si je na počátku kariéry poctivě a pečlivě, jeden každý případ na svém listě, zvykl zaznamenávat do malého notýsku.

„To si pište.“

Pekelník nalistoval příslušnou stránku.

Nepsal. Četl.

„Hm,“ doprovodil četbu citoslovcem, „Souhlasí. Expresní služba, magické schopnosti hodinovým rychlokurzem. Poslyšte, co jste chtěl tomu pánovi udělat?“

„Zabít ho. Nebo aspoň ochromit.“

„Ano,“ kývl čert, „souhla...“ zarazil se náhle u další poznámky. „Cože? Jak?“

„Pomocí téhle panenky,“ ukázal Olásek na voskovou figurku, ležící na stole.

„Jehly?“ ujišťoval se zástupce mocností zla.

„Samozřejmě. Víte, že i v renesanční Evropě to byla běžná praktika?   

Devětkrát devět neděl vadnout,

scvrkat se bude, schnout a chřadnout1

zadeklamoval spokojeně člověk. „Shakespeare, víme?“

„Aha, kulturní antropologie. Vidím, že jste studoval.“

„Zbytečnosti. Magie stačí!“

Čert si povzdechl. Znovu nahlédl do notýsku. Zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Ale to jste měl. Vedle kulturní taky i fyzickou antropologii. Ta místa, kam jste jehly zapichoval,“ sklonil se nad figurku a pečlivě ji prohlédl, „Kdyby ano, pak byste věděl, že vpich do tohoto bodu,“ ukázal na špendlík, vražený do panenky, „může opravdu působit na nervový systém očarovávaného. Jenže ––“

Odmlka to byla pořádná.

„–– já vás nejspíš nemůžu vzít,“ vydechl posléze pekelník nešťastně. „A to jsem si říkal, jak jste krásně jednoduchý případ. Opravdu jste mu chtěl ublížit?“

„Samozřejmě, že chtěl! Copak mi smí nějaký pajdavý obejda kázat o nějaké přitroublé morálce. Psát do novin?“

„Děkuji. Úmysl stačí. Výsledek můžeme započítat k polehčujícím okolnostem, ale celkově to nic nezmění.“

Olásek na okamžik znejistěl.

„Okolnostem?“

„Jak bych vám to nejlépe,“ čert se na člověka, propadlého peklu, zahleděl s onou nejistou laskavostí, jaká se někdy vkrádá do výrazu nečekaně pověřených poslů špatných zpráv.

„Ten pán jaksi neochořel, naopak.“

„Jak naopak?“ vzklíčilo v Oláskově hlase podezření.

Nesmysl. Byl to geniální plán, jak se dědka zbavit. Nemohl selhat. Tedy – mohl selhat, ale v takovém případě by se prostě nic nestalo.

Nebo snad ano?

„Víte, čemu se říká akupunktura?“ zeptal se čert.

„Jasně. Léčení jehlami, zapichovanými do určitých bodů na těle... Ne, to ne!“ vyjekl Olásek. „Děláte si srandu?“

„To bych si nedovolil. Já jsem hotov. Můžeme?“

Jako tuna kamení padla na Oláska marnost. Všechno to přivolání ďábla, čarování, černá magie – a k čemu? K polehčujícím okolnostem?

Ty nechtěl. Chtěl mstu.

„Proč mi to říkáte? Aspoň pocit úspěchu jste mi mohl nechat,“ zakňoural.

„Protože je to pravda.“

„Není!“

„Ale je. A pravda, milý pane,“ čert se zeširoka usmál, zavřel notýsek a uklidil ho do kapsy, „je součást trestu. Nevěřil byste – ale uvěříte – docela zásadní. Tak půjdeme. Přejete si stropem, propadnutím do země, nebo bez efektů?“

V náhlém hrůzném prozření – ošklivé slovo – pravdu čertových slov si uvědomující Olásek při třetí nabídce jen neurčitě kývl.

Na parády, jež vzruší široké okolí, už rozhodně neměl náladu.

 

© 2017, napsáno 2017


1 SHAKESPEARE, William. Makbeth. Přeložil Erik Adolf SAUDEK. Praha: Československý spisovatel, 1983.

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist