Bezejmenná stránka: Literárium

Procesí ke Zlatému skřítku

 

V jedné vesnici – kde přesně leží, to sice vím, ale nepovím – mají už hezkou řádku století pěkný zvyk. Každého dvacátého druhého března se obyvatelé v čele se starostou odeberou procesím k otvoru ve skalách, jemuž se po staletí říká prostě Díra (jak šel čas, tak s nepatrnými obměnami Diera, Loch, *zcenzurováno*, Ďoura), aby jeden každý dospělý hodil do bezedné temnoty cenný předmět, postavil se stranou a čekal.

S odevzdaným pokrčením ramen se pak všichni otočí a tiše odkráčejí zpět do vsi, aby se dobrá polovina do soumraku ke skalám aspoň jednou vrátila. Z prostého důvodu: podle tradice má totiž z Díry po poledni vylézt Zlatý skřítek a vhozené předměty desetkrát nahradit.

Dalo by se snad říci, že jde o neuvěřitelně vytrvalý obřad pohanského původu, proti jakým bouřili už Hus či Komenský, a který ve svých spiscích opomněl komentovat dobrý páter Krolmus. A snad by se mohl folklorista pozastavit nad tím, že zvyk vydržel v nezměněné podobě i přes celé dvacáté století, kdyby bylo házení cenných a ještě cennějších předmětů za účelem zmíněného zhodnocení jen ozvěnou předkřesťanského rituálu plodnosti.

Což kupodivu není.

Je totiž opravdu ověřeno a zaznamenáno a uloženo v archívech (včetně Archivum Secretum Apostolicum Vaticanum), že se tak už několikrát skutečně stalo, naposledy v roce 1614, kdy dcerce místního evangelického faráře spadl do díry stříbrný prstýnek. Děvče uronilo několik slz a sepjalo ruce k vroucí modlitbě, když se z Díry vynořil malý človíček a prstýnek, spolu s devíti dalšími (jeden se ukázal být nedopatřením z platiny, na což se přišlo až o tři sta let později) šťastné majitelce vrátil.

Událost byla z různých důvodů různými stranami utajena, ale protože v Čechách se všechno vykecá, procesí ke Zlatému skřítku se stalo v dobách pobělohorských, osvíceneckých i moderních pravidelným povyražením a rizikovou investicí mnoha generací.

Od dob, kdy na okraji vesnice vyrostlo satelitní městečko, jehož obyvatelé byli časem do tradice zasvěceni, jsou dary rok co rok ještě bohatší, kdo by nechtěl násobné zhodnocení vkladu. A tak padají do otvoru v zemi sáčky plné pětikorun, balíky dluhopisů zvící ročníku celostátního deníku, sbírka známek, čínský i karlovarský porcelán. Ba i kilogramová zlatá cihla už dolů letěla. Lehčí o část majetku pak lidé odcházejí, přemýšlejíce, kde udělali chybu. Ale napřesrok přijdou zase. Ti, kdož touží po velkém a bezpracném zisku, jsou důvěřiví a věrní.

Stejně jako skřítek, který skutečně každého dvaadvacátého března šplhá úzkou šachtou vzhůru, poháněn čistým altruismem a opravdovou touhou i schopností desetinásobně vrátit darované věci, a který si po zbytek roku léčí zlomeniny a zamačkává boule, jak ho před závěrem vysilujícího výstupu srazí dolů hromada letících obětin.

Neboť když je někdo malý, tak mu ani kouzla nepomůžou.

 

© 2014, napsáno 2014, poprvé na Bezejmenné stránce v březnu 2014

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist