Bezejmenná stránka: Literárium

Škaredé dveře

 

Ta vesnice se jmenovala Škaredé Dveře. Jméno, pravda, trochu  zvláštní, ale ne nelogické, neboť opravdu vyrostla kolem skutečných dveří. Proč, to nikdo neví, ale nejspíš jen proto, protože neosídlená místa člověka dráždí. A koneckonců, ty dveře tam stály první. Ošklivý, červotoči prolezlý a zčernalý rám, a ošklivá, červotoči prolezlá a zčernalá prkna na zrezivělých pantech. Milosrdně skryté v hlodášovém křoví představovaly středobod a zároveň slepou skvrnu v očích vesničanů.

Otcové zakladatelé měli fantazie jen tolik, že shluku několika domečků, který po čase v těch místech vypučel, začali z nedostatku jiných nápadů říkat Vesnice u škaredých dveří.

Potom se to zkrátilo. O nějaký ten pátek později pak jiná generace domorodců zjistila, že geografie okolního světa podléhá nemilosrdným evolučním změnám, při nichž se (k radosti pozdějších jazykovědců) původní, většinou obyčejně popisný název sídla zkomolí, a bylo by tedy vhodné, kdyby jméno vesnice prošlo podobným vývojem, neboť není nic horšího, než se nedržet duchu doby. Osvícenci se tedy pokusili prohnat jméno svého rodiště sémantickou sekačkou a přejmenovat ves na Škareře či Škadeře.

Což se neujalo, a nejen proto, že v té době úřadující starosta trpěl vadou řeči a česal si přehazovačku.

Vnější pozorovatel by mohl starosti a hádky o jméno sídla považovat za účelovou mlhu, mající za úkol odvést pozornost od podstaty, totiž ode Dveří. Byly tam, stály tam, a jak se zdálo, neměly žádný účel a neplnily žádnou funkci.

Dokud je někdo neotevřel a nevstoupil do nich.

Kdysi se předpokládalo, že vedou do nějakého jiného světa, ale protože každý, komu se jimi podařilo projít, okamžitě zmizel, rozšířil se později jiný názor, podle něhož nevedou Dveře vůbec nikam. A všichni se snažili pro jistotu držet z dohledu. Jen tu a tam je někdo enviromentálně uvědomělý otevřel, aby do nicoty vyexpedoval netříděný odpad.

Nakonec se na ně víceméně zapomnělo. Stály na kamenitém plácku, který podle všeho někomu patřil, ale nikdo se k němu nehlásil, nejspíš pro případ, že by obecní rada nařídila likvidaci Dveří na náklady majitele. Předpokládalo se, že kdysi dávno snad patřily k nějakému domku, jehož materiál padl na stavbu okolních, a protože časem si některé stodoly i stavení pořídily vizáž ještě zchátralejší, začali vesničané Dveře vesele ignorovat. A z pomyslného středu a středobodu místního života se stal jen běžný objekt na periferii vnímání.

Přesto existoval člověk, který věděl své.

Zima to možná vzdala pokud šlo o počasí, ale držela se svých kalendářních práv, takže v půl sedmé se už vesnice přikryla tmou. Za okny zablikaly televizní obrazovky, náves se vylidnila. Až na dva muže, kteří jí procházeli po přímé lince, což prozrazovalo jejich exotický nedveřský původ. Slušný starousedlík by náves obkroužil zleva, aby neskončil v nenápadné díře, plné špinavé vody.

„Vidíš, jak tě ta tvoje elektronika vypekla,“ stěžoval si ten menší, jenž se kdysi narodil do rodiny Soukupů. Neměl ovšem na mysli bláto prosakující ponožkami.

„Narodil jsem se tady,“ řekl vyšší, pyšnící se příjmením Roubal, od věci a s nádechem dobře hrané nostalgie.

„Skutečně? Nikdy jsi o tom nemluvil.“

Roubal nemluvil o mnoha věcech. Například téměř nikdy nekomentoval svůj poslední dobou téměř nepřetržitý stav permanentního rozladění.

„Zdědils tady chaloupku?“ zeptal se Soukup, „Hele, kdyby si to tvoje ultramoderní auto nepostavilo hlavu, mohli jsme tu být už v půl čtvrté. Za světla,“ dodal vyčítavě.

Ve tři čtvrti na tři, kdybych na to šlápl, jenže to bych musel poslouchat řečičky o bezpečném provozu, zašklebil se jeho kolega uvnitř své mysli. A to ani nevíš, že zdržení nezpůsobila žádná chyba moderní techniky, ale já sám.

Vymlouvající se na chybu moderní techniky.

„Nepotřebuješ světlo,“ řekl nahlas.

Návrat do rodné vesnice ve skutečnosti žádné návaly nostalgie neprovázely. Neměl to tu rád. Nudná díra bez možnosti se opravdu pobavit, člověk si nemohl vybírat kamarády, musel vzít za vděk tím, co bylo. Všude daleko a všude samé konzervativní dubové selské palice.

Život je ale jinak krásný. Byl by krásný, kdyby v něm člověk nemusel zakopávat o takovéhle... Kdepak díry.

Soukupy.

Jak se třeba onehdy divil, když jim státní ouřada bez problémů (a bez nároku na obálku) odkývl zakázku s tak přepálenou cenou, až z toho zaslzela i Baťova bysta v muzeu o dvě ulice dál. Že prý to není slušné. A stejně blábolil i v případě té blondýny. Moralista.

„Nějaká ta tvoje technická vymoženost?“ zeptal rozmrzelými myšlenkami proklínaný, když se Roubal zastavil.

„Tady? Kdepak. Právě naopak. Tohle se ti bude líbit. Je to dokonale rustikální.“

Zastavili přede Dveřmi.

„Tohle? A co to má být?“

„Otevři je.“

Soukup s pokrčením ramen souhlasil. Ani se neptal proč. Sáhl po troskách zrezivělé kliky, stiskl a zatáhl.

„Co mám vidět? Je tma,“ upozornil pro pořádek.

„Nic,“ řekl Roubal a strčil do něho.

Soukup zakolísal, v úžasu otevřel ústa, ale vykřiknout nestačil. Přepadl přes práh – a nebyl.

Tak to bychom měli, zamnul si Roubal ruce, když na plný plyn spěchal ze zapadákova jménem Škaredé Dveře vstříc civilizaci.

Každému člověku stojí v zářivé cestě životem nějaká ta překážka.

Zákony, nevěrná manželka, žárlivý soused, nečekané změny počasí a očekávané daňové přiznání, učitel s dotěrnými otázkami o systematice hlodavců.

A tohle všechno představoval pro Roubala Soukup.

Dával například přednost spokojenému zákazníkovi před maximalizací zisků, a to i přesto, že v kraji už prakticky neměli žádnou konkurenci, takže nějaká iluzorní spokojenost byla naprosto irelevantní. A pořád to věčné poučování a moralizování. Vadily mu dvě milenky a jeden pozapomenutý potomek, luxusní mercedes... Popravdě, tak věčné nebylo, Soukup se do podobných výlevů pouštěl většinou v případech, kdy si Roubal pořídil nějakou novou technickou hračku. K čemu ti to bude, když za měsíc vydají vylepšenou variantu a ty si ji zase koupíš? Jsou to tvoje peníze – ale uvažuj. Spíš bychom měli zisk vrátit do firmy.

Kdyby aspoň svůj podíl prodal, ale to on ne.

Prostě Roubala neskutečně štval.

A tohle bylo řešení.

Někdo by ho možná považoval za příliš kruté a podléhající trestnímu právu, jiný by poukázal na nenulovou pravděpodobnost toho, že se objekt může objevit na jiném místě a přicválat za doprovodu policie, nebo ramenatých chlapíků s několikasvazkovým trestním rejstříkem.

Jenže Roubal dobře věděl kam Soukupa poslal.

Vlastně na to přišel už jeho dědeček, jeden z mála vesničanů, kteří nejen vytáhli paty ze Škaredých dveří, ale zmohli se natolik, že se nenamáhali vrátit. I on se potajmu díky Dveřím zbavil neskladného odpadu, včetně vážného konkurenta v zápase o ruku budoucí Roubalovy babičky. Občas ho pak trápilo svědomí, než si všiml jistých náznaků, indicií a nakonec i důkazů.

Dveře vedly do fantazie.

Ne do Fantazie s velkým F. Nedalo se jimi projít do nějakého alegorického světa, ovládaného šachovými figurami nebo chlapíkem s rozložitým parožím na hlavě. Nedalo se odtud vrátit po jedné noci strávené na plese a ocitnout se sto let v budoucnu. Nic takového.

Všechno, co jimi prošlo se objevilo v obyčejné lidské fantazii. Bylo náhodně rozdistribuováno do stránek knih, do obrazů, do hudebních skladeb, v nichž se zničeho nic ozvalo hulákání rozjívených kluků nebo kdákání slepic. A zůstávalo bezpečně uvnitř.

Zmizení nějakého podnikatele, to se vysvětlí. Pořád někdo mizí, jinak by neměly noviny o čem psát.

„Když nenajdou tělo – a to nenajdou – nic mi nehrozí. Koneckonců, mrtvý není,“ řekl Roubal po příjezdu spokojeně zrcadlu v předsíni, protože čisté násilí, notabene zakončené neexistencí mu po chuti nebylo. Přezul se a ve stavu nádherné euforie přešel do obývacího pokoje.

Třeba zírá z nějakého obrazu a možná si to užívá – i když být jen několik tahů štětcem může být docela nuda. Nebo trčet na straně 215 s třemi řádky textu.

Stejně knížky nečtu. I když přišly do módy ty čtečky, asi si jednu pořídím. Ale teď si dám panáka a konečně si pustím televizi.

Vytáhl z baru láhev whisky, nalil si a rozvalil se v křesle.

Jako všechno kolem, voněla i půl stěny zabírající obrazovka  novotou. Na krabici, v níž ji Roubal přivezl, se kvůli moři zkratek všech těch báječných nových technologií, které zařízení obsahovalo, nevešlo téměř nic jiného.

Nasadil si stereoskopické brýle.

Na tenhle film se těšil – a rozhodl se, že si ho vychutná až ve stavu naprosté spokojenosti. A protože ten stav právě zavládl, mohl se  v klidu ponořit do vybájeného světa před svýma očima.

3D, to je ono! Prostě paráda. Tohle Soukup nikdy nechápal.

Roubal se spokojeně zašklebil.

A nikdy nepochopí, ať už je, kde chce.

Já jsem tady. Sedím v naprostém klidu a koukám se na postavičky a zítra neuslyším, že takové triky uměli už před sto lety. No a co? Pá pá, starouši. Teď to můžeš vykládat třeba jelenům na altamirských malbách. Nebo v nějakém válečném románu, to by bylo, přečíst si, jak jsi hrdinně padl při zoufalém útoku. Možná to pak natočili, placatý panáček v odstínech šedi a vyjeveným výrazem ve tváři...

Já se teď dívám na panáčky neplacaté. Ti vzadu nejsou možná tak úplně dokonalí, ale –

Ale ne.

Co to říkal dědeček? Že v Národní galerii viděl obraz, na němž se k překvapení kunsthistoriků objevil očividně původní nápis Roubal je vůl?

Ale co mi jinak může...

Roubal zahnal rozčarování pocitem vnuceného uspokojení.

Dobře, doba pokročila a Soukup se nemačká mezi listy nějakého brakového románu. Technika jde kupředu. Když mi nebude kazit každý film... Jak by mi ho vlastně mohl kazit, když je uvnitř?

Jak asi?

Soukup naběhl před hlavního hrdinu, vylévajícího právě své city do kamery, zabírající ho v polocelku ve společnosti ledabyle zakrytých vnad hlavní hrdinky, zasmál se přes celý obraz – a pseudoprostorem prolétla jeho pravačka a vyťala Roubalovi nefalšovanou, pořádnou a pořádně bolestivou facku.

Ano, doba skutečně pokročila. A technika jde a půjde kupředu.

Bohužel, jak si Roubal, držící se za tvář uvědomil, už bez jeho doprovodu.

 

© 2011, napsáno 2011, poprvé na Bezejmenné stránce v březnu 2011

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist