Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Strach se lesem nese
část třetí

 

předchozí část

Od nevíry přes nedůvěru k přiznání existence a k hluboké víře vede někdy cesta dlouhá a trnitá, jindy rychlá a rovná. Někdy rychlá a trnitá (aspoň to máme za sebou, au). Květinová víla vynechala všechny pasáže od V žádném případě neuvěřím po Prostě to tak je, protože situace jinou možnost nepřipouštěla.

Zpanikařila.

Nesloužilo jí ke cti, že začala okamžitě měnit barvy. Ani na chvíli sice nepomyslela na to, že by utekla, nebo že by ohrozila děvčátko, ale získat čas a body předhozením náhradní návnady v podobě vysokého muže ji napadlo okamžitě. V koutku duše také doufala, že stromy ctí poraženého protivníka a úmluvy o válečných zajatcích.

Hle, zde leží,“ zadeklamovala, jak kdysi odposlechla při tajných průzkumech lidského společenství, shromažďujícího se u loveckého zámečku. Po hlubším významu halali nijak nepátrala, používali ho ve vznešenějším prostředí a to ho automaticky zařadilo do vílina formálního diplomatického slovníku.

Stromy zašuměly.

Načež se kruh zavlnil a postrčil dopředu jedince středního vzrůstu, s pokřiveným silným kmenem. Kolem dvou otvorů, připomínajících oči, měl tmavé kruhy, listí sice zelené, ale nebyla to žádná jasná barva pyšných    a zdravých dřevin, ale zeleň s vysokým podílem šedi, matná prachem a ledabyle vyživovaná někým, kdo považuje tělesnou schránku jen za nutnou zátěž.

Některé jeho listy už také zežloutly, i toho si víla všimla. A přitom byl podzim dalekou budoucností.

„Ano. Vidíme. Sekera,“ prohlásilo to stvoření.

Stejně jako nečekaný pohyb, i jazyk těch tvorů byl zvláštní. Byl by zvláštní, i kdyby mluvily plynule, se správnou dikcí a gramatikou, protože se od nich takový projev neočekával, ale krátké skřípavé věty, jež stromy vyluzovaly, se nepodobaly ničemu, co dosud Žabinka poznala. A to si běžně povídala s ropuchami.

„Nevíme, že tu někdo jste.“

Musela si větu, už tak rozloženou do jednotlivých činitelů, pomalu přeříkat a dát jí pravděpodobně správnou formu.

Vyšla jí, kupodivu, omluva. Upřímná co do citů, ale nejistá obsahem.

„My požadujeme jen rychlou cestu tímto místem. Schováváme se v akátech tam,“ pokračoval strom, očividně k tomuto vyjádření postrčený větvemi svých druhů.

„Odcházíme raději bez zdržování a bez dohadování. Neubližujeme.“

Pro někoho, kdo četl v neměnných výrazech plazů i obojživelníků, luštil zprávy vysílané trasou hmyzího letu a diskutoval s neinteligentními monstry to bylo i přes tendenci interpretovat přijímané informace poněkud zbrkle, jasné.

Existuje jediná situace, kdy si nervózní přesila dělá hlavu s něčím, co mu stojí v cestě: blíží se čas problémů, v němž není vhodné přidělávat si další, byť nepatrné nepřátele.

Protože někde blízko je nepřítel velmi patrný.

„Takže nechcete nikoho napadnout. Máte sami problém,“ pokývala hlavou víla.

Stromy zašustily listím. Vypadaly najednou sklesle, a nebyl v tom jen ekvivalent pokleslých ramen a brady na hrudi, dobře vyvedený volně spuštěnými větvemi. A v Žabinčině mysli znovu přeskočila výhybka.

„Mohla bych vám třeba pomoct.“

Chvíli bylo ticho, potom se na zem po prudkém zatřesení větvemi snesla záplava listí.

Ony se jí smály!

Uraženě pohodila hlavou a odfoukla si.

„Posloucháš? Jdeme pryč od velkého. Ty jsi malé.“

Malé co? zeptala se vztekle v duchu. Malé stvoření? Možná. Ale nebezpečí umím být hóóódně velké. Takhle!

Ale neudělala nic, protože jednak nevěděla co udělat, jednak se rozhodla být velkorysou, a urážku polknout.

To ovšem znamená, že opravdu nejdou ani po tom chlapíkovi se sekerou. Jinak by ho nejspíš už – co já vím, třeba ušlapali, pomyslela si.

Protože jak by ho mohli – a ne že bych to chtěla vidět, brrr, ale opravdu by mě to zajímalo – sníst?

Jsou to pořád jen stromy.

Mrkla na ležícího dřevorubce.

Nespal.

Jeho vědomí se potácelo klikatou cestou po nestálém území mezi jasnou a zřetelnou současností a halucinacemi, na jakou se mysl obvykle vydává po požití větší dávky alkoholu nebo v horečce, tady to ovšem mělo na svědomí Žabinčino kouzlo.

Trvalo značně dlouho, než si dokázal spojit pohyby vně své hlavy s  myšlenkami, protože však nebyl žádný filozof, hnípající se věky v holé větě hledaje kosmické moudro, sotva se smířil s faktem, že leží pod stromy, které pravděpodobně mluví, měl okamžitě jasno.

„To vy jste ta rychlá práce!“

Posadil se, prsty si poklepával po lebce a mžoural kolem sebe. V jednoduchém vzorci, zahrnující známé veličiny, to dávalo smysl. Až na přítomnost té malé potvory, která se zdála být jednou neznámou, což by z vzorce udělalo problém.

„Ano. My jsme ta rychlá práce!“ potvrdil dřevěný mluvčí nadšeně.

Lesní dělník se potácivě zvedl na nohy.

S hlavou ne zcela čistou zůstávaly pro něho věci a jejich tvar stále ještě loterií. Místo pevného stisku topůrka svého nástroje zvedl ve výhružně natažené ruce vyhlášku na březové kůře.

Odborník na mezidruhovou komunikaci ohnul větve stranou.

„To je naše,“ zajásal.

Voštěp naklonil hlavu nepatrně na stranu, aby okem odborníka zhodnotil kvalitu a druh dřeviny.

„Nejste bříza,“ upozornil.

Strom se na okamžik zarazil. Jeho dřevo ale chápalo rychleji, než bílkoviny dřevorubcova mozku.

„Ne tohle naše. Tohle my píšeme,“ prohlásil hrdě.

Na ta slova zavládlo ticho.

Ani ne tak pro vstřebání zajímavé informace, jako spíš proto, protože situace dospěla do bodu, v němž je třeba vyhlásit oddechový čas.

Stromy to měly nejjednodušší. Podle všeho chtěly prostě a bez dalšího nedorozumění pokračovat v cestě. Nepokračovaly, protože to další nedorozumění si nejdřív chtěly vyjasnit, aby se později nevrátilo jako bumerang.

Víla, cítící Povinnost, myslela, že touží po detailech a přitom očekávala chválu.

Člověk, vzpamatovávající se z kouzla a kulturního šoku při setkání se stromy, na tom byl nejhůř. Z podvědomí se mu do bezprostřední mysli tlačila představa tisíců stromů, jež za svou kariéru porazil, a které teď přišly vyrovnat účty, zatímco se snažil srovnat si v hlavě fakt, že stromy umí mluvit a on dostal nakládačku od mrňavé květinové víly.

Ani jedna ze stran pak nechtěla spustit otevřený konflikt, aby se později mohla alibisticky vymlouvat.

Já ne, to oni.

„Někdo to pověsil na kraji lesa u cesty. Jako že shání lidi na práci,“ porušil dřevorubec ticho jako první.

„My. To je pro nás.“ skočil mu do řeči strom.

„Vypadá to tak. Tedy – ne že bych proti vám něco měl,“ dodal Voštěp rychle, „Tohle jako by naškrábala nějaká zvířata. Možná...“ chtěl utrousit nějaký vtípek o tom, že lesní zvěř chce přerušit místní potravinový řetězec, ale jednak usoudil, že by to bylo – zvláště pro něho – nevhodné – a jednak se stromový mluvčí nechtěl nechat přerušit.

„My nejsme problém.“ vyhrkl. „My neutíkáme, když nacházíme.“

„Takže – počkejte – to vy jste vyvěsili tuhle nabídku?“

Bylo to zjištění, které se jako jedna z variant už delší dobu nabízelo. Přesto zaskočilo jak člověka, tak vílu.

„To my vyvěšujeme tuhle nabídku,“ souhlasil mluvčí, „Protože my potřebujeme tuhle nabídku.“

„To je problém,“ řekla zamyšleně Žabinka. A uvědomila si, že to slovo se začíná vyskytovat příliš často.

„Není,“ zamával strom větví. „My se učíme rychle a my máme šikovné výhonky.“

„Ne tohle,“ snažila se dát poznámce, jíž vypustila z úst tak trochu podvědomě, nějaký objektivní obsah, „Já myslela že když ho tenhle sebral, tak si můžete myslet, že on je...“ nedopověděla, protože si nebyla jistá, zda opravdu věří své myšlence, předjímající myšlenky těch dřevěných.

V chování stromů došlo ke změně. Nemohly už tvrdit, že jen tak prochází, když přiznaly, že stojí za požadavkem na skupinu lesních dělníků. Uvědomila si, že lhaly, že musely čekat někde poblíž, jestli se na jejich výzvu někdo přihlásí.

Začínalo se to zamotávat.

„On taky není problém,“ prohlásil dřevěný mluvčí a ukázal na dřevorubce. „Myslíme, že on je řešení.“

Žabinka si rychle přeložila věty do srozumitelštiny.

„Chcete si najmout lidi na lidi?“

Ve stromu zapraskalo, jak náhle mávl větvemi.

„My nechceme na lidi. Chceme lidi.“

Nevypadalo to dobře.

„Máme tu patrně jistý zádrhel v komunikaci,“ shrnula víla ve snaze situaci trochu projasnit.

„Kdo chce koho proti komu proč?“

„Za co?“ vyjekl dřevorubec.

Víla provedla několik obratů letecké akrobacie, aby upoutala pozornost a mohla se ujmout slova. Kupodivu se jí první část úmyslu vydařila.

Z části.

Stromy si začaly tiše ševelit mezi sebou – aspoň to jako jejich vlastní řeč vypadalo. Voštěp strnul v postoji, umožňující jak rychlý útok, tak rychlý útěk.

Jen Žabinka se stále snažila situaci řídit. Došlo jí také, že k této funkci ji sice nechybí nadšení a sebevědomí, postrádá ale přesnější informace. Spustila tedy jaksi obecně, oním povýšeným požadavkem neinformovaného vedoucího: Tak si to stručně shrneme, ať je to všem jasné. Ale ten trik jí nevyšel.

„Já přišel minulý týden z Rádohrad,“ zavrtěl hlavou dřevorubec, „Takže mě do místních záležitostí netahejte.“

„Já ani nevím z které světové strany jsem přilétla,“ trumfla ho víla.

Stromy mlčely.

Voštěp k sobě nepatrným pohybem hlavy Žabinku přivolal.

„Ale znáš je, ne?“ zašeptal s nadějí.

Situace, v níž proti sobě stojí tři strany, vyžaduje určitou formu diplomacie, ať si třeba to slovo považují účastníci za intelektuální sprosťárnu. Je nutné sjednat jistá – rozhodně dočasná – spojenectví, a dřevorubec, který si ten fakt uvědomil, si vybral vílu. Byla sice jediná, kdo se zatím uchýlil k násilí, na druhou stranu ale byla, stejně jako on, v kraji cizinkou – a tváří v tvář domorodcům mívají i do krve rozhádaní hosté tendenci krýt si navzájem záda.

„V životě jsem o mluvících stromech neslyšela.“

„Já jo. Většinou tedy jen povídačky v hospodě nebo večer v táboře u ohně, ale o tomhle kraji se vždycky vyprávělo, že tu žijí. Jenže jsem taky slyšel, že nikdy nepřecházejí ze své části lesa.“

Maličká poletující víla, jak se zdálo, ctila stejnou filozofii a stála na jeho straně, ačkoliv to ještě před chvílí vypadalo jinak. Rozhodl se jí tedy do jisté míry důvěřovat. A důvěra obnáší sdílení informací.

„To se normálně ví, že za potokem, co se mu říká Hraniční, se nikdy nekácí. Že tam žije někdo, kdo se neruší,“ pokračoval. „Očividně jde o ně – a ten potok je někde tamhle.“

Ukázal směrem, z něhož přišel.

Ten pohyb, jakkoliv byl pomalý a víceméně podvědomý, způsobil  náhlou změnu atmosféry. Byl to i směr, z něhož přišly stromy – a ty, které si dřevorubcova gesta všimli, se hlasitě rozšuměly. Znělo to chaoticky a hovořilo víceméně srozumitelně.

Stromy, kterých se v širokém okolí obává naprosto každý, včetně obrů, sami před něčím prchají.

Takové zjištění vzbudí řadu úvah.

V průseku znovu zavládlo ticho přerušené hry.

„Asi by bylo nejlepší,“ porušil ho jako první člověk, „kdyby... Moment,“ zarazil se v polovině myšlenky. Snad chtěl navrhnout něco konstruktivního, snad si vyžádat zopakování od začátku, ale přetrhla se mu věta v polovině.

Něco mu chybělo. Coby muži praktickému, zvyklému přepočítávat nářadí, nástroje i spolupracovníky, mu vzápětí došlo co.

Nebyli kompletní.

„Kde je ta holka?“

Následovalo rozčilené šumění větví a několik dutých ran, jak někdo podezřívavější kontroloval, zda jeho soused opravdu zní prázdně.

Žabinka okamžitě vylétla vzhůru, aby se rozhlédla.

Spatřila jen stromy a za nimi další stromy, co jiného také mohla uprostřed lesa pozorovat? Černající se mraky, které po obloze sháněl dohromady sílící ovčácký vítr?

Snad jen kopec, který vystrkoval holou hlavu uprostřed jednotvárné zeleně.

Nic červeného nezahlédla.

Něco červeného v té chvíli klopýtalo po kořenech, prodíralo se křovím a zamotávalo si nohy do borůvčí.

Kdyby se dřevorubec ohlédl do své vlastní dávné minulosti, a kdyby Žabinka neměla jen povšechné teoretické představy, nejspíš by se teď Karolínka pevně držela Voštěpovy ruky a schovávala se za jeho zády. Strachy zdřevěnělé nohy ji začaly poslouchat až poté, co se vílou knokautovaný člověk zvedl a Žabinka začala se stromy vyjednávat; ani jednoho ze zmíněných ale nenapadlo poskytnout z jejich pohledu možná iluzorní, ale z dětského naprosto zásadní fyzickou oporu.

A tak vzala nohy na ramena.

Nikdo ji nezastavil.

Uháněla rovnou za nosem, přeskakovala jezevčí nory a zaječí důlky. Neutíkala někam, protože nevěděla kam běží, neznala v lese kdejaký pařez, mechem porostlý kámen či srnčí stezku. Ale kdekoliv jinde to bylo lepší než tam.

Měla představu kde je. Dostala se na paseku na svahu, z níž spatřila na prostější straně vyrůstat ze zelené hradby kopec. Ten znala. Byla si jistá, že je daleko od zakázaných území, jakkoliv ji ta malá víla popletla hlavu a provedla právě jimi.

Po dřevorubcově boku se také cítila bezpečně – a najednou ty stromy. Převrátit člověčí svět naruby jde velmi rychle, tím spíš, když leží v hlavě malého děvčátka.

Jakmile přestala platit dohodnutá pravidla, nastoupil zmatek a hrůza zahalila Karolínčinu mysl a zavelela k útěku. Bez jekotu se protáhla mezi stromy – a vystřelila jako šíp, letěla hlava nehlava, jen aby byla pryč.

Teď, když se jí nohy zapletly vyčerpáním, ustoupil také děs. Nahradilo ho zoufání a skálopevné přesvědčení o tom, že ať je kde je, není tam, kde by rozhodně měla a chtěla být.

Doma.

Vyrostla v lese a dostalo se jí tolikrát opakování základních zásad přežití, kolik člověk obvykle neuslyší za celý život. Nebyla by dítě, kdyby se už několikrát cvičně nezatoulala a šťastně nevrátila domů, proto teď nebyla naprosto zoufalá, ačkoliv k tomu mnoho nescházelo. Ale i když se teď lekala všeho, co se pohnulo, pořád ještě dokázala přemýšlet o tom, jak z toho ven a kudy jít.

V lese jsou přírodní orientační body celkem k ničemu. V tomhle lese navíc neplatila ani jinde víceméně jistá cesta ven následováním toku potoka či říčky. Ale generace místních obyvatel se postaraly o orientační prvky nepřírodní. O značky, vysekané do kmenů.

Nebyly složité. Ukazovaly jen směr, ale víc od nich nikdo nepožadoval. Že k hospodě U lesní panny je to pět mil z nich nikdo nevyčetl (ačkoliv u stromů nedaleko zmíněného podniku to mohl ucítit),   bezpečně však každého vyvedly z lesa ven, ke Královské cestě.

Stačilo najít jeden jediný označený strom, to Karolínce doma připomínali od chvíle, kdy se dokázala nejistými krůčky poprvé mamince ztratit v kapradí. A dříve nebo později by se dostala když už ne ven, tak k některé z malých chatek či přístřešků, které se na značkové trase nacházely.

Ale najít vhodný strom se jí nedařilo.

Začínala mít pocit, že všechny zvedly kořeny a odešly, aby se jí pomstily.

Potom si ale vzpomněla na něco, co z hloubi vzpomínek zazářilo jako lucerna za bezměsíčné noci.

Narodila se a vyrůstala v lese, ale nežila v naprosté izolaci. Znala svět tam venku, vyprávěli jí o něm – o loukách, o pastvinách a o moři. Také o horách. O vzdálených šedomodrých oblacích, které bylo vidět na obzoru za špičkami stromů, když jeden vyšplhal na strážný ochoz za domem, i o vršcích uprostřed hvozdu. Ty první dráždily představivost, ty druhé obvykle otravovaly. Kopec je něco, s čím v hustém lese nepočítáte. Dovede jednoho tak nanejvýš unavit.

Ale byla tu výjimka.

Tak trochu.

Byl tu jeden vrch, který by ji domů dovést mohl.

Nebyl sice jako jiné obvykle vidět, ale bylo vidět z něho, tyčil se totiž vysoko nad stromy, porostlý jen několika odvážnými starými duby. Karolínka tam nahoře byla minulé léto – aby viděla, jak vypadá les shora, řekl jí tatínek. Právě pro onen nedostatek porostu byl kopec výjimečný.

A nemohl být daleko, protože – ano, právě tamhle, v mezeře po vyvráceném buku, bezostyšně vystrkuje lysou stráň.

Potěšilo ji to a vlilo do žil nové odhodlání. Odvážně vykročila do náhle jasněji zeleného světa.

Pochopitelně se jí po několika krocích kopec ztratil. Nebyla tak malá, aby s tím nepočítala. Prostě si jen povzdechla a odhodlaně kráčela dál, doufala, že pokračuje správným směrem a že z něho neuhne.

Cesta vedla dolů přes devětsilem obrostlý malý potůček, jenž si prořezával cestičku údolím, a znovu do svahu.

Vyšla k velké kupě mraveniště, zahlédla mezi vysokými smrky světlou šeď oblohy a rozmrzele upravila kurz vpravo, protože tím směrem jí pozadí připadalo kopci bližší. Skutečně to také vršek byl, jenže opět pouze hrb v lese, za nímž se cesta znovu propadala do údolí.

Karolínka ale vytrvala. Kráčela statečně dál, jednak jí nic jiného nezbývalo, jednak je každé údolí opatřeno jak cestou dolů, tak i vzhůru. Několikrát se (podle svého mínění) ujistila, že (pravděpodobně)  jde správným směrem. Zvedlo jí to náladu.

Jenže pak jí nohy zavedly do oblasti, kde se les vlhkou půdou měnil. Rostly v něm javory, olše a střemcha, a žlutě kvetl pryskyřník. Byl tmavší a plný neostrých stínů.

Děvče v červené přesto pokračovalo dál – až do místa, které ho bůhvíproč vyděsilo.

Něčím se lišilo od okolí a to něco byl pravděpodobně strom, kterého si Karolínka nemohla nevšimnout.

Stál jí přímo v cestě.

Nezdál se jí.

Byl to strom, vypadal jako strom a choval se jako strom, nedělal nic.

Nemluvil, nehýbal se, nepokoušel se ji sníst. Neházel větvemi.

Tak proč?

Karolínka, stále zadržujíc dech, začala pomalu couvat.

V temnotě větví něco hlasitě zapraskalo.

následující část

© 2016, napsáno 2016

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist