Bezejmenná stránka: Literárium

Proč doktor Kraus nezískal Nobelovu cenu

 

„Copak vám chybí?“ obrátil se MUDr Jaroslav Kraus na posledního   návštěvníka tohoto dne, plného bacilů a traumatických případů.

Byl jím vytáhlý astenický chlapík s vlasy ostříhanými na ježka a celý v bílém: bílé sako, bílé kalhoty, košile i polobotky. Připomínal spíše kolegu zaskočivšího na kus řeči. Až na nezvykle bledou pleť vypadal zdravě.

„Tak si sedněte a ulevte srdci, jak se tak říká,“ řekl po této zběžné vizuálním prohlídce žoviálně Kraus a sám se obkročmo uvelebil na židli, opíraje se lokty o opěradlo.

Pacient pomalu dosedl na druhý exemplář tohoto nábytku. Mlčel. Zkoumavě si prohlížel lékařovu tvář a teprve když zachytil jeho tázavý pohled, pomalu spustil.

„Víte, pane doktore, ono je to jaksi zvláštní. Vy si možná budete myslet, že nejsem, jaksi, v pořádku.“

„Ale proto jste přece tady, ne?“

„Nu ano, jistě. Tak tedy,“ muž se nadechl, na vteřinku se odmlčel a pak ze sebe rychle vyrazil.

„Ono právě to srdce mi jaksi... chybí.“

„Prosím?“

„Já vím, že je to... že to zní divně. Ale já opravdu nemám srdce. Prosím, vyzkoušejte to sám.“

Natáhl hubenou ruku.

Hlavně zachovat profesionálně nestranný výraz, řekl si Kraus. A pak ho nenápadně poslat na psychiatrii.

S úsměvem uchopil šlachovitou končetinu, povzbudivě na pacienta zamrkal – a ztuhl.

Ať hmatal jak hmatal, nikde nenalezl ani známku tepu.

„Svlékněte se!“ poručil zachmuřeně, a když tak pacient učinil, jal se doktor pátrat po známkách srdeční činnosti. Pět minut šmejdil stetoskopem po hrudi, pátral po ztraceném orgánu v krajině břišní.

Nic.

Pak rezignoval. Změřil ještě návštěvníkovi teplotu, a když zjistil, že se shoduje s temperaturou pokojovou, zbledl, takže by ho náhodný návštěvník mohl považovat za mužova bratra. Poté pacienta vyhodil.

„Přijďte zítra ráno,“ řekl mu, když těžkou rukou vyplňoval neschopenku.

Muže to zřejmě uspokojilo, neboť se začal usmívat a s díky vycouval z ordinace.

Počkej, chlape mizerná, myslel si Kraus, však já tě odhalím. A to si nepřej ten virvál, až přijdu na to, jak to děláš.

S touto myšlenkou opustil i on své pracoviště a odebral se do  oblíbené vinárny na partii šachu, neboť byl právě čtvrtek. Podivného pacienta, pohybujícího se po světě bez srdečního svalu, vypustil z hlavy.

Vzpomněl si na něj až ráno, když vypínal budík, a v půl deváté, když muž opět vstoupil do ordinace.

Slušně pozdravil, leč doktor Kraus se s ním příliš nezatěžoval. Vyplnil žádost o komplexní vyšetření a poslal bílého pána do nemocnice. Pak se v klidu pustil do běžných případů.

Muž se vrátil ve tři čtvrti na jednu se zažloutlou obálkou, do jejíhož rohu kdosi – patrně nějaká nudící se sestřička – nakreslil vesele se tvářící stylizovaný obličejík a jednotahový domeček. Vypadl z ní rentgenový snímek a několik listů papíru s předběžnými výsledky. Že prý zbytek přijde zítra a taky do pátku, předal pacient poselství a pozdravy, pak se usadil na židli a tiše sledoval Krause, pročítajícího lejstra, z jejichž obsahu vstávaly vlasy na hlavě.

„Člověče, vždyť vy nemáte ani játra!“ vybuchoval lékař. „Žaludek jako vlašský ořech. Chlape, vy jste pod drnem, vy máte ležet v rodinné hrobce a ne mi tady chodit!“

Když se Krausovy litanie zdály návštěvníkovi dlouhé a opakující se, odkašlal si, aby upoutal pozornost.

Doktor k němu vzhlédl.

„Pane doktore, řekněte mi prosím vás, co si o tom myslíte. Vždyť já nechtěl aby mi zmizelo srdce.“

„Já toho nechtěl... co? Cože jste nechtěl?!“

„Ach tak,“ uvědomil si pacient nesrozumitelnost svého vzlyku.

„Tak já asi začnu od začátku, co vy na to?“ zeptal se.

Kraus souhlasně přikývl. Něčeho se chytit musel. A začít od začátku bývá často nejvhodnější. Byť zdlouhavé.

„Víte, pane doktore, já už od dětství cvičím jógu,“ začal muž provinile: „Vy ne? Chyba. Soustavným cvičením se vám otevřou nové duševní obzory. V záři poznání náhle spatříte svou tělesnou schránku jako trapnou napodobeninu skutečného života. Nenudím vás?“

„Ne, kdepak. Pokračujte.“

„Já to raději zkrátím. Tedy: od dětství jsem nebyl nikdy nemocen. Vůbec. Ani rýma ne, pane doktore. Až do dvaadvaceti. To přišly ty vředy.“

„Počkejte. Jaké vředy?“ přerušil ho znepokojeně Kraus, v němž začalo klíčit podezření, že opravdu nemluví ani s bláznem, ani se simulantem.

„Žaludeční, přece. Měl jsem dva. Dodnes nechápu jak jsem... proč jsem je měl. To je však jedno. Nejsem zvyklý být nemocen a má pýcha, smím-li se k ní přiznat, mi přímo zabraňovala navštívit lékaře.“

„A co jste udělal?“

„Soustředil jsem se – a vředy zmizely. To jsem poznal naprosto jistě, nepřestaly bolet, prostě se vypařily. Vypracoval jsem si totiž schopnost vnímat každou část svého těla.

Když mi před několika lety hrozil zápal slepého střeva, odoperoval jsem si ho sám. Taky zmizelo. Musel jsem sice kvůli tomu prostudovat několik učebnic, ale povedlo se. Od té doby každou chvíli postrádám nějakou část těla. Zkrátily se mi střeva, pak ty játra, jak jste říkal.“

„Jistě,“ vyskočil v náhlém prozření lékař. „Zní to fantasticky, ale vám prostě mizí všechny orgány, které nepotřebujete k životu!“

Zmlkl. Vycítil, že by se na tomhle případu dala udělat vcelku slušná kariéra.

MUDr. Kraus bez ambicí nebyl.

„Víte co?“ vrátil se z nebetyčných výšek slávy zatím bez Nobelovy ceny: „Váš případ je, jak jistě uznáte, zcela zvláštní. Budu potřebovat nějaký čas k tomu, abych se na něj připravil. Dejme tomu měsíc. Napíšu vám neschopenku. Nebudete nic dělat, jenom cvičit. Zkuste své cvičení ještě zintenzívnit.“

Návštěvník na něj pohlédl s jistou nedůvěrou. Kraus mu v několika zamotaných pololatinských větách přednesl svůj názor na věc, vypíchl přínos pro celosvětovou harmonii a rozvoj meditačního cvičení, zmínil Světovou lékařskou organizaci, charitu i uznání zásluh, a mužík nakonec souhlasil, ba přímo se pro experiment nadchl. Téměř, leč přece jen ne tolik, jako MUDr. Kraus sám.

„Dobře, pane doktore. Přijdu za měsíc, můžete se spolehnout.“

Lékař ho vyprovodil ke dveřím, srdečně se rozloučil, pak se vrátil za stůl a žvýkaje konec propisovačky, jal se přemýšlet o pokusu, který tímto dnem rozjel. Potom se hrot kuličkového pera opřel o papír a Kraus začal nečitelnými doktorskými klikyháky sepisovat předběžnou zprávu.

Svou práci nikdy nezveřejnil. Skončila, jako mnoho stejně nadějných studií před ní, v koši.

Bílý jogín se totiž už nedostavil.

Doktor Kraus marně obracel listy na stolním kalendáři.

Týden střídal týden, a když od pacientovy návštěvy uplynulo půl roku, zjistil si lékař z karty adresu a vypravil se na vizitu. Hora však kráčela k Mohamedovi nadarmo. V odemčeném bytě nenalezl doktor nikoho.

Pouze v koutě na podušce ležel velký mozek.

 

© 1993, napsáno 1986, poprvé vyšlo v Rodokapsu č. 10/1993, poprvé na Bezejmenné stránce v červenci 2004

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist