Bezejmenná stránka: Literárium

Skaldbardští obři

 

Skaldbardští obři měli pověst nejhorších nájezdníků severozápadu. Byli postrachem celého Mořenska i Ostrovů na okraji, ať už je vzpomínali v přístavních putykách nebo na palubách obchodních korábů. Kdyby opravdu potopili tolik lodí, kolik se jim přisuzovalo, šla by ke dnu celá mořenská flotila včetně rybářských pramic, ale i střízlivé odhady celkového výtlaku jejich kořisti představovaly pro jednu pirátskou partu úctyhodný výkon.

V každém případě ale jejich řádění zanechávalo hlubokou stopu v mořenské ekonomice. Náklady na neúspěšné trestné výpravy celou věc jen prodražovaly, proto se rádci tamního krále odhodlali ke krajnímu řešení: najali si nejlepšího lovce odměn, jaký byl široko daleko k mání.

Vzal jsem to.

Létání je věc. Řítíte se vysoko nad mraky až se zalykáte nedostatkem vzduchu, proplouváte mlžnými polštáři oblaků, nebo se jen tak poklidně vznášíte v teplých vzdušných proudech, bojujete s vichřicí v protisměru že vás bolí křídla až někde u špičky ocasu, nebo se kroutíte ve ďábelské vývrtce k zemi tam někde hluboko dole.

Létání je rozhodně důvod pro to narodit se jako drak. Znamená to totiž, že se při tom nadřete mnohem méně než ptáci.

Pochopitelně je v tom pořádný kus přirozené magie, která dračí tělo nadnáší, obyčejná fyzika by tady byla v koncích. Viděl jsem jednou starého Absolona Žravého svištět od nevydařené večeře jen s jedním křídlem, musel přitom kormidlovat ocasem, otáčel se kolem osy, ale uháněl jako blesk. Měl proč.

Dojedl jsem ty chlapy za něj a křídlo pietně spálil.

Ale to už je dávno. Neexistuje pitomější a zastaralejší způsob jak přijít ke slušnému pokladu, než je vydírání královských rodů. Já si vydělávám poctivě. Sice to jde pomaleji, ale svým způsobem je to bez rizika.

Pod břichem mi ubíhala klidná mořská hladina; kdybych měl čas, možná bych to vzal střemhlav pod ní a v gejzíru vzhůru, ale vidina padesáti kilogramů odměny ve zlatých předmětech mě hnala vpřed.

Už třetí den jsem nazdařbůh prozkoumával severní část Našeho moře. Právě odtud přišla poslední ověřená zpráva o řádění Skaldbardských obrů; byla to obchodní loď kapitána Dečky, která se vrátila do přístavu s nákladovým prostorem tak prázdným, že zmizely i krysy, a s posádkou sice kompletní, zato z poloviny šílenou a z druhé půle slabou na nohy a s prázdnými střevy. A už třetí den jsem neviděl nic než vlny, další vlny a když se poštěstilo, i jiné vlny. Moře bylo pusté.

Naštěstí – a to rádci mořenského pana krále dobře věděli – není mou předností pouze rychlost. Důvod, proč dračí lovec odměn vydělá víc než lidský, není ani tak v účtovaných dietách, jako v tom, že si mohu troufnout na lukrativnější, tedy záhadnější a nebezpečnější zakázky. Proč? Právě proto, že jsem drak.

Takže jsem se po nějakém čase rozhodl nechat průzkumu letem a snesl se až k hladině. V místech, kde shora vypadala nezvykle klidně.

Námořníci ta místa neznají. Sotva se v dohledu objeví loď, zvednou se na kruhu tiché vody vlny. A takové vodní ostrovy se nikdy neobjevují v blízkosti pobřeží.

Chvíli jsem kroužil a vyčkával. Potom se hladina pode mnou zavlnila v soustředěných kruzích a z moře vykoukla hlava s hřívou zelených vlasů, hruď s pevným a vyzývavým poprsím a na okamžik také šupinatý ocas a ploutev ladných křivek. Naštěstí to nebyla žádná z těch nadmíru urozených dam, vylákal jsem na hladinu obyčejnou mořskou holku, jedno z těch roztomile upovídaných děvčat.

„Už dlouho jsem neviděla draka vznešeného rodu, naposledy – vlastně už ani nevím. A co ty? Jak se máš? Ne, že bych si chtěla stěžovat, ale já...“

Ano, tohle je ta výhoda, kterou mám oproti lidské konkurenci. Mohu využít více očí a uší i jiných smyslových orgánů. Občas to chce jemnou diplomacii, jindy trpělivost.

Mořské panny patří, i přes citové vydírání v slzavých větách Už dlouho jsem si s nikým nepopovídala a ty už odlétáš, k těm nejlepším zpravodajkám. Mají smysl pro detail, pokud je na palubě aspoň nějaký muž. Vědí, kam loď pluje, protože znají proudy a dokáží předpovědět počasí. A mají dobrou paměť, proto je většina z nich v lidské řeči nesmírně vulgární, neboť se ji naučili odposlechem námořníků.

Prohodil jsem několik nezávazných vět, vyslechl delší monolog, a za chvíli už věděl, že opravdu nedaleko odsud proplula včera temná tichá loď.

A že dnes ráno se v téměř totožném kursu kolébal narubijský obchodní koráb.

Kymácel se ve vlnách očividně bez kormidelníka a bez známek života na palubě. Jediná vztyčená plachta se bezmocně třepotala ve větru.

Opatrně jsem se snesl ve spirále, připraven kdykoliv vzít křídla na ramena. Ale nebylo to zapotřebí.

Paluba byla plná těl. Povalovala se všude, jak padla uprostřed příprav k obraně. Mrtvá nebyla.

Všichni spali.

Mrtvý byl jen náklad.

Prudce jsem se otočil, protože za mnou nejistými kroky zavrzala paluba. Někdo, podle všeho kapitán, se belhal náměsíčnou chůzí, civěl do prázdna a v závěru se pokoušel projít mnou.

Lehce jsem na něj dýchl, to zabere vždycky.

Otřásl se, zařval (což zatím udělal úplně každý) a zašermoval rukama. Přimáčkl jsem ho křídlem k palubě a pomalu, jednoduchými slovy a holými větami vysvětlil oč tu kráčí. A v jakém zastoupení, i když to tak nevypadá, tu jsem.

„Jasně že to byli oni,“ odplivl si, když se uklidnil. „Ta zatracená skaldbardská sebranka. Chlapi jako obři, ověšení železem. A samý kouzla nebo co. Bránili jsme se ze všech sil, ale ...“

Upozornil jsem ho na neoddiskutovatelný fakt, že jeho loď nemá ani škrábnutí. Podrbal se na zátylku.

„Vždyť říkám, že v tom byla kouzla. Ale my se opravdu bránili, tedy pokud si vzpomínám. Jenže je to všechno v mlze. Ti hajzlové naskákali na palubu a všechno kolem nich popadalo.“

I kdybych neměl svědectví mořské panny, modus operandi bych poznal. Vyloupená loď, posádka v limbu, vesměs žádné použitelné svědectví, škody převážně na materiálu. Tahle stopa byla naštěstí docela horká.

„Počkejte,“ kapitán si všiml mých příprav k odletu. „Nemohl byste to tu trochu zdemolovat? Aby se neřeklo, že jsme se vzdali bez boje.“

Ke Skaldbardu draci tak nějak patří. Vezměte si jejich dračí lodě, energetickou bombu z rybích vnitřností, které říkají Dračí polévka, Dračí stolec, na kterém usedá (v době kdy náhodou nějakého uznávají) jejich velekrál, zkrátka: Seveřané nás berou. Jeden se tu občas může objevit, aniž by se po něm hnala konzerva na koni nebo aby před ním všichni utíkali. Dokonce, je-li v dohledu nějaký cizinec, odváží se Seveřan (dobře najedenému a ospalému) drakovi poplácat po přední noze. To aby zachovali drsnou tvář. Na to jsou ve Skaldbardu machři.

A mně tu navíc znají. Kdysi – to už je dávno – jsem sežral jednu jejich princeznu. Ještě mi ležela v žaludku, když jsem se za tmy nenápadně ztratil na jih; kdybych to neudělal, posadil by mě rozjásaný dav na trůn. Ale to už je opravdu stará historie, takže někdy jindy.

Přistál jsem na útesu, tyčícím se nad Malvíniným průlivem, lehl si mezi kameny a čekal. Ať už plují do Nadwritu, Fernetelmu, nebo do nějakého zapadlého fjordu, musí tudy. A i když už jsou jedním veslem doma, je to nejlepší vhodné místo k útoku, z útesu mohu, ve chvíli kdy se oni budou ze všech sil snažit vyhnout skaliskům, sletět přímo na ně.

Nemůžu jsem riskovat, že se mi za průlivem ztratí v prvním fjordu, plavčík z té lodě mohl být v důchodu, než bych je znovu našel.

Ztuhl jsem ve vyčkávací póze a snažil se vypadat jako okolní kamení. Nebylo to jen kvůli Skaldbardským obrům, nedaleko ležela vesnice, několik kamenných chalup s doškovými střechami, pár stodol a hlavně stovka venkovanů, z nichž kterýkoliv mohl zabloudit sem nahoru. Tím spíš, že střechy nejvýše položených domů jsem zahlédl kousek pod sebou.

Draci umí čekat. Mohl jsem tu ležet několik let a přitom nespustit oči z průlivu. Ale naštěstí to tak dlouho netrvalo.

Temná pirátská loď se objevila na obzoru, hnal ji dobrý vítr i veslaři, a tak se blížila celkem rychle. Zhoupla se v proudu, kterým příroda grátis vybavila seveřanskou hranici, těsně minula ústí velkého víru, který swingoval v rytmu pobřežních vln. Možná se chystala přistát, lodě, plavba a mořeplavectví nejsou zrovna mou silnou vědomostní stránkou.

Jak se blížila k ostrým skaliskům, mezi nimiž vedlo jen několik bezpečných cest, zdálo se, že ta druhá varianta bude blíže skutečnosti.

Vesnice pode mnou totiž promluvila.

Nerozuměl jsem ani slovu, ale z výkřiků a hlaholu jsem poznal, že i vesničané loď vidí. Když pak lidský hluk přehlušil příboj, nevydržel jsem a vydal se opatrně dolů.

Skaldbarďané jsou národ přátelský a nesnášenlivý. Jde to spolu dohromady, záleží totiž na tom v jaké situaci se s nimi setkáte. Jsou také bytostně nezávislí a většinou nedohlédnou dál než za nejbližší autoritu, proto se špatně ovládají a mizerně se jim vládne. Když drží Skaldbarďan v ruce nůž, do poslední chvíle nevíte, jestli vám ho zabodne do hrudi, nebo pro vás odřízne pořádný flák ze šťavnaté pečínky. Chovají se zkrátka téměř jako draci, a jediné, s čím si jeden může být jistý, je fakt, že netrpí nižádným rasismem. Skaldbarďan nebo Narubijec, člověk nebo trpaslík, buďto je to na krátkou dobu dobrý spojenec, nebo nepřítel, rozuměj kořist. Proto se vytahují svým kladným vztahem k drakům, jisté ovšem je, že se nás z dobrých důvodů straní stejně jako ostatní.

Usadil jsem se na úzké cestičce hned za posledním domem, stavení mě krylo a mohl jsem dobře odposlouchávat. A odposlouchával. Jenže to nedávalo smysl.

Neslyšel jsem žádné Sláva a Hurá. Někdo sice křičel Připlouvají, a někdo jiný zase Jsou to oni, ale neznělo to nijak nadšeně.

Potom se ozval dupot a zpoza stavení vyběhlo všechno, co ve vesnici mělo dvě nohy: muži, ženy, děti i kuřata.

Zarazili se. První řada se nadechla k výkřiku hrůzy, ale potom jeden z rudobradých seveřanů mávl rukou.

„Vždyť to vyjde nastejno. Drak nebo oni.“

Ztratil jsem dost času, než jsem jim vysvětlil, že se nemusí stavět do fronty na porážku. Potom jsem raději vyšplhal zpět na útes, sklouzl z něj a v letu nízko nad hřebeny vln si to snažil srovnat v hlavě.

Kdo, u všech potvor, jsou ti zatracení piráti? Skaldbarďané často napadají jiné Skaldbarďany, nemusí totiž plout za pořádnou rvačkou daleko, ale ani ten nejmírumilovnější severský zemědělec (který levou rukou umlátí medvěda rádlem, protože meč v něj před časem překoval) by se takhle nevyděsil ani Kákona Krvavého vousu. A Seveřané z Malvínina průlivu jsou otužilí rváči, jejich severněji žijící příbuzní je přepadají, když se vracejí bez kořisti, a všechny trestné výpravy proti Skaldbardu začínají (a mnohdy končí) právě u nich.

Ta loď mířila na sever. Ale chce opravdu zakotvit někde ve Skaldbardu? Nevede její kurz přece jen dál?

Při myšlence na opravdové ledové obry mě opravdu zamrazilo. Vy, lidé, si můžete myslet své, ale já ty přerostlíky znám. Na jih se nijak nehrnou, už proto, že by museli přes vodu a té nedůvěřují. Když je zmrzlá ano, ale když teče, považují to za neskutečné faux pas. Ale proč by ledoví obři – kdyby překonali strach z vody – vyplouvali na kořistnické výpravy? Jejich taktika je prostá – seberou se, rozbijí na co přijdou, sežerou všechno, co obsahuje proteiny, a po čase se rozmrzele vrátí zpátky za polární kruh, protože tam dole to podle nich nestojí za nic. Bodejť ne, když po nich nezůstává nic, než země podobná permafrostu.

Kdyby se mezi nimi našla výjimečně inteligentní hlava, která by dokázala vymyslet takovýhle plán, neměla by důvod ho realizovat, protože lidé nemají nic, co by ledoví obři využili.

A na většině těch lodí posádka přežila.

Jenže pirátský koráb skutečně mířil k ledové bariéře, do míst, kde nežijí ani ti nejotužilejší Skaldbarďané. Tajemství lákalo, stopa byla čerstvá. Takže jsem se jí nepustil.

I přes to, že zatímco se ledoví obři šíleně bojí vody, já se šíleně bojím ledových obrů.

Létal jsem nízko při hladině anebo vysoko v oblacích. I když dračí tělo nadnáší magie, bez energetických výdajů se neobejdeme, takže nebylo jednoduché držet se pirátů a zůstat přitom nespatřen. Naštěstí nebyli tak rychlí, aby se mi na moři přes den ztratili, díky čemuž jsem mohl občas zůstat pozadu a ulovit si nějakou tu rybu.

Pátého dne jsme minuli první ledové kry a za svítání už bylo vidět modrošedou hradbu zmrzlé vody, prokvetlou tmavými stíny kamene.

Arciandělské útesy, první brána říše ledových obrů. Možná je to osamělý ostrov, snad výběžek nějakého věčným ledem pokrytého kontinentu. Ale především místo, kde je můžete poprvé spatřit – pět metrů vysoké, nenaložené a stále hladové bestie. Drží tu stráž už od dob, kdy Skaldbarďané, nafouklí z toho, že porazili nějakou východní říši, a založili díky akci, vyžadující jistou dávku organizace, první stát a první kulturu, vyrazili na sever a pustili se do ledových obrů.

Těm trvalo několik měsíců, než se zorientovali, následkem čehož jim většina masa utekla. Od té doby – je to už několik staletí – drží obři hlídky pro případ, že by se nenadálá úroda opakovala.

Pirátská loď si to namířila kolem útesů a přímo do brány.

Zatraceně.

Takže přece jen oni.

Držel jsem se nízko nad vlnami, koráb se chvílemi ztrácel. Ale neušlo mi, že se drží vpravo, u vyšší skály. Nejspíš právě tudy vedla vodní cesta.

Vzal jsem to doleva, aby mě neodhalili.

Jaká to byla chyba, jsem poznal ve chvíli, kdy se na ledovém příkrovu, který ta místa pokrýval, zvedla velká bílá postava s černými uhlíky očí, zařvala a rozmáchla se k úderu.

Bylo to rychlé. Naklonil jsem se doprava a snažil se prolétnout kolem skály, jenže z ní se vynořily ruce a snažily se mě strhnout. Sekl jsem po nich a odrazil se výš do vzduchu. V ten okamžik mě zasáhla sněhová koule, ledoví obři dokáží během chvilky koncentrovat a podchladit vzdušnou vlhkost. Bohužel také dobře mířit.

Padl jsem na led. Jen jsem se zvedl, vyrostl z něj další obr.

Oheň!

Naštěstí jsem byl rychlejší. Stačilo to jen na krátký zášleh, ale s tou potvorou docela zamával.

Vzápětí na to mi tlamu ucpala další sněhová koule.

Musel jsem nahoru do vzduchu, na zemi jsem v těsné blízkosti obrů neměl šanci. Odskočil jsem proto stranou a soustředil veškerou levitační magii na prudký start kolmo vzhůru, použít křídla znamenalo vystavit je dalším střelám. Jenže jsem je přece jen trochu roztáhl – a to byla chyba.

Jeden z obrů skočil a pokusil se mě strhnout, chytil mě za křídlo a pootočil, vylétl jsem po oblouku, vyryl brázdu do ledu – a naštěstí se od něj odrazil.

Z výšky už jsem mohl pořádně pálit. Vychrlil jsem záplavu ohně na všechny strany a zbavil se tak nejbližších útočníků. Někdo další po mně začal házet koule a kamení ze skály.

Nárazem o led se mi rozostřil zrak, což udělalo své s přesností. Ale nebylo to nejhorší a pořád jsem mohl uniknout.

Jenže ledový paprsek, na který obři potřebují trochu času, byl přesnější než já a rychlejší než blesk.

Zasáhl mě vysoko nad hladinou průlivu, zmrazil mé tělo a zmrazil mé vědomí.

Poslední, co jsem viděl, než jsem se propadl do mrákot, bylo cosi tmavého, přibližujícího se rychlostí volného pádu.

Potom už byla jen tma.

Nejdřív jsem opatrně otevřel levé oko. Zkusil bych to s pravým, ale cítil jsem, jak víčko svírá velký otok. Podle pro mne nesmyslné změti lan a provazových žebříků to kolem vypadalo na loď. Ale nehoupala se, nejspíš kotvila pěkně u mola. První pohled jsem věnoval silnému kořeni stěžně a přezce na... nejspíš na vysoké botě, když čichám sůl z paluby. Zaostřil jsem.

Nebyla to bota. Nemusel jsem ani pohnout hlavou, abych se podíval námořníkovi do očí.

Trpaslík.

Jistě, i tihle malí kovkopové se občas, tu a tam, věnují rybolovu nebo příbřežnímu obchodu. Chce to jen trochu odvahy a otrlosti, protože trpaslík se cítí nejjistěji, když má pod nohama žulový masiv. Mezi námi a jimi panuje – ne nepřátelství, řekněme spíš druhová ostražitost. Máme čich na drahé kovy. Máme přehled o kvalitě i představu o kvantitě. Dokážeme si k těm věcem vytvořit vztah. Drak, stejně jako trpaslík pozná, že mu nějaký vtipálek posunul tenký zlatý náramek o kousek dál. Cítíme váhu věcí, není nic jednoduššího, než se pustit do inventury, když se rozhlédnete takovým vnitřním zrakem a zjistíte, že chybí deset deka stříbra. Tenhle smysl umožňuje trpaslíkům razit bezpečné štoly, oni vidí, že o dva metry dál je skála řídká.

Většinou se ale s pidimuži snášíme. Mají prsty a umí z nevzhledné hroudy vytvořit něco s opravdu přidanou hodnotou. Jsou mistři v kovotepectví i prvotřídní dodavatelé základních surovin.

Nejlepší odhadce je ovšem vždycky drak.

Zvedl jsem hlavu a ujistil se, že mě neklame čich. Paluba jich byla plná. I molo. Jsou totiž cítit jen skálou, nikdy neberu kšeft, kde jde o Děti země, protože nejdou vyčenichat. Proto se mi také loď zdála prázdná, nesmrděli tu ani ledoví obři, ani se nepotili lidé.

Většina z těch prcků pobíhala sem a tam, něco nakládala, něco vykládala, ti nejbližší měli v rukou zbraně.

Zkusil jsem se pohnout. Nadzvedl jsem se na přední tlapy, ale bolest v pravé lopatce mě přibila zpět k palubě.

„Klídek,“ řekl zlatý opasek přede mnou.

„Jseš živej, tak si to na poslední chvíli nepokaz.“

To, co jsem zprvu považoval za pouta, byly obvazy.

Vytáhli mě z ledové vody daleko za branou, kam mě odnesl proud; znamenalo to, že jsem až na druhé straně někde v oceánu. Podle všeho tu neměla být žádná pevnina, ani ostrov ne, vždycky se vyprávělo, že za ledem není nic, než širé moře. Ale aspoň jeden ostrov tu byl, žili na něm pro mé štěstí trpaslíci a zrovna se chystali k nám domů.

Přes bránu říše ledových obrů. Byla to nejspíš jediná cesta, ale pro trpaslíky bezpečná, protože jsou pro obry nepoživatelní a hlavně pachově neviditelní. Prázdná loď je samozřejmě nezajímavá.

Jak jsme se přes bránu dostali, to nevím, byla ve mně tak malá dušička, že jsem raději spolykal odporně hořký nápoj, jenž mě na nějaký čas bezpečně uspal. Trpasličí medicína, kterou mě celou dobu kurýrovali, je opravdu zážitek. Skutečně vás postaví na nohy, jen dlouho netušíte, jestli na vlastní. Otevřel jsem oči až někde u jižního cípu Skaldbardu.

Loď stála. Trpaslíci byli podivně napjatí. Vyhlíželi přes pažení, šplhali na stěžeň a přenášeli sem a tam nějaké věci. V lodích a jejich provozu se nevyznám, ale na běžný palubní den to nevypadalo.

Výhled mi zastřel šéftrpaslík, který se neohroženě postavil až k mé tlamě. Chvíli se mi pokoušel koukat do očí, nervózně přešlapoval a pohrával si s krátkými silnými prsty. Prostě a jednoduše měl na jazyku něco důležitého.

Aspoň pro něj.

„Potřebujete s něčím pomoci?“ zeptal jsem se přímo: „Nebo se mě zbavit? Dochází jídlo nebo tak nějak?“

Krmili mě docela dobře, to ano. Ale ta spíž rozhodně nemohla být bezedná.

„Ne, to ne.“

Odkašlal si.

„O jídlo se nestarej. Jen...“ ještě chvíli ehm-ehmoval. „Víš, když už tě máme na palubě ...“

„Cena za záchranu?“

Rozzářil se.

„Já věděl, že s drakem je jiný vyjednávání. Můžeš se podívat přes pažení k severu?“

Mohl jsem. Neviděl jsem nic zvláštního, jen vlny a možná nějakého ptáka v povětří.

„Na obzor.“

„Myslíš tu černou tečku?“

Přikývl.

Byla to loď.

Skaldbardští obři?

Byla by to náhoda, ale velice příznivá náhoda. Mohl bych na ně zaútočit ve chvíli, kdy to absolutně nečekají. Ale...

„Vy draci jste přece na zlato, ne?“

„Cože? Ano, proč?“ nespouštěl jsem z blížícího se plavidla oči.

„Já jen, že...“

„To jsou ti piráti, co?“ řekl jsem: „A vy máte strach.“

„Jo, jistě, máme strach.“ řekl jeden z pidimužů, stojící opodál.

„To je skaldbardský obchodní konvoj,“ opravil mě šéftrpaslík.

„Tak čeho se bojíte?“

„Že to nepoberem‘.“

Rozhlédl jsem se. V trpasličích obličejích se neodrážela nejistota, bylo v nich jásavé napětí před bojem.

To oni rádi, boj. Uvolňuje v nich nastřádanou energii, kterou by jinak museli pomalu vydávat při lámání skály.

„Cože, vy? Obchodní konvoj? Takže Skaldbardští obři...“

Musel jsem zatřepat hlavou, aby správné kuličky zapadly na správná místa.

„Malý tělem, velký činy. Správně, my jsme...“

Šéftrpaslík zatřepal plnovousem, což znamenalo, že se směje. Pak se rozmáchl širokým gestem po palubě.

„... ti obávaní Skaldbardští obři.“

Překvapeně jsem vydechl.

Ledabylým plácnutím si uhasil plnovous.

„Taky tě to vzalo, co? Když jsem tenhle nápad dostal, nemohl jsem tři dny spát.“

„Ale proč? A jak?“ kvíkl jsem.

„Je to naprosto dokonalý krytí. Bojí se nás na jihu i na severu. Jedni proto, že nás považují za Skaldbarďany, druzí mají strach z ledových obrů.“

„Ale nikdo nikdy nemluvil o trpaslících. A přežilo jich dost,“ namítl jsem.

„Strach má velké oči. A trpaslíci přece neplavou na lodích, že? A hlavně tomu strachu tak trochu pomáháme.“

„Cože?“

„Vidíš ty rošty?“

Viděl jsem. Považoval jsem je za nerozum a za kuchyňská zařízení pro tradiční trpasličí párty s opékáním masa.

„A vyznáš se v bylinkách?“

Musel jsem přiznat, že vůbec ne.

„Existují rostliny, které po určité úpravě při pálení uvolňují určité látky, které zcela určitým způsobem usměrňují lidské vnímání.“

„Cože? Vy je nadrogujete a oni se pak strachy pose... se vám vzdají?“

„Jo. I to se někdy stane. Taky máme v záloze pár poctivejch řemeslnejch triků.“

Rozhlédl jsem se, protože k nim určitě patřilo skřípání a vrzání, které se při šéfově proslovu začalo ozývat.

Posádka byla v plné práci. Kolem mně se zvedaly desky a stahovala plachta. Stožár vyrůstal. Na přídi se objevila nevkusná karikatura rozšklebené dračí tlamy.

Ti hajzlíci měnili loď. Několik čtverečních metrů plachtoviny, napjaté na nosnících ji zvětšilo. Změnilo vzhled.

No nazdar!

Odletět jsem nemohl. I kdybych se dokázal vymotat z obvazů a ubránit trpaslíkům, kterým by to došlo, viděli by námořníci, jak se z pirátské lodi vznáší drak. A pokud přežijí – což bylo v případě téhle party pravděpodobné – za nějaký čas se stane veřejným tajemstvím, že jsem vzal peníze proti svým klientům a nenajme si mě ani stará babička, hledající kočku.

Šéftrpaslík si toho byl očividně vědom.

„Jen nějakej ten plamen. Viděli jsme, že dokážeš chrlit dost daleko, nežs nám spadl skoro na palubu. Stačí, když zapálíš jednu loď.“

Takhle to tedy bylo. Ty potvory mě naložily hned po boji s ledovými obry, žádné hodiny ve studeném moři. I když nejspíš jen proto jsem přežil.

„Šéfe!“

Pirátská loď byla připravena k boji. Chápal jsem je – s drakem na palubě si tak tučnou kořist nemohou nechat ujít.

„Je to ňáký divný.“

Odšoural jsem se k pažení.

Konvoj už byl blízko. Nezdál se mi nijak zvlášť podivný, ale něco ve vzduchu tu bylo, vyzařovali to trpaslíci, zkušení piráti a mořeplavci.

Nikdy by mě to o nich nenapadlo.

„Oni nemění kurz,“ řekl jeden pidimuž, jehož přilbici zdobily rohy delší než jeho ruce.

„Ne,“ opravil ho šéftrpaslík: „Oni manévrují naším směrem.“

Než jsem se stačil zeptat nakolik to mění plány a situaci, situace se změnila sama.

„Jsou to přece skaldbardské náklaďáky, ne?“ řekl jen šéftrpaslík, „Tak proč nezdrhají?“

Vzápětí na to mu odpověděly samy.

Takhle nějak se musí cítit liška, když pozná, k čemu jsou kohoutí zobáky, číhající v kurníku místo kuřat.

Z nejbližších lodí vylétly s nezaměnitelným svistotem kameny z katapultů. Zapadly do vody daleko před trpasličí lodí, ale rozjetí útočníci se brzy dostanou na dostřel.

Některé balvany po dopadu hlasitě zasyčely, protože byly omotané hořící koudelí.

Tohle bylo opravdu zlé.

I když na to nebyl čas, domyslel jsem si co se děje. Skaldbardský parlament, scházející se v období relativního vnitroseveřanského klidu, se rozhodl pro jednou odložit řešení důležitých otázek dělení zbytku světa na kořistnické zóny jednotlivých jarlů na příště a spojil síly proti hrozbě a konkurenci Obrů.

Rychlé dračí lodi, které se vynořily za dalekonosnými zbraněmi vybavenou obchodní flotilou, se silou všech paží hnaly na zteč. Bachraté (karaky nebo co) jim manévrovaly z cesty, zatímco trpaslíci vyděšeně odhazovali a zase sbírali zbraně, dusili oheň pod rošty a pobíhali sem a tam.

Mně naštěstí vynechali. Asi si nebyli jistí, jestli mám v sobě dostatek ohně k odražení útoku. A já ho, zatraceně, neměl. Skuteční ledoví obři mi dali co proto.

Ale čert vem trpaslíky. Z téhle pasti jsem se nemohl nepozorovaně dostat a to bylo špatné. Jenže když nefunguje skutečný oheň, ještě pořád je tu plamínek zdravého rozumu.

Mysli. Mysli hlavou a ne tou pitomou uzlinou v páteři, ty zatracená obludo. Kde jsme, kromě toho, že jsme v háji? Někde jihozápadně od průlivu. Na Ostrovy je daleko a stejně by nás tam podřízli.

Ale někde za rohem je Svatá Ruina, jeden z největších mořenských přístavů, právě proto Skaldbardští přichystali svou past tady, protože tudy skutečně často proplouvají obchodní lodě.

Zařval jsem.

Umím řvát, sonická zbraň je ta první, kterou se dráče, ještě v hnízdě, naučí používat. Na trpaslíky to mělo patřičný efekt – většinou padli na palubu.

„Všichni k veslům. Hned!“

No, hned to nebylo. Ale dohrabali se tam.

„Směr jihovýchod. A ze všech sil. Ráz – dva. Ráz – dva.“

Asi jim chyběla pádná ruka. Nebo bubeník. Chytili se rytmu, loď poskočila na vlnách a vyrazila.

Skaldbardská flotila na chvíli zaostala, ale potom se řada dračích lodí vydala za námi.

„Ale tam je přece mořenské pobřeží,“ zaječel šéftrpaslík.

„Přesně tak, zařval jsem mezi Raz a Dva.

„A Svatá Ruina.“

„Zcela správně. Ráz.“

Ti, kteří nás zaslechli, znejistěli a vypadli z rytmu.

„Dva.“

„Za to, že jsme ti zachránili život?“

„Právě za to. Ráz.“

Možná v nich byly pochyby, zcela určitě strach, ale podřídili se. Odkládali smrt.

Jenže já měl svůj plán.

„Strhneme aspoň to maskování,“ žadonil šéftrpaslík.

„Ať tě to ani nenapadne!“

V dálce se objevilo pobřeží.

Poznal jsem nízký břeh západní Pytloviny. Ke Svaté Ruině zbývalo několik námořních mil.

„Zpomalte, ksakru!“

Trpaslíci veslovali jako o život a skaldbardská flotila se začala ztrácet. Bohužel i u nich měl někdo rozum. Doufal jsem, že horké hlavy převládnou.

Aspoň na čas.

Převládly.

Za chvíli už jsme znovu byli na dostřel, jenže to už se objevil první svatoruinský maják. Potom vzdálené hradby – a les stěžňů mořenské flotily v přístavu.

O něco později se les zavlnil a po zuby ozbrojené válečné lodi narychlo vypluly vstříc konvoji skaldbardských dračích veslic, který, veden nechvalně známým pirátským korábem zcela očividně útočil na Mořensko.

Taková situace se nesmí promarnit.

„Až se do sebe pustí, tak pokud možno rychle sundejte ty parády a zapalte koření, ať můžeme nenápadně vypadnout.“ řekl jsem šéftrpaslíkovi. „A jestli nás nepotopí, tak trapem na jih.“

Pirátská loď se houpala v mírných vlnách zapadlé zátoky někde ve sporném území Mořenska a Narubie. Posádka se povalovala po palubě, vysílená dlouhým a usilovným veslováním, já polykal sliny, abych trochu utišil protestující hlasivky.

„Tak fajn,“ šéf se postavil, vystrčil břicho a zahákl palce za opasek.

„Dostals nás z toho. Takže je asi čas mluvit o odměně, co?“

„Samozřejmě,“ zasípal jsem,

Lesk v jeho očích prozrazoval kam až můžu s trpaslíkem zajít při handrkování o zlato. Do předsíně.

„Kolik?“

„Nechci drahé kovy. Ne od vás.“

To ho zarazilo.

„Drak?“

„Jo, drak. Chci vaši loď.“

Musel si sednout. Využil k tomu soudek od toho jejich tajuplného býlí.

„Loď? I kdyby... K čemu ti bude?“

Zvedl jsem se na zadní a ukázal mu pařáty. Jen tak mezi řečí, aby věděl na čem je.

„Je to jednoduché. Vezmu si ji a odtáhnu někam, kde na mě čeká pořádný balík, až ji uvidí. A možná ještě tučnější, když se představím s modřinami a výbornou historkou o boji jednoho proti hordě krvežíznivých pirátů.“

Nedocházelo mu to. Chvíli potřásal plnovousem, rozhlížel se po palubě a počítal. Cítil jsem, že potřebuje do rovnice ještě jednu známou.

„Nezapomeň, že vím, kterým směrem je vaše základna. Kdo tam asi bude dřív?“ mávl jsem křídlem.

„Krucifix,“ řekl jen a odplivl si. Pak zadupal na prkna paluby. Podíval se na zelené kopce pobřeží.

„Tak ať. Je tvoje. Máš recht, pirátství se nedá provozovat do nekonečna. A taky není moc poctivé, přepadávat lodě a námořníky – my dobře víme, jak se chudáci nadřou. Nevíš jestli tady někde nevede nějaká frekventovaná zemská stezka?“

 

© 2005, napsáno 2004, poprvé na Bezejmenné stránce v září 2005

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist