Bezejmenná stránka: Literárium

Příčiny evoluce

 

„Rohy triceratopsů, torosaurů, či styracosaurů, stejně jako chasmosauří a agujaceratopsí límce nesloužily v boji o přežití s predátory, na to byly příliš zranitelné.“

Přednášková síň, zpola zaplněná ženami v domácnosti, důchodci, jakož i unuděným nezletilým doprovodem, který si k prarodičům odložily matky zaměstnané, naslouchala pozorně a až na šeptem okřikované výjimky i tiše. Venku si ale červencové slunce vybíralo vhodné oblačné ošacení, proto bylo chování onoho třetího stavu snesitelnější, než obvykle. Přesto paleontolog Harfánek, vykládající na univerzitě třetího věku zmíněnému seskupení o prapodivném desítky milionů let vzdáleném světě, polykal při pohledu na osoby mladšího data vydání, drze neskrývající nudu, hořkou slinu. Neboť i on byl pověřen dohledem nad takovým jedincem.

„Tito obří býložravci svou výraznou chloubu využívali především k upozorňování na svůj bezvadný stav. Jsem tu, mám všechny znaky zdravého samce. Ne snad proto, aby oznámili predátorovi: jsem silný, můžu se bránit, nebo tě vyčerpat útěkem, vyber si raději snadnější kořist,“ pokračoval, „Ale proto, aby se předvedli okolí bližšímu a přilákali pozornost mnohem vítanější. Jinými slovy – šlo o pohlavní výběr. Podobně jako se páv chlubí neprakticky velkým, zato výrazným ocasem, i dinosauři se snažili upozornit potencionální partnerky na své kvality.“

„Vykládal jste to krásně, pane profesore,“ oslovila ho, když pak po přednášce skládal papíry, paní Hopnáglová. „A zajímavě – koukám, že vás chodí poslouchat i mladí.“

„Kde?“ natáhl Harfánek hlavu a podíval se naznačeným směrem. V průsečíku obou pohledů seděla žvýkačku teatrálně přežvykující slečna.

„Ale ne. To je jen moje neteř,“ přiznal trochu zahanbeně.

Paní Hopnáglová mu věnovala soucitný úsměv.

„No, každý máme něco,“ zamrkala lehce přes míru a trochu věku neadekvátně zvýrazněnými řasami: „Ale stejně je to zajímavé, to, co jste říkal. O těch lákadlech při tom... pohlavním výběru. Jste si jistý, že to tak bylo? Ty rohy a ty barvy a ty výrůstky?“

„Naprosto,“ řekl paleontolog. „Jiná možnost tu prostě není.“

„Já ti nevím, kámo,“ zapochyboval mladý dinosaurus, který si nechal přáteli říkat exotickým Ota, „Pět trnů kolem čela, to bych ještě viděl. Ale deset a navíc dlouhých? Takhle tě ta samice ze stáda vedlejšího údolí, víš, ta jak jsme ji zvali na mejdan do cykasů a ona řekla, že by možná i přišla, ani nepozná.“

Jeho kamarád, druhohorní ještěr zvaný Káro, hodil očkem po velkém jinanu v jehož stínu odpočívala jiná samička. Právě před chvílí si od ní vyslechl kázání o souznění se stádem, o modelech chování, které všechny chrání. O tom, že vybíhat k napajedlu velociraptorů sice vypadá odvážně, ale takové věci se prostě nedělají. I když je tam volno.

Podívej na synka strýčka Pudicuse, tak se chová správný druhohorní býložravec. Z něj si vem příklad, ne z těch svých kamarádů.

Ano, dinosaurka ze sousedního údolí, podobně jako ta, která se vyklubala v sousedním hnízdě, lákaly. Ale byly tu záležitosti rozhodně důležitější.

Ani v křídě nebylo dospívání jednoduché.

Káro pokrčil čenich, neboť přítelův argument přece jen uznával.

Ale ne tolik, jako svůj.

„Ne,“ řekl po chvíli váhání pevně. „Deset.“

„Blbě to vypadá,“ zkusil ještě Ota.

Káro vyplivl mnohokrát přežvýkaný kousek přesličky.

„Jasně, že to blbě vypadá, deset. Ale víš, jak děsně tím naštvu rodiče?“

 

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist