Přínosné využití přemíry informací

Ne, ani kouzla všechno nespasí, a to přiznávám jako ten, kdo ve světě magie všedního dne vyrostl. Jsou užitečná, když se chcete vkrást někam opravdu neviděni, zaplatit útratu v baru, do něhož už nemíníte nikdy vstoupit nebo snížit stav nepříjemných osob zvýšením stavu bezocasých obojživelníků. Ovšem rozhodně nejsou univerzálním receptem. Ale vysvětlujte to někomu, kdo se jmenuje Justýna Juliana (nebo si tak aspoň říká, a mě zase něco říká, že to, jak se při představování zadrhla – hned dvakrát – na první slabice, samo o čemsi hovoří), má vlasy černé jako půlnoční a oči modré jako polední nebe (ale no tak, každý máme své chvilky), a umíněnost hodnoty 10 Mohsovy stupnice.

Tak dobře, k věci.

Šlo o jedno jméno. Ne její, o jedno opravdu důležité. Kosmickou ironií uvedené v celkem nedůležité, docela obyčejné listině. Nezamčené v nedobytném trezoru, nehlídané. Kde byl tedy ten háček, ptáte se?

V tom, že ještě nebyla na světě.

„Potřebujeme prostě stroj času,“ prohlásila Justýna rozhodně, jen jsme na to přišli. Hodila po mě zlým pohledem, když jsem okamžitě vyprskl smíchy. Fyziku mě tedy neučili (tam, odkud jsem přišel, je vzdělávací proces předmětem nejrůznějších experimentů, pokud vůbec je), ale všechny světy fungují víceméně na stejném základu.

Pohled trval. Vědomí i podvědomí přehodnotily své postoje.

Vždyť vlastně o nic až tak velkého nejde. Nechceme měnit budoucnost. Jen potřebujeme být připraveni, až se stane minulostí. Tedy – připravena touží být Justýna, já se jen vezu. A takhle bych ji mohl svést... mohl aspoň trochu přispět k řízení.

„Něco bych měl,“ připustil jsem opatrně.

Umíněnost ustoupila stranou a dala prostor milému úsměvu, taky je umí. Nic nesliboval, ale přesto smetl poslední ohniska odporu.

Je to o přístupu.

Základním stavebním kamenem celého vesmíru je bezpochyby kauzalita. Fyzika pro jistotu selhává okamžitě, protože neunese už sám proces. Mystika, jejímž zájmem je výsledek, kouše jen když vás nachytá.

Říká vám něco pojem Kritické množství? Tak si připište do sešitu ještě poznámku, že neplatí pouze pro chemické prvky s nestabilními jádry.

Stejně funguje i v případě magie.

Shromážděte na jednom místě všemožná proroctví a zaručené předpovědi konců světa (včetně detailů, čím podrobnější, tím lépe). Horoskopy, pranostiky. Nemusíte je ani pročítat, abyste zjistili, jak moc si věštby protiřečí (což je právě ona síla, kterou potřebujete), v rozporu jsou všechny, včetně těch, které opisují jedna od druhé. Zasypte pro jistotu štěstíčky z pouti a sušenkami z asijských restaurací. Načechrejte zvukovými záznamy z většího množství hospod před důležitým ligovým zápasem.

Spusťte krátkým iniciačním zaříkáním. Knihy se začnou číst navzájem.

A prostor i čas se zhroutí. Tím chaosem se dál celkem snadno proklouznout kam potřebujete, fyzikální ani kouzelné zákony nemají kdy se s vaší drzostí vypořádat.

Nač čekat, když tohle víte. Dali jsme se do díla – kouzla nejsou všespasitelná, ale dokáží právě takovouhle otravnou práci hodně ulehčit – a brzy měli v kupě hromadu... tedy knihovnu o stovkách svazků a svazečků. Pyramidu krabic, plných výstřižků. Pytle zaručených tipů tažených čísel a vítězných kobyl.

Pronesli krátké iniciační zaříkání. Knihy se začaly navzájem číst.

A prostor i čas se zhroutili. Justýna se odvážně narovnala. Podívala se po mě. Zvedl jsem povzbudivě palec. Krátce kývla, a jedním krokem zmizela v pokřiveném obrazu okolí.

Tak to bychom měli, narovnal jsem se i já. Vyřídí, co chce, ne víc, to mi svatosvatě slíbila. Za moment – natolik ji přece znám – je zpátky...

To slovo zařvalo jasnou červení a okamžitě zastavilo všechen provoz uvnitř mé hlavy. Aby peleton myšlenek mohly s jazykem na vestě doběhnout některá zásadní opomenutí.

Zpátky? Měli jsme návod jen pro cestu dopředu. I když mi rozum napovídal, že vzdálenost několika let je přesně to, co by nás dva mělo dělit, stejně jsem nešťastně zakňučel. Co teď?

Okolí zvuk opětovalo. Prostor kolem se znovu rozechvěl neurčitostí, zavířil zmatkem nesouladných informací.

Justýna se vrátila. Rozzářená, v první chvíli dokonce toužící mě obejmout.

„Mám to!“

O tom jsem nepochyboval. Zajímalo mě něco jiného.

„Co tě poslalo zpátky?“ vyhrkl jsem místo blahopřání.

„Tvoje zaříkání přece.“

„Jak jsi mohla sehnat věštby a předpovědi minulosti?“

Je dobrá, to vím, ale neexistující věci prostě neseženete.

„Věštby?“

Chvíli mou otázku zamračeně přebírala.

„Jo tak. K otevření cesty proti času jsou mnohem lepší možnosti. Ani mi netrvalo dlouho, než jsem dala dohromady tu správnou knihovnu.“

„Čeho?“

„Říkal jsi přece, že pro úspěšný efekt potřebuješ vzájemný rozpor a odpor. Různé zdroje různých stran. Aby se protimluvy skutečnost zhroutila sama do sebe. Tohle bylo fakt jednoduché. Historická pojednání, memoáry, rozhodně nesmíš zapomenout na učebnice dějepisu. Přihoď něco zázračně objevených prastarých zpěvů a nově nalezených zaručeně středověkých kronik, nejlépe z každé strany libovolné státní hranice aspoň jednu takovou – a máš kritické množství natotata.“