Bezejmenná stránka: Literárium

Srdce Malvestredu

 

Večeře mu ležela v žaludku.

Nebyla nijak opulentní, na stole se nacházelo mnohem více zeleniny, ovoce a sýra, než poctivě propečeného vepřového nebo ve vhodném koření naložené zvěřiny, ale Fawraham potřeboval všechny smysly v pohotovosti. Proto jedl střídmě, každé sousto několikrát přežvýkal. Před hostiteli si ovšem nápadně nenápadně hladil břicho a se společenskou grácií zíval do dlaně.

Zabralo to. Stejně jako pečlivě vypracovaná historka o ne vlastní vinou zchudlém šlechtici, cestujícím do Ahie na pozvání bohatého strýce Boliana. S doprovodem dokonale snobského chování a peskování sluhy, který nedokázal zajistit nocleh v nedaleké vesnici – ne, že by tam snad nějakou tu postel neměli, ale přece nebudu spát ve slámě, nebo se štěnicemi, jistě chápete...

Protože své „náhodné“ hostitele znal, strefil se i s ubytováním v nízké kruhové věži, nejstarší stavbě zámku, dostatečně oddělené od prostor, které obývali majitelé. Prý soukromí.

Jistě. Soukromí obnášející i pečlivě zamčené spojovací dveře mezi věží a palácem. Zámky v tomhle Zapadákově by ale otevřelo i dítě, zvláště, bylo-li by vybaveno sadou univerzálních paklíčů. Kterou Fawraham vybaven byl, protože náplní jeho života byly nečekané změny vlastnických vztahů nejrůznějších předmětů i částek peněz.

Teď už byl – i s brokolicí, která se nechtěla jeho trávicímu traktu vzdát bez boje – na cestě temnými chodbami. Úzkými okny mu na ni svítil úplněk, sám by si vybral novoluní, ale před ním ho varovali.

Když zmizí Měsíc z oblohy, patří noc démonům.

Fawraham tu větu slyšel několikrát a pokaždé měl pocit, že za ní zůstává nevyřčené konkrétno. Prozradil ho až obchodník, který přes malvestredské území několikrát ročně putoval do Ahie.

„Upíři, drahý příteli. Povídá se, že jsou na zámku. Nebo v lese. Možná ve vesnici, kdo ví.“

Třeba i upíři. Nebo vodníci, lesní žínky, pětihlavý drak. I kdyby nakrásně existovali, neměli na Fawrahamovu akci vliv, protože on nepřišel do tohoto bohy zapomenutého kraje jako exorcista, ale pro Srdce Malvestredu.

Tušil kde po něm pátrat. I to nenápadně vytáhl z řady lidí. Každý přidal kousek, Malvestredové byli sice trochu nepříjemní a nepříliš pohostinní, ale obchod je obchod, takže – i když se to na první pohled nezdálo – navštívilo zámek značné množství obchodníků, šlechticů i zklamaných toulavých kejklířů, kteří ovšem většinou letěli hned od brány.

Fawraham měl tedy namířeno západní chodbou neobývaného křídla do nízké kruhové věže, v níž se sbíhaly všechny zámecké stavby, a kde mívali Malvestredové odjakživa pokladnici. Tu známou, i tu, o níž neměl vědět nikdo jiný, než rodina. A v ní, podle všeho, byl cíl tohoto nočního výletu.

Úzkými okny padalo do chodby bledé světlo, rozlévající se v měsíčních kalužích uprostřed hluboké a nepříjemně tiché tmy. Musel kráčet opatrně, sebetišší zvuk se nepříjemně rozléhal. Díky zkušenostem s touto obtíží počítal, stejně jako s tím, že sebelépe popsaná budova bývá ve skutečnosti mnohem složitější, plná nečekaných překážek. Nepředpokládal sice, že by znovu stoupl do vědra se splašky, jako před časem v bohatém měšťanském domě v Batře, mohl ale narazit prakticky na cokoliv, od spící kočky po vysloužilou skříň, kterou vystrčili na chodbu než přijde zima a sloužící ji rozštípou do kamen. Jediné, co ho těšilo, byl fakt, že na samotném zámku nezůstávalo přes noc téměř žádné služebnictvo. Všichni, včetně několika hromotluků malé posádky, se po soumraku stěhovali do nízkých stavení, pocházejících z doby, kdy Malvestred býval pevným hradem. Stejně jako byl uklizen i host, kterého hrabě – to Fawraham dobře věděl a dobře se na to připravil – pozval proti svým zvykům a pro svou chamtivou přirozenost.

Lidé jsou různí. Malvestredské zvyky byly možná divné, ale zloděj jim nepřikládal váhu, naopak mu při jeho akci pomáhaly. A na bubáky uvěří, až na nějakého narazí.

V krátké spojovací chodbě, do níž vešel, nenarazil na nic. Byla dokonale prázdná, s holými stěnami, prostými obrazů i svícnů a držáků na pochodně. To znamenalo, že se blíží k točitému schodišti, zavrtávajícímu se hluboko do skály.

Pokladnice byla nablízku.

Tedy i Srdce Malvestredu.

Možná zvláštní název, ale během své bohaté kariéry by Fawraham mohl sestavit snad celé tělo, jeden až žasl, kolik šperků nosilo jména podle částí lidkékho těla. Vymarova ruka, Dordanovy oči (což byly podle očekávání dva velké diamanty) nebo Otcova hlava – ta měřila přes metr na výšku a většinu materiálu, z něhož byla zhotovena, tvořilo zlato, takže ji tehdy s lítostí musel nechat na svém místě.

Vypudil myšlenky na onu podivuhodnou sbírku z hlavy, potřeboval být v pohotovosti, protože se blížil k cíli, a tam na něho mohou vybafnout ani ne bubáci, jako spíš nečekané potíže naprosto přirozeného původu.

Jen si užít několik kroků na tomto posledním klidném místě – a potom vzhůru do finále. Mohou tam být dveře nejen pečlivě okované, ale především se zašlými panty, snad je někteří majitelé neudržují schválně, aby příšerné vrzání vzbudilo celý dům. Nebo klubko hadů – i na takovou pojistku Fawraham narazil. Kouzlo. Za chvíli musí být zkrátka v nejvyšší pohotovosti.

Což neznamená, že by na tiché prázdné chodbě měl v ostražitosti polevit.

Snad jen trochu, protože kolem očividně nic nehrozí...

Podlaha posledního klidného místa se najednou pohnula.

Sledoval pozorně stěny, okna a dveře, kontroloval strop. Naslouchal sebetišším zvukům. Ale pevné ošlapané kameny se ani nepohnuly, pustil je tedy ze zřetele. Neklouzaly, nepraskaly. A přece skrývaly důmyslně zkonstruované propadlo s dobře promazanými mechanismy; došlápl na pevnou dlažbu a vzápětí se pod chodidlem rozplynula, stejně jako její sousedství v rozsahu několika kroků.

Nestačil ani tiše zaklít.

„Tak to byla pravda.“

Hlas se vrátil v krátké ozvěně.

„Ale je po něm, ne?“ ozvalo se v naději. Tazatel, nejspíš sám hrabě Malvestred, ještě pro jistotu zavolal do černé propasti, která se mu otevírala u nohou.

„Haló?“

Nikdo mu samozřejmě neodpověděl. Ze tmy se vrátila jen ozvěna. Hrabě spokojeně mlaskl. Host podivného nočního chování už ho slyšet nemohl.

Ale přece ho Fawraham poslouchal.

Nestihl by nijak reagovat, snad jen zoufalým výkřikem, kdyby neměl za sebou pestrou kolekci nejrůznějších dobrodružství, která ho naučila, že situace se může změnit opravdu rychle.

Podařilo se mu chytit se okraje pasti, prsty mu ujely po olejem dokonale promaštěných podpěrách, na okamžik se levou rukou přidržel studených hrubých kamenů šachty, která se pod ním otevírala, zápěstí mu vzápětí ztuhlo křečí z nepřirozené polohy. Ta chvilka, v níž zastavil pád, mu ale stačila k tomu, aby druhou rukou sáhl k pasu a zavěsil se na pevné lanko, zakončené hákem, které zachytil za konstrukci propadla. Od ztráty pevné půdy pod nohama se teprve potřetí nadechoval, když už visel několik metrů pod úrovní chodby a rovnal si myšlenky.

Malvestredové nejsou jen nafoukaná lokální hrabátka. Tohle prozrazovalo, že se – stejně jako jejich poddaní – něčeho, nebo spíš někoho opravdu bojí.

Možná na pověstech o tomto kraji bude víc, než předpokládal.

Fawraham nikdy nebral lidové zkazky na lehkou váhu. Často mu pomáhaly, není lepší způsob, jak proniknout k pokladnici, než přes srdce jejího majitele, získané dobrou znalostí prostředí. Věříte v upíry? Tak já taky, abyste věděli. A vaše informace jsou mnohem přesnější, tolik jsem toho nevěděl... Fungovalo to.

Jenže na bubáky zabírají obvyklé věci – rostliny, svaté předměty, stříbro... Rozhodně by na ně nikdo nelíčil pasti. Tady byly.

Zadržoval dech, aby rozuměl těm nahoře, nebylo to příliš platné, protože toho mnoho nenamluvili.

„Určitě spadl. Viděl jsem ho. A na tvou stranu neběžel. Nebo snad ano?“

Nezřetelně odštěknutá věta – mluvčí stála nejspíš k díře v podlaze zády. A reakce, která prozrazovala, že si ten druhý vychutnává pravdu.

„Byl to obyčejný zloděj. A tys měla strach, že je to další pokus, jak se na nás dostat.“

Odpovědi opět nerozuměl, jen uštěpačnému tónu. Slova se pak ztratila v hluku zavíraného propadla, které uvěznilo Fawrahama v naprosté tmě a naprostém tichu.

Ještě že stihl zatnout ten hák.

Pomalu se spouštěl tmou, volnou rukou ohmatával stěny šachty. Doufal, že mu lano vystačí až na dno, nebo že najde pevný výstupek, na nějž by přivázal druhé. Dobré tři metry nenarazil na nic, jen na nepatrně vystouplý kámen, na který nemohl provaz upevnit. Přesto  posloužil Fawrahamovi ke krátkému oddechu, zloděj o něj zapřel levou nohu a mohl na chvíli trochu ulevit rukám. Jednu z nich pak přiměl k nebezpečnému úkonu; to, co potřeboval vědět ze všeho nejvíc, byl údaj o hloubce pasti. Znal jediný možný postup, jak ho zjistit. Zalovil ve vnitřní kapse vesty, kde v malých přihrádkách odpočívalo několik zlatých mincí. Bezpečnostní rezerva, uložená odděleně, aby při nočních toulkách kotoučky necinkly v nejméně vhodném okamžiku, připravená pro případy, kdy musel Fawraham opouštět dosavadní adresu opravdu rychle. Nebo pro situaci, v jaké byl teď.

Vylovil zlaťák a s lehkým povzdechem, kterým často vyprovázel peníze na cestu do cizích kapes (kam podle něho nepatřily), minci pustil. Slabé zazvonění – tam dole bylo tvrdé skalnaté dno – uslyšel až za dlouhou dobu.

Takže lano nevystačí.

Ale vždycky je po ruce naděje, ne na zázrak, ale na drobnou změnu situace k lepšímu, než původně počítal.

Dostavila se o dva metry nížeji, když špička nohy, kterou klouzal po stěně a hledal další výstupek, narazila na prázdný prostor. Nebyl to ani vydrolený kámen, ani se tu šachta nerozšiřovala do rozsáhlé dutiny (což by znamenalo, že definitivně skončil), ale otvor chodby, dostatečně široký na to, aby do něho vlezl.

Nějaký čas pak odpočíval a sbíral síly. Nebylo proč spěchat, v téhle situaci musel nastoupit rozmysl, ne kvap. Mohl být v pasti, ale to už byl mnohokrát – a pokaždé se nějak dostal ven. Nejdůležitější bylo prozkoumat, kam může bez potíží proniknout, nepokoušet se zdolávat nebezpečné překážky, dokud si nebude jist, že odtud nevede cesta bezpečnější. To vyžadovalo čas – a toho měl zatím dost.

Když se křečí ztuhlým svalům vrátila volnost, vyrazil Fawraham opatrně a pomalu objevenou chodbou. Svažovala se. Museli ji vytesat do skály před mnoha staletími, v době, kdy tu stávala pevnost, mohla to být jak tajná ústupová chodba, tak i přístup k vodě. V každém případě  dnes už nesloužila nikomu a k ničemu. Zloděj jen doufal, že neskončí závalem nebo hlubokou propastí.

Neskončila. Pozvolna mu přestala ujíždět pod nohama, stěny se vzdálily.

Vzduch zhoustl.

Fawraham zahnal dotěrnou myšlenku na slepou chodbu. Dveře tu být mohly, jen málokdy otvírané. Naději v něm přiživil zatuchlinou nepáchnoucí balík zteřelé látky, na který narazil, když se protáhl úzkou štěrbinou, zakrytou přitesaným skalním výstupkem. O několik kroků dál si pak jeho obličej mohl dovolit široký šťastný úsměv.

Byly tu dveře. Obyčejná vrátka do komory, vlastně z ní, protože – podle několika dalších letitých artefaktů – vlezl zloděj do někdejšího skladiště. Vyprazdňovaného postupně,A ponechávaného, jak už to bývá, jen nepotřebným krámům. Věcem, které se vytahují jednou za rok, na které se náhradou novými zapomene.

Zapomnělo se tu naštěstí i na svazek pochodní. Starých, ale ne tolik, aby se už rozpadaly. Fawraham jednu zapálil. Prohlédl si malou podlouhlou místnost i dveře, které z ní vedly ven a které, jak předpokládal, byly sice zavřené na petlici, ale daly se bez problémů vyrazit.

Vstoupil jimi do velké okrouhlé místnosti s klenutým stropem, chladné a hrobově tiché. Ten příměr, který zloděje napadl, nebyl morbidní myšlenkou, vyvolanou situací. Byl to strohý popis skutečnosti.

Na kamenném lůžku mezi dvěma pilíři, podepírajícími klenbu, leželo lidské tělo.

Vyděsil ho. Na okamžik si myslel, že jsou to pozůstatky někoho, kdo kdysi do téhle pasti vlezl také. Ale tělo nevypadalo mrtvě. Spíš jen studeně, jako člověk v hlubokých mdlobách.

Byla to dívka. V mihotavém světle pochodně ne zrovna ošklivá.   

Nezdálo se, že by se jí hruď pulsovala dýcháním, ale když Fawraham překonal obavy a chtěl se jí opatrně dotknout, pohnula se.

Odstoupil.

Zvedla hlavu a polekaně se rozhlédla.

Tiše si odkašlal.

Dívka se prudce posadila. Pohlédla přímo do záře pochodně, vzdychla, sklonila hlavu, opatrně se dotkla vlastní tváře, jako by se chtěla přesvědčit, že ještě není duch. Rozhlédla se kolem, trochu vyjeveně a vyděšeně. Fawraham ji lehce uchopil za rameno. Nepatrně sebou trhla.

„Kdo... Co?“

„Jen klidně. Jmenuji se Fawraham. A nechci ti ublížit.“

Chvíli mlčela, seděla bez hnutí, jen pomalu, jako by se domáhala návratu paměti, pokyvovala hlavou.

„Já jsem Xarena. Ale to asi víš,“ řekla poté.

Zavrtěl hlavou.

„Promiň. Slyšel jsem ve vsi, že se tu ztrácejí lidé, ale nezdržel jsem se tam dlouho, takže žádná jména neznám.“

Zdálo se, že ji to trochu urazilo. Nakrčila nos.

„Nejsi spoutaný,“ všimla si.

„Ty taky ne. Jak ses sem dostala?“

Byla to naprosto zásadní otázka, ale v uspokojivou odpověď Fawraham nedoufal. Věděl, co s takovými slečnami dokáže strach.

Tahle jen pokrčila rameny.

„Musí odtud být nějaká cesta.“

„Jistě,“ odpověděla, „Někudy jsme se sem dostali oba. Ale ne, počkej,“ vyhrkla, když si všimla, jak se nerudně zatvářil, „Vede odtud přece schodiště do hradních sklepů.“

Hleděla přitom na zloděje s neskrývaným podezřením. Uvědomil, že ona netuší, jak se sem dostal. Vysvětlil jí to.

„Ale ano. Kdysi se vyprávělo o tajných chodbách. Pochází prý z doby velkých válek proti Devíti královstvím. Některé shibalbské armády tehdy netáhly na západ, ale vyrazily sem, na sever, za snadnější kořistí. Takže tu musí být chodba. A já o ní nevěděla...“ dodala zklamaně.

„Tak jdeme!“ zavelel Fawraham.

„Budeme zamčení,“ upozornila ho.

„Já vím.“

O chvíli později našel dveře, prohlédl si je a potom předvedl udivené dívce jedno ze zlodějských kouzel. Zámek sice byl na druhé straně, ale nikdo se neobtěžoval otočit klíčem dvakrát.

„A je to,“ řekl spokojeně, když se se slabým zaskřípáním dveře otevřely. Přetrhl stuhy, které na ně někdo pověsil, nejspíš jako vizuální kontrolu, jestli se někdo nepokoušel dovnitř dobýt, chvíli poslouchal, a pak tiše, ale vesele prohlásil:

„Já jsem hotov. Kde máš ty své schody, Xareno?“

Schodiště odtud skutečně vedlo – dlouhé a přímé, úzké a strmější, než tajná chodba, jíž se sem Fawraham dostal. Také tesané do skály. Zloděj vyrazil jako první, dívka se držela za ním. Nahoře byly další dveře, tentokrát rovnou otevřené. A za nimi tma úzkých sklepních chodbiček, v jedné z nich řada vinných sudů, v jiné jen silná vrstva letitého prachu.

„Musíme si chvíli odpočinout. Rozmyslet si, co dál,“ řekl zloděj.

Xarena souhlasila.

„Dávej pozor – kdybys slyšela, že někdo přichází, jen mi poklepej na rameno.“

Kývla. Fawraham si nesedl, pomalu procházel sklep, aby se s ním seznámil a připravil si záložní plán pro případ odhalení. Když si ho utvořil (nebyl nijak zvlášť dokonalý a nepočítal se spoustou očividných variant, ale zloděj byl vždy klidnější, když měl aspoň nějaká náhradní řešení v záloze), usoudil, že nastal čas pokračovat v cestě.

„Tak půjdeme.“

Ticho. Uvědomil si, že už delší dobu – vlastně od okamžiku, kdy vyšli ze skály a on zavelel k odpočinku, necítil dívčinu přítomnost.

Nejspíš si poslušně sedla a čeká, až se pro ní vrátí.

„Xareno?“ zašeptal.

Nemohla ho neslyšet, pokud by se zdržela jen o několik kroků. Možná nezůstala sedět a utekla, jenže podle všeho jediná cesta ven vedla právě tudy, a tak se děvče mohlo pouze vrátit dolů. Kdyby ji odhalili, uslyšel by to, pokud se ovšem Malvestredové neplíží jako – jako upíři. Otřásl se.

Takhle by uvažovat neměl. Nejspíš je to všechno přece jen pověst, možná zámeckým panstvem trochu přiživovaná, možná zoufale a bezúspěšně (neboť je to špatné pro obchod) popíraná.

„Ano?“

Lekl se, protože mu promluvila těsně za zády.

Kradla se jako stín.

„Tohle už nedělej,“ napomenul ji, „Drž se za mnou. Nevím, jaké pasti nás čekají.“

„Dobře,“ kývla a provinile sklopila zrak.

Pokračovali dál, dívka se zdála každým krokem napjatější, jenže teď z ní navíc vyzařovala spokojenost. Tváře jí jen zářily. Chápal ji. Dostala se z kobky, svoboda byla na dosah – ale přes to, že se situace každým krokem lepšila, přesto ji mohlo v poslední chvíli něco ohrozit.

Fawraham to měl neustále na paměti.

Po několika širokých stupních vystoupili do dalšího patra, naštěstí už definitivně posledního, vanul jím slabý čerstvý vánek úzkými okénky u stropu. Byla tu cítit jablka a myši, slabá stopa kysaného zelí. I když ho příliš nemiloval, připadalo teď Fawrahamovi jako pevná životní jistota. Zelí.

Ještě večer by neřekl, že zrovna tuhle vůni přivítá.

Pomalu procházel chodbou, ohlížel se po dívce, nechtěl, aby se znovu ztratila. O něco při jednom ohlédnutí zakopl. Tiše zaklel a sklonil pochodeň, aby si překážku prohlédl. Zbledl a zvedl se mu žaludek.

U nohou mu leželo další tělo.

Tentokrát s definitivní platností bez života.

„Ale to je přece Jelsen,“ hlesl Fawraham a hrdlo se mu stáhlo.

Ta zatracená povídačka opravdu nelhala!

Byli tady upíři.

Nikdo, nebo nic jiného, by nedokázalo zbavit člověka krve dvěma malými vpichy na krku. Nikde žádný hluboký řez, nenechali ho vykrvácet, prostě ho vysáli.

Při ohledání našel ještě něco. Váček, ne zrovna naditý k prasknutí, ale přesto dostatečně plný. Ještě večer Jelsen nic takového neměl, jen několik zlatých zálohy, které mu Fawraham vyplatil daleko odtud, v malém hostinci, v jehož podkrovním pokoji se na akci připravovali. Pro svou historku potřeboval pomocníka, Jelsena mu přátelé doporučili jako spolehlivého komplice, schopného zahrát kdejakou roli. To rozhodně uměl, nejspíš Fawrahama prodal hned po večeři, když podle plánu a zvyklostí odkráčel spát do stáje. Dokázal z Malvestredů vyrazit slušnou odměnu.

Oni si ji pak vzali v naturáliích zpět.

Zloděj se otřásl.

„Tebe si nejspíš chtěli nechat na později,“ řekl studeným hlasem ke Xareně, „a tenhle jim posloužil jako svačinka.“ O sobě nemluvil, i když se mu v hlavě vylíhl ošklivě černý vtip.

Pokračovali dál, k zámecké kuchyni, o níž Fawraham nevěděl, ale kterou znala dívka.

Přes ni vedla cesta ven.

Do ní další pevné dveře, opatřené masivním kováním.

Kupodivu ale zajištěné jen slabou západkou. A opět pruhem látky. Byl popsaný, nejspíš jako ty dole, ale tam jim Fawraham nevěnoval pozornost. Nehodlal se jím zabývat ani teď, pás očividně nebyl napojený na zvonečky ani na jiné poplašné zařízení. Zloděj ho strhl, otevřel doširoka dveře, ohlédl se po Xareně, která zůstávala ve sklepě, nohou smetl pomyslný prach z prahu a s přehnaně kavalírským gestem pozval dívku dovnitř.

Naklonila nepatrně hlavu na stranu a lehce afektovaně se zeptala: „Mohu?“

Usmál se. Nejspíš v ní stále přetrvával strach, zvláště poté, co našli mrtvého Jelsena, takže si – ostatně stejně jako on – dodávala odvahu vtipem.

„Ale samozřejmě. I když to Malvestredové chystali jinak, jsi na jejich hradě vítána. Než najdeme bezpečnou cestičku ven,“ dodal.

Zaváhala, ale práh překročila. Zvědavě se rozhlédla po stěnách. Pokrčila rameny. Povzdechla si. A rozhodným krokem vyrazila napříč kuchyní.

Fawraham ji následoval.

„Tudy ne,“ zarazil ji, když se dostali do míst, která už poznával, „Touhle chodbou se nedostaneme k východu, ale nahoru, k jídelně.“

„Já vím, kudy máme jít,“ řekla rozhodně, „Znám to tady docela dobře.“

Netušil proč, ale zloděj ji poslechl. Byla to podvědomá reakce na z  ničeho nic iniciativní tón jejího hlasu.

Nejspíš tady sloužila, složil si. A poté, co našli mrtvého Jelsena, míří nejkratší a nejbezpečnější cestou ven.

Zavedla ho do patra. Někde tady opravdu byla jídelna, v níž si večer Fawraham dopřával lehké večeře. Ale k ní nemířili. Zdálo se, že Xarena ví opravdu kudy kam a že má jasný cíl, zvlášť poté, kdy otevřela dveře do salónu. Poznal ho odpoledne, když v jednom z měkkých křesel u krbu vykládal Malvestredovi dobře vymyšlenou legendu o strýci Bolianovi (který skutečně existoval, jen příbuzenský vztah mezi oběma muži vypadal trochu jinak, kdysi se měl Fawraham stát Bolianovým zetěm. Ze svatby sešlo, ale dobrými přáteli zůstali). Na historku o obchodních karavanách, které z Ahie putují vzdálenými průsmyky Venahijských hor a tomuto kraji se vyhýbají, což by se mohlo změnit, protože obchodníci dají na rady zkušených cestovatelů (a hlavně příbuzných), se Malvestred chytil. Nebyl první.

Fawraham se na okamžik zasnil.

Kdyby to vyšlo jak mělo, byla by to nádherná akce.

Xarena zapálila svíce ve trojramenném svícnu, obcházela stěny a prohlížela si je. Na něco čekala?

„Poslyš,“ oslovil ji a usedal přitom do křesla, začínal cítit únavu v nohách.

Nedomluvil. A nedosedl. Křeslo mu ujelo pod zadkem. Převrátilo se a strhlo stojan s krbovým náčiním. Kov zarachotil.

Pokaždé se něco takového přihodí, zašklebil se Fawraham a přidal několik nehlasných kleteb. Špatně jsem, u všech ďáblů, odhadl polohu a posadil se na samý kraj. Za nějaký čas bych snad mohl říct, že už stárnu. Dnešní výmluva může znít: začínám být zbrklý.

Nebo mi křeslo někdo postrčil... Nesmysl.

Fawraham mávl rukou, aby zahnal v tuto chvíli přebytečné a řešení situace nepříslušné myšlenky. Raději se zaposlouchal, aby odhalil následky té nešťastné příhody.

Noc se zdála i nadále tichá, konečně, v zámku za tmy nezůstával téměř nikdo, jen Malvestredové a jeden lokaj –

Jehož kroky se ozvaly na chodbě.

„Je tu někdo?“

Nahlédl do salónu, zamžoural rozespalýma očima. Vyjekl, když spatřil Fawrahama, celkem duchapřítomně strhl ze stěny jednu z naleštěných halaparten, které neměly sloužit ničemu jinému, než výzdobě.

„Pomoc! Pomoc! Pane hrabě!“

Držel halapartnu spíš jako koště, mával s ní, ale mohl ublížit více sobě, než protivníkovi. Zloděj ho udeřil sevřenou pěstí do obličeje, lokaj pustil zbraň, chytil se za tvář a klesl na kolena. Nepřestával křičet.

Ve dveřích se objevil Malvestred. V jedné ruce svícen, v druhé meč, z očí mu sršely blesky vzteku.

„Kdo se opovažuje? Zase nějaký zatracený zlodějíček?“

„Přesně ten zatracený zlodějíček,“ neodpustil si Fawraham a vstoupil do světla svící.

V okamžiku prošel Malvestredův hlas absolutní proměnou.

„Ty? Ale ty přece ... jak ses ...“ hrabě lapal po dechu a koktal.

Za zády se mu objevilo další světlo.

„Zab ho,“ řekla rozhodně hraběnka, „Prostě se nějak zachránil. On není –“

„Není,“ promluvila Xarena.

Hraběnka vstoupila do místnosti, natáhla svícen za hlasem – a potom i ona ztratila klid. Zaječela.

„Přece jen přišel pro ni. Ona ho zavolala!“

Xarena k ní přistoupila a uhodila ji přes tvář. Hraběnka zalapala po dechu. Klesla na kolena.

„Jak ses sem dostala?“ zakničela, „Vždyť ty přece...“

„Mlč!“

Malvestred Xareninu přítomnost nejspíš nevnímal, upnul se na jedinou myšlenku, a tou bylo zlodějovo zmrtvýchvstání.

Cloumal jím strach.

„Ale tys přece spadl do díry!“

„Umím lítat,“ odsekl Fawraham. Hrabě se roztřásl. Jedna ze svící vypadla ze svícnu a odkutálela se po koberci na dlažbu u krbu.

„Jsi mrtvý!“

Hrot meče, který hrabě držel v napřažené ruce, se třásl.

„Máš být tam dole!“

Takhle se přece obávaní lidští démoni nechovají. Zloděj zaváhal.

Něco tu nebylo v pořádku.

Na odpověď nebyl čas. Hrabě v sobě sebral zoufalou odvahu a zaútočil, byl by to jinak neúčinný výpad, ale provázel ho jistý moment překvapení. Fawraham odrazil meč v poslední chvíli, ukročil stranou a volnou rukou udeřil Malvestreda do týla. Hrabě padl na zem a zloděj mu stoupl na krk.

„A dost!“

Bylo to tváří v tvář upírovi možná odvážné, ale musel malvestredského strachu využít. Lépe, než sebevědomým vystupováním, to nešlo.

Xarena chytila kňourající hraběnku za rameno a jedním trhnutím ji postavila na nohy.

„Neměj strach. Nezavřu tě do podzemí,“ zasyčela nenávistně. „Tvá ložnice bude zatím stačit. Zvedni toho červa, Fawrahame. Posadíme je do jednoho hnízdečka, parchanty.“

Malvestredové se nechali odvést jako beránci.

Nechápal to. Čekal boj na život a na smrt, ne tuhle frašku. Někdo mu chyběl. Někde tu ještě někdo musel být.

„Proč jsi vlastně tady?“ zeptala se Xarena.

Zamkla hraběte, hraběnku i lokaje v ložnici – opravdu to bylo bezpečné vězení s úzkými okny, zabezpečenými sice jemně zdobenými, ale pevnými mřížemi. Vrátili se pak do salónu. Fawraham netušil, jestli křik neprobudil služebnictvo v podzámčí; v téhle situaci bylo ovšem opravdu nejjistější vyčkat do rána a odejít hlavní branou jako by se nic nestalo.

Pokud Xarena nezná nějaká zadní vrátka.

Navíc tu byl ještě jeden problém.

„Obchodník očividně nebudeš a za malvestredské peníze jsi práci neodváděl.“

Ušklíbl se.

„Malvestredské peníze v tom roli hrají,“ přiznal, když ho upřený a zvědavý Xarenin pohled donutil sklopit zrak. „Nebo spíš něco, co by se za něco takového dalo považovat.“

„Takže zloděj,“ konstatovala suše. „Nic ve zlém. Co tě přilákalo? Zlato? Mají ho dost, i když ne tolik, kolik by si představovali. Jenže v tomhle směru mají opravdu velkou představivost.“

„Ano, jsem zloděj,“ nikdy mu to označení nevadilo, nepotřeboval se skrývat za falešná slova, „A tady jsem měl práci docela zajímavou. Místní vzácnost.“

Xarena po něm hodila pohledem.

„Tys šel ukrást Srdce Malvestredu?“

„Jistě. Proč se směješ?“

„Víš, jak vypadá?“

Zamyslel se. Klient ho popsal jako šperk, vzácnými drahokamy bohatě zdobený pohár, ale když zloděj sháněl podrobnější informace, zjistil, že v podstatě nikdo neví, co Srdce Malvestredu vlastně je. Vlastně na tom ani nezáleželo, důležitá byla odměna a ta v tomhle případě – i přes všechny nenadálé problémy – byla dostatečná.

„Vlastně ne.“ přiznal.

„Dvě stě let. Některé pověsti se narodí ani ne za dva měsíce,“ řekla Xarena zamyšleně.

„Dobře. Ale co to má společného se Srdcem? Neexistuje?“

„Cože? Ale ano, existuje. Koukáš na něj.“

Přistoupil ke stěně. Ne, žádná z těch tretek, které na ní visely, přece nemohla mít skutečnou cenu. Možná jako artefakt nějakého zapomenutého náboženského kultu, ale všechny tyhle věci byly nové. Snad ten obraz. Ani on nevypadá staře, ale –

„Já jsem Srdce Malvestredu,“ pronesla Xarena tiše.

Potom už do sebe všechno zapadalo.

„Dlouhé roky tradované tajemství rodu, které se proměnilo v povídačky o pokladu. A pověsti o upírech. Jelsen,“ Fawraham mluvil potichu a k sobě, ale Xarena, jejíž obličej zdobil nepatrný úsměv, mu pozorně naslouchala.

„Oni tě drželi stranou. Nevěděli, jak se tě zbavit, tak se dobrovolně uzavřeli před světem. Proto ta nechuť nechávat na zámku hosty přes noc. Pasti. Strach, který svírá celý kraj, protože nikdo neví, kdy se to, čeho se obávají, dostane ven. Proto ty pečetě tam dole.“

„Už jsi skončil?“ zeptala se trochu netrpělivě, „Možná máš pravdu. Možná. Jenže je tu ještě jiná varianta. Dlouhé roky tradované tajemství rodu, které se proměnilo v povídačky o pokladu. A pověsti o upírech,“ zopakovala, „A taky strach, který paralyzuje celý kraj. Vyděšení venkované, kteří ví, že pokud budou jen trochu hlasitěji protestovat, mohou zmizet a probudit se – nakrátko – v malvestredském podzemí.“

„Ale proč? Nechápu ... A Jelsen?“

Fawraham měl v hlavě prázdno. Rád pracoval podle dobře sestaveného plánu, když nebylo vyhnutí, dokázal zdatně improvizovat, ale tahle situace byla nad jeho síly. Strach, kupodivu, se stále ještě držel někde vzadu.

„Zapomeň na něho. On tě přece prodal. Mohls to být ty. A nebyl, přeber si to jak chceš. Můžeš věřit historkám o krvežíznivých démonech, stejně jako tomu, že lidé se příliš nemění. Ani ti prokletí, ani živí. Jsou lidské vlastnosti, které se ti nepřestanou hnusit ani po staletích.“

Mlčel. Xareně se do vyprávění svého příběhu, když jediný posluchač odmítá naslouchat, také nechtělo.

Nakonec jen řekla: „Víš co? Oni se za mně prostě styděli. To bylo nejhorší. Kazila jsem čistý štít Malvestredů. Báli se. Upír v rodině? To se přece nemůže stát. Takže mě zavřeli v kryptě.“

„Co měli udělat?“

„Zavřít mě třeba v kryptě. Ale nesnažit se domácího mazlíčka jednou za čas krmit, abych nedostala chuť na jejich krky.“

Vyděsila ho. Tónem, i tím, co říkala. Skutečností, že ač ho měla na dosah, necítil se v ohrožení. Byla to jen zvědavost, která odsouvala pud sebezáchovy?

„Nenáviděli mě. Několik generací poté, co jsem se probudila, se schovávali, zapírali a zároveň mě využívali. Byla jsem jejich moc nad touto krajinou.“

Tohle si Fawraham uměl představit. Poddaní málokdy odcházejí. Mohou se jen vzbouřit a spoléhat přitom na pomoc chamtivého souseda, mohou utéct do lesů, jak to dělali ve Fawrahamově rodném Meddanu. Ale pořád to byli rolníci, bohabojní a v podstatě nezáludní lidé, kteří se mezi stromy cítili jako v pasti.

„Co budeš dělat?“ zeptal se.

Pohlédla mu zpříma do očí. Neuhnul, netušil, jestli ho Xarena nepovažuje jen za nástroj, který ji vysvobodil a vpustil do zámku. Nástroje se uklízí do zásuvek, truhel a skladišť, dokud nenastane čas jejich další služby. Ale možná mají upíři smysl pro čest a přátelství.

„Nemusíš se bát. To, co my, upíři, skutečně potřebujeme, není krev.“

Ušklíbl se. Co tedy? Zeleninová dieta?

Nahlas nic neřekl.

„Je to krev rodiny,“ pronesla Xarena záštiplně, „Proto zůstáváme tady, když se něco stalo špatně. Existuje možná něco jako vykoupení, ale po takové době, strávené tak, jak jsem ji musela strávit já, ti nepřijde dvakrát důležité.“

„Nevěřím ti,“ řekl – a sám se odvaze toho prohlášení podivil. Ale pokud si vybral špatnou stranu, teď už na tom nezáleželo.

Xarena přimhouřila oči a zvedla koutky úst v trochu koketním úsměvu.

„To je tvoje právo. Vrať se třeba za rok. Uvidíš, jestli tu najdeš temné území strachu, nebo se dozvíš, že Malvestred zdědila vzdálená sestřenice, trochu divná, ale to se v té rodině nejspíš nosí, říká se o ní, že utrácí peníze za hlouposti z dalekých zemí a kejklíře a komedianty, protože se chce jen bavit. V každém případě budeš vítán.“

Znovu se usmála a odhalila přitom ostré bílé zuby. Přejela po nich rudým jazykem.

Věděl, že se skutečně vrátí. Okrádal lidi, podváděl a přepadal, někdy i zabíjel, a občas mu svědomí připomnělo, že nejedná čestně. Jenže ti druzí také ne, vysvětlil mu v takovém případě – a ono ztichlo. Tady nenacházel výmluvy. Proto se za nějaký čas sebere a znovu vyrazí do tohoto zvláštního zapadlého kraje. Aby mohl klidně spát. Nebo poručit duši nejbližšímu bohu a pokusit se napravit vlastní činy.

„Budu na tebe opravdu čekat,“ řekla a nespouštěla z něho oči.

„Času mám dost.“

 

© 2009, napsáno 2009, poprvé na Bezejmenné stránce v únoru 2009

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist