Bezejmenná stránka: Literárium

Stín

 

Pospíchala tmavou ulicí, osvětlenou jedinou lucernou. Bylo-li kdy pouličních lamp v provozu víc, pak nikdy nevydržely dlouho; v téhle čtvrti neodolalo nic, co by se dalo v několika okamžicích rozbít. Lampu měla už za zády, a stín, který vrhala, se prodlužoval. Zpočátku její postavu pitoreskně krátil a rozšířil jako zrcadlo v pouťovém labyrintu.

Ten stín.

Nenáviděla ho. Byl nestvůrně dokonalý, plížil se za ní a jindy zase ubíhal vpředu, vysmíval se její upachtěnosti a sám lehce překonával všechny překážky. Někdy kráčel vedle ní – pak si připadala jako otrokyně.

Patřil on k ní, nebo ona jemu?

Existovalo několik málo okamžiků, kdy jí podléhal. V noci, kdy vše pokryla milosrdná tma, stín se v ní rozplynul. V moci ho měla stálo-li slunce nad ní, potom se ztratil, zmizel pod nohama a ona po něm šlapala, dusila ho svou vahou. Jenže takové okamžiky nikdy netrvaly dlouho.

Lampa zůstala daleko vzadu a stín se prodloužil. Nestvůrně protáhl její obrys a rozplizl se až na protější stěně.

Jak ho nenávidím! křičela v duchu. Nenávidím.

Stín se zachvěl. Prudce se otočila, lampa se nehýbala, to se chvěji já, ne... já...

„Ne!“

Vykřikla, v prázdné ulici se ozvěna vracela od stěn s neúprosnou mnohočetností.

On se mi vysmívá. Ví, že ho nenávidím, ten odporný plastický stín, ďábelského průvodce, který mi byl proti mé vůli přidělen. Dusí mne a pronásleduje.

Došla na konec ulice a zahnula do živějších a více osvětlených míst. Osvětlení jejího průvodce rozmnožilo. Táhl se teď několika směry, už ne tak tmavý, zato zrádnější. Světlo, jeho spojenec a tvůrce, se postavilo proti němu. Neměl to rád, to cítila, ale dokázal toho využít. Kamkoliv se otočila, tam byl, připraven zasáhnout.

Zastavila pod lampou a chvíli pomstychtivě přešlapovala na místě. Vzdálenější světla ho nedokázala utvořit, mstila se tedy, vychutnávala nepatrný okamžik vzpoury. Když se uklidnila, pokračovala dál.

Stín se rozeběhl před ní. Lekci, jíž mu uštědřila nedával znát. Byl nevyčerpatelný.

Zpoza rohu vyšel člověk. Pospíchal, hlavu skloněnou, ruce v kapsách. Jeho stín běžel jako pejsek za ním, nechal se vláčet. Pod lampou bude zašlápnut, aby pak oddaně vyrazil před svého pána.

Všichni jsou pány svých stínů. Hrají si s nimi, nutí je na plátně kreslit obrysy zvířat. Jenom ona svému stínu podléhá.

On vládne jí.

Prošla další ulicí a stín několikrát změnil polohu. Nestvůrně se prodloužil, směšně se zkrátil. Zmizel – a opět vyběhl.

Za rohem se opřela o zeď. Skrývalo ji šero budovy, milosrdné šero, které chránilo. Chvíli oddechovala, tohle byla jedna z jistot, které nic nevezme. A ještě tahle ulice, potom pár schodů a domov.

Zhasne, zatemní a pak teprve bude svobodná.

Zbaví se ho.

Do ulice vjelo auto.

Reflektory ji oslepily, odvrátila tedy hlavu – a spatřila ho. Na protější stěně, tu zrůdnou karikaturu svého těla. Chtěla vykřiknout a zakrýt si oči, ale nedovolil jí to, nemohla se hnout, odvrátit zrak, musela na něj hledět, donucena prohlížet svou siluetu.

Nevydržela a skočila za roh, aby tu podívanou zrušila.

Sotva došlápla na chodník, uslyšela do morku kostí zarývající se skřípot a řev motoru. Automobil vjel na chodník a otřel se o místo, na němž před chvílí stála. Řidič musel být opilý, pokračoval v jízdě a šněroval ulici.

Nezajímalo ji to. Byla vděčná za to, že se jí na poslední chvíli podařilo uskočit.

Vděčná? Jistě, ale komu? To přece stín ji donutil uniknout. Zachránil ji!

Přestala ho nenávidět. Byl k ní milosrdný, zachoval se jako správný společník. A tak to má být. Ať už je jaký je.

Před vchodem se zastavila a začala hledat klíče. Když prohrabala celou kabelku a vylovila těžký svazek, zarazila se.

Opravdu zachránil ji? Chránil především sám sebe!

Odemkla a potmě vycházela po schodech. Kdyby rozsvítila, stín by se plazil před ní, plynul by po schodišti a nezadýchával by se; v cestě nahoru byla vždy jeho největší síla. Zakopla o čísi botu, zaklela.

Za dveřmi musela rozsvítit.

Vyšel ze tmy a tiše se vsunul za ní. Svlékla kabát, zula boty, všechno pečlivě uklidila. Vešla do ložnice, světle šedý stín s ní a ona na něj znechuceně pohlédla. Pak zatáhla závěsy a začala se svlékat.

Umyla se za jeho tiché asistence, zálibně si prohlížel její tělo, jež svým obrazem vytrvale deformoval. Potom zhasla, přešla do ložnice a a po hmatu našla postel. On zmizel, ztratil se v tmách, čekal na ráno, nebo na okamžik, kdy do pokoje pronikne světlo zvenčí. Nemohla usnout, dosud otřesena situací, v níž o jediný okamžik unikla smrti.

Díky tomu, jehož od dětství nenávidí, s nímž bojuje a jemuž podléhá. Tomu, který se teď skrývá v temnotách a sbírá síly k dalšímu útoku.

Ne, nezachránil ji, jen si ji uchoval, nemohl připustit rychlou smrt své oběti.

Venku se rozsvítilo světlo.

Proboha, oni opravdu opravili to zatracené pouliční osvětlení. Tu lampu na protějším domě, která tolik let nesvítila.

Vyběhl ze tmy a vykreslil ji na stěnu.

Má čekat, až nějaký podnapilý mladík vezme do ruky kámen a zničí toho zatraceného vyvolávače? Jak dlouho to bude trvat? Den, měsíc?

Stín na zdi zobrazoval zrůdně zdeformovanou hlavu, ramena a kolena, jež přitáhla k hrudi. Stíral fakt, že je až po prsa přikrytá, nic mu nevadilo, vytvářel svůj vlastní černobílý svět.

Vypadal spokojeně. Záře, pronikající závěsy, mu stačila k tomu, aby opět ožil, a on víc nepotřeboval.

Lampu na zdi, která ji zradila. Slunce, které ráno vyšplhá na oblohu a bude se lidem vysmívat tvorbou pitvorných obrázků. Blesky v bouři.

Ztmavl.

Živí se mým strachem, napadlo ji. Mučí mě.

A nikdy se ho nezbavím, nikdy mě nepřestane pronásledovat.

Ale přece!

Nebylo v jejích silách rozbít všechny lampy a světla. Nemohla zastavit slunce v nadhlavníku.

Nedokázala by ani rozbít jedinou lucernu – tu, která ji ničí teď.

A přece znala způsob, jak se navěky zbavit stínu. Vstala a protáhla se. Řešení bylo tak elegantní a tak prosté, až se musela zasmát.

Trochu hystericky.

Stín okopíroval její pohyb a vstal rovněž. Do tmavé kuchyně za ní nemohl, a tak se zastavil na prahu a čekal.

Poslepu otevřela zásuvku.

Stín se zachvěl.

Možná si o mě myslí, že blázním. Možná jsem blázen.

Ostří nože proťalo tepny, a žena, hledíc před sebe, uviděla, jak vedle v ložnici klesá k zemi a odchází její stín.

Upadla přes práh, šťastná v posledním okamžiku, když...

... se jí přes otevřené rány převalila tma a vyždímala do nich krev, sebranou po podlaze. Ucítila něžné objetí a hlavou jí projel beznadějný pocit.

Asi se ho opravdu nezbavím.

 

© 2002, napsáno 1991, poprvé na Bezejmenné stránce v prosinci 2002

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist