Bezejmenná stránka: Literárium

Spící princezna

 

Unavený prachem dlouhé cesty dospěl poutník až k cíli. Zdolal řeky a hory, nebezpečné hvozdy, ruce se mu zalily krví, když se prosekával tím zatraceným křovím. Ale byl tu.

Ona také, přesně jak se vyprávělo, ležela na prostém lůžku u okna, na hrudi uvadlou růži.

Naklonil se nad ni – dýchala, sice velice slabě, ale přece – a tak mohl konečně vypustit z hlavy vtíravou morbidní představu líbání mrtvoly.

Poslední krok.

Prošel přes nebezpečné skály, přeplaval velký vodní tok, prosekal se tím hustým trním. Jeden polibek a stane se králem bohaté země.

Jenže co s ní, vybavil si křoví všude kolem. To roští samo od sebe nezmizí, o neúprosným časem poškozených stavbách ani nemluvě. Paníbohová, to bude práce! A celé bohatství se rozplyne v zahradnických platech.

Kdepak. Jedna a jedna jsou vždycky dvě.

Narovnal se.

„Je mi to tak líto, princezno. Opravdu. Možná jindy, za jiných okolností,“ samomluva ho utvrdila v přesvědčení, že pokud by konal jinak, vysloužil by si přezdívku Hlupáček.

Ostatně, o pozemky v okolí přece není nouze. Taky dobrý nápad, za řekou už nebezpečí z prokletí nehrozí a novostavby vyjdou laciněji než asanace.

Ještě jednou se na spící princeznu omluvně usmál a vyšel z věže.

Do příštího úplňku měl pohromadě malou tlupu trpasličích stěhováků a základ nového rodového jmění ve vlastní truhlici.

Hospoda U našeho pana krále praskala ve švech, ale pro dvojici šlechticů, výmluvně chrastících měšcem, se vždy našlo izolované místo, kde mohli v klidu, nikým nerušeni (a neodposloucháváni) probírat intimní záležitosti. Baculatý hostinský (který ještě před několika měsíci vedl neúspěšnou lupičskou tlupu na jedné z polozapomenutých cest) obsloužil dobře platící zákazníky promptně a bez ptaní, vrátil se k pultu a pánové mohli konečně zapříst hovor, který by každým dalším uších přinesl nepříjemné potíže.

Řeč se zpočátku točila okolo celkem nevinné i když bujaré včerejší pitky, jíž se oba šlechtici zúčastnili a jíž pořádalo Jeho veličenstvo. Jeden si stěžoval na bolest hlavy, druhý na houpavý žaludek, což případné naslouchače muselo zákonitě otrávit. Teprve po tomto únavném úvodním dialogu, vedeném pomalu se probouzejícími těžkými jazyky zamířila řeč o večírku pro pány zajímavějším směrem.

„Je toho tam možná ještě dost,“ tlumil hlas Zvelimír z Rádohradu, neohrožený, leč až doposud neúspěšný pátý rádohradský syn, „Jenže to trdlo se bojí, že by ho prokletí mohlo dostihnout.“

Jen v soukromí bylo lze krále možno označovat za „to trdlo“, ale Zvelimír byl dalek toho, aby si bral servítky i na místech veřejnějších. Druhý šlechtic, jehož trápil žaludek, zprvu jen nepřítomně přikyvoval. Pod tlakem Zvelimírova vyzývavého pohledu ale přece jen sebe dostal unavenou větu: Ano, jistě, ale co s tím.

„Tys to nepochopil? On našel zakleté království a spící princeznu. A proč by nebyl svobodný? Copak je psáno, že ji musí políbit? Prostě se napakoval a zmizel.“

Žaludek vyjádřil další pochyby.

Zvelimír se nedal.

„Určitě. Podle mně tam ale dost zbylo, a ta země nejspíš nebude daleko, co kdyby situace zahnala strach? Jestli je pravda – a ona, kamaráde, to pravda bude – potom můžu založit novorádohradské knížectví a starší bráchové ať se jdou klouzat. Co ty na to? Hrome, ta hlava. Myslíš, že bych snesl něco malého do žaludku? Aspoň polévku?“

Žaludek zaúpěl a nakonec souhlasil. Nejen s polévkou.

Kraj se začal zalidňovat. Nové Rádohrady na severu, několik přikrčených vesniček království Zbodnánského v kopcích nahoře. Do vzdálenějších zemí brzy dorazila fáma o bohatých zlatých nalezištích, pročež se do kraje promptně dostavilo pět početných kovkopeckých výprav. Zlatou horečku utišila v zárodku spojená armáda tří státečků, hodlajících si své tajemství chránit.

Mimo jiné tím, že každý z panovníků se dobrovolně zřekl večírků, na nichž se podával alkohol ve větší míře, než v podobě aperitivu.

Čtvrtým návštěvníkem začarovaného království byl pasáček vepřů, který cestu trnitými křovisky nalezl náhodou. Blassonské císařství pak zapadlo mezi své sousedy takřka dokonale a roztáhlo se do té doby nepřístupnými údolími a vysočinou na severovýchodě. Novopečený císař si procvičil pro něj zatím nezvyklou funkci malou pohraniční válkou a dal sousedům najevo, že nesnese narážky na svůj původ a každá dynastie někde začíná. Jako první se také začal věnovat obchodu i činnostem méně veřejným, čímž nejen zajistil blahobyt své země, ale ukázal též, jak se lze úspěšně obejít bez vysychajícího pramene, který nyní ze všech stran obklopovaly hranice Blassonie, Nových Rádohradů, Zbodnánského království a Naleznosti. Na rozdíl od vnějších tady nikdo hraniční kameny nepostrkoval. Za nimi panovalo ticho.

Král měl pocit, že před chvílí usnul a momentálně ho trápí příšerná noční můra. Ještě před chvílí probíral s rádci tíživou situaci, jež nastala po dceřiných narozeninách – teď zjišťoval, že přece jen existují i horší věci, než je nějaká kletba.

Nevěřícně se rozhlížel kolem sebe, zíral na holé stěny, na nichž před mrknutím oka visely tapisérie a trofeje. U dveří měly stát dvě pozlacené sochy.

A nad hlavou by určitě neměl mít modrou oblohu, ale poctivé zánovní trámy.

„V korunovačním sále je to ještě horší,“ prohlásil První rádce odevzdaně. Král se podrbal na hlavě – jak měl ve zvyku, zašťoural ukazováčkem pod korunou, ale zrovna tak mohl jeho prst namířit přímo. Bylo s podivem, že z něj nestáhli kalhoty, když už hermelín a hedvábnou košili ano.

Druhý rádce přihopsal po studených dlaždicích bos.

„Za bránu jsem se nedostal.“

„Je zarostlá?“

„Není. Někdo ji kámen po kameni rozebral a odvezl, včetně padacího mostu.“

„U všech vinnilijských víl.“ zaklelo Jeho Veličenstvo, „Netušil jsem, že to prokletí dopadne takhle.“

Pocit, že nemůže posunout ukazatel na stupnici Špatný – Horší – Nejhorší, protože se situace vyvinula naprosto jiným směrem, mu na duševní rovnováze nepřidával.

Navíc – proklel se dvojnásob, když si uvědomil, že ve zmatení, do nějž ho uvedlo nečekané procitnutí – co se stalo s jeho dcerou?

„Otče!“

Otočil se. Princezna přiváděla za ruku menšího muže, jež se poplašeně rozhlížel kolem sebe.

„To je on.“

Nenechali tu ani židli, pomyslel si král a usedl aspoň na schod, vedoucí kdysi k bohatě vyřezávanému trůnu. Odkašlal si.

„Tak tedy: Slovutný náš zachránce. Je nám ctí seznámit se s mužem, jehož čistota, odvaha a poctivost...“ znovu se rozhlédl kolem.

„Asi bych měl vyzdvihnout tu poctivost, budoucnost ji jistě ocení. A odvahu taky. Já bych do takové zříceniny nevlezl.“

Zachránce jen mávl rukou.

„Jediné, co ti mohu nabídnout, je ruka mé dcery. Ale – odpustíš mi to jistě – jako otec bych rád věděl, kterého panovníka jsi synem.“

„Zkuste to u mé matky,“ pokrčil muž rameny. „Když si vzpomene. Lituji, Výsosti, ale princ nejsem. Ti tu byli přede mnou.“

„Vždyť na tom nezáleží,“ řekl král. „Princ by si ji asi nevzal. A ty?“

Muž se zasmál.

„Já vím. Jestli to takhle vypadá v celé zemi, pak ti opravdu nemohu nabídnout nic, než ženskou, kterou vlastně neznáš, a to by se dělat nemělo.“

Princezně vyhrkly do očí slzy.

„Neplač, děvenko. Tohle není pohádka. Takový už je život.“ řekl smutně král. „Jen kdybych věděl, kdo má tohle na svědomí.“

Zachránce se znovu zašklebil. A pak to králi prozradil.

V královském hradě a sídelním městě nezbylo nic, ale probuzení vesničané dokázali dát dohromady slušnou částku a tak mohl aspoň zachránce hovořit o dobré odměně za dobrou práci. Jenže nehovořil. Pohlédl na těch pár pytlíků zlata trochu úkosem.

„Málo, já vím.“ pokýval král hlavou, „Určitě jsi čekal bohatější odměnu.“

Zachránce se rozhlédl. U rozebraných budov se trní dařilo ještě lépe než předtím.

„Čekal. Vlastně proto jsem se pokusil princeznu probudit, i když mi bylo jasné, že to k ničemu nepovede.“

„Když jsi viděl, jak to kolem vypadá.“ pokýval král hlavou.

„Ale kdepak. Myslel jsem, že to hlavní, nějaký korunní poklad, zůstal schovaný. A když je vaše dcera tak hezká – prostě, myslel jsem v tu chvíli na něco úplně jiného, než je nějaká nezištná láska.“

Král ztuhl. Chvíli vypadal jako (nepozlacená) socha a potom se – poprvé od probuzení – usmál.

„Zopakuj mi to ještě jednou?“

Vít ze Zadního statku byl celkem rád, že se ta dívka po měsíci rozhoupala. Žena od něj utekla s nějakým nafintěným obchodníkem z Blassonie, večery, strávené s přáteli v královské kořistnické tlupě u obchodní stezky do Narubie, už také nevynášely a pár pracovitých rukou se na statku mohl hodit. Tím spíš, že to děvče vlastně nemělo kam jít, když se jí rodiče zřekli, a v hospodě už déle pomáhat nemohla.

Svatba byla po nejbližším úplňku, kdy jsou stezky dokonale prázdné a opravdu se dá jen sedlačit. Stihne jí vysvětlit povinnosti a ještě si trochu užít.

Od hostiny po půlnoci odvrávoral do seknice, aby si, než ho únava definitivně schvátí, s užíváním začal. Novomanželku našel takřka připravenou. Usmívala se, a Vít se také zašklebil, aby jí dokázal svou náklonnost.

Ráno ale musí vyrazit na to pole pod lesem. A podojit krávy. Taky uvařit polívku, ale to se určitě v hospodě naučila.

„Pojď sem, ženo má,“ zahulákal rozjařeně.

„Už jdu.“

Otočila se k zrcadélku.

„Tak dělej!“

Tohle fintění musí přestat, zatraceně, zamračil se novomanžel.

Neviděl, že novomanželka nehledí do zrcadla. Neviděl, jak něco doluje z malého režného pytlíčku.

Nevěděl také, že na hranicích – na těch vnitřních, zakázaných, čekají připravení obyvatelé okradeného království v čele s králem a zachráncem, kteří si uvědomili jedno – spící princeznu probudila sice láska, jenže láska k poněkud trvalejším hodnotám, než je ženská krása, a že tedy není všechno v pořádku.

Což vlastně v pořádku je, protože toho mohou využít.

Tři měsíce o sobě nedávali probuzení vědět. Tři měsíce se připravovali, za tři měsíce dokázali rozhádat čtyři nové státečky tak, že panovníci mezi sebou načas přerušili veškeré styky a neprodyšně uzavřeli hranice. Pak nastal čas.

Kletbu, jíž postihla zlá sudička princeznu při jejím narození, mohla – jak všichni věděli – definitivně zrušit jen čistá a opravdová láska.

„Tak jdeš už?“

Princezna se ušklíbla.

„To víš, že ano.“

On se do ní určitě opravdu zamiluje. A nebude mu vadit, že ona mezitím prodělá čtyři svatby.

Usmála se na trn, který z pytlíku vytáhla a pak se opatrně píchla do prstu.

 

© 1999, napsáno 1998, poprvé otištěno v Rodokapsu č.5/1999 poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2001

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist