Bezejmenná stránka: Literárium

Princezna k nakousnutí

 

Říká se, že všichni draci žerou lidi.

Tak tohle je tedy bohapustá, od á do zet vylhaná, do nebe volající – tak dobře, je to pravda. Všichni lidi taky jedí kuřata, ne? Aspoň si to všechny slepice myslí.

První člověk, kterého jsem sežral, měl na nohou boty z kůže mojí prababičky. Od té doby uplynulo moře času a můj jídelníček i životní styl se zvrtl poněkud jiným směrem. Může za to... ale poslechněte si to celé a od začátku.

Naštěstí mám celkem slušné jmění, abych si mohl zaplatit písaře, dračí spáry se k některým činnostem tak docela nehodí. A naštěstí mám mysl otevřenou tomu, abych to udělal. Bez vedlejších úmyslů.

Nebylo to tak vždycky. Byly doby, kdy jsem si myslel, že pravý drak obývá několikapatrovou rozsáhlou jeskyni s hlavní pokladnicí s hromadou zlata a šperků pro sežratelnou veřejnost a malou tajnou jeskyňkou, kde se těší opravdu vzácnými kousky. A že si každého písaře, který se objeví na dosah zubů dá ke svačině. I když je v podstatě mírumilovný, jako jsem býval od dětství já. Jenže jak šel čas, zjistil jsem, že nic není jednoznačné. Dnes se můžu jen tiše pochechtávat, když si vzpomenu na toho zelenáče, který si jednou řekl, že se podívá po světě, než se usadí v nějakém jeskynním systému.

Jen pár cest. Nebyl to tak špatný nápad.

Byl to pěkně pitomý nápad, kdybych zůstal sedět na zadku a létal jen od království ke království, měl jsem dneska jmění obrovské, jméno známé po celém světě a vyslovované s tou největší hrůzou, jakou je člověk schopen do hlasu dát.

Přesně takhle jsem si to samozřejmě přál. Byla to přece tradice.

Ale tehdy jsem byl mladý...

Nejsou to jen holubi, kdo naviguje podle hvězd. Když můžete vylétnout až nad mraky, jsou nebeská tělesa opravdu tou nejlepší mapou.  Pokud jedno z nich náhle nevzplane, Žáruzmara Dvanáctihlavého bezhlavé spoléhání na neměnnou stálost hvězd připravilo o svobodu i rozum, když utíkal před blátošlapskou saní a spoléhal na to, že když poletí za první hvězdou a dál až ke svítání, ztratí se dostatečně daleko. Vrátil se v kruhu do Blátošlap přímo k svatební hostině, chudák.

Mně to bylo momentálně jedno, protože jsem před nikým neutíkal. Letěl jsem se podívat na sever, do východního Skaldbardu prostě jen proto, že jsem tam nikdy nebyl. Asi právě pro tenhle geografický nedostatek jsem to také vzal od začátku špatně, chtěje se vyhnout nekonečným kilometrům bažin nad Krákorami, zamotal jsem se tak, že jsem nad pevnou půdu dorazil k smrti vyčerpaný. Z posledních sil jsem ještě zakroužil nad krajinou, abych vylákal případného starousedlíka a předvedl se případné lidské populaci. Ta ale nebyla jen případná, byla velmi reálná, protože než jsem se snesl ke skalám, v nichž jsem tušil jeskyni nebo aspoň tiché zákoutí, zahlédl jsem mrňavé městečko.

Za tři dny a tři noci, v nichž jsem pátral po vhodném ubytování a něčem k snědku, mi jeho existence vypadla z hlavy. Naštěstí jsem přišel k obojímu a ke čtvrté noci uléhal ke spánku v malé a útulné jeskyni s plným žaludkem. Usínal jsem v suchu, v tichu nerušeném ani netopýry a v duševní pohodě.

O to bylo probuzení zajímavější.

Než otevřu oči, rozhlédnu se nozdrami, je to rychlejší a nenápadnější. Kořist tím sice nezaměříte, ale i takový nečekaný výpad naslepo dokáže hodně.

Takže první informace před snídaní byla ta, že tu někde snídaně je.

Jeskyně smrděla člověkem a jeho strachem. Taky beznadějí. Což mi  jasnou řečí říkalo, že není třeba spěchat. Začenichal jsem tak, aby to snídaně slyšela, potom se na ni podíval levým okem.

Ale ovšem, byla to ženská.

Mladá, blonďatá a vyděšená, tiskla se ke stěně jeskyně, ruce za zády. Když se naše pohledy setkaly, zalapala po dechu, na chvíli pak přestala dýchat úplně.

To je ale rychlost!

Nebyl jsem v kraji déle než šedesát hodin a už mi nabídli výkupné.

Seveřané jsou od rány a netrpěliví, ale že by byli takhle nedočkaví mého odletu? Možná se finančně vyčerpali nedávnou návštěvou nějakého jiného příslušníka mého rodu. Nebo jsou ještě větší skrblíci, než Ostrované. Možná je místní panovnický pár velmi potentní a dvůr plný neprovdaných a bez věna neprovdatelných holek.

Že by mi nepodstrčili princeznu, na to jsem ani nepomyslel. Ne, rozhodně nerozeznáme děvečku od šlechtičny a zasloužilou kurtizánu od panny už vůbec ne, ale za prvé o tom nemluvíme nahlas a za druhé – je to přece tradice.

Zdálo se, že jí strach zamkl ústa a svázal ruce a nohy, jenže to druhé udělal někdo doopravdy a toho prvního se rychle zbavila.

Sotva si uvědomila, že ji dračí oko upřeně sleduje, zatímco tlama zůstává zavřená a pařáty v klidu, klesla na kolena, zakňučela a rozplakala se. Sklonila hlavu a rozpuštěné vlasy jí zastřely tvář.

Nereagoval jsem.

Zmlkla, pohlédla na mne zpoza závoje blond hřívy a výstup zopakovala. A ještě přidala komentář.

„Tak dělej. Otevři tlamu a kousni. Rychle, ať už to mám za sebou.“

Teprve teď jsem použil i druhé oko.

„Brzdi s tou snídaní, děvče. Předevčírem jsem měl vola –  mimochodem pěkně propečeného – a ještě jsem ho ani nezačal pořádně trávit.“

Trochu ji to zarazilo, asi konverzaci nečekala.

„Ale jestli chceš, jsem ti za chvíli k službám,“ rýpl jsem si, protože jsem byl opravdu nakrmený na nějaký ten den dopředu.

„Ne, nechci,“ pípla, „Ale – víš – asi to bude nejlepší. Když mě nesežereš, budu se muset provdat.“

Nenapadlo mě, že by zrovna tohle mohla být pro takovou slečnu katastrofa. Ale asi byla, aspoň podle toho, s jakou chutí se mi hnala mezi zuby. Tak jsem si to raději nechal vysvětlit.

Bylo to jednoduché a v podstatě tradiční

„Když jsem byla holčička, měla jsem se jako v nebi. Maminka mě milovala a tatínek udělal všechno, co mi viděl na očích. Já toho vážně nezneužívala. No – snad někdy, když jsem ještě byla opravdu malá. Tak si mě hýčkali, až maminka jednoho dne zemřela a tatínek...“

„Si přivedl macechu,“ skočil jsem jí do řeči.

„Jak to víš? Najednou jsem překážela. Takže to vzali jako vždycky, věž a tak. Jenže tatínek už neměl žádné jiné děti. A před nedávnem přišel s tou svatbou.“

„To bys raději zůstala ve věži?“

„Asi to bude tím, že jsem si nechtěla vzít ani jednoho z těch, co mi otec vybral.“

To už seděla vedle mne a opírala hlavu o mou levou tlapu.

„Byli oškliví? Nebo snad, nedejbože, chudí?“

„Ale ne. Jenže nikoho z nich neznám. Jeden se mi i líbil, ale přišel o hlavu v nějaké rvačce. A můj otec – ten nemluví o ničem jiném. Vlastně se mnou nemluví vůbec o ničem. Prostě mi jednou u svačiny řekl, že se budu vdávat.“

Tolik jsem z vyprávění o lidech znal, že nemusela pokračovat.

Král má jediné dítě.

To dítě je dcera.

Král ji miluje.

Přijde macecha.

Nevlastní dcera jí překáží.

Král s ní začne souhlasit.

A taky je třeba někoho na trůn. Nějakého syna.

A kde ho vzít?

Pochopitelně výhodným politickým sňatkem, když už máme tu zatracenou holku. Jí se ptát nebudeme. Vzpírá se? Pryč s ní.

Nikdy jsem neměl o lidech dobré mínění (pokud nebyli správně naservírovaní), ale strčit jedinou dceru drakovi do tlamy a nezeptat se ho, jestli o něco takového vůbec stojí, to už je vrchol. A navíc – i když můj ideál krásy má rubínově rudou barvu orientální krásky nebo lesklou smaragdovou kůži štíhlé dračice z Ostrovů – v téhle lidské slečně bylo něco, co rozpumpuje krev každého chlapa, ať už má křídla, helmici s rohy, nebo seče kosou pole za rybníkem. Proč to nepřiznat.

„Zaraž stavidla, děvče, ať se mi tu nevybrečíš do sucha. Když tě chtěli nechat sežrat, tak ať protáhnou ksichty až na podlahu. Ať poznají, že se takhle prostě chovat nemůžou.“

„Ty bys... Ale ne, když se vrátím, do toho sňatku mě stejně přinutí.“

„Ne, když se vrátíš se mnou.“

Pro nosnost normálního dospělého draka těch pár kilo neznamenalo nic. Držela se mně kolem krku, zatímco já to vzal pěkně do výšky, zakroužil jsem nejdřív kolem skal u jeskyně, abych se rozhlédl kudy nejblíž k tomu přikrčenému městečku tohoto prachpitomého království, potom jsem vzlétl ještě výš a z východu, s probouzejícím se sluncem v zádech, zamířil k cíli.

Ležel uprostřed přikrčených chalup, obehnaných hliněným valem a dřevěnými palisádami, byl z kamene a byl to docela pěkný palác s rozlehlým nádvořím, jistě vyrostlý z potu nevolníků, poháněných biči biřiců ďábelsky se pochechtávajícího poživačného krále a ledově chladné macechy. No, možná, že panovník všechno pěkně zaplatil, protože chtěl reprezentovat, ale ta první verze se mi vzhledem k pasažérce na mých zádech líbila víc.

Prolétl jsem nad střechami, trochu zaburácel, abych na sebe upozornil, a pak jsem si to namířil přímo do středu nádvoří. Za chvíli už mé drápy zaškrábaly po jeho šedé dlažbě. Navzdory varování se tu ještě vyskytovalo několik překvapených obyvatel.

Vychrlil jsem opravdu ukázkový plamen. A ještě zařval, i to nese příslušný efekt. Všechna okna v dohledu byla vzápětí obsazena opatrně vykukujícími diváky, zatímco nádvoří se rychle a dokonale vylidnilo.

Tradice velí vyčkat, on se někdo objeví.

Objevil. Přišoural se pomalu od hlavních dveří, na krále nevypadal, spíš na nějakého dlouhou službou zvetšelého rádce.  Shrbený, s tikem v oku a neuspořádanými chomáči šedivých vlasů, v rysech tváře se mu usadila hrůza starší než má přítomnost v tomto kraji, asi odrážela všechny ty roky, strávené po boku svých vládců. Ale to, že teď musel pohlédnout do očí mé velkoleposti, odstěhovalo všechna předchozí traumata na druhý konec existence.

Byl opravdu krásně vyděšený.

„Čeho ještě žádáš, ctihodný draku.“

Chvíli jsem na něho jen zíral, kontroloval jeho pohyby. Bylo mnohem efektivnější pomalu otáčet hlavou, než pořvávat.

Brzy se mu rozklepala kolena.

„Jako vládce této země se ti nabízím ...“

Paníbohová, tak tohle je král? Představoval jsem si někoho poněkud skaldbardsky ostřejšího. Ne otupenou ruinu.

Co chtěl říci, to dopovědět nestačil.

„Ach bohové,“ vzdychl, když princezna sklouzla z mého krku a postavila se vedle mne. „Tohle ne.“

„Ale ano.“

Chvíli lapal po dechu.

„Dceruško!“

Instinktivně ustoupila a to mi stačilo. Ohnal jsem se po starci hlavou, jen pro výstrahu, protože ona ho jistě stále milovala. Pochopil rychle a zmizel jako mladík.

Vychrlil jsem jeho směrem efektní plamen krátkého dosahu, abych nepoškodil exteriéry budovy, zadupal jsem a vyslal několik dlouhých jasných ohnivých sloupů přímo nad sebe, aby bylo jasno kdo je tu pánem.

Princezna se na mně mile usmála.

Několik následujících dnů se mi nevytratilo z paměti, protože nemělo šanci se do ní zapsat. Okupoval jsem rozhlehlou ložnici (ať už byla původně čímkoliv), přežíral se a upíjel báječně upravenou zvěřinou a výborným pivem, bafal na ustrašené služtičky, které měly nejspíš nařízeno mě obskakovat, a které se bály přiblížit na víc než deset kroků. Zato princezna přicházela každý den, škádlila mě, pokoušela se naučit šachy a odnaučit každým říhnutím podpálit závěsy. Až byl ten její zájem tak trochu podivný, zvláště, když mě hladila po čumáku.

Občas, abych se protáhl, jsem jí vozil na výlety po obloze.

Kroužili jsme nad celým tím mrňavým královstvíčkem, princeznička ječela, když jsem vybíral prudké obrátky a rozpustile mě naváděla k nízkým průletům nad doškovými střechami okolních vesnic. Tu a tam jsme nějakou chatrč zapálili. Byly prázdné, jak mi prozradila.

Nedivil jsem se.

Podle toho, jak se choval k vlastní dceři, bylo jasné, že s podanými se král už vůbec nemazlil. Šlo ovšem o hlavu státu, takže se to nazývá přirozený úbytek populace. Nebylo divu, že si jeho dcera užívala, když až do setkání se mnou nesměla mít na nic takového ani pomyšlení.

Ale nic netrvá věčně a radovánky už teprve ne.

Sklesle, s hlavou skloněnou, po mně pokukovala zpoza dlouhých řas, jakoby se styděla.

„Je tu problém.“

„Copak, děvče?“

„Nějaký rytíř se doslechl, že úpím ve dračím zajetí a chce mě vysvobodit. Sež...“

Odmlčela se a vzlykla. Objala mne kolem krku.

„Cožpak to nikdy neskončí?“

Kavalírsky jsem se nafoukl.

„Buď v klidu. Tohle vyřídíme během chvilky.“

„A přijdou další.“

Na tom něco bylo. Vlastně na tom bylo hodně, ale má vrozená inteligence si přece jen dokázala vybrat ten správný scénář.

„Nebudou mít proč. Tomuhle prostě ukážeme, jak se věci doopravdy mají. Kde je psáno, že draci musí každé království okupovat a vyžírat? A kde není psáno, že takové království nemůže mít draka coby ochránce a symbol státní moci? Vy, Skaldbarďané, přece dáváte dračí hlavy i na lodě, ne?“

(Jen tak na okraj, tehdy jsem ještě nevěděl, že na původních dračích lodích skaldbardských jarlů bývaly původní dračí hlavy, ale tuhle část historie oni zapomněli dříve než my a stejně je to dávno.)

„Ano, ale jak chceš...“

„Prostě vyjdeme na nádvoří a předvedeme mezidruhovou snášenlivost. Co ty na to?“

Chvíli přemýšlela.

„Snad by to mohlo vyjít.“

Vypadal jako cejchovaný prototyp narubijského rytíře. Celý ve značkovém plechu s patinou, aby to vypadalo, že prošel řadou bojů, s těžkým dvouručním mečem a s barevným chocholem na přilbici. Postavil se uprostřed nádvoří, zatímco jeho panoš se opatrně držel u sloupu a vykřikoval něco do hlásné trouby. Co, to nevím, protože mu nebylo rozumět a protože jen co jsem se vyvalil ze dveří, ztichl a schoval se.

Rytíř mi vykročil vstříc. Na dlouhé povídání nevypadal.

Také nebyl.

„Braň se, obludo. A připrav se na pomalou bolestivou smrt za hrůzy, které jsi způsobila princezně Obrindale,“ spustil místo pozdravu.

„A je to nutné?“ promluvil jsem co nejhlubším a nejklidnějším, ba přímo přátelským tónem. „Jak vidíš...“ ohlédl jsem se v očekávání, že si princezna hrdě stoupne vedle mne a tu plechovku tím svým jasným hláskem vyprovodí ze dveří. Nebo spíš pozve na oběd, aby viděl jak se věci doopravdy mají.

Ale nestála vedle mne. Opírala se o rám dveří, aby v bílých šatech vynikla na šerém pozadí.

„Co je?“ zašeptal jsem koutkem tlamy. „Vždyť to vypadá, jako kdybych sežral půl hradu a tys byla na řadě.“

„Je to na tobě, ach můj chrabrý zachránče.“

Konečně, proč ne. Jestli je to jen hromada tupé platnéřské práce, tak stačí trochu ohně, jeden nečekaný hák zleva nebo mé oblíbené vyzvednutí do výšky a pohození někam, kde není zrovna rovina.

Rytíř číhal, meč už měl připravený.

„Braň se, bestie!“

Neodpustil si to.

Odfrkl jsem. Jedno konzervované jídlo navíc ještě zvládnu. Jen najít ten správný otvírák.

Udělal několik šermířsky tanečních kroků vpřed.

A stejným směrem zpoza sloupů kolem nádvoří vykročilo dobře třicet chlapů s těžkými oštěpy, kušemi a sekerami.

Tak s tímhle jsem nepočítal.

Tohle byla celá pochodující hostina a na tu se mi nedostávalo sil. Zděšeně jsem se obrátil na princeznu.

Tohle už musela vyřídit ona.

„Řekni jim něco,“ zasyčel jsem, „Nebo mě zmasakrují!“

„A jejda.“

Víc z ní nevypadlo. Mlčela, jen si tlupu se zbraněmi prohlížela. Počítala je.

„Je jich opravdu hodně. Trochu to mění situaci,“ zašeptala za chvíli. Potom se usmála a mrkla.

„Tak tohle asi opravdu nepřežiješ, to je fakt. Ostatně, nemůžeš si přece jen tak přivlastnit princeznu.“

To nebyl hlas, jakým jsem znal. Zněl pěkně jedovatě.

„Ty sis je objednala?“ dostihlo mne hrůzné prozření.

„Ne. Ale přišli vhod. Ty nemůžeš být všude.“

Ta potvora!

„Ještě ráno jsi mi říkala: Můj milý dráčku. Drbalas mě na hlavě. Jak můžeš, po tom, co jsem pro tebe udělal, na mně ušít takovou boudu?“

„Ty sis opravdu myslel, že bych mohla milovat draka?“

Odfrkl jsem si.

„Ne, to ne. Fyzicky nejsme kompatibilní a psychicky... Víš, věřil jsem ve vděk. A přátelství.“

„Ach ty můj hlupáčku.“

Kdybych byl několikahlavá naivní obluda, asi by má nezávislá vědomí zabředla do krátké a bezvýsledné filozofické debaty, která by utichala tak rychle, jak rychle by mi ten plecháč se svou partou ukrajoval jednu hlavu po druhé.

Takhle jsem neměl čas ani na nějakou pozoruhodnou hlášku, kterou bych se zapsal do teenagerovských zápisníčků.

Byla v pase tak štíhlá, že když se mé čelisti potkaly, cvaklo to.

Bleskurychlá a nečekaná reakce tu chásku naštěstí na okamžik zarazila. Mávl jsem křídly abych si pomohl k odrazu, pak už to bylo jenom na nich a na nosné magii dračího těla. Uháněl jsem co to dalo, aniž jsem tušil kam. Nakonec jsem zapadl do stejné díry, v které tahle historie začala, uklidil se do kouta a snažil předstírat kámen.

Stejně mě vyčmuchali.

Někdy k ránu (celou noc jsem nespal) zašramotilo cosi u vchodu do jeskyně. A nebyla to myš. Ani kamzík.

Nemusel jsem dlouho větřit a navíc mi ten pach někoho připomněl.

Byl to on.

Místní despota, který trápil svou dceru až... až se z ní stala vypočítavá bestie? Víc než na trápení to teď vypadalo na poctivé a důkladné školení.

Rozhodně nebyl sám, za ním, kryti nocí, přicházeli další.

Ještě to nebylo za mnou. Venku před jeskyní se houfoval dav.

Necítil jsem nic extra ostrého, ale bylo jich hodně. A to stačí. Navíc vzrušeně pokřikovali. Nebylo sice rozumět co, ale dav, ječící hesla, je vždycky nebezpečný.

„Ó, draku.“

Objevil se přímo přede mnou beze zbraně, ale se skoro hmatatelnou aurou jistoty. Asi spoléhal na to, že jsem diskuzní typ a venku má k dispozici celkem slušnou armádu.

Zvedl jsem se.

„Tak dobře. Ale zadarmo mě nedostanete.“

„Cokoliv, o co si řekneš,“ prohlásil roztřeseným hlasem.

„Cože?“

„My jsme spíš zemědělci a lovci, tady není moře a na nějaké výpravy je nás málo, ale klidně dostaneš všechno zlato, které vyhrabeme.“

„Aha – tradice. Vždyť už jste mi dali královskou dceru.“

„No právě. Tisíceré díky.“

„Za co, paníbohová?“

„Tisíceré díky,“ opakoval, „Nebýt tebe, nikdy bychom se jí nezbavili. A přitom to bývala taková hodná holčička. Trhala sice nožičky broukům, ale které dítě to nedělá.“

„Neměl ses znovu ženit, kdyžs ovdověl.“

„Znovu ženit? Když otrávila vlastní matku, tak u macechy by jí to nedělalo už žádný problém.“

V hlavě mi to hlasitě cinklo.

„Proboha. Takže ona?“

„Přesně tak. Kdyby se dostala na trůn, dopadlo by to s tímhle krajem hrozně. A už si začala vybírat ženichy, buď nějaké hrdlořezy, nebo pitomečky, kteří ji budou poslouchat. Taky si vymínila, že v rámci školení na budoucí královnu bude některé věci rozhodovat sama. Rozsudek smrti za slepici, kterou náhodou propíchl špatně vystřelený šíp? Služky nechávala mučit místo toho, aby je prostě přetáhla bičem. Když už bylo jasné, že na trůn dosedne ona, polovina království vzala nohy na ramena.“

Vypadalo to, že pokud ho včas nepřeruším, bude pokračovat až do rána. A pak dalších tisíc nocí.

„Dobře, dobře. Já poznal, že to byla potvora. Ale nechápu proč mi to říkáš. Jestli ti to bylo jasné už delší dobu, tak pročs ji prostě nepropích‘? Nebo aspoň nevyhnal?“

„Copak se to dělá?“ podivil se král, „Byla tu možnost zazdít ji do věže, ale ona si včas zaplatila nějakého maníka, který by ji z toho dostal.“

Musel jsem dodat oblíbený refrén.

„Chápu. Tradice.“

„Přesně tak. Je vidět, že si rozumíme.“

„Ale mohli jste ji – sakra, mě už nic nenapadá, třeba prodat někam daleko na východ do harému.“

„Princeznu?“ zděsil se.

Očividně mu nešlo o to, že to byla jeho jediná dcera. Nu, nedivil jsem se mu. Ale stejně jsem nechápal.

„A tak, když jsem se objevil, jste ji svázali a podstrčili mně? Co kdyby sem žádný drak nikdy nepřiletěl?“

„A jak jsme se jí jinak měli politicky korektně zbavit? Podle tradic? Kdybys nepřiletěl, byla by země v háji. Ale nakonec to přece jen vyšlo.“

Já vyšel ven.

Přivítal mě bouřlivý jásot.

Následující noci, naštěstí bylo novoluní, jsem vzal křídla na ramena a vytratil se. Proklouzl jsem tmou na východ a pak dolů, přes bažinaté pláně, které na jihovýchodě oddělují Skaldbard od Krákor. Stačil jsem ještě vyslechnout půl debaty o tom, jestli mám mít sochu před palácem nebo na náměstí; kam si mě chtějí vystavit, už jsem minul.

Jistě, tradice. Černá a bílá. Na věčné časy a nikdy jinak.

Říkají si inteligentní rasa. Pche. To draci...

Vzpomněl jsem si na jeskyně, poklady a na svou nedávnou představu tradičního dračího života.

To draci jsou úplně stejně pitomí jako lidé.

S tím už nechci mít nic společného, s tradicemi. Já si život zařídím jinak.

A udělal jsem to.

 

© 2005, napsáno 2005, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2005

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist