Bezejmenná stránka: Literárium

Stačí jen mávnout

 

Naštěstí to byl výbuch naprosto jiného rázu, než ten, který minulý měsíc zdemoloval laboratoř B. Zarachotil, pohnul trochu vzduchem a předvedl se světelnými efekty, za jaké filmaři platí těžké peníze, ale přesně tohle (nebo něco v tom smyslu) od něho čekali.

Doktorce Winterové se rozzářily oči.

Povedlo se. Už jsme jen krůček od cílové pásky.

S pohledem plným nadšení se ohlédla po svém šéfovi. Ten nejásal.

Totiž ano, ale jako dozvuky čerstvě vyléčené respirační choroby tu a tam probublávala z jeho hrdla tichá štěknutí.

„Úsporná opatření? Ať jdou k čertu. Výborně! Takže to funguje.“

Kdyby se pocity daly převést na hmotu, nejspíš by byla v tuto chvíli podlaha zralá na totální rekonstrukci, protože ze všech rázem spadla neustále narůstající frustrace. Podmiňoval ji fakt, že se neustále pokoušeli poslat proti proudu času předmět do minulosti, což labilnější povahy přivádělo k temnému šílenství. Vždyť: kdyby se nám to povedlo, už bychom to přece věděli, ne?

Když se zavřela vrata psychiatrické léčebny za třetím asistentem, propadnuvším hlubokým depresím, a ve stejný den dala další z nekonečné řady technických pracovnic výpověď, předvedl doktor Stárek jeden ze svých ukázkových cholerických záchvatů – a otočil směr.

Nic už se do minulosti posílat nebude. Jedeme na druhou stranu, nebo tu nakonec zůstanu sám.

A od toho okamžiku (po dostatečně dlouhé teoretické a konstrukční přípravě), byl cíl vepředu.

Ve futuru.

S psychikou zaměstnanců to udělalo divy. Jistě, absolvovali celou řadu neúspěšných pokusů, ale na to už si zvykli. Spadlo z nich odevzdané: Včera jsme nic nedostali, tak proč to dnes vůbec zkoušet, a zkoušeli do aleluja.

Konečným – pravděpodobně, on v tom zase bude nějaký háček, vždyť to znáte – výsledkem byl očekávaný výbuch, který přinesl do podzemní zkušební místnosti třítunový pokusný objekt F 134/VI, který za podobných efektů zmizel v časoprostoru minulý čtvrtek.

Z kubistických budičů pole, rozmístěných kolem startovací plotny uprostřed místnosti, ještě s hlasitým praskáním odcházelo prudkým vybitím energie zbytkové teplo, když do všeobecného jásotu zazněl Stárkův cholerický hlas.

„Do háje. Tohle přece není ef sto třicet čtyřka!“

Za vykřičníkem všichni ztuhli a doktorka Winterová si pro jistotu protřela oči. Vždyť přece… Ale ano, opravdu ten krám vypadal jinak. Konstrukčně čistěji, žádné hrubé sváry, mělo to pořádný nátěr a ne téměř neviditelnou vrstvičku základové barvy ze dna plechovky.

A navíc –

Uvnitř někdo byl.

„Takže vy jste z budoucnosti?“

„Mohl bych říct že ne, ale protože – hele, neupalujete tady lidi?“

Jmenoval se Heredian, mluvil jen angličtinou s příšerným přízvukem a spoustou výpůjček, které Winterová odhadovala na směs původně čínských či španělských slov, a rozhodně nebyl z tohoto času. Stárek mu osobně uvařil kávu, kterou začal host nejprve vyjídat lžičkou, asistent Novotný půjčil plášť, aby návštěvníkův oděv poněkud mimo módu nebudil pozornost nezasvěcených. Host z jiného času se v něm trochu ztrácel.

„Naopak,“ snažila se ho povzbudit doktorka. Použila k tomu i nenápadnou řeč těla, zatímco Stárek si ověřil, že ani v budoucnosti si lidé neodpírají jistá potěšení a podpořil úsilí Winterové velkým panákem skotské. Součet pak hosta dokonale uklidnil a otevřel diskuzi.

„Víte, pro nás je samozřejmě čest přivítat návštěvníka z budoucnosti.“

„Díky,“ uculil se Heredian, „Jenže –“ znovu se nenápadně podíval na velké hodinky, „Já měl namířeno ještě o rok zpátky, víte? A teď je šmytec, protože ta piksla může odbočit jen jednou.“

„Nezdržíme vás.“

„O to nejde. Teď budu muset až na konec.“

„Nějaké problémy s ovládáním? Nebo programováním?“ zeptal se asistent Novotný, jehož více než teorie zajímala praxe.

„Copak já vím? Já tu věc nevymyslel,“ zavrtěl Heredian hlavou.

„Ano, ano,“ Stárek jako u vytržení poskakoval po místnosti, mnul si ruce a otíral pot o kalhoty. Winterová věděla, jak se cítí, cítila se tak také, jen to nedávala najevo.

„Posadili vás do ní.“

Cestovatel časem se přikrčil.

„No, ne tak docela. Jak bych to... já se do ní posadil sám, víte?“

„Vy jste ji ukradl?“ vystřelila rozhořčeně Winterová. Ten tón byl stejně oprávněný jako podvědomý, neboť v posledních sedmi měsících přišla o dvě auta.

„Cože?“ zděsil se host, „Proč bych kradl nákladovej modul? Jsem se jen chtěl podívat na dostihy v jedenáctým a v pětadvacátým. Víte, jaký je to vzrůšo, vidět ty kobyly naživo? Jasně že vím jak to dopadlo, pamatuju si výsledky moře dostihů, ale stejně.“

Hleděli na něj s otevřenými ústy a nezavřeli je ani poté, co Herediana uklidili do Stárkovy vilky. Když se profesor po dvou hodinách, v nichž musel svému hostu dát zrychlené školení v užívání primitivních hygienických zařízení a vysvětlit manželce, že si toho vagabunda hned nazítří odvede, vrátil, začal okamžitě rozdávat úkoly. Jeho podřízení se zatím stále vyrovnávali se situací.

„Tak on náš – vlastně v tuhle chvíli váš – host, je vlastně černý pasažér,“ pronesla Winterová nevěřícně, „Nebo spíš stopař.“

„Vždycky takoví existovali. No, nad tím teď nebudeme hloubat. Vraťme se k práci. Vypadá to, že jsme celou dobu odpalovali objekty někam do prázdna. Ale to poslední vylepšení už efekt mělo. Strčilo  sice F 134 bůhvíkam, ale zároveň přitáhlo nejbližší časově nestabilní objekt. Tak se do toho pustíme. Pane Rorejs?“

Šéf ústavních techniků, posedávající, jak bylo jeho zvykem, na polozapomenuté židli u zdi vedle registratury, si odkašlal.

„Kdepak, rozebrat to nemůžeme,“ řekl smutně.

„Já vím, nebylo by to etické, ale...“

„Ale houby,“ přerušil Stárka technik. „Ty časové lodě prostě musí zůstat mezi vysílači. Jak do nich hrábneme, pole, které je drží, se poruší a frnk, časostroj je v tahu.“

Přednosta ústavu na okamžik zvadl.

„Chcete říct, že ten předmět...“

„Jo.“

Stárek cosi zavrčel, zakabonil se – a potom se kupodivu radostně zašklebil.

„Nevadí. To nevadí. Hlavně, že jsme se konečně někam dostali. A že ten jeho (určitě nebude sám), tedy že Heredianův princip nám umožňuje praktické využití.“

„Heredianův princip?“ zopakovala zamyšleně Winterová, „Zní to hezky, ale... hele, profesore, vy chcete rezignovat na základní výzkum a stopovat!?“ rozhořčila se.

Pohlédl na ní úkosem.

„To pochopitelně nechci.“

Nejspíš ale – aspoň na chvíli – chtěl, protože se nepatrně začervenal, sklopil zrak a několikrát nervózně přejel špičkou boty po podlaze.

„Prostě vykážeme úspěch, vlci nahoře se nažerou a přiklepnou nám zpátky nějaké finance. Teď, když už víme, že to jde, vlastně, že to půjde,“ opravil se, protože rád bazíroval na detailech, „nám posype práce od ruky. My tu zatracenou technologii nějak přivedeme k životu.“

Souhlasila. Nic jiného jí nezbývalo a ne proto, že Stárek byl šéf.

Konečně, teď už věděli, že to půjde.

Měli před sebou ještě jeden problém. Nikomu ze zasvěcených se nechtělo – ať už z nízkého pokrytectví, nebo z vyšších principů mravních – přiznávat Heredianovu přítomnost v přítomnosti.

„Samozřejmě vás tu nechceme držet,“ řekla mu Winterová, spokojená, že se jim existenci muže z budoucnosti kupodivu zatím daří tajit. Respektive maskovat.

„Já vím,“ kývl – nepatrně nešťastně, trochu odevzdaně a částečně mechanicky – poutník v čase. Nestěžoval si. Považoval své zadržení v minulosti za nečekané turistické dobrodružství. Vymínil si jen návštěvu Chuchle, odkud s asistentem Novotným přitáhli až k ránu, poté co úspěšně utratili polovinu vyhraných peněz v několika barech.

„Děláme na tom, abychom dokázali zaměřovat objekty, které do nestability vstoupily v námi vybraném horizontu.“

Neutrální Heredianův výraz ji přinutil k překladu.

„Chceme chytit něco, co letí vaším směrem.“

Nebyl to takový problém, jakým se ze začátku zdál. Poté, co  zaměřili své úsilí ne na samotný pohyb v čase, ale na detekci předmětů, které se v časoprostorovém kontinuu pohybují nepatřičným směrem či rychlostí, podařilo se jim během několika dnů převést v podstatě nefunkční zařízení pro vysílání předmětů do proudu času na téměř bezchybně pracující detektor. S přidanou funkcí.

Byl to ve své podstatě jednoduchý princip. Stačilo jen mávnout hypotetickým energetickým palcem, a objekt, vychýlený z kontinua, přicválal. Jak už na začátku empiricky ověřili technici, nenechal si líbit víc, než zběžnou prohlídku, v lepším případě otevřel dvířka. Do začátku to stačilo, na dalším se usilovně pracovalo. A ačkoliv jim podzimní rozpočtové škrty sestřihly finance na stroze vojenského ježka, skutečnost jim to vyrovnala stoupajícím množstvím signálů, prozrazující časově nestabilní objekty. Každým dnem, bez ohledu na to, zda došlo na přístrojích k nějakým technickým úpravám či nikoliv, se počet zaznamenaných i zachycených zvyšoval.

Až to bylo podezřelé.

„To nemá logiku,“ namítl asistent Novotný. „Přece se nemnoží dělením. Včera jsme jich detekovali přes stovku, předevčírem dvaapadesát, předtím třicet sedm. Dneska už ke dvěma stovkám. Uznávám, že jich může být hodně, ale neměly by přibývat.“

„To má logiku,“ odpověděli mu dvojhlasně Winterová se Stárkem.

„Čas je dynamický,“ pokračovala ta první, „to byste měl, kolego, vědět. Takže ve chvíli, kdy někdo pustí do času první přístroj, pak ano, budou ty mašinky prostě všude. Pokud jde o historicky zajímavá místa,“ dodala. „Jenže musí existovat něco jako fluktuační údobí, v němž se časová linie onomu objevu přizpůsobuje.“

Napadlo ji, že pokud stojí opravdu na začátku nové éry, stali se jednak sami historicky zajímavým místem, jednak je zvýšený výskyt časově nestabilních objektů v jejich dosahu právě následkem Stárkova současného výzkumu, který se konečně začal ubírat správným směrem.

Jak se ukázalo, profesora to napadlo také. Současně s nečekaně přímou a jasnou odpovědí na škrty ve vědeckých rozpočtech.

Měli výsledky.

Ne že by to pro aparát stačilo, Stárek dobře věděl, že lidé, žijící ve skleníku státní správy, na vrcholu exekutivy a legislativy, dokázali poslat ke dnu i mnohem srozumitelnější a komerčně využitelné programy. Ale zkusit to museli.

„Dáme tomu nějakou formu, uklidíme, zalejeme kytky a pozveme ouřad,“ prohlásil profesor. „Posílat jim zprávy by k ničemu nevedlo, stejně je nečtou.“

Winterová souhlasila. Se vším, co bylo vyřčeno.

Ministerská komise proplula ústavem po přesně určené plavební dráze, nenápadně navigována stranou nebezpečných útesů neuklizených skladišť a uklizeného Herediana.

Nechala si předvést detekci, stala se dokonce svědky návštěvy malé časové sondy, která si pozorovatele prohlédla hroznem kamer, a vyzařujíc auru spokojenosti, odebrala se do Stárkovy pracovny.

„Myslím, že můžeme být spokojeni,“ prohlásil její šéf. „Ta konstrukce stroje času odpovídá zadání.“

„Stroj času jsme nezkonstruovali,“ pronesl Stárek pomalu, „Máme jen stroj, který umí ty vaše stroje času zachytit.“

„Jaké naše? Snad vaše stroje času, ne?“

Stárek to raději přešel mlčením. Když se před nějakou dobou snažil s úředníky shodnout na společném slovníku, stálo ho to dva týdny zdravotní dovolené. Navíc měl konečně navrch a to ho naplňovalo jistou dávkou nadhledu a nadřazené tolerance.

„Prostě nám stačí jen mávnout, abych to shrnul, a jak jste viděli, časově nestabilní objekt se stabilizuje. Čímž se nám dostává možností k dalšímu výzkumu.“

Dámy a pánové z vyšších míst souhlasně pokývali.

„Tak co?“ zeptal se pak doktorky Winterové asistent Novotný, když komise, která ho k projednání předběžné závěrečné zprávy nepustila, zmizela.

„Podle všeho se jim naše výsledky zamlouvají. Abych řekla pravdu, zdá se, že konečně máme štěstí. Vypadá to dobře.“

Vypadalo. Ale několik dní nato se konspirační buňky, zabývající se kromě výzkumu i stopováním vhodného vozidla pro pasažéra z budoucnosti, zmocnila jistá nervozita.

Signály se začaly ztrácet. I jejich zdroje.

„Třeba se nám vyhýbají,“ napadlo Novotného. „Cestování v čase   sebou ponese problémy s obranou proti jeho změně, ne?“

Na tom něco je, řekla si doktorka Winterová, i když vyhýbat se nám pochopitelně nemůžou. Stojíme jim v cestě. Vlastně u cesty, ale ta je jediná, která časoprostorovým kontinuem vede. Spíš se nějak maskují.

Formulovala pak svůj příspěvek technicky a vědecky přesnými termíny a přednesla ho.

„To se mi nezdá. Možná jsme byli jen přehnaně optimističtí,“ řekl Stárek, když si nechal doktorčinu verzi projít hlavou.

„Myslíte něco jako generálský efekt naruby? Že před komisí to náhodou fungovalo na sto procent a při běžném provozu zase ne?“

„Třeba je to sezónní,“ ozval se, aby řeč nestála, asistent. Obdržel reprízu kázání o dynamickém čase, které na něho nemělo žádný vliv. Přesto se Winterová po tečce zarazila.

Mohl za to pohled na jejího šéfa.

„Profesore?“ oslovila ho opatrně.

Neodpověděl. Civěl do prázdna.

Potom se z ničeho nic zvedl a zmizel za dveřmi.

Vrátil se po třech čtvrtích hodiny napjatého čekání. To už věděli, že kamsi telefonoval a cosi, patrně tablet nebo notebook, rozbil o stěnu.

„Pánové nahoře,“ řekl hořce.

„Co se stalo? Už nám schválili další výzkum?“ vyzvídala Winterová.

„Ano. Schválí, podají patentové přihlášky, připraví další postup.“

„To je od nich milé.“

Stárek se nenechal ze svého monologu vyrušit.

„Rozhodli se předevčírem.“

Winterová zapátrala v paměti.

Proč zdůraznil časové určení? Co se dva dny zpět stalo?

Myšlenky se jí už už skládaly dohromady, když je Stárkův odevzdaný hlas vyplašil a znovu rozehnal.

„Taky nám upraví zadání výzkumných úkolů. Včetně rozpočtu.“

„To to vzali hopem,“ podivila se doktorka, „Kolik dostaneme?“

„Hele, a co bude se mnou?“ přerušil je Heredian, který dialog, vedený v jemu neznámém jazyce sledoval jen jako nezajímavou pantomimu.

„To bude asi problém,“ pohlédl na něho Stárek. Populace, momentálně obývající jeho pracovnu, mu pohled – částečně zaujata, částečně vyděšena a v posledním případě jeho tónem probuzena z nenápadného podřimování – vrátila.

„Měl byste vlézt do prvního stroje, který se namane,“ navrhl, „A to neříkám proto, že bych vás už chtěl mít z krku, ale proto, protože žádný druhý už taky nemusí být.“

„Proč ten fatalismus?“

„Copak jste to nepochopili?“

„Já tedy ne,“ přiznala zkroušeně Winterová. „Mám jistou teorii – jenže...“

„Je správná,“ štěkl Stárek. „Pokud počítá s psychologií a ne s fyzikou. Teď už je jasné, proč se signály začaly ztrácet.“

„A to?“ Winterová si začala chystat protiargumenty.

„Časoprostorové kontinuum je pro naše přístroje prázdné,“ řekl zoufale profesor, „A víte proč? Existuje jen jedna jediná možnost, jak ho vyčistit. Žádné vyhýbání se, žádné maskování, to všechno jsou nesmysly. Vysvětlení je prosté: technologii pro přesun v čase nikdy nikdo nevymyslel!“

„To je hloupost. Máme hmatatelné důkazy o tom, že technologie pro přesun v čase vznikla. Jeho,“ ukázala nenápadně na Herediana, „A záznamy. A to nemluvím o všem, co jsme viděli na vlastní oči.“

„Tak se na vlastní oči podívejte, jak se s námi nahoře vypořádali!“

Podal jí tablet (aha, takže roztřískal něco jiného), z jehož displeje svítila studená písmenka.

Závěry komise a návrhy předběžných rozhodnutí. Čišelo z nich nadšení a optimismus.

Tak proč by –

Přečetla si zprávu ještě jednou a její skutečný význam na ni padl jako lavina. Studená a těžká hromada zděšení.

„Oni chtějí...“ zbytek věty se nedokázal probít sevřeným hrdlem.

„Samozřejmě. Ta sladká možnost cestovat časem a ještě ušetřit za základní výzkum, který státní úředník by jí odolal? To my jsme zabili temporární vědu. Strčili jsme jim pod nos hotovou věc. Nejsou to ani vědci, ani technici. Jsou to úředníci a politici,“ posledním slovům dal takové opovržení, až se málem zhmotnila.

„Ale my přece našli,“ ošidné slovo náhodou uškrtila hned v zárodku, „jen způsob, jak přitáhnout časově nestabilní objekty. Někdy, někdo, někde musí přijít na to, jak do takové nestability objekt dostat.“

Stárek se na ni smutně usmál.

„Taky bych řekl. Ale opravdu musí? Na příslušný výzkum nedostaneme ani korunu, protože jsme jim předložili velmi úspornou alternativu. Stačí jen mávnout... A to jim stačilo. Stačí jen mávnout, tak přece už není třeba zbytečně utrácet za bádání. Už ho někdo zaplatil, tak co.“

Mnohokrát viděla svého šéfa zdrceného, ale stav, v němž se nacházel nyní, ji vyděsil. Bylo to naprosté odevzdání, z něhož nevedla cesta ven.

Stárek překonal už celou řadu krizí, ona s ním, a pokaždé zvedl hlavu. Jenže vždycky to byly neúspěchy vědecké. Nikdy předtím jim nezrušili program. Ať už to měli být oni sami, nebo někdo, kdo by z jejich výzkumu vycházel, připravovaným – podle časové logiky také později připraveným a nakonec i schváleným – plánem k ničemu takovému nedojde. Měli jen vyladit odchyt objektů z budoucnosti a celý projekt předat k běžnému provozu. Tečka. Další výzkum je bezpředmětný, neboť výsledků už bylo dosaženo.

Jenže nebude, vztekle dupla.

Ale přece mně neporazí nějaký kulhavý úřednický šiml s ekonomickou logikou houpacího koně. I kdybych na tom měla dělat soukromě – jenže kdo by to utáhnul? A investoři jsou většinou ještě horší a slyší jen na aplikovaný výzkum. Kdybych měla našetřeno...

V temnotě mračna zoufalství náhle zazářila jiskřička.

Winterová zvedla hlavu a podívala se na muže z budoucnosti.

Cože to říkal?

Víte, jaký je to vzrůšo, vidět ty kobyly naživo? Jasně že vím jak to dopadlo, pamatuju si výsledky moře dostihů, ale stejně.

Zvládnou to. Firma Stárek – Winterová, společnost s ručením neomezeným. Plus jeden tichý společník.

Není to správné, to tedy ne.

Povzbudivě se na Stárka usmála.

Ale když můžou oni, tak my taky.

 

© 2012, napsáno 2012, poprvé na Bezejmenné stránce v únoru 2012

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist