Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Strach se lesem nese
část první

 

Stíny potemněly, jak se po nebi, zamřížovaném pokroucenými větvemi, přehnal přes slunce mrak. Na chvíli se staly méně děsivými, ztratily ostré kontury a přestaly připomínat obludy z pradávných hlubin času. Potom malou paseku uprostřed hlubokého lesa znovu zalily sluneční paprsky a strašidla byla zpět.

Někdy jsou věci prostě naopak.

Cesta k palouku byla plná děr a hlubokých kaluží, pokrytých jehličím a prachem, lemovalo ji tu ostružiní, tu polštáře podmáčeného mechu a jinde zase kopřivy a ostré kameny, ale pořád zůstávala směrem, a kdyby nikam dál už nevedla, dalo se po ní vrátit.

Do čehož se dvěma cestovatelkám nijak zvlášť nechtělo. Když se ohlédly, spatřily temný otvor v ošklivě tmavé hradbě lesa, mnohem menší, než když jím před chvílí prošly. Jako by se koruny stromů a větve nakláněly za poutníky a cestu za nimi zavíraly.

Malá květinová víla, která se vznášela nad pravým ramenem holčičky v jasně červené kápi, měla pocit, že ji pokřivené kmeny pozorují, ba co víc, že ji pozorují soustředěně a s určitým záměrem.

Nesmysl, poručila si. Bylas v mnoha lesích. Znáš je. Nic ti nehrozí. Jsou to jen stromy. V korunách se prohání slabý vánek. Široko daleko není žádná větší šelma, ani jezevec... Juj!

Ozvalo se hlasité zapraskání. Okřídlené stvořeníčko provedlo leknutím přemet, což je zachránilo od úderu podvědomě rozhozených rukou jeho společnice. Na palouk ale nevběhl ani kapitální jelen, ani medvěd, byla to větev, která se přelomila v polovině své délky a zřítila se přímo za jejich zády.

Všechno ztichlo. Jen v některých vzdálenějších jedlích to zaskřípalo, jak se na okamžik uklidnil i vítr.

„Tos udělal schválně,“ zahrozila víla stromu.

V koruně zašumělo, na zem dopadla další souška.

„Znova, jo?!“

„Nech toho,“ pípla holčička, „Nesmíš mluvit nahlas a už vůbec nesmíš nadávat a klít.“

Mně nikdo okultní rady dávat nemusí, chtěla víla podotknout, sama jsem v podstatě okultní, jenže v tu chvíli ji do zátylku trefil žalud.

Připravenou větu zkrátila na jedno slovo.

Pochytila ho kdysi od bednáře na statku, který místo obruče trefil palec a jak si chtěl ulevit strčil prst do pusy, palici si přitom pustil na levou nohu, leknutím se do pohmožděného palce kousl, další bolestí poskočil a chytil se přitom pravou nohou do pasti na krysy. Bylo to tedy slovo opravdu výběrové.

Navzdory slabšímu zdroji se rozlehlo, jako by ho zakřičel přinejmenším dvoumetrový dřevorubec.

V odpověď zachrastily větve. Ne jednoho stromu.

„Snad jsem tolik neřekla,“ ohradila se květinová víla, „Co se to děje?“ obrátila se na svou lidskou společnici.

Děvčátko, jehož se očividně začínala zmocňovat panika, vědělo.

„Utíkej!“ zakřičelo náhle. A samo se bez dalšího rozeběhlo rovnou za nosem, přes kořeny a výmoly pryč z paseky.

„Asi jsi myslela: Uleť,“ pípla víla.

Do zad se jí opřel vzduch, rozhýbaný další padající větví.

„Ale kdo by se teď hádal o slovíčka,“ dodala rychle.

A ještě rychleji vyrazila za červenou kápí.

S botami plnými vody se holčička zastavila až za mělkým, bludištěm velkých kamenů protékajícím lesním potokem. Opřela se rukama o jeden obzvláště přerostlý balvan a přerývavě oddychovala.

Víla, i přes výhodu cestování vzdušnou čarou, dorazila se značným zpožděním. V letové hladině, v níž obvykle putovala, tady totiž překážely větve. Musela mezi nimi kličkovat, červený maják, uhánějící dole mezi kmeny ji naštěstí aspoň zbavil starostí o navigaci.

Během vzdušného slalomu si stihla zrekapitulovat události, které ji do téhle situace přivedly.

Samozřejmě, že za to nemohla.

Jen se rozhodla zkrátit si cestu, nic víc.

Kdyby se tenhle zatracený les neroztahoval od obzoru k obzoru, prostě by ho obletěla. Jenže on se roztahoval, respektive víle připadalo jednodušší chvíli se motat mezi stromy, než na druhé straně vyletí ven.

Z chvíle se pak stalo několik pekelných hodin. Když si nepřiznáte, že váš orientační smysl má tendenci v neznámém prostředí totálně selhat, obvykle se zamotáte ještě víc. Podvědomě totiž hledáte cosi povědomého, co by určilo směr – nu, a v neznámém prostředí většinou bývá povědomé jen místo, odkud jste vyšli, což svádí k bloudění v kruzích.

To květinové víle nedošlo, protože jednak neměla s hlubokými hvozdy zkušenosti, jednak si nepřipouštěla, že by se zrovna jí něco takového přihodilo.

Věci se přece vždycky dějí někomu jinému.

Osud ji v téhle mantře správného turisty mínil podpořit, protože  chvíli před tím, než by si se sebezapřením přiznala, že nejlepší bude začít shánět někoho, kdo jí ukáže kudy z lesa, zahlédla mezi stromy cosi červeného.

Okamžitě poznala, která bije.

Malá slečinka s velkým košíkem, jíž lehkomyslní rodičové poslali za samotářskou babičkou, žijící kdesi hluboko v nebezpečném lese.

Jako by to dvakrát nebo dvacetkrát nestačilo.

Ukázalo se, že děvčátko žádné objemné proutěné zavazadlo nevleče a  největší dravé zvíře v okruhu sta metrů je rychle se vzdalující lasička.

Nepodstatné rozdíly. Důležitá je situace jako taková, usoudila pozorovatelka. A ta vyžaduje zásah.

Přes své nepatrné fyzické rozměry zabírala víla značný prostor psychický. Vyzařovalo z ní tolik sebevědomí, že když se dítěti v červeném zatřepetala před očima, strnulo v úžasu nejen přirozeném, ale téměř nábožném.

„Já se jmenuji Žabinka,“ představila se slušně, důvěřujíc pravidlu, tvrdícímu, že pokud chcete zvládnout malé dítě, musíte si nejprve získat jeho důvěru.

„Jsem víla,“ dodala po dramatické pauze. Rozprášila kolem sebe trochu lučních vůní, aby děvčátko uklidnila, a musela nakrčenému nosíku, zvyklému na trochu jinou škálu botanických pachů, vysvětlit, že je víla květinová, patřící k vlivné skupině důležitých bytostí s mocí nad přírodou. Nelhala. Jen zapomněla, jako obvykle, vysvětlit, že onou skupinou myslí nadpřirozené a kouzelné tvory obecně. Nedodala ani, že z květinového společenství před časem natruc a vzteky odešla. Nepřiznávala to ani sama sobě.

Holčička se na malé stvořeníčko, vznášející se jí před očima, zahleděla s nedůvěrou. Nakonec se ale rozhodla s existencí víly souhlasit.

„Jak jsi říkala? Žabinka? Divné jméno. Já jsem Kar–“

„Karkulka!“

„Karolínka.“

„Jdeš k babičce s bábovkou,“ informovala ji víla. „Do malé chaloupky v lese, kde chudinka žije sama.“

Každým slovem se Karolínce otevíraly oči i pusa úžasem.

„Jak jsi na to přišla?“

Žabinka ohrnula nos. Chystala se podotknout něco o kouzelných zkušenostech.

Ale Karolínka v červeném pláštíku jen zavrtěla hlavou.

„To ti musel někdo napovídat, takový nesmysly. Moje babička bydlí tam,“ mávla neurčitým směrem, „ve městě. S tetou. Já žiju v lesní chaloupce.“

„S medvědy?“

„S tátou a s mámou. Taťka hlídá pro pana krále myslivce a drvoštěpy a stromy.“

„Ale proč tedy chodíš v červeném?“ podivila se víla a polkla hořkou slinu.

„Aby mě viděli. A našli, kdybych se ztratila, to dá rozum,“ řekla holčička tónem člověka, který se nedokáže smířit s neznalostí očividného.

„Funguje to. Teď ses ztratila,“ usoudila Žabinka, „a já tě našla.“

Nedala se přesvědčit o tom, že ve skutečnosti je to právě ona, kdo neví kudy z lesa ven. Její sebevědomí, zatím ještě nedostižené pokaženým, respektive neexistujícím příběhem, by něco takové nepřipustilo.

Promptně si vymýšlelo nový.

„Pomůžu ti najít cestu ven.“

„Ale já se neztratila,“ bránila se Karolínka.

Ale stejně Žabinku následovala. Lidé – a zvláště malé děti – mají tendenci kouzelná stvoření poslouchat.

Výsledkem byla pouť po té strašidelné cestě, završená bezhlavým útěkem, který je zavedl – kam vlastně?

Kolem byl pořád ještě les. Ne tak tmavý. Zelenější, ale stejně hustý.

A zvláštní.

Vílu to lechtalo na mysli, nedokázala si vybavit proč, ale věděla, že ví.

Asi to je tím, že jsem zvyklá aspoň na jedné straně vidět konec, přesvědčila se. Ale nebyla to pravda. Stejně jako mnoho starých hvozdů, i tenhle si vypěstoval druhotné kolektivní myšlení, dávající cizincům najevo že sem nepatří.

Od děsivého palouku nedošly daleko, když se Karolínka najednou zastavila a vyjekla.

„Tudy jsme jít neměly,“ zašeptala.

„Ztratili jsme se?“ lekla se Žabinka, snažíc se, aby otazník za větou byl malý a neprozrazoval nejistotu.

Karolínka pokrčila rameny.

„Asi ne.“

„Hele, můžu vyletět nahoru a podívat se, kudy dál,“ navrhla víla. „Proč koukáš tak smutně?“

„Protože jsme nejspíš v Hrůzině,“ řeklo děvčátko. „A já nejsem smutná. Bojím se.“

„Čeho? V čem?“ otočila Žabinka pořadí doplňujících otázek a přitom se rozhlédla. Vysoké smrky tu přerůstaly rozložitější listnáče, prostor v nejnižším patře zabraly břízy (ty bezpečně poznala) a lísky. Okolí se od toho, v němž Karolínku potkala, nijak nelišilo.

„Tak tomu říkají naši. Hrůzina. Tak nějak. Nikdo sem nechodí. Kvůli stromům.“

„Že mají tendenci děsit a pouštět na kolemjdoucí větve?“ připomněla Žabinka nedávnou situaci na mýtině.

„Žerou lidi,“ řekla holčička zasvěceně.

Víla prudce zatřepala křidélky, připomínající dubové lístky, a pohodila hlavou v opovržlivém gestu.

„To je nesmysl. Jdeme.“

Stále si ještě neuvědomovala, že její lidská společnice celých svých devět let života prožila víceméně mezi stromy. Ba co víc – v blízkém sousedství. A tudíž, i s ohledem na nízký věk, může být zdrojem cenných informací a doporučení, když už ne rad.

Dopředu se jí draly čerstvé vzpomínky na děsivý palouk a cestu, která je na něj zavedla, temnější a temnější les, tichý, vydávající nečekané nepřirozené zvuky, ale Žabinka se rázně okřikla.

Stromy jsou přece nudné. Velké, ale nudné.

„Nevím, co ti kdo napovídal, ale dřeviny,“ dala si záležet na odbornějším (a chybném) termínu, aby měl její proslov větší váhu, „se ani lidmi, ani ničím jiným masitým neživí. Rostliny ano. Rosnatka chytá mouchy na kapičky. Láčkovka je lapá do takového kalíšku, ale to jsem nikdy neviděla. Vždycky v tom hraje nějakou úlohu květ (nebo něco podobného) a hlavně – stromy se živí úplně jinak. Nemají žaludek.“

Letěla vpředu, botanická lekce jí vrátila sebevědomí.

Cesta – respektive to, co ji ze všeho nejvíc připomínalo, a co musely vyšlapat generace dusajících ježků, se začala mírně zvedat. Nepatrný horizont nebyl zaplevelený větvemi a zdálo se, jako by odtud přicházelo více světla. Snad to byl signál, prozrazující konec lesa.

Obě poutnice přiměl k rychlejší chůzi i letu. Žabinka i přesto hodlala dokončit výchovnou lekci.

„Ani malé holčičky by neměly bezhlavě věřit všemu, co jim kdo napo... ví...panejo!“

Otevřel se jí pohled do údolíčka, ozářeného sluncem. Nerostl tu jediný strom. Ani strašidelný, ani obyčejný.

O to více děsilo, protože takhle mohlo slunce plnou silou ozářit jeho obsah.

Bylo plné kostí.

A tak zase utíkaly.

Vlastně ne.

Nejdřív, po chvíli strnulé hrůzy, se Karolínka podívala na vílu, pokývala hlavou a vyřkla onu standardní repliku:

„Já ti to říkala.“

Teprve potom vyběhly cestou necestou, cíl kdekoliv, hlavně jinde.

Obrátily se zpátky, ale po několika krocích vyrazilo děvčátko prudce do svahu, prodralo se skrz plazivý ostružinový keř a bez ohlížení běželo mezi pokroucenými kořeny, jež nad zem vystrkovaly borovice. Květinová víla ho následovala, polykala v sobě touhu ječet a snažila se pochytat vyděšené myšlenky.

Utečeme?

Kosti!

A utíkáme správně?

I ten, kdo strávil celý život v lese, může zpanikařit a rozeběhnout se špatným směrem, zvlášť, když je mu devět. Není tohle právě takový případ?

Žabinka se bála, že je.

Uháněly mezi stromy – víla je vnímala jen jako tmavé sloupy, mezi nimiž tu a tam probleskl ostrý a oslepující sluneční paprsek, jeden z těch, které se tam nahoře lámaly o ostré hrany oblaků – bez zřejmého cíle či aspoň směru.

Dostanou se jistě daleko. Ale nebude to spíš blízko k tomu, co po sobě tu... ty... věci zanechalo?

Při úprku tohle bývá otázka, jejíž zodpovězení přijde na řadu až poté, co dojdou síly. Což v tomto případě nastalo až za několika lesními svahy, jednom bahnitém potůčku, vlně patrně netrnitých keřů a závěrečném spurtu po měkké vrstvě jehličí a mechu. Karolínka náhle zamávala rukama a vyrazila ze sebe:

„Já – už – nemůžu.“

Na to zastavila, přepadla na všechny čtyři a prudce oddychovala.

Víla na tom nebyla lépe.

Můžete si o sobě myslet co chcete, můžete ovládat nejrůznější orientální praktiky na rovnovážné využití vnitřní energie, ale jak propadnete panice, zachová se váš organismus jako rozmazlená dědička nadnárodní firmy: rozházíte všechnu sílu v jednom velkém energetickém flámu, přičemž většina jde okamžitě do odpadového koše.

Sotva Žabinčina mysl prohrála zápas s vnitřním zmatkem, vystartovala víla vpřed, neletěla ale rovnou za nosem, házelo to s ní ze strany na stranu, jak se snažila předlétnout Karolínku a stejně tak i zůstat v těsném závěsu za ní, aby se jedna druhé neztratily. A nahoru, aby viděla na cestu a zase k zemi, protože tam nahoře byly větve. Takže to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo: sotva holčička zastavila, zarazila se i víla, a v tu chvíli jejímu tělu došlo, že má prázdnou nádrž.

Přestala mávat křídly a padla k zemi jako kámen. Karolínka vystrašeně vyjekla.

Z vrstvy spadaného jehličí se vynořila ruka s palcem optimisticky vztyčeným.

„Byly jsme až v Kostlivým údolí,“ řekla Karolínka, když se obě jakžtakž vydýchaly. „A to mi táta říkal, že je to jenom pohádka. Že oni chodí po svým lese a nic nikam nenosí.“

Znělo to vítězoslavně. Zisk bodu nad autoritou je vždycky takový, bez ohledu na význam.

„Kdo to udělal? Viděla jsem tam zaječí lebky a myší lebky a jelení, a malé kosti a dlouhé kosti,“ vypočítávala víla.

Otřásla se.

Znala se a dobře věděla, že do soumraku vytěsní onen prvotní hrůzný pocit vzpomínky z hlavy, ale zatím byl příliš čerstvý.

„Stromy přece.“

Karolínka obrátila oči v sloup v onom gestu, jakým se odevzdáváme bezpečnostnímu klidu při komunikaci s hlupáky a ignoranty.

„A sežerou i nás?“ vypadla vyděšená Žabinka z role. Kosti vedly i v druhé třetině.

„Tady ne,“ pokračovala holčička shovívavým tónem. Převzetí vlády nad konverzací si očividně užívala.

„Sem nechodí. Tady jsou pařezy, vidíš?“ ukázala kolem sebe.

Na jeden z nich se posadila.

„Teď už se nám nemůže nic stát. Utekly jsme do bezpečí.“

Lesnímu dítěti to tu možná bezpečné připadalo, ale květinová víla z lužní louky neviděla žádný rozdíl mezi tímto a místy, na nichž se zastavily předtím. Zatím po nich nikdo nic neházel, a zatím neodhalily žádnou skládku upotřebených skeletů, ale stejně... Samý strom, temné koruny a bůhví co se sem plíží...

„Říkala jsi: Nechodí?“ vybavilo se náhle víle, „Koho jsi tím myslela?“

Hluboký povzdech.

„Kolikrát to musím říkat? Stromy.“

Z násobně menších plic nelze nijak zvlášť hluboký povzdech vyloudit, přesto se Žabinka o ozvěnu Karolínčiny reakce pokusila. Jenže holčička se v tomhle ohledu už nehodlala přít.

Stromy nechodí, chtělo se Žabince zakřičet. Nemají nic, co by je pohánělo. Nohy, kola. Mohly by se snad převalovat, ale jen ty zbavené větví. Možná – ale to jen tak, pro pořádek, ne že bych s takovou hloupostí souhlasila – kdyby použily kořeny – ty ne tak silné, aby zůstaly pružné a kdyby... Ne. Nechodí. NE, slyšíš?

Jakýsi vzdálený zvuk ji přiměl zvednout hlavu a zahledět se mezi kmeny.

Ale chodí! blesklo víle hlavou.

Panebože, já skutečně věřím, že stromy mohou kráčet a že právě tamhle, vlevo od vysokého pařezu, který má na svědomí nejspíš vichřice, se jeden blíží. Kolébá se.

„Tam!“ vykřiklo její podvědomí, aniž by se obtěžovalo žádat o dovolení.

Karolínka se polekaně ohlédla, připravená okamžitě vystartovat do další etapy mistrovského přespolního běhu. Chvíli upřeně pozorovala pohyby v malých smrčcích, potom si zhluboka oddechla.

Stromky se rozestoupily a cosi z nich skutečně rychlým kolébavým krokem vyšlo na paseku. V tu chvíli se ulevilo i Žabince.

Protože stromy, ať už chodí, nebo ne, nemávají sekerou.

následující část

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist