Bezejmenná stránka: Literárium

S Mistrem či bez Mistra

 

Stát se čarodějem bez Mistra je sice možné, ale málo pravděpodobné, to bylo Keersherovi jasné už od okamžiku, kdy se rozhodl zasvětit život magii. Jenomže vnutit se do péče černokněžníka v Argothu není nic jednoduchého; všichni, které zkusil, ho odbyli, někteří s přezíravým posměškem, jiní s více či méně trpělivým vysvětlováním, že skutečné kouzelnické umění vyžaduje skutečně dobrého učitele. A jak je obecně známo, většina skutečně dobrých učitelů žije daleko na východě, v Shibalbě.

Přesto se Keersher nevzdával a nakonec svého Mistra našel. V Moguntii, ve městě, kde se dalo sehnat cokoliv. Slovutný Dykstra se nechal přemlouvat a přemluvit, nejspíš si – stejně jako mistři jiných oborů – uvědomil, že s učedníkem zároveň získává i levnou pracovní sílu, vhodnou k čemukoliv, co bude v domě potřeba. Několik následujících měsíců pak spolu vycházeli výborně, Keersher polykal drobky složité magické teorie a Dykstra si jeho píli pochvaloval.

Jenže právě teď se ho pokoušel zabít.

Opatrně vyhlédl zpoza rohu. Bylo to bezpečnější než se pokoušet o lokalizační kouzlo, Dykstra ho vycítil jako žralok krev a vždy bleskurychle zaútočil. Naštěstí pro Keershera nebyly útoky příliš silné, jako by si Mistr nechtěl poškodit vybavení domácnosti.

Šerou úzkou chodbičku protínaly poslední paprsky zapadajícího slunce, pronikající špatně dovřenými žaluziemi; okna vedla na západ a v tuto roční dobu tu panovaly podmínky příslušné spíše pekařské troubě. Prach, kterého se ani po několika měsících poctivého zametání nedokázal Keersher zbavit, nutil ke kašli, ale učedník ho v sobě ze všech sil dusil, aby se neprozradil něčím tak hloupým.

Někde na druhé straně zavrzalo schodiště.

Takže tam někde přece jen byl. Ale stoupal z přízemí, možná už pokračoval nahoru do podkroví, kde ve špíně a pavučinách Keersher po večerech louskal za domácí úkoly nudné folianty, nebo pečlivě pročítal knihy, které si bez Mistrova vědomí půjčoval z vyšších polic jeho knihovny. Neměly sice honosně ražené kožené vazby, ale učedník je podezíral z inteligence mnohem větší, než obsahovaly krkolomně a s tajuplnou pompézností psané spisy Tajna magie veškerenstva či Abyssuvixův klíč. Ta trocha magie, kterou dnes použil, pocházela právě z nich.

Čarodějové – aspoň podle obecného povědomí, – jsou osoby od přirozenosti žárlivé a podezíravé, Keersher se tedy nijak nedivil, když ho Dykstra zpočátku zaměstnával výhradně domácími pracemi, pochůzkami a o pár týdnů později i asistováním při styku s méně významnými klienty. Ti opravdu dobře platící přicházeli většinou za tmy a zadem, mnohem častěji Mistr putoval za nimi, ztráceje se v nočních ulicích v nenápadném uzavřeném kočáru.

Učedník trpělivě plnil přidělené úkoly a vyčkával, až se Dykstra rozhodne svého učně zasvětit do základů magického umění. Nečekal, že začne hned první lekcí kouzlit zlatá jablka a přivolávat draky. Taky se nedočkal.

„Teorie je ze všeho nejdůležitější,“ řekl mu Dykstra, když před Keershera položil objemnou knihu, plnou drobného písma, „Bez základních znalostí bych nikdy nedokázal zvítězit nad démony z Rodoleie. Ani zaklít eluveského hraběte.“

A to dokázal, i mnohem víc, jeho pověst nebyla malá. Patřil mezi nejproslulejší argothské čaroděje, vyprávělo se o něm, že by dokázal zatopit i shibalbským Mistrům, kdyby ho nevázala úmluva a kdyby takovou akci dokázal někdo zaplatit. V každém případě za ním zůstávala viditelná stopa. Vládl v Padmeji, než si vybral vhodného nástupce. Rozhodl při mezi mágy z Hory čarodějů a helleským králem, když dovedl slušně velkou armádu ve skrytu kouře až pod Horu. Získal Ingmarův meč a zbavil ho veškeré magie, kterou ta legendární zbraň obsahovala. A v mezičasech se vždy někde usadil, odpočíval a levou rukou řešil drobné problémy magického rázu. Někdy o sobě nedával vědět, jindy se neskrýval. Teď byl v Moguntii a až na občasné tajemné zaříkání, které neprovázel žádný okamžitý efekt, nedělal nic, než inkasoval peníze a nechával Keershera jezdit prstem po řádcích a luštit nečitelné písmo a nesrozumitelné věty.

Jeho odpočinek byl tak dokonalý, až si Dykstrův učedník někdy opatrně pomyslel, že těch kouzel je právě dost na to, aby se pod slupkou slavného mága mohl skrýt dobrý podvodník.

Tohle bylo zatraceně silné. Koule studeného modrého světla čekala na schodišti do přízemí; sotva Keersher opatrně vstoupil na první stupeň, vyletěla proti němu a vybuchla.

Naštěstí – i když ho to vyčerpávalo – udržoval kolem sebe zbytkovou auru ochranné stěny a dokázal ji, přes bolest, procházející celým tělem, bleskurychle obnovit. Navíc ho první úder podlomil v kolenou a Keersher upadl a skutálel se po schodech dolů; kouzlo se z větší části vyzářilo nad ním.

S bolestivým hekáním se zvedl. Mistr sám tu naštěstí nebyl, tu kouli nechal na schodech jako past, mohl jich tu rozesít spoustu, možná čekaly za každým rohem, který minul, vyčarované z hole neméně pověstné jako její majitel. Keersher si ji často – z bezpečné vzdálenosti – prohlížel a obdivoval. Vypadala přesně tak, jak by měla magická hůl vyhlížet: dlouhá, z masivního tmavého dřeva, s hlavicí ve tvaru rozšklebené dračí hlavy.

Znaků příslušících profesi měl Dykstra celou řadu. Křišťálovou kouli, v jejímž nitru se někdy objevovaly podivné abstraktní obrazce a jindy byla čirá, zkroceného ohnivého démona, který se při složitějších inkantacích objevoval v krbu, i magickou knihovnu, která dokázala i vzdělaného skeptika přesvědčit o tom, že hovoří se skutečným Mistrem.

Obsahovala celou řadu v kůži vázaných tlustospisů s nimiž už měl Keersher tu čest, a také ony mnohem tenčí a ne tak okázalé spisky, které si půjčoval jaksi nad plán.

Vypadaly jako z výprodeje a Dykstra se na nenápadný učedníkův dotaz vyjádřil v tom smyslu, že je skutečně ve výprodeji po jistém příteli a kolegovi získal, a že v knihovně leží na nejvyšších policích jen proto, aby pro zákazníky vypadala plná.

Že v nich není nic důležitého.

Určitě to byly právě ony, které mohly za náhlou změnu Mistrova chování. Obsahovaly totiž návody na skutečně použitelná kouzla, a prakticky všechno, co Keersher uměl, pocházelo z nich. Dykstra si je střežil a když se dobral toho, že je jeho učedník využívá,  rozzuřilo ho to.

Dokonale. Protože když ho dnes Keersher po návratu z vycházky přivítal, odpověděla mu kletba a ohnivá koule, které se jen náhodou dokázal vyhnout.

Jiné vysvětlení učedníka nenapadlo.

Pod schody si, kromě tupé bolesti v zátylku a ostré v zádech a levém koleni, uvědomil, že pokud koule číhala na schodišti do přízemí, pak spěchal Mistr nahoru pod střechu. Oddělovala je tedy dvě patra, což představovalo jedinečnou a možná také jedinou příležitost vzít nohy na ramena. Keersher se nikdy nerozmýšlel dlouho a tady ani nebylo o čem. Odbelhal se ke dveřím do vstupní haly, aby zjistil, že si nejspíš zlomil i prst, v kakofonii varovných sirén, které ječely ze všech částí těla mohl v téhle chvíli přehlédnout cokoliv. Přidušeně vykřikl, zaklel a pokusil se otevřít druhou rukou.

Takový virvál kvůli několika knížkám. Čarodějové jsou opravdu žárlivé potvory a já chci být jedním z nich.

Možná budu stejný i v tomhle.

Opřel se do dveří a podařilo se mu je otevřít. Objevil přitom další nepříjemné poranění někde nahoře mezi krkem a pravým ramenem, mohla to být klíční kost, ale teď bylo důležité, že fungovaly nohy, které všechny bolesti i zázračně zdravé součásti Keersherova těla odnesou do bezpečí.

Litoval jen, že si nestihne odnést také některé z oněch zpropadených knih. Namířil si ale bez zdržování rovnou k pootevřeným vchodovým dveřím, za nimiž ho čekalo bezpečí temných uliček.

S třesknutím se samy od sebe zabouchly.

Keersherovi naproti, z kuchyně, kterou v prvních dnech dobře poznal, vyšel Dykstra.

„Kde je?“

Mágové si na své pověsti zakládají. Už pro pověst samu, jak Mistr svému učedníku vysvětlil hned v první lekci. Ušetří tím mnoho práce. Keersher s ním souhlasil, platilo to pro obecně pro většinu profesí. Obraz známého umělce je mnohdy cenný právě jen malířem a pouhé jméno slavného vojevůdce někdy dokáže vyhrát bitvu.

K proslulosti bývá cesta trnitá, a z Dykstrovy tváře mohl i negramotný vyčíst, že to nebude špatně vycíděný kotlík, co ho rozzuřilo na nejvyšší míru.

Vyrostl – v každém případě tak Keersherovi připadal – a rysy jeho tváře se zaostřily a potemněly. Vyzařovala z něho síla, jakou učedník zatím nepocítil.

Ale vždyť ta poslední kniha byl jen sice zasvěcený, ale jinak celkem neškodný spisek o iluzích.

„Nahoře,“ řekl Keersher suchým hlasem.

„Lžeš!“

Na to nebylo co odpovědět.

Dykstra pozvedl hůl a dračí hlavice ukázala tím nejméně příjemným směrem, totiž do učedníkovy tváře.

„Mně nikdo neunikne!“ prohlásil Mistr.

Keersher zašilhal ke dveřím. Bylo vysoce nepravděpodobné, že by se mu podařilo předstírat pohyb opačným směrem a ve chvíli, kdy by v tu stranu letělo kouzlo, vrhnout se po klice a ven. Ale pokusit se o to musel.

Přenesl váhu na druhou nohu, aby se toho Dykstra všiml. Nadechl se. Napjal svaly a donutil tělo na několik následujících okamžiků nemyslet na bolest.

Úkrok zpět ke schodišti a potom rychle ke dveřím, ať se děje, co se děje.

Tři – dva – jedna –

Veřeje zavrzaly; než stačil Keersher uvést svůj plán v existenci, Mistr ho nejspíš pochopil, protože vzápětí se dveře doširoka rozlétly a venkovní tma porodila –

- Dykstru.

Takže opravdu šlo o ty pitomé iluze a Mistr mu předvádí skutečný um.

„Keershere?“ zvolal dokonalý obraz tak trochu překvapeně. „Co to vyvádíš?“

Zůstal mezi dvěma ohni, odkud už nevedla žádná cesta pryč. Protože Dykstrova iluze byla dokonalá. Hmotná. Žádný pouhý odraz, když vykročila ze dveří a i ona natáhla Keersherovým směrem hůl, udeřila přitom mimoděk do své reálné družky a obě dračí hlavy vypadly zdvojenému čaroději z rukou a zaduněly na podlaze.

Duplikát pohlédl originálu do tváře. Zaječel, zatímco původní Dykstra zařval o oktávu níž.

Všechnu připravenou energii teď Keersher věnoval odkopnutí obou čarodějnických holí z dosahu jejich majitelů.

K ujištění o svém fatálním omylu při výběru Mistra už následující výkřiky už nepotřeboval.

Moguntijská noc, akumulovaná v úzkých uličkách, dokázala pohltit cokoliv. Byla to tma zlodějů a spiklenců, magická sama o sobě. Z určitého teď musela ustoupit, zahnána plameny požáru, ale Keersher už byl daleko.

„Jak ses mohl opovážit!“

Poslední, co slyšel, byl nepřetržitý proud kleteb, doprovázený nepřetržitými činy.

„Podvody a lákavé sliby. Laciné triky. Jak teď vypadám!?“

Mágové si svou pověst opravdu žárlivě střeží a tohle byla situace, kdy k tomu používají ohnivých koulí. Možná opravdu nutí své učedníky louskat knihy o ničem, aby se přesvědčili o jejich trpělivosti. A třeba je pak postupně zasvěcují a nenechávají je učit se při slabém svitu svíčky ze spisků, o nichž sami nemají ani potuchy. To Keersher zjišťovat nechtěl. Belhal se nocí, v zádech rudý přísvit z oken, který se zanedlouho změní v žár. Trpce se usmíval.

Mistr ho za těch několik měsíců mohl vyučit v jiném oboru – v takovém, v jakém se vyznal doopravdy. Ale vydávat se za slavného černokněžníka bylo velkým soustem i pro podvodníka takového formátu. To si učedník i Mistr plně uvědomili, když pravý Dykstra natáhl ruku a přivolal svou hůl.

Odpálil předtím několik ohnivých koulí jen tak od boku, zatímco Mistr jen vyděšeně zíral a Keersher rychle uvažoval jak z toho ven. Samostudium po pracovní době ho naštěstí naučilo víc, než si sám až dosud přiznával. Zatímco se v něm rodilo poznání, že černokněžníka už nezajímá, protože ten našel pravý cíl, rozhlédl se mimoděk po podlaze.

Ne očima, ale smysly, o nichž ještě před několika týdny neměl ani ponětí.

Malá magie se v hukotu mocných kouzel snadno ztratí.

Stát se čarodějem bez Mistra je sice možné, ale málo pravděpodobné. To Keersher věděl. Stejně jako to, že existují cesty, jak si od tohoto nedostatku pomoci. I to, že pro opravdu schopného černokněžníka už bývají symboly, amulety i knihy mnohdy zbytečné. Stejně jako hole nabité magií.

Stačil jen okamžik k tomu, aby zjistil, že z podstrčené falešné dračí hlavy vyletují díky Dykstrově umu stejně silná kouzla jako z té pravé, kterou Keersher na chvíli zadržel. Potom už stačilo s hrůzou vyvalenýma očima bezhlavě vystřelit ze dveří, kopnout jakoby omylem ten klacek před sebe a utíkat.

Teď mířil k východní bráně, kterou otevírali jako první, a uvažoval o tom, v jakém městě mají velkou a veřejnosti přístupnou knihovnu, v níž by domácí posluha mohl po práci studovat.

Dračí hlava na jeho první čarodějnické holi mu svítila na cestu.

 

© 2006, napsáno 2006, poprvé na Bezejmenné stránce v srpnu 2006

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist