Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Strach se lesem nese
část druhá

 

předchozí část

Když si to později srovnala v hlavě, uvědomila si, že to byla právě Karolínčina reakce, která Žabinku vytrhla z onoho zvláštního okamžiku, kdy sledujeme něco, o čem ještě nevíme, že sledujeme. Kdyby se udržela a nevykřikla, možná by se nemusela přesvědčovat, že tam skutečně bylo víc, než jen pocuchané nervy.

Ale ona opravdu něco viděla. Byla si naprosto jistá.

Na opačné straně.

Z té, na níž se pohnuly větve, když vykřikla, se vynořil člověk.

Nevypadal nijak masožravě – tedy vypadal, ale spíš na tlačenku, středně propečený biftek a husu se zelím, než na divočinu za syrova. Byl vysoký a svalnatý, přes dva dny neholenou tvář se mu táhla jizva, jejíž tvar a průběh prozrazoval civilní původ, nejspíš od třísky. Velkou dřevařskou sekerou nemával, jak se původně zdálo, jen si topůrkem odstrkoval větev z cesty.

Stejně ho praštila přes rameno.

Zaklel.

Šťavnaté slovo polkl v půlce, když si všiml, kdo přímo proti němu sedí na pařezu.

Rozhlédl se, odkašlal si a přimhouřenýma očima si holčičku prohlédl.

„Ty asi nebudeš chlápek od té Velké odmjeny za krátkou prácy, co?“ řekl poté, a podle toho, jak si dal záležet na všech těch hrubkách,  citoval.

Karolínka zavrtěla němě hlavou.

Na pasece Hraničkama,“ pokračoval a lovil přitom v záňadří seprané haleny, „Poctivě jed na ní. Vhodné pro jednotlivé i spolky, hlavně rychlí.“

Vytáhl nějaký svitek, roztáhl ho a dočetl:

Třetí den po úplňku, i dvěden nebo jeden. Vlastní na řady.“

„Já jen,“ dodal stranou, „že i písmo by odpovídalo.“

Karolínka mu papír vyškubla z ruky.

Přetrhla ho vejpůl, protože to nebyl papír, ale březová kůra. Nezarazilo ji to, stejně jako drvoštěp i ona byla na tenhle v lese  nejdostupnější záznamový materiál zvyklá.

„Tak tohle jsem rozhodně nepsala já,“ ohrnula nosík.

Dřevorubec omluvně rozhodil rukama.

„Někdo jo. A vyvěsil to u Královský cesty, tam, co se dávají tyhle papíry.“

Už nevypadal nebezpečně. A jestli se Karolínka bojí hypotetických chodících stromů, pak je muž se sekerou rozhodně ideální společník, řekla si Žabinka.

Ukazovat se mu ale nechtěla. Nenápadně za jeho zády vylétla na blízký habr, uvelebila na větvi, opřela o kmen, složila ruce na prsou a připravená kdykoliv zasáhnout poslouchala.

Nezdálo se však, že by se snažil o něco nepatřičného, koneckonců, každý přece ví, že kromě stromů se drvoštěpové specializují na vlky. Takže Karolínka byla víceméně v bezpečí.

Sedl si na sousední pařez, sekeru položil do mechu, protáhl si prsty až klouby zapraskaly a po chvíli ticha se nejistým hlasem, jaký se starým mládencům obvykle vloudí do hlasivek při hovoru s dětmi, zeptal:

„Na malinách?“

„Ne.“

„Na někoho tu čekáš, viď? Na mě očividně ne, tak na tak na koho?“ vyzvídal. Nejspíš mu z hlavy nešla ona zmařená pracovní nabídka.

„Na nikoho,“ přiznala holčička. „Odpočívám.“

Věnoval jí podezíravý pohled, Karolínka si vzdychla.

„Utíkala jsem. Protože jsme se ztratili tam,“ mávla neurčitě rukou, „a v takovém případě je lepší utíkat, než zůstat stát a čekat, až vás něco sežere.“

„To jo,“ kývl lesní dělník souhlasně, ačkoliv si myslel, že zděšený útěk je nejlepší cestou jak se ztratit a zvýšit tak pravděpodobnost sežrání něčím několikanásobně. „Ztratili?“ došlo mu potom.

Zvědavě se rozhlédl. Minul Žabinčinu větev, podíval se na druhou stranu a ke korunám stromů.

„Nezapomněli jsme někde na stromě tvého bratříčka, jak se snaží najít směr?“ zeptal se starostlivě.

„Už zase,“ povzdychla si holčička odevzdaně.

„Nemám žádnýho bratříčka. A kdybych narazila na perníkovou chaloupku, tak bych si nechala zajít chuť. Mámin koláč je stejně lepší.“

Dala se pak do stručné rekapitulace a v hlavě jí na mnoho dlouhých let uvízla myšlenka na to, že dospělí – ať už měří dva metry, nebo deset centimetrů – jsou na světě víceméně jen proto, aby tříbily její vypravěčské schopnosti pokládáním nesmyslných otázek a snováním složitých konstrukcí, plných příběhového harampádí z doby kamenné.

Květinovou vílu ze své historky kupodivu vynechala. Nejspíš jí napadlo, že pokud se Žabinka sama neukázala, pak nechce, aby o ní dřevorubec věděl. A navíc by musela přiznat, že ona, zkušená obyvatelka lesa, se nechala zmást přivandrovaným lučním tvorem a důvěřivě ho následovala do míst, jimž by se jinak obloukem vyhnula.

Dřevorubec poslouchal na půl ucha.

Zpozorněl ve chvíli, kdy mu prozradila čí je dcera.

Královského správce lesa znal. V téhle oblasti s ním museli počítat všichni, jak lovci, tak lesní dělníci.

„Chtěla bych už domů,“ řekla Karolínka, když se začal vyptávat co tatík a jestli má opravdu ochočeného medvěda a cvičenou veverku, jak někdo vyprávěl v hospodě u lesa, a jestli sám král jezdí v noci do jejich chaloupky, aby se s lesníkem vypili džbánek malinového vína a podiskutovali státní politiku.

„Tak půjdeme,“ prohlásil, když dodala, že nemají ani medvěda, ani veverku, a krále že nikdy na vlastní oči neviděla. „Já už tu taky nemám co dělat. Buď si někdo udělal srandu – a to mu tedy nedaruju, nebo si sehnal někoho jinýho. To mu taky nedaruju. Rychlej kšeft je dobrej kšeft. Doprovodím tě.“

Karolínka po krátkém zaváhání souhlasila. Vyměnila malého průvodce za velkého, aniž v podstatě oba potřebovala. Dospělí, jak věděla a potvrdila si, na takové drobnosti nehrají.

Z úprku s květinovou vílou byla také unavená a měla hlad, takže se těšila domů. Cestu by odtud jistě našla i sama, ale muž se sekyrou (jmenoval se Voštěp, jak jako by mimoděk a výhružným podtónem utrousil) ji znal.

Věděl kde je, a to bylo dobře.

Věděl už také, o koho se stará a to bylo taky dobře. Takhle bude o dočasně svěřené dítě pečovat dvakrát pozorně.

Doufejme, zakončila Žabinka komentář, který měl sloužit především k uklidnění její vlastní mysli. Pořád se jí něco nezdálo.

Vyrazili k okraji paseky.

Karolínka se ohlédla.

Víla se potichu vznesla a nenápadně dřevorubce, vedoucího holčičku za ruku, sledovala.

Lidi, pokračovala v úvahách, jsou právě takovým rodem, který je schopen po sobě nechat údolí plné kostí. Takže (vůbec to nedělám proto, abych se s nimi svezla z lesa) si tohohle hromotluka raději ohlídám.

Plížila se – pokud lze u létání použít takový opis – za výškově nesourodou dvojicí v takové vzdálenosti, aby se mohla rychle ztratit, kdyby na to přišlo, aby jí však nic z interakce těch dvou neuniklo.

Takhle se to má dělat, pochválila se.

Vidět a nebýt viděna. K tomu musí mít jedna vlohy.

Jak si tak usnadňovala let nadnášena pýchou, nezjistila si ale ta jedna, (jak by to opravdu zkušený slídil učinil), jestli je taky jediná, kdo ty dva sleduje.

Nebyla.

Les skrývá mnohá nebezpečí.

Nemusí to být vždy velcí masožravci, skladující kosti, ani čarodějnice s železným nosem v mravenci vysněném perníkovém domě. Správný hvozd se obejde i bez bludného kořene. A stačí přehlédnout jezevčí noru a zlomená noha vám bezpečně zajistí zájem vyčkávajících mrchožroutů.

Víc lidí se otráví zobáním lákavých černých plodů vraního oka, zlomí si vaz při pádu, zaviněném neopatrnou chůzí po okraji útesu, nebo zemře vysílením pro špatný odhad sil, než je sežráno medvědy. Nedostatek respektu před hady a pavouky často vede k nepříjemnému zjištění o tom, že velikost nerozhoduje.

Takové příhody se obvykle odbývají několika slovy.

Nejsou dramatické. Ale mohou být smrtící.

Tohle všechno ti, kdo v lese žijí, dobře vědí. Stejně jako znají, nebo aspoň tuší i ty druhé věci. Ne, není to zřejmé. Můžete vyrůstat na ostrově a nevědět nic o veslování, stejně jako vám dlouhodobé nocování v knihovně neprozradí, že ty svazečky papíru obsahují řeč, převedenou do černých znamének.

Podstata mnohých potíží se často ztratí, protože lidská paměť sice není krátká, zato si ráda vybírá. Stále tu ale jsou jistá pravidla, na ta se nezapomíná. Hranice, která nebývá překračována, protože generace předků si empiricky na vlastních tělech ověřily, že i když může vyhlížet jako lyrická růžová zahrada, vždy za ní čekají velké zuby. Když už nic jiného, pak varování se naštěstí přenášejí.

Jsou-li zapomenuta předčasně, brzy se jistě připomenou, a to velmi ošklivým způsobem. I proto mají lidé ve zvyku se strašit. A pokud přijdou na to, že nějaké nebezpečí hrozí, hovoří o něm a nějaký čas si jeho existenci připomínají. Zvyšuje to připravenost a umožňuje probrat všechny možné varianty vývoje situace.

Jenže když jsou ve hře kouzla a magie, tohle neplatí.

Naopak.

Když své jméno zaslechne, v mžiku přilétne, říkají lidé na jihu o ďáblovi. A mají pravdu.

Stejně jako zástupy skeptiků, tvrdících, že lidská povaha je základem šťouravá a pokud se zábradlí opatří cedulkou Nedotýkat, čerstvě natřeno, bude za chvíli plné daktyloskopického materiálu čitelného pouhým okem.

Probírá-li někdo co dělat, kdyby se objevilo velké lidožravé cosi a vrhlo se na něj, a pronese několik lidových mouder o kouzelnících, nesmí se pak divit tomu, že se ono velké lidožravé cosi skutečně dostaví.

Nic z výše uvedeného nepřišlo Žabince na mysl. O ničem takovém totiž nikdy neuvažovala. V okolí její rodné louky bývala za nebezpečí, ohlašované různými signály, považována ona sama. Naštěstí se o tom nikdy nedozvěděla, ani o své přezdívce Slečna Kalamita.

Namísto probírání možností probírala hypotetická ocenění, jichž by se jí mohlo za záchranu dětského života dostat. Nahlížela do vzdálené budoucnosti, kdy její jméno bude opravdu něco znamenat (dobře, v jistých kruzích). Představovala si dějové linie, které by mohly nastat, například příchod tornáda, jež by proklestilo cestu ven, ale zároveň je zasypalo volně poletujícími stromy, nebo přílet draka, jenž by les kolem vypálil, ovšem z důvodů důkladného propečení oběda, neboť krvavé on nerad.

V neznámém a nepříznivém prostředí se ale doporučuje sledovat spíš cestu, než vlastní myšlenky.

Při řešení problému P versus NP, čili Potvora proti Nečekané Potvoře, kdy se pronásledovaným náhle postaví do cesty ještě hrozivější obluda, přičemž výsledkem má být stav, kdy se obě monstra sežerou navzájem a vynechají předkrm mezi sebou, se srazila s potměšilou větví a zdržela se zápasem s pružnými větvičkami, do nichž se zamotala, protože je sice vnímala, ale v tu chvíli si připadala mnohem větší a silnější.

Ukázalo se že není ani jedno.

Rozmrzele zkoumajíc šrám přes tvář uháněla za lidskou dvojicí, která pokračovala v cestě konstantní rychlostí, nikam nespěchala. Nebezpečí bylo z jejich pohledu za nimi, proč se tedy hnát?

Víla si to nemyslela.

I bez draků, potvor a meteorologických jevů tu pořád bylo dost potencionálně nebezpečných situací. Stejně tak jedinců.

Ačkoliv se na něho Karolínka očividně zcela spoléhala, Žabince zůstával dřevorubec stále podezřelý.

Oči ji sice nutily neustále se ohlížet, jako by periferním viděním registrovala cosi podezřelého, ale jak dobře věděla, a jak si promptně zdůvodnila, to, že se jejímu podvědomí zdá, že ji sleduje a pronásleduje celý les, je jen subjektivní, neznámým prostředím vyvolaný pocit.

Ale ten se sekerou, ten se objevil jako na zavolanou. To by sice bylo velmi příběhové (a na příběhy si Žabinka potrpěla), jenže tahle historie už Hrdinu měla – odvážnou a moudrou květinovou vílu. Měla i svůj Objekt, takže tenhle chlap je podle všeho ten třetí.

Zloduch.

Zatím se tak, pravda, nechoval.

Nebo snad ano?

Dřevorubec přece nepřichází před vlkem. Takže by to mohl docela dobře být převlečený vlk, snovala teorie. Nebo nějaký maskovaný Ježidědek. Nebo úplně nový druh padoucha.

Držela se z doslechu, ale kontrolovala pohyby, což obvykle stačí. Jenže pro ono drobné nedorozumění s větvemi přišla o část pantomimy a tudíž o smysl, který scéna dávala. Stihla až pasáž, v níž se vysoký muž sehnul za chůze k malému děvčátku, zatímco jeho ruce se zvedly.

V jedné stále držel sekeru – a ta teď opsala velký oblouk.

Žabinka vypískla překvapením a okamžitě vyrazila na zteč.

Něco si dovolil!

Věděla to. Měla dávat větší pozor.

Obři si vždycky dovolují.

S pištivým jekotem se vřítila mezi Voštěpa a dítě.

Zaútočila.

Výhodu překvapení ale záhy ztratila, protože ji v krátkém mezičase považoval protivník jen za poněkud přerostlou mouchu. Hmyz vás sice  nepraští pěstičkou do nosu a nemá bojový pokřik, jenže dřevorubci mívají v souboji s létajícími otrapy praxi, možnost praštit se sekerou do nosu zajišťuje čistotu genetického kódu, takže i podvědomí u nich reaguje jinak. Dokáží bzučící kousavou nebo šimravou potvůrku dlouho ignorovat a trpět, a pak jedním úsporným dobře mířeným plácnutím vymazat z existence.

To se Voštěpovi naštěstí nepovedlo, protože Žabinka toužila po krvi pouze přeneseně. Mířila na zranitelnější místa, než je obnažené předloktí nebo čelo.

Ani jeden si, jak to tak vypadalo, neuvědomoval váhový rozdíl. Žabinka ztrácela pojem o poměrech běžně, ale ani zaskočený dřevorubec si nedokázal srovnat v hlavě, že na cent jeho živé váhy útočí miniaturní stvoření hmotnosti malého jablka.

Víla samozřejmě věděla, že její jedinou opravdovou zbraní jsou její magické schopnosti. Jen potřebovala čas je připravit a situaci, v níž je použije.

Vyrazila prudce vzhůru, aby v bezpečné výšce nad protivníkovou hlavou provedla souvrat a pustila se střemhlav dolů, čímž chtěla Voštěp zmást. Pohyb ho skutečně donutil sklonit oči a okamžik pátrat po zemi, k níž evidentně cosi letělo, ale v tu chvíli už víla po rychlém obratu vyletěla za dřevorubcovými zády znovu nahoru.

Rozprášila květinovou vůni.

Byla plná spánku, nic jiného nepřicházelo v úvahu. Snesla se ve slabém třpytu, postup a průběh jsou vždy stejné: cíl se spokojeně zašklebí a s čelistí téměř vykloubenou zívnutím si najde nejměkčí kámen, aby na něj složil hlavu.

Nezabralo to.

Copak má plný nos?

Nestávalo se často, že by Žabinčina oblíbená zbraň selhala. A nic dalšího s okamžitým účinkem nebylo po ruce.

Klesla dolů, aby se chvíli motala ve výši dřevorubcových kolen, byla tu nebezpečná přítomnost mávající sekery, ale prudké výpady na různé strany mu mohly aspoň zamotat hlavu.

Což zápas prodlouží, ale nevyhraje, uvědomila si.

Musím to vzít znova od začátku a pořádně.

Znovu vystřelila vzhůru, a když míjela protivníkovu bradu, trhla prudce hlavou, aby vysypala z vlasů další dávku uspávací vůně.

Fyzika pohybu ji dopravila přímo do Voštěpových nosních dírek.

Zamrkal, zívl, znovu zamžoural – a ačkoliv se pořád nechystal usnout, zmocnila se ho únava a rozostřil zrak. Zavrávoral.

Teď a nebo nikdy.

Víla složila křídla a padala dolů jako kámen. Prudce vrazila do topůrka, sekera vypadla dřevorubci z ruky.

Natáhl se po ní, ale to už definitivně ztratil rovnováhu a následoval svůj nástroj do mechu a kapradí.

„A máš to!“

Provedla vítězný přemet.

A zaslechla divný zvuk.

Ohlédla se po něm, tváře jí hořely vítězstvím a hruď pulsovala, adrenalin by mohla prodávat ve velkoobchodním balení.

Karolínka plakala.

Víla popolétla před uslzený obličejík, aby demonstrovala svůj neporušený stav.

„Neboj,“ zamávala rukama, „Nic mi neudělal.“

„Ale ty jemu ano,“ vzlyklo děvčátko.

Vítězoslavný pocit byl náhle ten tam.

Žabince se zatočila hlava a její sebevědomí se s ošklivou nadávkou ztratilo do hlubin mysli.

Vždyť ji přece zachraňovala?

„Proč?“ hlesla Karolínka. Byla bledá a těkala pohledem z víly na dřevorubce a stranou.

„Kdo mi teď pomůže?“

„Já přece. On tě chtěl...“ Víla nedopověděla, protože jí došlo, že to, co si vyložila jako útok bylo nejspíš jen docela obyčejné podvědomé ukazovací gesto. Na malé holčičky není sekery třeba.

Stačí jen ignorovat jejich pocity a přání. A polknout tu nepříjemně hořkou pachuť pod jazykem a překřičet hukot mrazivých myšlenek.

Zvládneš to všechno, ty mrňavá kráčmero? Nebo se jen umíš naparovat a ve své obvyklé zbrklosti všechno zkazit? okřikla v návalu sebekritického lítostivého vzteku samu sebe víla.

Jenže děvčátko neplakalo jen pro nespravedlnost. A jeho tvářičky nebledly spravedlivým hněvem. Mělo i důvod veskrze objektivní.

„Podívej,“ rozmáchla se rukou, aby tím gestem upozornila na změnu kulis pro další jednání.

Víla poslechla.

Rozhlédla se po průseku, v němž ještě před chvílí tak hrdinsky zápasila – a ano, nakonec i porazila velkého, vpravdě obřího a nebezpečného člověka. Místo, které se po zásahu pil a seker pomalu vzpamatovávalo a pro ptáky tam nahoře vypadalo jako velká jizva na tváři lesa.

Bude trvat ještě mnoho let, než zmizí.

Leda by došlo k nějakému podivnému posunu časem nebo prostorem, zakončila Žabinka enviromentalistickou proklamaci podmínkou, vyslovenou v užaslé myšlence.

Průsek totiž přestal existovat.

Během zápasu zarostl stromy.

Nebyly to žádné semenáčky, podsadité vrásčité kmeny naznačovaly značný počet letokruhů.

Takhle rychle nic neroste ani pod vlivem kouzel, usoudila Žabinka, kterou v první okamžik s hrůzou napadlo, že v souboji nechtěně pokryla okolí i jinými čarovnými vůněmi, nebo snad spustila nějaké mocné kouzlo. Ne že by takovým vládla a že by její zásoba lučních triků byla snad nějak významná, ale nikdy nevíš.

Ony ty stromy ale nerostly, aspoň ne viditelně.

Hýbaly se.

Po krátkých silných kořenech se zvláštně trhavým pohybem valily vpřed. Rychleji, než by si víla představovala, se stromy shlukly kolem trojice. Výhružně zapraskaly větvemi. Zbývalo už jediné místo mezi dvěma štíhlejšími (tím ale také pružnějšími a rychlejšími) exempláři. Pak se do něj vecpal podsaditý, dubu podobný tvor.

Žádný subjektivní, neznámým prostředím vyvolaný pocit, ocitovala netvůrčím způsobem sebe samu Žabinka. Jako vždycky jsem měla pravdu.

Opravdu nás sledoval a pronásledoval les.

následující část

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist