Bezejmenná stránka: Literárium

Slečna M

 

„Poslyš,“ Leona oslovila Šimka právě v okamžiku, kdy stál v mírném předklonu, držel v ruce nádobu s krmením a soustředěně, špetku po špetce, naděloval závojnatkám jejich denní příděl.

„Sakra!“ zaklel, protože se lekl a ta zatracená piksla mu vyklouzla z ruky a spadla do akvária.

„Co je?“ zeptal se podrážděně, teď už nadbytečnou špetičku rozprášil do vzduchu a štítivě sáhl do vody. Závojnatky, rejdící u hladiny, se rozprchly.

„Vylov plechovku. A seber co nejvíc krmení, ať se nepřežerou,“ poručila Leona.

„Jo. Cos chtěla?“

„Abys sebral to... Ale ne. Potkala jsem včera večer Huberovou.“

„Koho?“

„Tu ženskou shora.“

„Tu kočku?“

„Sbírej. Jo, tu – kočku,“ prohlásila s hořkou pauzou.

„No a?“

„Nezdá se ti divná?“

„Proč?“

„Je nějak...“ Leona chvíli hledala vhodné slovo, takové, které by v jejím příteli nevyvolalo nesprávné myšlenkové reakce.

„Nějak mladá,“ vzdala to nakonec.

„A co má být? To ty jsi taky.“

„Jenže ona je taková pořád. Co jí znám.“

„Ale ne. Vypadá samozřejmě mnohem starší než ty,“ snažil se Šimek získat body navíc. Zamračila se, čelo jí rozdělila úzká rýha vrásky.

Musí být starší,“ prohlásila rezolutně. „To je bez debat. Ale stejně vypadá dobře. Moc dobře, a právě to mi vrtá hlavou.“

„Nezáviď.“

„Nezávidím. Ale – víš, já k tetičce jezdila dávno předtím, než se rozhodla, že mi tenhle bejvák přenechá.“

„Tos říkala,“ kývl Šimek a mimoděk se rozhlédl. Velký třípokojový byt v chráněné čtvrti, s lodžií přes celou šíři, s výhledem na uklidňující zelený kopec, byl opravdu kauf. I když nepatřil jemu, ale Leoně.

„Takže Huberovou znám. Občas jsem jí potkávala.“

„Pochopitelně.“

„A pořád vypadá stejně.“

„To se ti zdá.“

„Víc než pět let?“

„Je ti dvaadvacet, miláčku. Patrně sis jí dřív nevšímala.“

„Právě, že všímala, já byla už v sedmnácti pěkná mrcha. Navíc tu ta ženská bydlela i předtím. A když si odmyslím co má na sobě – já to poznám – tak jí nemůže být víc než třicet. Jenže na těch třicet už vypadá hrozně dlouho.“

„Ale v tom případě – víš jak dlouho jí musí trvat, než se po ránu té vizáže dobere?“ zděsil se Šimek.

Připomenul si čas, který v koupelně trávila Leona, a porovnal vstup a výstup. Lišily se, to jistě, ale pěkné mladé holce netrvalo nikdy déle než půl hodiny, než ze sebe udělala atraktivní slečnu, vhodnou k použití v jakékoliv společnosti.

„Ale já věk poznám. Tohle je... zkrátka divný. A ty bys to měl vyšetřit,“ ukončila jeho přítelkyně rezolutně a rychle, protože z kuchyně se ozvala jásavá melodie mikrovlnky, oznamující, že snídaně Ohřej-servíruj-pochutnej si je na stole.

Šimek se podrbal na zátylku. Vyšetřování osob opačného pohlaví bylo jednou z jeho oblíbených činností. A vyšetřování osob jakéhokoliv pohlaví profesí. Ale právě proto bude muset tenhle soukromý případ nechat plavat.

Vybavil si blonďatou hlavu, kterou občas potkával, většinou když zaspal nebo se naopak z nějaké delší služby vracel.

Raději ne. Pátrat pod Leoniným dohledem po tajemství krásné slečny by nemuselo dopadnout dobře.

Ale přece jen mu to nedalo, zvlášť, když první na koho v kanceláři narazil, byla Tereza Křesťanová.

„Špatně ses vyspal?“ vystřelila po Šimkovi trochu podrážděně, protože si sedl za stůl a bezostyšně na ni civěl. Trochu nepřítomně, pravda, ale vytrvale.

„Co?“ trhl sebou, „Ne. Jen...“

„Co jen?“ Před časem uzavřeli dohodu o neútočení, podle níž se Šimek nebude o nic snažit a Tereza ho přestane ignorovat. Zatím to vycházelo.

„Ale, Leona má problém.“

„Copak?“ zvedla Křesťanová obočí a v obličeji se jí odrazil zájem.

Samozřejmě o nějakou pikantní historku.

„Sousedku,“ přiznal.

„Stará bába, co si pořád stěžuje na ten randál?“

„My máme v noci zapnuté filtry,“ řekl Šimek upjatě.

„Já taky myslela na ten randál, když tvá krásná přítelkyně myje nádobí a padaj‘ jí talíře,“ ušklíbla se Tereza.

„No dovol! A vůbec nejde o žádnou bábu.“

„Mně taky žádná bába ani na mysl nepřišla. Spíš nějaká kolem dvaceti, blondýna, dlouhý nohy... a ty.“

„Ale vůbec ne,“ zhrozil se Šimek podezření. „Totiž ano. Ale všechno je jinak.“

A vysypal to, protože se potřeboval poradit.

V osm hodin padesát minut otevřel starožitník Vlastislav Mudroch krám a v osm padesát jedna zjistil, že v něm někdo přes noc nakupoval samoobslužnou metodou. V osm padesát devět se už komisař Eduard Vaněk rozhlížel po detektivovi, kterého deleguje jako vyslance práva u nešťastného antikváře.

V devět patnáct Šimek s Terezou, přistižení u očividně nepracovního rozhovoru, pokračovali v tomto cestou služebním vozidlem na místo činu.

Naštěstí nemuseli daleko.

Byl to – aspoň ještě včera do zavírací doby – jeden z těch krámků, v nichž majitel svépomocí buduje atmosféru minulých věků a po většinu dne se zabývá aranžováním zboží, aby v návštěvníkovi vzbudilo pocit, že koupí některého z těch předmětů dodá jinak sterilně modernímu bytu na dokonalosti. Výsledkem samozřejmě bývá do očí bijící vetešnický koutek na chodbě nebo přirozená tendence starých serepetiček hromadit se kolem televize.

Mudrochova antikva teď vypadala jako potraviny po předvánočním nájezdu. Oddělení salátů zelo prázdnotou, v bednách po pečivu se válely jen drobky, regály s nápoji to o sobě tvrdily pouze cedulí na špagátku. V cukrovinkách zůstalo několik sáčků nevýrazného vzhledu a děravá krabice vloček k snídani, vytříděná z kolemjedoucího přeplněného vozíku.

„Tady byla kolekce porcelánu. Dvě kompletní sady, jedna míšeň a jedna čínská,“ zakvílel Mudroch, když prováděl detektivy místem činu. „V téhle polici mlýnky.“

„Modlitební?“

„Na kávu. Dvě stě let staré. A pistole.“

„Funkční?“

„Dvě četnické šavle!“

Šimek s Křesťanovou si představili, jak by jim asi v moderní době poloviny jedenadvacátého století slušely šavle, jeden se ušklíbl, zatímco druhá zakroutila nevěřícně hlavou. Mudroch si těch gest naštěstí nevšiml, takže si je nemohl špatně vyložit. Vypočítával a vypočítával, zatímco ho daktyloskop odháněl od míst, na nichž ještě nepracoval, a další technik docela nahlas a docela sprostě nadával na zastaralé a téměř nefunkční bezpečnostní zařízení, které se probudilo teprve teď a začalo mu vyhrožovat.

„Poslyšte, nejlepší bude, když si uděláte inventuru a pošlete nám seznam všeho, co se vám ztratilo,“ navrhla Tereza, když antikváři došel dech.

„Proč nevzal třeba tohle?“ zeptal se Šimek a ukázal na cosi, co svítilo mosazí a mohlo být čímkoliv, od kamínek po uměleckou skulpturu.

„Kde? Aha. Tak to, prosím, nevím. Asi už neměl čas. Jinak to má docela cenu,“ prozradil Mudroch, „Pošlu vám poslední katalog.“

„Já nechci nakupovat,“ bránil se detektiv.

„Cože? Ne, myslím tím seznam všeho, co se ztratilo. I s cenou. Škrtnout těch pár věci, které mi zůstaly, nebude problém.“

„Nic z toho není zvlášť drahý,“ přivítal je Klouzal, který ráno předstíral práci a proto mohl zůstat v klidu kanceláře. Antikvář byl rychlý, katalog dorazil na komisařství dřív, než si Šimek s Křesťanovou odbyli odpočinkovou kávu u stánku na kraji parku. „Ale dohromady to samozřejmě hodí pěknej balík. Nic z toho taky nefiguruje v seznamech kulturního dědictví a hlídanejch starožitností. Starý krámy, něco pro sběratele, několik obrazů. Hele, když obejdete pár vetešníků, tak podle mě tam nějakou tu věc určitě najdete.“

„A co kdyby sis vyšel s námi?“ navrhla Tereza.

„A proč bych to dělal? Je to váš případ, ne?“

Šimek jen mávl rukou.

„No jo, pro tebe, Josef, nic moc. Žádná slečna, jenom pár namalovanejch. Na jednom z těch ukradenejch portrétů je sice docela hezká kočka, ale vzhledem k jeho stáří z ní dneska bude nejspíš pěkná bába.“

Tereza se přesunula za Klouzalova záda a prohlížela si katalog s ním.

„Opravdu jen starý krámy. Nechceš se taky poučit o tom, po čem budeme – pochopitelně úspěšně – pátrat?“ obrátila se na Šimka.

„Vezmu si to domů. Leona stejně bude otravovat s Huberovou. Jak jí znám, pustí jí to nejmíň za dva dny.“

Detektivova přítelkyně byla nejen krásná, ale také chytrá. O slečně z vyššího patra neřekla už ani slovo. Dobře si uvědomila, že pouštět Šimka na takovou stopu je nebezpečné. A protože byla nejen chytrá, ale také vychytralá, použila i bezpečnou pojistku partnerského vztahu.

Projevila zájem o Josefovu práci.

„Myslíš, že bychom si mohli koupit taky nějakou takovou vázu?“ prohlížení obrázků starožitností bylo rozhodně příjemnější než zírání na oběti vražd.

„Jo. Nejlíp od zloděje. Třeba by nám jí pak Mudroch přenechal jako odměnu.“

„Nebo třeba tuhle sošku. Jé, a zrovna takovouhle měla jedna moje kamarádka. Tedy – skoro takovou.“

Vnímal proud slov jako zvukovou kulisu, za několik měsíců společného života se tomu musel naučit, jako se to naučili mnozí jiní, naštěstí je takhle schopnost většinou geneticky přenositelná z otce na syna. Hlavně nereagovat, nebo zabředne do debaty o tom, proč je taková věc naprosto nezbytná.

„Ale opravdu – tím myslím skutečně – by se nám sem hodil nějaký obraz. Originál. Tamhle na tu stěnu, jak na ní visela ta kytka.“

Co jsem jí zavraždil, postřehl Šimek lehkou výčitku v druhé polovině věty. Ale kdo má, zatraceně, vědět, že některé ty zelené potvory se nesmí tak často zalévat. Mně vždycky kytky uschly.

„Nějaký obrázky tam jsou taky,“ řekl nahlas a pustil Leonu k monitoru. „V katalogu mají vlastní skupinu. Najdu v ledničce něco normálního k jídlu, nebo ještě držíme večerní diety?“

Mávla rukou a Šimek se vydal na průzkum spíže. Život po boku manekýnky ho naučil improvizovat a připravit kaloricky vydatnou stravu i z energeticky chudých surovin.

Zvedal k ústům sklenici s nízkotučným mlékem, a volnou rukou se snažil strhnout víko z krabice zeleninového salátu, když se z obývacího pokoje ozvalo mnohadecibelové zakvičení.

„Pepo! Rychle sem pojď! Je tady!“

Sklenice se po dopadu rozbila, protože byla opravdu skleněná.

„Sakra!“

Ten, co sem vpadl, bude potřebovat dobrýho doktora a ještě lepšího právníka, protože za ty kalhoty ho seberu a napařím mu všechna neobjasněná přepadení za pět let zpátky!

Služební škodovka pomalu projížděla Krátkou ulicí. Stálo v ní šest domů, čtyři po jedné a dva po druhé straně, všechny se zahradami a dřevěnými ploty, s nízkými garážemi pod vzrostlými stromy. Byla to solidní ulice v solidní čtvrti, zachovávající si určitý venkovský ráz i uprostřed města.

„Ten žlutej,“ ukázala Tereza štíhlým ukazovákem. „Rezidence pana Mudrocha. Hele, co mu vlastně chceš? Nic ještě nemáme.“

„Já ano,“ řekl Šimek pochmurně.

Zarejdoval k chodníku. Tereza, která neslyšela jeho večerní telefonát, se podivila, když na ně starožitník jukl zpoza plotu.

„Už vás čekám, páno... Říkal jste v osm, a je osm deset,“ dodal s výčitkou.

Šimek zahučel omluvu, zatímco Křesťanová jen pokrčila rameny a nechala se pozvat na kávu.

Podávanou pochopitelně v tenkém a prastarém porcelánu.

„Už ho máte?“ zeptal se Mudroch, sotva si Tereza osladila, divíc se, že nemusela usekávat cukr z homole.

„Ne. Totiž...“ pohlédla na Šimka, přehrabujícího se v kabele, kterou občas nosíval do práce a jejíž útroby pro každého tajemstvím a záhadou.

„Ale volali jste, že máte... že si potřebujete něco ověřit.“

„Máme stopu. To víte, pracujeme rychle. A identifikace jistého objektu nás může snadno dovést k pachateli. Někdy se ztratí větší množství předmětů jen proto, aby zloděj zamaskoval krádež toho pravého,“ blábolil detektiv, „Takže když nám pomůžete, budeme vědět koho hledáme a kam se obrátí.“

„Vy myslíte, jako komu to prodá?“ zeptal se Mudroch, který také četl detektivky (i když by se k tomu nepřiznal ani na mučidlech).

Šimek vytáhl složku a obřadně ji otevřel. Obsahovala jediný list, který detektiv opatrně vyňal a položil před překvapeného antikváře.

„Tenhle obraz. Kdo je na něm?“

Mudroch s Křesťanovou shodně pohlédli nejprve na reprodukci, potom na Šimka a pak jeden na druhého.

Nato starožitník pomalu, s pečlivou intonací, odpověděl:

„To nevím.“

„Sakra.“

„Je to důležité?“

„Ovšem!“

„Je ze Skalního období Mistra Janíčka,“ špitl Mudroch. „Někdy kolem přelomu tisíciletí. Jestli vám to pomůže.“

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Tereza, když šnečím tempem vyjížděli z Krátké.

„Znáš Mistra Janíčka?“

„Pochopitelně. Jen se nejmenuje Janíček, ale Brouzda a není mistr, ale učedník. Zešílels, nebo tě ani náhodou nenapadlo, že by někdo vykradl celý krám jen proto, aby tím zakryl pravý motiv – totiž krádež nejspíš nijak zvlášť cenného obrazu?“

„Ono je to úplně jinak. A úplně složitější,“ dával Šimek na frak mateřskému jazyku, „Nejde o obraz, ale o tu ženskou, co je na něm. Bydlí o patro výš než já. Jo, Huberová. Do detailu.“

„Nechala si udělat plastiku podle starýho obrazu?“ zafantazírovala Tereza.

„To asi ne. Ale – sakra já nevím.“

A mlčel. Po celý zbytek pracovního dne se pokoušel přemýšlet.

„Nezblbni z toho. Podle průzkumů blbnou chlapi z devadesáti procent kvůli ženskejm. A tobě už – jak koukám – začíná měknout mozek,“ rýpla si Křesťanová, když ne nepodoben mátoze odcházel v půl čtvrté domů.

Navzdory svému tvrzení a úmyslu zapomenout po pracovní době na podivné chování svého kolegy, čekala druhého dne Tereza na Šimkův nepatrně pozdní příchod docela netrpělivě. Tak trochu podlehla jeho nervozitě a myslela na pátrání nesouvisející s přiděleným případem.

S kruhy pod očima a dalšími známkami nepříliš kvalitně strávené noci přišel se Šimkem i kyselý úsměv nepříjemného poznání.

„Huberová je skutečně modelka,“ řekl: „Podíval jsem se večer do jejích záznamů. Teď mi už nic nebudeš vymlouvat.“

„Ani nechci. Já se taky dívala.“

„Na co?“

„Sehnala jsem si katalog toho malíře.“

„A?“

„Skalní období. Modré období. Období abstraktních pozadí. Leonardovské období.“

„Co s tím?“

„Je všude, ta tvoje krasavice.“

„Neblbni.“

„To tys s tím přišel. Tak se pojď podívat.“

Odsunula se, aby vytvořila prostor Šimkově židli. Půl hodiny pak procházeli obrázek za obrázkem. Nic nechápající okolí, představované zápis smolícím Klouzalem, slyšelo jen nesouvislé poznámky, jejichž frekvence se snižovala, až utichly docela a Šimek s Křesťanovou jen listovali a odevzdaně přikyvovali.

Ticho v místnosti nabývalo tragičnosti téměř literární.

„Na stopě?“

Trhli sebou. Byl to Klouzal, který už delší dobu nelovil v paměti srozumitelná slovní spojení, ale pozoroval je a neslyšně se pochechtával.

„Vole,“ lekl se Šimek. „Nemáš vlastní práci?“

Na okamžik ho ovládl nepříjemný pocit, že se místo svěřeného případu zabývá soukromým – a v podstatě nesmyslným – problémem, ale červík pochybností se už zavrtal hluboko.

Klouzal se zašklebil ještě víc. Potom si zakryl ústa a zahleděl se do stropu.

Myslitelské gesto bylo na místě. Ve dveřích se tiše a bez varování objevil komisař Vaněk. Chvíli stál a pozoroval své podřízené, předstírající práci, potom si odkašlal, aby na sebe oficiálně upozornil.

„Ne, že bych vás chtěl nějak honit?“ načal klidným tónem, „A vyrušovat, když se přehrabujete v té veteši. Už s ní budete hotovi?“

„Jasně, šéfe. Máme stopu,“ zalhal Šimek od boku.

„Jenom si otypujeme jednoho chlápka a do pátka to máte na stole.“

Tereza sklopila oči, aby se pohledem do očí nadřízeného neprozradila. Nebyla na oddělení dlouho a nevypracovala si ještě příslušné mimikry, vlastní všem podřízeným na celém světě.

„Dobře.“

Vaněk se zase ztratil za dveřmi.

„Ještě, že je tak klidnej,“ oddychla si Křesťanová. Ale Klouzal se uchechtl a Šimek zaklel.

„Řekla jsem něco blbě?“

„Když se šéf vynoří coby deux ex machina, tak není klidnej. Na tos ještě nepřišla?“

Pokrčila rameny.

„Takže se jde pátrat. Pátek je pozítří,“ vyhnala Šimka od svého stolu, zrušila katalog obrazů a zamyšleně našpulila rty.

Josef kývl.

„Samozřejmě, že se jde pátrat. Jedeme.“

Pod skálou 306 byl zvenčí celkem dobře udržovaný dům s fasádou ve stylu minulého století, červenou taškovou střechou, dvěma žlutými komíny, malými okny a předzahrádkou za litinovým plotem. A opravdovou skálou vzadu, žulovým masivem, vyčnívajícím nad střechou a mizícím za sousedními domy.

Šimek ho zachmuřeně pozoroval přes boční okénko.

„Zatracená baba. Měla by se jmenovat Metuzalémová, ne Huberová. Kdo ví, kolik jí vlastně je.“

„Nemysli na to pořád. Máme tu případ. Po té slečně Martyové se můžeme kouknout pak.“

„Martyové?“

„Tys začal. A jsme v Čechách, čili Čapek je příhodnější než Shaw. Nebo bible.“

„Jo tak, ty myslíš Věc Makropulos.“

Přes kyselost v ústech se Šimek usmál.

„Prostě slečna M.,“ shrnula Tereza.

„A ten Mistr Janíček nám o ní něco řekne. Maloval jí. Celou dobu. Jestli to jemu nepřišlo divné, tak už nikomu.“

„Cože? My jdeme k tomu malíři?“ zděsila se.

„A kam jinam?“

„Ale máme případ!“ zkusila Křesťanová poslední obranu. Jenže problém slečny M ji také zajímal, věděla rovněž, že až to praskne, snese se hromobití především na Šimkovu hlavu, a proto detektiva bez dalších protestů následovala.

Chvíli marně pátrali po zvonku na vrátkách, potom je Šimek prostě otevřel a odvážně vešel mezi poněkud zanedbané malé záhonky. Vystoupali po kamenných deskách, zasazených do zatravněného svahu, až k vysokým tmavým dveřím.

Tady už zvonek byl.

Inspektor dlouze, podle svého přesvědčení naléhavě, zazvonil.

Dlouze a nenaléhavě se nic nedělo. Policista stiskl tlačítko znovu.

Už to vypadalo, že Mistr vyspává noční inspiraci nebo obchází kulturní fondy, a Křesťanová se natahovala po Šimkově rameni, aby nasupeně vyčkávajícího muže odtáhla do auta, když dveře přece jen zaskřípaly.

„Přejete si?“

Umělec přišel otevřít osobně.

Tereza si neodpustila lehký a utajený povzdech, malíř vůbec nevypadal jako malíř.

Vlastně: copak já vím, jak malíři vypadají? Nemá baret a bílou hazuku se zapranými skvrnami. Ani mušketýrský knír nebo plnovous, očividně má obě uši a netáhne z něho kořalka.

Jenže – oči nenechávaly podvědomí dlouho lhát – něco kumštýřského v něm přece jen bylo.

„Dobrý den.“

Šimek zachoval ledový služební hlas, pečlivě nacvičená intonace většinou stačila k identifikaci. Průkaz vytáhl stejně, na vteřinku ho strčil Janíčkovi před oči.

„Kriminální policie. Inspektor Šimek.“

Stařík se lekl.

„Prosím, jen pojďte dál.“

Strnul ale ve dveřích, jako kdyby doufal, že si policisté jeho pozvání s díky odmítnou. Tereza potlačila chuť ďobnout ho nehtem pod žebra, mile se usmála, úsměv v Janíčkovi povolil některé ze zablokovaných svalů a dovolil mu uhnout.

Protáhli se kolem něho, malíř pečlivě zavřel dveře, pomalu je, s klikou stisknutou až dolů, přitlačil. opatrně pak kliku uvolnil. Potom krátkými krůčky spěchal za policisty, kteří mezitím nedlouhou chodbou prošli až k trojici dveří.

„Tudy, prosím.“

Otevřel ty nalevo a vpustil je do obývacího pokoje.

„Posaďte se. Jsem tu hned.“

Zmizel v dveřích prostředních, nechal je otevřené, takže za chvíli uslyšeli hukot vody v konvici a cinkot nádobí.

„Stalo se něco?“

Za tou větou vplul Janíček do pokoje s velkým podnosem v rukou.

„Snad přepadení? Nebo loupež? Nejsem si ničeho vědom. Toto je klidná čtvrť a já už málo vycházím ven.“

„Chceme vám položit jen několik otázek,“ řekl nešťastně škrobeně Šimek.

„Ale jistě. Čaj?“

Nechtěli, na oddělení byl čajový jen Klouzal, který by se nejspíš cibulovou konvicí zlákat nechal.

„Včera,“ Šimek ocitoval datum i čas, jako by předčítal protokol: „Došlo ke vloupání do obchodu pana Mudrocha. Znáte ho?“

„Bohužel ne.“

„Antikvář. Bylo odcizeno větší množství předmětů různé historické i umělecké hodnoty.“

Janíček teatrálním rozmachem ukázal po obývacím pokoji.

„Jak vidíte, nemám ke starým krá... věcem vztah.“

Jak viděli – neměl. V rámci možností a zcela jistě nevysokých příjmů bylo vybavení místnosti celkem moderní.

Šimek se nadechl.

„Vlastně nás zajímá jeden z vašich obrazů. Je podezření, že právě on byl hlavním důvodem vloupání.“

Tereza vykulila oči.

Tohle přece nemohlo projít.

„Prosím? To by mě – jistě mě nebudete považovat za nezdvořáka – potěšilo. Ale pravda je bohužel jiná. Nejsem malíř moderní (nebyl jsem moderní ani v dobách svého mládí). Možná v některých kruzích známý, ale rozhodně ne drahý. Ostatně, v tom případě by můj obraz nevisel u vetešníka, ale v aukční síni, nemyslíte?“

Šimek se nenechal zaskočit.

„Je docela možné, že váš obraz se stal lupičovým cílem pro něco jiného. Znáte tuto dívku?“

Nečekaně vylovil fotografii Huberové. Mistr Janíček ji vzal do rukou a chvíli na ni upřeně hleděl, zatímco policisté stejně upřeně zírali na něho.

Nehnul brvou.

„Pravděpodobně.“

„Co to znamená – pravděpodobně?“

„Fotografie lže. Podle téhle by mohlo jít o mou občasnou modelku. Ale pane, pardon,“ Janíček vztyčil ukazovák, pak ho pomalu stáhl: „Madam a pane,“ opravil se neumětelsky, „Lidé jsou stejní, když se je pokusí zvěčnit diletant. Ať už jde o obraz nebo snímek. Portrét potřebuje přípravu. Kompozici. Nápad. Ne tohle,“ podařilo se mu vrátit fotografii se štítivým gestem.

„Dobře. Tedy připouštíte, že je to pravděpodobně vaše modelka,“ shrnul Šimek. A významně se odmlčel, pomalu vkládaje snímek do náprsní tašky (kterou používal právě jenom k takovým efektům).

„Huberová. Renáta Huberová,“ řekl po chvíli.

Mistr se lekl.

„Ona je podezřelá? Moje modelka?“

Další významné ticho.

„Víte, nijak zvlášť ji neznám,“ Janíček se – aniž to tušil – držel jednoho ze standardních vzorů, jaké kriminalisté dobře znali.

„Dva, snad tři obrazy, někdy modelky využívám v různých námětech. Ani nevím, jak se ke mně dostala, možná na inzerát, možná mi ji někdo doporučil.“

Nechali ho tlachat. Znervóznilo ho to, pozvolna zkracoval věty od složených přes rozvité a holé, až po jednotlivá slova.

Potom se s krátkou omluvou rozloučili, protože Šimek byl s otázkami v koncích. Adresu, kterou malíř po pětiminutovém přehrabávání vylovil, a která byla napůl špatná, stejně znal. A jak se zdálo, věděl o Huberové víc než Janíček.

Jestli tu bylo něco podezřelého, pak to byla malířova nervozita. Jenže nervózní je při styku s bezpečnostním aparátem kdekdo, nejméně pak protřelí zločinci.

Za takového se začala považovat Tereza, když se po návratu na komisařství Šimek obklopil oblakem planě přemýšlivé trudomyslnosti a poznámku o blížícímu se pátku očividně nezaznamenal, natož aby ji ignoroval.

Zájem o pohyb nejevil, ani když se Klouzal s Křesťanovou sbírali k odchodu.

„Ty nejdeš?“ zeptala se ho pro jistotu. „Už padla.“

Zavrčel a vrhl na Terezu ošklivý pohled.

Pokrčila rameny a raději zmizela.

„Máš tu hlášení.“

To, že Šimek přišel o hodinu později, nepůsobilo nijak zvláštně (i když na pozdní příchody býval specialista spíš Klouzal), udivující byla jeho hyperaktivita, tak kontrastující s včerejším odevzdáním.

„Už?“

Hrnul se rovnou ke svému stolu.

„Zdržel jsem se u techniků, šéfe,“ zahulákal do otevírajících se dveří Vaňkovy kanceláře.

„Kafe jo, ale ne horký.“

To už patřilo Tereze a špatnému výkladu jejího tázavého dotazu.

„Kde?“

„Co kde?“

„To hlášení. Měl jsem včera pár nápadů, Terezo. Jestli to vyjde...“

„Na stole. Mládenci ti ho hodili na papír. Aby se zase neztratilo,“ referoval Klouzal. Zase bylo slovo zcela na místě, jak stačila Křesťanová za několik týdnů své čerstvé kriminalistické kariéry poznat. Oba její kolegové dokázali úspěšně zahrabat nejen soubor v počítači, ale i objemný šanon. Možná právě proto měli oba neuvěřitelně dobrou paměť.

Šimek si nesedl. Naklonil se přes vysoké opěradlo židle, oči mu létaly po řádcích, levou rukou obracel listy a pravou se pokoušel otevřít zásuvku.

„Hlášení? A o čem?“

Byla zvědavá, konečně, antikvářův krám byl i její případ.

„Napadlo mě to včera odpoledne. Pověsil jsem na Huberovou sledovačku. Jako kdybych to věděl. Jsem prostě génius.“

„Ale my přece máme vyřešit tu krádež u Mudrocha,“ zašeptala Tereza s hrůzou: „A tohle nám šéf nespolkne. Jéžiši.“

„To je jedno. Jedeme.“

Rozvášněný Šimek dneška vypadal opravdu děsivěji, než fatalistický Šimek včerejšího odpoledne.

„Kam, proboha?“

„Kam asi? Za tím lhářem. A za slečnou M. Já mu dám: dvakrát, třikrát.“

Vyběhl z kanceláře a Tereza ho musela volky nevolky následovat. Řítili se pak dopoledními ulicemi, sice bez majáku, zato se zapnutou policejní identifikací pro dopravácké radary a počítače.

„Huberová, půl hodiny po tom, co se na ní pověsili, vypadla z našeho domu a vzala si taxík. Do ulice Pod skálou. Jo, přesně tam. A ještě odtud nevyšla.“

„No a?“

„Takže Janíček slečnu M moc dobře zná. Vždyť ji taky před lety maloval. Bůhví, jak starej je on.“

„V tom jeho obraze bylo něco rembrandtovského,“ připustila s potměšilým úsměvem Křesťanová.

„No vidíš!“

„A teď krade její obrazy, aby se to neprozradilo.“

„Co?“ podivil se Šimek.

„Myslím na náš případ.“

„Blbost. Ale já ho dostanu.“

Tereza nechápala proč. Ať už to bylo s věčně mladým vzhledem Huberové jakkoliv, trestný čin to nebyl.

Podívala se na sebe do zpětného zrcátka.

Zatím, usoudila spokojeně.

Tentokrát se dveře otevíraly váhavěji. Delší dobu na ně koukalo jen jedno oko a nos, teprve po půlminutě se objevil celý Mistr Janíček. V pracovním.

„To jste zase vy?“

„Zase.“

„Já už víc nevím.“

Stál ve dveřích, hájil svůj hrad, ale Šimkův neústupný pohled by porazil i zdi Jericha.

„Tak prosím,“ rezignovaně ustoupil, a policisté, už znalí situace, zamířili rovnou do obývacího pokoje.

„Jestli snad chcete učinit domovní prohlídku...“

Šimek se zaskočit nenechal.

„Chceme si jen ještě popovídat o slečně M – o slečně Huberové.“

„Říkal jsem vám přece, že si na ní příliš nepamatuji.“

„Ano, já vím. Ale jste, bohužel, v tuto chvíli náš jediný zdroj informací.“

Malíř návnadu spolkl. Uvolnil se.

„Zajímá nás její osoba.“

Janíček sepjal ruce a konečky prstů se dotkl rtů.

„Ale nevím, co bych vám o ní řekl.“

„Jen to zkuste.“

„Víte, stála mi modelem, to ano, ale v mém věku to už jaksi není ono. Nejsem umělec z lidových povídaček. Naše komunikace byla čistě pracovní. Pokud jsme se někdy dali do hovoru, pak jsme vedli takové ty formální řeči.“

Když se rozpovídal, nervozita ho očividně opouštěla. Policisté, povoláním profesionální naslouchači, mu k tomu napomohli.

Jejich soustředěné pohledy v něm pomalu budily důvěru. Přestával věřit v podezření z jejich strany, přesvědčil sám sebe, že ti dva opravdu chtějí jen hrst informací.

Ale něco opatrnosti v něm přece jen zůstalo. Navíc nevěděl to podstatné – že detektivové znají desetiletí starý obraz dívky, o níž hovoří v čase přítomném.

Tereza si Janíčka pozorně prohlížela. Uměla si prohlížet velice nenápadně, zasněným pohledem, mířícím jakoby do prázdna, klamala přitom tělem, nabízela nejrůznější partie jako vábničku. Když malíř na chvíli zvedl zrak od šálku, narazil na bariéru nohou v přiměřeně krátké sukni. Ruce, klidně složené v klíně tenhle přízemní efekt umocňovaly.

Malíř byl nervózní, netřásly se sice mu paže, neměl tik v oku a nezadrhával, ale byl napjatý jako struna, rezonoval každým Šimkovým slovem. Tereza začínala tušit proč.

Sledovat svého kolegu ani nemusela. Z toho zářila touha držet v ruce povolení a mít za zády partu uniforem.

Křesťanová se rozhodla.

„Víte, že jsem nikdy neviděla malířský ateliér, Mistře?“

Byla to úvodní věta, od níž nečekala víc, než Janíčkovu pozornost. Nevěděla, kterým směrem povede odlehčující konverzaci, ale protože chtěla skončit u malířova oblíbeného námětu slečny M, začala ateliérem.

Mistr štětce si úvodní větu vyložil po svém.

Vyskočil, šálek se zbytkem kávy odlétl na jednu stranu a malíř vyrazil na druhou. Ke krbu.

Tereza vyvalila oči, zatímco Šimek okamžitě vystartoval.

Janíček hmátl po smetáčku s dlouhou kroucenou násadou, strhl ho ze stojánku s krbovým náčiním, a švihl po blížícím se policistovi. Nohy už nabíraly směr dveře. Detektiv reagoval podle výcviku, podvědomě a rychle. Zvedl ruce před obličej, aby odrazil úder na hlavu. Janíček se pootočil a okamžitě švihl znovu, Šimek se poroučel k zemi, malíř ho překročil a vyrazil pryč.

Tereza se probrala. Stačily jí dva rychlejší kroky, nastavila umělci nohu a potom vrávorajícího muže chytila za předloktí, druhou rukou za rameno a zapáčila proti lokti. Rázem zpacifikovaný útočník se sehnul k zemi.

Šimek se zvedl, chytil malíře z druhé strany. Společnými silami ho dopravili zpět do křesla. Tvářili se přitom jakoby nic.

Janíček sklopil zrak a mlčel, jen přerývavě oddychoval.

„Myslel jste, že to nepraskne?“ zeptal se detektiv.

Chvíli bylo ticho.

„Já nevím. Mně to nejdřív nedocházelo. Potom jsem na to kašlal. Ale s věkem... chápejte, já si nikdy nebyl... nikdy jsem si nevšímal svého okolí víc, než bylo nutné. Já maluji a nic jiného mě nezajímá.“

Tereza nechápala. Šimek pravděpodobně také ne, ale poslouchal a čekal, co z malíře vypadne.

„A ono se to hodilo. Já maluji pomalu. S tímhle jsem si mohl dovolit malovat opravdu pomalu a poctivě.“

„Ale co?“ neudržela se Křesťanová. Šimek ji včas zarazil.

„Tak se na to podíváme,“ řekl nekompromisním tónem oficiální autority. Poznala, že také neví o čem je řeč, ale odevzdaný Janíček, který při náhlé a zoufalé akci vyčerpal veškerou svou odvahu, se pomalu zvedl a vykročil ke dveřím.

Následovali ho, připraveni opět zasáhnout, kdyby se znovu pokusil o útěk. Ale kráčel poslušně, dovedl je dozadu, k masivním dvoukřídlým dveřím.

„Řekl bych, že ani můj děda nevěděl, co bylo za tím táflováním. Mysleli jsme, že ty zdi jen zajišťují skálu. A potom, když jsem to našel, napadlo mne okamžitě, že by tu byl skvělý ateliér. Nic víc, opravdu.“

Za dveřmi začínalo tmavé schodiště. Příjemně vrzalo a nebylo dlouhé. Vystoupali po něm k dalším, mnohem méně nedobytně vyhlížejícím dveřím.

Janíček je otevřel.

„Ona se nehýbe!“ vyděsila se Tereza. „Vůbec na tu ránu nereagovala!“

„Samozřejmě,“ řekl malíř plačtivě, „Jak jinak by to fungovalo?“

Stáli už přes deset minut v ateliéru, prosvětleném střešními okny. Zdi byly plné. Všechny tři.

Čtvrtou byla skála.

Místnost do ní byla z poloviny zahloubena. Připomínalo to spíš oltář, prastaré sakrální místo předvěké sekty. Bylo v tom světlo, padající tabulemi laciného skla shora, bylo v tom i strohé, očividně nepřírodní sklenutí výklenku.

A byla v tom i Renáta Huberová, stojící v poněkud nepřirozené póze, která se zdála být jemně erotickou variací Hamleta, meditujícího nad tenisovým míčkem.

Ještě než si uvědomila pravou hrůzu věci, stačila se Tereza mrknout na rozpracovaný obraz. Ruka té Evy Hamletové na něm svírala jablko, trochu lebkoidní renetu.

Teprve potom jí přišla nepřirozená reakce modelu.

Nebyla totiž žádná.

„Ale ona se nehýbe,“ překvapením ukročila dozadu a převrhla přitom stoličku.

„Tak je to přece nejlepší. Já nemaluji rychle. Takhle mám jistotu, že zůstane ve stejné poloze tak dlouho, jak potřebuji.“

„Co je to za čáry?“

„Já – nevím. Funguje to tam,“ ukázal Janíček rozpačitě do skály. „Do pěti minut se všechno zpomalí.“

„Jak jste to dokázal?“ zeptal se znovu Šimek. Tereza si s hrůzou uvědomila, že tečka vlevo od Huberové je ve vzduchu visící čmelák.

„Ale to přece,“ Janíček se zděsil. „To už tady přece bylo.“

„Cože?“

„Moje rodina žije v tomhle domě už deset generací. Kdysi ho koupili od – já nevím od koho. Bývala tu samota, asi to tu postavil nějaký podivín nebo misantrop.“

„A tohle?“ vyzvídal Šimek, zatímco Křesťanová fascinovaně hleděla na živou sochu Huberové. Nespouštěla z ní oči, snažila se zachytit sebemenší náznak pohybu. Marně.

„Já nevím. Prostě to funguje. Nejdřív jsem myslel, že jde jen o hru světla. Teprve později jsem si všiml, jak se chová.“

„Stázové pole,“ řekla Tereza nepřítomně, „Ta skála. Někde tam něco musí být.“

„Stázové pole?“

„Zpomalený čas. Tohle...“

Vykročila kupředu, aby nahlédla do stínu klenby.

„Něco tam je. Vypadá to jako znaky.“

„Ale já nevím, co to je,“ zaúpěl znovu Janíček. „Nevím proč to je. Nemůžu za to. Jsem jen malíř.“

„To už jsme slyšeli,“ ušklíbl se Šimek. Janíček na něho pohlédl zoufalýma očima, odevzdaně očekávaje ortel.

Ale policista mlčel.

Do ticha se ozvala melodie Terezina komunikátoru. Policistka seboz trhla.

„Promiňte.“

Vyšla na schodiště.

Do ateliéru už se nevrátila. Čekala.

Tam uvnitř – ať už to bylo na pozadí nesmírně zajímavého artefaktu – se odehrávalo hluboce osobní rozhodování Josefa Šimka.

Vyšel po čtvrthodině, zavřel za sebou. Malíř zůstal uvnitř.

„Nechal jsem ho být.“

„Ale ta skála je něco nesmírně převratného,“ řekla Tereza. „A my musíme něco takového...“ nechtělo se jí říkat Předat světu, i když jí právě tohle pitomě knižní spojení přišlo na jazyk.

„Možná. Ale já mám doma Leonu. Takže milý pan Janíček na vlastní náklady odstěhuje Huberovou na jinej konec města, Leona na ní zapomene – řeknu jí, že se Mistr plácal přes uměleckou kapsu a platil plastiky – a bude hotovo.“

„Ale co to stázové pole?“

„Možná,“ Šimek už byl ve své kůži: „kdyby ses prohrabala v historii, našla bys zprávy o nějakém božišti, posvátným místě a tak. Určitě se na to později zapomnělo. A někdo to zazdil a tenhle trouba náhodou objevil.

Když to nahlásíme, nakluše sem parta vědátorů, rozvrtají to, a ono to určitě přestane fungovat. A já jsem polda, ne objevitel.“

„Ale přece jen,“ nevzdávala se, „když už necítíš odpovědnost pro lidstvo,“ (takže jsem přece jen plácla nějaký ten blábol), „tak si uvědom  slávu, kterou nám to přinese.“

„Jo? Myslíš? Když to nahlásíme, zjistí šéf, co jsme dělali místo vyšetřování a uškrtí nás. Takže pro mne je to jasné.“

Tereza se zasmála. Teď měla navrch ona.

„Neuškrtí. Protože před chvíli volal Mudroch.“

„No a?“

„Dal na tvá slova, na to, jak jsi mluvil o pátrání po zastavárnách, a obvolal své známé vetešníky. Chytili si ho sami.“

„Cože?“

„Zavolali na něj hlídku a ještě mi hezky poděkovali. Takže tě čeká jen sepsat protokol a přijmout šéfovskou pochvalu.“

„A navíc, při práci na případě jsme objevili elixír mládí... Ne.“

„Proč ne?“

„Jedno slovo – Leona.“

Tereza vzdychla.

Chvíli hleděla na dveře ateliéru.

Potom se trochu odevzdaně, ale s náznakem potměšilého skřítka někde vzadu, usmála.

„Tak dobře. Prozatím. Vždycky můžeme říct, že jsme si ověřovali, jestli nejde o podvod.“

„Přesvědčil jsem tě?“

„Ani ne. Ale v sobotu odpoledne většinou jen zabíjím čas. A vedle dveří mám mizernou reprodukci nějakého zátiší. Tak proč si tam nepověsit originál.“

„Portrét od Mistra Janíčka?“

„Například. A může ho malovat kolik sobot bude chtít. Čím déle, tím lépe.“

 

© 2005, napsáno 2004, poprvé na Bezejmenné stránce v březnu 2005

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist